Kostel Nanebevzetí Panny Marie a svatého Cyrila a Metoděje je pozdně barokní římskokatolický kostel, který dominuje severní části Masarykova náměstí v Kyjově. Byl postaven v letech 1713–1720 podle regulí řádu kapucínů. Od roku 1784 slouží jako farní kostel. Je chráněn jako kulturní památka České republiky.
Historie Plánování stavby Kostel Nanebevzetí Panny Marie a svatých Cyrila a Metoděje vznikl jako druhý kostel v Kyjově. První kostel, zasvěcený svatému Martinovi, nechal po roce 1171 postavit opat Michal z premonstrátského kláštera Hradisko, kterému v té době Kyjov patřil.
Myšlenka na výstavbu nového kostela v centru města se objevila po bitvě na Bílé hoře, kdy byl jedinému kyjovskému šlechtici Jiřímu Pogrelovi z Kotčeborovic zkonfiskován majetek včetně domu, který stál na místě dnešního kostela. Jiří Pogrel, jemuž od roku 1611 patřily Strážovice, přišel o dům, lán polí, zahradu a louku v celkové hodnotě 8 500 moravských zlatých. Roku 1626, dva roky po smrti Jiřího Pogrela, věnoval císař Ferdinand II. tento majetek městu s podmínkou, že na jeho místě bude na náklady města postaven kostel zasvěcený Panně Marii a moravským patronům Cyrilu a Metodějovi.
Podnět ke stavbě kostela patrně vzešel od kardinála Františka z Dietrichsteina, který usiloval o to, aby kyjovský farář bydlel a sloužil bohoslužby uvnitř městského opevnění. Výstavba kostela však přesahovala finanční možnosti města, a proto byla odložena téměř o sto let. Kardinál zde proto alespoň založil Bratrstvo Nanebevzetí Panny Marie a před radnicí nechal vztyčit sochu Nanebevzetí Panny Marie na iónském sloupu.
Příchod kapucínů Na počátku 18. století Kyjov uvažoval o povznesení a rozvoji města, které mělo být podpořeno zvýšením řemeslné výroby a větší návštěvností týdenních trhů. K tomuto účelu měla přispět výstavba kláštera, jímž se město chtělo vyrovnat jiným významným sídlům. Oblíbeným církevním řádem mezi šlechtou i měšťanstvem byl tehdy řád kapucínů. Ten stavěl poměrně jednoduché a nenákladné kostely, což byl další z důvodů, proč se finančně vyčerpané město rozhodlo právě pro tento řád.
Důležitou postavou při rozhodování o příchodu kapucínů byl kyjovský rychtář Edmund Wendorf, který se v Kyjově usadil v 90. letech 17. století a oženil se s dcerou primátora Daniela Polanského. Podporoval zřízení kláštera i z důvodu posílení protižidovských nálad v kyjovském obyvatelstvu. Kapucínský řád byl zároveň vnímán jako silně protireformační.
V roce 1703 navštívili Kyjov vyškovští kapucíni, kteří zde žádali o mošt. Po Novém roce 1707 se dva kapucíni z Vyškova znovu obrátili na Wendorfa při sbírce milodarů. Wendorf následně sám otevřel otázku zřízení kláštera v Kyjově, s čímž kapucíni souhlasili a doporučili další postup. Městská rada jeho návrh přijala.
Pro stavbu kláštera byl určen Pogrelův dům se zahradou, který byl v té době již zchátralý (in dedecus civitatis – městu na ostudu), a dále kapitál z výnosu pogrelovských pozemků ve výši 1 669 zlatých. Městská rada se rovněž zavázala k vydržování 12 řeholníků ročním příspěvkem 12 beček piva a 24 sáhy dříví na topení. V roce 1710, před příchodem kapucínů do města, byl tento příspěvek zvýšen na 15 beček piva a 30 sáhů dříví.
Se zřízením kláštera souhlasil 26. května 1709 generální ministr řádu v Římě a 30. května 1709 také císař Josef I., s podmínkou, že klášter může obývat maximálně dvanáct řeholníků a že nebudou nadměrně zatěžovat místní obyvatelstvo sbírkami. Po ujištění císařské kanceláře z 19. listopadu 1709, že kapucíni nebudou zasahovat do práv farního kostela (quoad iura parochialia – pokud se týká práv farářových) a že budou kázat až po skončení farních bohoslužeb, souhlasila s jejich příchodem na konci roku 1709 také olomoucká konzistoř.
