Pražské jaro je mezinárodní festival klasické hudby, který se každoročně koná v Praze, zpravidla od 12. května do začátku června. Vznikl roku 1946 při oslavách 50. výročí České filharmonie z iniciativy jejího tehdejšího šéfdirigenta Rafaela Kubelíka. Tradičním zahajovacím programem je cyklus symfonických básní Má vlast Bedřicha Smetany, uváděný 12. května, v den výročí skladatelova úmrtí.
Program zahrnuje orchestrální, komorní a vokální koncerty, operní a scénické projekty, starou hudbu i tvorbu 20. a 21. století. Festival uvádí díla v českých nebo světových premiérách. Koncerty se konají zejména ve Smetanově síni Obecního domu a v Rudolfinu, ale také v dalších pražských koncertních, divadelních a sakrálních prostorách.
S festivalem je spojena Mezinárodní hudební soutěž Pražské jaro, založená roku 1947 a konaná každoročně v obměňovaných nástrojových oborech. Pořádající obecně prospěšná společnost vedle hlavního festivalu organizuje také podzimní Klavírní festival Rudolfa Firkušného, založený v roce 2013. Od ledna 2026 je ředitelem Pražského jara Robert Hanč; uměleckým ředitelem je Josef Třeštík. Historie
Předchůdci a vznik festivalu Pražské jaro navázalo na tradici hudebních slavností pořádaných v Praze od 19. století. K jeho předchůdcům patřily mimo jiné První český hudební festival v roce 1904, pražské festivaly Mezinárodní společnosti pro soudobou hudbu ve dvacátých a třicátých letech a Pražský hudební máj, který v roce 1939 inicioval dirigent Václav Talich. Nový mezinárodní festival vznikl po druhé světové válce v prostředí poválečné kulturní obnovy a obnovených mezinárodních kontaktů.
Bezprostředním impulzem byly oslavy 50. výročí České filharmonie v roce 1946. Myšlenku festivalu prosadil její šéfdirigent Rafael Kubelík a první ročník se konal pod záštitou prezidenta Edvarda Beneše. Výtvarník František Muzika vytvořil festivalové logo, které se stalo základem jeho vizuální identity. První festivalový večer se uskutečnil 11. května 1946 a následující den zazněla Smetanova Má vlast v podání České filharmonie s Kubelíkem.
První ročníky (1946–1948) Prvního ročníku se účastnil americký dirigent a skladatel Leonard Bernstein, který při této příležitosti poprvé dirigoval mimo americký kontinent. Rudolf Firkušný tehdy vystoupil v Československu naposledy před odchodem do exilu a na festival se vrátil až v roce 1990. Vlastní pořady měly také Umělecká beseda, spolek Přítomnost a nově založený Syndikát českých skladatelů; prostor dostala rovněž česká a slovenská hudba meziválečné generace.
V roce 1947 navštívil Prahu Dmitrij Šostakovič a byl osobně přítomen na koncertě ze své tvorby. Téhož roku se uskutečnil první ročník Mezinárodní hudební soutěže Pražské jaro. Smetanovu Mou vlast na druhém ročníku provedl Orchestr Národního divadla s Václavem Talichem.
První ročníky kombinovaly český repertoár se soudobou evropskou a americkou tvorbou a festival byl od počátku chápán jako prostředek kulturní výměny. V programu druhého ročníku byl například koncert soudobé čínské hudby. Po komunistickém převratu v únoru 1948 se dramaturgie i veřejná prezentace festivalu začaly podřizovat kulturní politice státu. Z programu postupně mizela část americké hudby a výrazněji se prosazovala díla a umělci ze Sovětského svazu a dalších socialistických zemí. Třetí ročník festivalu v roce 1948 zahájilo oratorium Svatá Ludmila na nádvoří Pražského hradu pod taktovkou Rafaela Kubelíka, který se ještě téhož roku rozhodl pro emigraci.
Festival v období stalinismu a uvolnění (1948–1960) Po roce 1948 byl festival podřízen tehdejšímu ministerstvu školství, věd a umění a od konce čtyřicátých let jeho program ovlivňoval Svaz československých skladatelů. Vedle tradičního repertoáru se objevovaly politicky účelové skladby, masové písně a koncerty pořádané v továrnách. Některá díla českých autorů žijících na Západě nebo skladatelů označených za formalisty byla omezována, z programu například mezi lety 1949 a 1954 zmizela hudba Bohuslava Martinů.
