náhled|280 px| matrika narozených města Vysoké nad Jizerou – záznam o narození Karla Kramáře náhled|vpravo|Pamětní deska JUDr. Karla Kramáře na rohu jeho rodného domu ve Vysokém nad Jizerou náhled|vpravo|Busta JUDr. Karla Kramáře na rohu jeho rodného domu ve Vysokém nad Jizerou
Karel Kramář (27. prosince 1860 Vysoké nad JizerouMatriční záznam o narození a křtu – 26. května 1937 PrahaArchiv hl. m. Prahy, Matrika zemřelých u sv. Víta, sign. VÍT Z10, s. 2) byl český a československý pravicový, nacionalistický politik, za Rakouska-Uherska předák mladočeské strany, za světové války účastník odboje, po roce 1918 první ministerský předseda ČSR, dlouholetý předseda Československé národní demokracie, později Národního sjednocení.
Život
Mládí, studium a účast na realistickém hnutí Narodil se ve Vysokém nad Jizerou v rodině vyučeného zedníka Petra Kramáře ze Stanového (1834-1907), později regionálně uznávaného zámožného stavitele a majitele cihelny. Matka Marie, rozená Vodseďálková (1834-1914), pocházela z rolnické rodiny vysockých starousedlíků, její dědeček byl starostou. Karel Kramář byl jediným přeživším z pěti dětí svých rodičů. Rodiče se upjali na jeho budoucí kariéru a spolu s ním rozhodli pro studium v Praze. V šestnácti letech Karel Kramář opustil domov a studoval na reálném gymnasiu v Praze na Malé Straně, bydlel v podnájmu na Hradčanech. V roce 1871 začal svá studia na malostranském gymnáziu, které v tehdejší době mělo dobrou vlasteneckou pověst. Od primy až do oktávy studoval s vyznamenáním, učil se jazykům, hrál na piano a housle, kreslil a maloval. Tento širší zájem o jazyky a kulturu v mladých, studentských letech provázel Dr. Kramáře po celý život. V červnu 1879 maturoval s vyznamenáním a po prázdninách na podzim téhož roku odjel do Berlína, kde se dal zapsat na právnické fakultě, ale v letním semestru již studoval na univerzitě ve Štrasburku. Na podzim 1880 byl zapsán jako posluchač práv na pražské univerzitě, kde se účastnil velmi živě tehdejšího studentského národního života. Dne 24. dubna 1884 se stal doktorem práv na Právnické fakultě Univerzity Karlovy. Po dokončení právnických studií se nemusel živit prací a připravoval se na kariéru vysokoškolského pedagoga, proto se vypravil na další studia do ciziny. Nejdříve studoval národní hospodářství na berlínské univerzitě u prof. Adolfa Wagnera, jednoho z tzv. „katedrových socialistů” a odborníka finanční vědy a ještě týž rok se dal zapsat na pařížské svobodné škole politických věd, kam ho přilákala skvělá jména některých profesorů této školy zvláště Alberta Sorela, Emila Boutmy, Anatola Henry Leroy-Beauliena a ruského státníka Nik. Milutina. Studoval celkem na pěti zahraničních univerzitách: vývoj rakouského státního práva ve Vídni, národní hospodářství v Berlíně a politické vědy v Paříži a Štrasburku. Krátce také pobýval v Londýně. Doktorský diplom získal v Praze roku 1884.
Systematicky a důsledně se připravoval na politickou dráhu, sblížil se se svým bývalým pedagogem Josefem Kaizlem a s Tomášem Masarykem. Rád cestoval, ovládal dokonale čtyři jazyky – ruštinu, francouzštinu, němčinu a angličtinu, znal také základy latiny. Byl znamenitý debatér. Výhodou mladého politika byla i jeho finanční nezávislost. Vlastnil tkalcovnu v Libštátě, disponoval akciemi v Pražské akciové tiskárně, estonské Kränholmanufaktur v Tallinnu a dalších podnicích, jeho otec byl majitelem cihelny v Semilech; jeho majetek posléze rozmnožil i sňatek.
Koncem 80. let spolupracoval s Masarykem a Kaizlem na formulování nového politického směru (takzvaný realismus). V lednu roku 1889 Kramář od Jana Herbena převzal a nadále financoval čtrnáctideník Čas. Vedl redakci, psal příspěvky, podobně jako historik a politik Antonín Rezek. Podílel se mimo jiné spolu s Tomášem Masarykem na založení České strany lidové – realistické.