Kapucíni do Kyjova přišli 19. října 1710. Byli to čtyři řeholníci a mezi nimi i řádový stavitel Řehoř z Frank. Slavnostního uvítání se účastnil hradišťský krajský hejtman Mikuláš Leopold Otislav z Kopenic. Přítomen byl rovněž představený kapucínských klášterů hradčanského a vyškovského a také několik řeholníků z konventů v Brně a Jihlavě. Olomoucká konzistoř ani zemský úřad nebyly při této události zastoupeny.
Stavba kostela náhled|Lichtenštejnský erb nad vchodem do kostela Povolení ke stavbě obdrželi kapucíni od konzistoře až 20. října 1712. Základní kámen byl položen 15. května 1713 za přítomnosti milotického hraběte Karla Antonína Serényie s manželkou Terezií a oběma jeho bratry, Josefem Serényiem (rytíře řádu sv. Jakuba) a Leopoldem Serényiem (maltézského rytíře). Původní stavební parcela po bývalém Pogrelově domě však nebyla pro výstavbu dostatečná, a proto byl přikoupen sousední dům Gottfrieda Bartolottiho a pekařský dům Jiřího Nekvapila.
Později byly zakoupeny další dva domy na ulici Hrnčířské (jíž se začalo říkat také Kapucínská, dnes Komenského) a část přilehlých zahrad pro klášterní zahradu. Od milotického hraběte vyprosili povolení ke stavbě vodovodu z Nětčic přes jeho pozemky. Jeho oprava je doložena v roce 1728. Na stavbu byl darován různý materiál, mimo jiné pálené tašky na střechu, které byly v tehdejším Kyjově novinkou. Nedostatek finančních prostředků však vedl k přerušení prací. Stavba byla po dobu tří let zastavena a lešení zůstalo nevyužito.
Finanční situace se zlepšila díky hodonínské hraběnce Marii Antonii Czoborové, rozené z Lichtenštejna, jedné z pěti dcer knížete Jana Adama z Lichtenštejna. Ten odkázal 30 000 zlatých na stavbu kapucínského kláštera na některém z lichtenštejnských statků nebo na jiný účel ve prospěch kapucínského řádu. Uvolnění těchto peněz zdržoval židovský rychtář, který měl vliv u hodonínského purkrabího. Když hraběnka Czoborová purkrabího propustila ze svých služeb, kapucíni svou prosbu o financování zopakovali a byli vyslyšeni.
Městská rada ještě protestovala proti podobě kostela, kdy schodiště zasahovalo do náměstí. Moravský zemský soud však v roce 1719 rozhodl ve prospěch kapucínů. Stavba kostela byla zahájena 18. dubna 1718 a dokončena 3. dubna 1720. Kostel byl požehnán 29. června 1721 a vysvěcen byl 17. října 1723 olomouckým biskupem hrabětem Františkem Juliánem Braidou.
Na paměť donátora byl nad hlavním vchodem kostela, navzdory odporu magistrátu, umístěn lichtenštejnský erb. Pozůstalí Jana Adama si 20. dubna 1718 pro sebe a pro svůj rod vymínili právo zakladatele a patrona. Roku 1743 byla přistavěna západní kaple, zvaná bukovanská. Vybavení kostela bylo strohé, až v roce 1754 byla vystavěna nová kruchta a na ní umístěny varhany získané od servitů z kostela sv. Andělů Strážných ve Veselí nad Moravou.
Klášter a krypta Pro klášter byla roku 1738 zřízena menší zahrada u sakristie. Později byly odkoupeny zahrady od sousedních domů a vznikla tak "velká zahrada" od kláštera k palisádovému opevnění města a pak i za ním za městským příkopem, kde vznikla "malá zahrada". Teprve roku 1761 byla dokončena křížová chodba kolem vnitřního čtvercového dvora. Dobré finanční podmínky přiměly kapucíny roku 1760 k přeložení řádového filozofického studia z Třebíče do Kyjova a tak vznikla ve městě první vyšší škola.