Navzdory politickému rámci si festival zachovával mezinárodní rozměr. V roce 1949 na něm jako první zahraniční orchestr vystoupil Budapešťský filharmonický orchestr a Arthur Honegger řídil koncert vlastních skladeb. Téhož roku byl festival poprvé zahájen cyklem Má vlast a vznikla tradice zakončovat jej Beethovenovou Devátou symfonií s Ódou na radost. Uvádění Mé vlasti dne 12. května se od začátku padesátých let ustálilo jako každoroční zahajovací tradice; Beethovenova Devátá symfonie uzavírala festival s několika přestávkami do začátku 21. století. náhled|Leipziger Gewandhausorchester 1954 V padesátých letech přijely mimo jiné lipský Gewandhausorchester, Rumunský lidový soubor Folkloristického ústavu Rumunské lidové republiky a Leningradská filharmonie. V roce 1953 byl festival po úmrtí Josifa V. Stalina a Klementa Gottwalda posunut do období od poloviny června do 5. července. Ročník 1954 se nesl ve znamení Roku české hudby a na festival se po sedmi letech vrátil Václav Talich. Provedení Šostakovičovy Desáté symfonie orchestrem Gewandhausu v témže roce bylo československou premiérou díla.
Dramaturgický zlom přinesl „Mozartův rok“ 1956 a zejména ročník 1957, který znamenal výrazný návrat k české i světové moderně. K uvolnění přispělo působení Václava Holzknechta ve festivalovém výboru od roku 1958; v témže roce byl festival přijat do Evropské asociace hudebních festivalů. Na Pražském jaru debutoval Wolfgang Sawallisch a po deseti letech se vrátil dirigent Charles Munch. Kontrast dobového programu podtrhlo souběžné hostování indického sitáristy Raviho Shankara a sovětského Alexandrovova souboru.
Mezinárodní rozmach a šedesátá léta (1961–1969) Politické a kulturní uvolňování v šedesátých letech rozšířilo zastoupení západoevropských interpretů i soudobé hudby. Roku 1961 Prahu navštívil Paul Hindemith, o rok později poprvé přijel Zubin Mehta a v roce 1963 dorazil do Česka na pozvání festivalu Herbert von Karajan s Vídeňskými filharmoniky. V roce 1965 festival přivítal Clevelandský orchestr, první americký orchestr v historii Pražského jara. Programy znovu zahrnovaly duchovní tvorbu a některé kompozice dříve odmítané z ideologických důvodů. V roce 1966 uvedl Darius Milhaud s Českou filharmonií ve světové premiéře svou skladbu Hudba pro Prahu, objednanou festivalem.
Ročník 1968 se ještě uskutečnil podle připraveného programu a odrážel otevřenější kulturní atmosféru. Po srpnové invazi vojsk Varšavské smlouvy vyzval Rafael Kubelík umělce spojené s festivalem k veřejnému protestu. Šéfdirigent České filharmonie Karel Ančerl odešel do exilu; při svém posledním festivalovém vystoupení v roce 1969 řídil Sukovu symfonii Asrael. Následující ročník poznamenala nízká návštěvnost, menší počet koncertů a začínající politická normalizace.
Normalizace (1970–1989) V sedmdesátých letech se do oficiálních festivalových textů vrátila ideologická rétorika a někteří skladatelé či interpreti z programu opět zmizeli. V roce 1972 se s výjimkou Státního symfonického orchestru SSSR nezúčastnil žádný zahraniční orchestr. Zahraniční účast od roku 1973 organizačně zajišťovala státní agentura Pragokoncert, která měla na zvaní zahraničních umělců monopol. Současně vznikaly dlouhodobé programové formáty, například Cyklus mladých umělců založený v roce 1974. Mezi hosty ze zemí mimo sovětský blok patřily například Royal Philharmonic Orchestra (1974), Academy of St Martin in the Fields (poprvé 1975) nebo Helsinská filharmonie (1978); v roce 1977 na festivalu debutoval japonský dirigent Ken’ičiró Kobajaši.