Mladočeským politikem V roce 1890, v době vrcholící mladočeské kampaně proti punktacím, vstoupil stejně jako Kaizl a Masaryk k mladočechům. Ve volbách do Říšské rady roku 1891 byl za mladočechy zvolen do Říšské rady (celostátní parlament). Reprezentoval kurii venkovských obcí, obvod Jičín, Nová Paka atd. Od roku 1894 až do roku 1913 rovněž působil jako poslanec Českého zemského sněmu.Česká společnost 1848-1918. 678
Zatímco Masaryk brzy od mladočechů odešel, Kaizl s Kramářem zůstali a postupně se stali hlavními představiteli realistického, umírněného proudu ve straně.Česká společnost 1848-1918. 430
Roku 1894 byl spoluautorem Nymburské rezoluce mladočechů, která byla vítězstvím umírněného proudu a porážkou radikálně opozičního proudu. Během 90. let opakovaně vystupoval jako spojenec Kaizla a dalších realistických mladočechů. Koncem dekády jejich aktivity nasměrovaly dočasně mladočechy k provládnímu táboru. Šlo o postupný proces (takzvaná etapová politika). Když se moci ujala vláda Kazimíra Badeniho, podpořili mladočeši její návrh reformy volebního systému (Badeniho volební reforma) a v roce 1897 dojednali i zásadní změnu úředního statutu češtiny (takzvaná Badeniho jazyková nařízení). Tehdy již mladočeská strana vystupovala jako otevřeně provládní. Kramář o tom napsal Kaizlovi: „My už kousli do zapovězeného jablka – a tu nevázanost na všecky strany jsme ztratili.“ Badeniho vláda ale padla pro odpor německorakouských nacionalistů proti jazykovým nařízením. Kramář se pak spolu s Kaizlem ještě snažili manévrovat vůči následujícímu vládnímu kabinetu (první vláda Paula Gautsche). Nechtěli převzít radikálně nacionální rétoriku, jakou tehdy například v německorakouském táboře praktikoval Georg von Schönerer, ale zároveň si byli vědomi, že po pádu Badeniho kabinetu se prostor pro výraznější naplnění českých požadavků a tedy i pro úspěchy mladočeské strany zužuje. Gautschova jazyková nařízení, se kterými předseda vlády Gautsch seznámil Kaizla a Kramáře, byla skromnějším a rovněž neúspěšným pokusem o revizi Badeniho jazykových nařízení.Česká společnost 1848-1918. 433, 450-451, 460-461, 465, 467
V roce 1897 byl zvolen předsedou Mladočeské stranyPACNER, Karel. Osudové okamžiky Československa. S. 124
Po celá 90. léta zůstával Kramář blízkým spolupracovníkem Kaizla, ale byl poněkud v jeho stínu. Občas se jejich názory rozcházely, například když koncem století Kramář otevřeně na parlamentní půdě zaútočil na zahraniční politiku státu, zatímco Kaizl tehdy byl loajálním ministrem financí v předlitavské vládě Franze Thuna-Hohensteina. Kramář se roku 1899 veřejně vyjádřil o Trojspolku (aliance Rakouska-Uherska, Německa a Itálie) jako o „starém, obehraném luxusním klavíru, který sice ještě nemůžeme odložit do skladiště, na který také ale už současně nehrajeme.“Česká společnost 1848-1918. 481, 567
Nadále zůstával významným parlamentním politikem a řečníkem. Mandát ve vídeňském parlamentu obhájil ve volbách do Říšské rady roku 1897 (opět kurie venkovských obcí, obvod Jičín, Jilemnice, Semily atd.) i volbách do Říšské rady roku 1901 (nyní městská kurie, obvod Tábor, Pacov, Kamenice atd.).Databáze stenografických protokolů a rejstříků Říšské rady z příslušných volebních období, http://alex.onb.ac.at/spa.htm.