Krypta pod kostelem nemohla být kvůli vysoké hladině podzemní vody vyhloubena a tak je podlaha kostela značně nad úrovní náměstí. V kapucínské kryptě pod kostelem nejsou pohřbeni jen řádoví mniši, ale i někteří kyjovští měšťané, jako např. primátor Edmund Wendorf a jeho syn Rudolf († 19. března 1752). František Jurovský (bratr mecenáše Dominika Jurovského, stavitele útulku pro chudé měšťany) se také zasloužil různými dary o usazení kapucínů ve městě a po smrti 15. dubna 1744 byl uložen do kapucínské hrobky. Jsou zde pochováni i primátor Jan Filip († 23. listopadu 1757), Apolonie Jurovská a Helena Lvová ze Sobůlek, která díky odkazu 1 000 zlatých zajistila klášteru 100 sáhů dříví z buchlovských lesů. Celkem je zde pohřbeno asi 40 lidí. Těla kapucínů byla položena přímo na zem a pod hlavu dána cihla. Ostatní zemřelí byli pohřbeni v rakvích.
Farní kostel náhled|vpravo|Hlavní oltář s obrazem Nanebevzetí Panny Marie od Josefa Zeleného z roku 1880 Nástup josefinských reforem znamenal i konec kapucínského řádu v Kyjově po 74 letech. Zrušení kláštera bylo kapucínům oznámeno 14. října 1784 a na odchod jim byla dána lhůta tří měsíců, tj. do 14. ledna 1785. Od 4. února se začalo prodávat veškeré klášterní zařízení. Město nakonec 3. března 1785 odkoupilo klášterní budovu za 800 zlatých, velkou zahradu (80 zlatých), malou zahradu (50 zlatých) a budovu vrátného (80 zlatých). Umístilo sem skladiště soli a později školu, svatomartinský špitál a do roku 1803 zde ubytovávalo kooperátory. Do zdejších prostor chtěla městská rada přestěhovat i faru, ale bývalý klášter byl pro tento účel nevyhovující a jeho přestavba by byla nákladná. Po dvaceti letech byly rozparcelovány klášterní zahrady a prodány na stavební místa. V roce 1787 bylo zřízeno kyjovské děkanství.
Kostel byl 19. listopadu 1784 prohlášen za farní. Starý kostel svatého Martina byl odsvěcen, v roce 1807 vyhořel a roku 1833 byla na jeho místě postavena kaple svatého Josefa. Nevýhodou 600 let starého kostela byla jeho poloha mimo opevnění města (trpěl častými nájezdy) a také nedostatečná kapacita. Svatomartinský kostel měl prostory pro 696 věřících, nový pak pro 1 152 věřících. Při této změně musel kostel projít i některými stavebními úpravami. Za hlavním oltářem byl zrušen mnišský chór a oltář byl posunut více dozadu, čímž se presbytář zvětšil. Původní dřevěný oltář byl nahrazen zděným, mramorovým a pozlaceným. Pro oltář byl za 162 zlatých zakoupen obraz od vídeňského malíře Antona Maulbertsche a po stranách byly umístěny sochy sv. Cyrila a Metoděje od brněnského sochaře Ondřeje Schweigla. Oltář byl dokončen v roce 1792 za 1113 zlatých.
Úpravy po roce 1800 19. a 20. století už pro kostel znamenalo drobné jen úpravy. Po roce 1802 byla postavena nová kazatelna a křtitelnice, pocházející opět z dílny Ondřeje Schweigla. V letech 1823 a 1826 vznikly boční oltáře sv. Barbory a sv. Josefa s obrazy obou světců, které namaloval v roce 1855 Josef Hübner. V roce 1880 byl původní oltářní obraz nahrazen obrazem od malíře Josefa Zeleného. Roku 1885 byly před kostel umístěny sochy sv. Cyrila a Metoděje. 1899 byl vybudován nový svatostánek. V roce 1910 byla nad vchodem namalována freska Matky milosrdenství s Ježíškem. Některá okna byla v roce 1915 opatřena vitráží. Podle návrhu Jano Köhlera v roce 1928 vymaloval interiér Antonín Sychra a malba byla obnovena ještě v letech 1955 a 1973. V roce 1936 byly zakoupeny nové varhany. Roku 1973 byla provedena nová elektroinstalace a úprava interiéru podle nové liturgické reformy. O rok později byla u vchodu zhotovena předsíň. V roce 1985 byly pořízeny nové zpovědnice a zdvojená okna v sakristii a na oratoři. Následující rok byla položena mramorová bílo-černá dlažba v presbytáři.
Exteriér