Politické rozhodování zasahovalo i do jednotlivých hostování. Účast Vídeňské státní opery v roce 1979, při níž v Praze vystoupila mimo jiné Edita Gruberová, musela být schválena na nejvyšší úrovni komunistického vedení. V roce 1981 na festivalu debutovala sedmnáctiletá Anne-Sophie Mutter. V roce 1983 řídil Mou vlast na zahájení Jiří Bělohlávek a repríza následujícího dne byla věnována stému výročí narození Václava Talicha. Roku 1984 se cyklu jako první zahraniční dirigent zahajovacího koncertu ujal Lovro von Matačić. V roce 1986 se po dvaceti letech vrátil Daniel Barenboim, který řídil Orchestre de Paris. Ročník 1988 se zaměřil na výročí úmrtí Leoše Janáčka, zatímco festival v roce 1989 již odrážel rostoucí společenské napětí. náhled|Od roku 1992 sídlí festival v budově objektu bývalého kostela sv. Vavřince na Malé straně
První svobodný ročník a transformace (1990–2000) Ročník 1990 se stal symbolem návratu českých hudebníků z exilu. Rafael Kubelík po 42 letech zahájil festival Mou vlastí s Českou filharmonií, Rudolf Firkušný provedl Druhý klavírní koncert Bohuslava Martinů pod taktovkou Jiřího Bělohlávka a Leonard Bernstein festival uzavřel Beethovenovou Devátou symfonií. Program zahrnoval 55 koncertů a jedenáct orchestrů.
Po roce 1989 se rozšířil žánrový a prostorový záběr festivalu a do programu se ve větší míře vrátila soudobá, duchovní a dříve politicky omezovaná tvorba. V roce 1991 poprvé přijeli Bamberští symfonikové a po festivalu následoval mimořádný koncert, na němž Mstislav Rostropovič s Českou filharmonií připomněl odchod sovětských vojsk z Československa. V roce 1993 zahájil festival Royal Liverpool Philharmonic Orchestra s Liborem Peškem jako první zahraniční orchestr v historii zahajovacích koncertů. Roku 1996 provedli London Classical Players s Rogerem Norringtonem Mou vlast na dobové nástroje.
Festival rozšiřoval dramaturgii také o jazz, netradiční místa a divadelní projekty. V roce 1998 bylo do programu zařazeno například vystoupení Divadla Járy Cimrmana. Roku 1994 se během prvního Dne pražských varhan rozezněly nástroje v sedmi pražských kostelích. Větší pozornost byla věnována také hudbě 20. století, která byla v předchozích letech odsouvána do pozadí.
Festival se od 1. ledna 1990 organizačně oddělil od České filharmonie a stal se samostatnou organizací. Jeho prvním polistopadovým předsedou se stal skladatel Petr Eben a ředitelem Oleg Podgorný. V roce 1993 převzal předsednictví Rudolf Firkušný. V roce 1992 se festival usídlil v objektu bývalého kostela sv. Vavřince na Malé Straně, roku 1995 vznikl klub Přátel Pražského jara a o rok později festival spoluzaložil Asociaci hudebních festivalů České republiky. V roce 2000 byla dosavadní organizace transformována na obecně prospěšnou společnost Pražské jaro; jejím ředitelem se následně stal Roman Bělor.
Vývoj v letech 2001–2019 náhled|Ruský dirigent Gennadij Roždestvenský (vlevo) s českým skladatelem Lucasem Matouškem na závěrečném koncertu festivalu Pražské jaro 2007 V prvních desetiletích 21. století festival rozšiřoval program mimo tradiční symfonické koncerty. Vznikly řady Hudba pražských chrámů a Genius loci, tematicky spojená s pražskými historickými místy. V roce 2005 se festival ve spolupráci s Národním divadlem podílel na uvedení kompletní Wagnerovy tetralogie Prsten Nibelungův. Vedle staré a soudobé hudby se v programu objevovaly také jazzové a mezižánrové projekty. Od roku 2013 pořádá Pražské jaro Klavírní festival Rudolfa Firkušného, který se koná každý rok na podzim.
V roce 2006 připomněla replika programu prvního festivalového koncertu 60. výročí založení Pražského jara. Českou filharmonii řídil Zdeněk Mácal. Zahajovací koncerty se od té doby staly místem, kde se střídá domácí a zahraniční interpretační tradice. V roce 2008 se teprve podruhé, a navíc po padesáti letech, vrátila na zahájení festivalu Filharmonie Brno, tentokrát pod taktovkou Petra Altrichtera. V roce 2011 provedl Mou vlast Symfonický orchestr Pražské konzervatoře s Jiřím Bělohlávkem při 200. výročí školy. Roku 2017 cyklus poprvé na festivalu uvedli Vídeňští filharmonikové s Danielem Barenboimem.