V prvních letech 20. století po smrti Josefa Kaizla postupně převzal jeho pozici ve straně. Když se tehdy vláda Ernesta von Koerbera pokoušela o realističtější politiku a usmiřovací česko-německá jednání, se Kramář zapojil do těchto debat. V roce 1902 formuloval český postoj k státoprávním otázkám. Neodmítl zcela požadavek českých Němců na zavedení krajského zřízení, ale odmítl, aby kraje byly podřízeny přímo vládě, bez vazby na celozemský správní orgán. Aktivní byl i v roce 1905, kdy se v Předlitavsku začala vyostřovat pod vlivem revoluce v Rusku debata o demokratických reformách, zejména všeobecném volebním právu. Ihned poté, co se sám vrátil z letní dovolené v Rusku, začal v mladočeské straně agitovat ve prospěch reformy a návratu k demokratickým tradicím mladočešství. Své představy tehdy zformuloval i ve spisku Poznámky o české politice. Přihlásil ke k umírněné tradici, jakou v mladočeské straně razili Josef Kaizl nebo Gustav Eim. Vyzýval ke sjednocení českých liberálních politických proudů, podporoval aktivní parlamentní politiku a odmítal prázdné agitování za státní právo. Když vídeňská vláda ustoupila veřejnému tlaku a odsouhlasila volební reformu, která skutečně zaváděla rovné a všeobecné volební právo, dohlížel na rychlou proměnu fungování mladočeské strany tak, aby obstála v nadcházející, daleko komplikovanější politické soutěži. V březnu 1906 byly tyto změny formálně odsouhlaseny na stranickém sjezdu. K mladočechům tehdy vstoupili četní bývalí pokrokáři a realisté a strana se snažila integrovat nesocialistické politické proudy.Česká společnost 1848-1918. 513, 523, 532, 534-536
Novoslovanství a pozitivní politika V době okolo roku 1906 začala nová etapa provládního aktivismu mladočechů (takzvaná pozitivní politika). V roce 1906 Kramář odsouhlasil vstup mladočecha Josefa Fořta do předlitavské vlády. V červenci 1906 se stal předsedou poslaneckého klubu mladočechů na dosluhující Říšské radě.Česká společnost 1848-1918. 536 Sám byl zvolen ve volbách do Říšské rady roku 1907 (obvod Čechy 033). Po volbách se ministrem ve vídeňské vládě stal další mladočech František Fiedler. České politické spektrum (zásadně proměněné volbami) se nyní rozdělilo. Mladočeši, agrárníci a klerikálové se stavěli vstřícně k provládní spolupráci vůči kabinetu Maxe Becka a vytvořili na Říšské radě samostatnou frakci (Národní klub na radě říšské), zatímco ostatní české nesocialistické strany se na jeho činnosti nepodílely. Provládní pozici obhajoval Kramář i vůči následující vládě Richarda Bienertha. Roku 1908 mladočeši podpořili rozpočet, ale vstřícná politika čelila rostoucí kritice (na protivládní pozice přešli i někteří mladočeši a čeští agrárníci).Česká společnost 1848-1918. 540-541, 545
Kramář v této době významně řešil i zahraničněpolitické otázky. Jeho proslovanská činnost, od roku 1907 nazývaná novoslovanství, vyvrcholila v podobě tzv. slovanských sjezdů. Společně s Josefem Scheinerem organizoval všeslovanské sjezdy v Praze (12. července 1908) v Petrohradě a Sofii (roku 1910). Propagoval myšlenky novoslovanství – vzájemného sbližování, spolupráce, solidarity a vojenské, hospodářské a kulturní pomoci. Tentokrát nemělo jít o panslovanské koncepce namířené proti monarchii a státu. Naopak, Kramář předpokládal soulad mezi slovanskou orientací Čechů a zájmy Rakouska-Uherska (posilování hospodářské spolupráce s východní a jihovýchodní Evropou a kultivace zahraničních spojenectví se slovanskými státy). Slovanský element v monarchii byl tehdy posílen anexí Bosny a Hercegoviny (mladočeši anexi podpořili, stejně jako klíčový zákon o vojenských výdajích). Kramář na Říšské radě zároveň inicioval utvoření volného poslaneckého svazu, Slovanská jednota, který tvořili čeští, jihoslovanští i někteří ukrajinští nesocialističtí poslanci.Česká společnost 1848-1918. 540-541, 545-546
Pozitivní politika mladočechů v roce 1909 čelila dalším otřesům. Čeští ministři Albín Bráf a Jan Žáček opustili vládu na protest proti krokům některých zemských sněmů v alpských zemích, které deklarovaly němčinu jako výlučný místní jazyk. Kramář ale poté, co slovanské opoziční nálady vedly k obnovení parlamentních obstrukcí, navrhl převratnou změnu jednacího řádu Říšské rady, která výrazně ztížila obstruování. Mladočeši, kteří přitom v předchozích dvaceti letech opakovaně používali radikální obstrukce jako politický nástroj tak nyní prostřednictvím svého předáka tento instrument zavrhli. I tak se ale provládní většina v roce 1910 a s ní se vytratila i Kramářova koncepce pozitivní politiky. Důsledkem selhání této strategie byl i Kramářův politický neúspěch, když v listopadu 1910 nebyl zvolen za předsedu parlamentního Českého klubu (obnovena střechová frakce českých nesocialistických poslanců) a místo něj toto místo zaujal František Fiedler, který v této době získal dominantní vliv ve straně, jež se nyní orientovala ryze opozičně.Česká společnost 1848-1918. 547-548