Důchodový systém je veřejně spravovaný systém s povinnou účastí a cílem snižování chudoby. Důchodové pojištění vznikalo a rozšiřovalo se v průmyslových zemích od konce 19. století. Průkopníkem povinného sociálního pojištění byl Otto von Bismarck v Prusku, který roku 1889 zavedl důchodový systém sociálního pojištění. Souviselo to s prodlužováním lidského života, s růstem bohatství i s rostoucím sebevědomím námezdních pracujících i národních států.

Rozdělení typů důchodových systémů Penzijní systémy mohou být klasifikovány do mnoha kategorií, z různých úhlů pohledu. V literatuře se nejčastěji vyskytuje dělení podle provozovatele, dělení podle typu financování a podle typu penzijního plánu. V realitě se tyto různé typy sdružují a tvoří konkrétně fungující systémy.

Dělení dle druhu financování Ve světě se vyskytuje pět typů penzijních systémů z tohoto pohledu. Mezi dva jasně nejčastější patří tzv. PAYG financování a kapitálové (fondové) financování. Ostatními jsou: PAYG s rezervním fondem, částečně fondový systém, tzv.: "national funding" (vznik v posledních letech).

1. PAYG, průběžné financování Pay-as-you-go, nebo také průběžné financování funguje většinou ve veřejném sektoru. Jeho princip je takový, že na dávky aktuálních penzistů přispívá aktuální pracovní třída. Výhoda tohoto systému je síla systému odolávat ekonomickým změnám státu, protože peníze, které jsou potřeba pro důchody se do systému dostávají v aktuální době. Nevýhodou tohoto systému je náchylnost na demografické změny, protože poměr penzistů v populaci dlouhodobě roste (viz Stárnutí populace).

2. kapitálové/fondové financování Metoda kapitálového financování, známá také jako metoda financování z fondu, spočívá v tom, že pojistníci platí pojistné, které je použito na tvorbu kapitálových rezerv. Tyto rezervy jsou pak později použity k výplatě vlastních důchodů. Nahromaděné příspěvky jsou v průběhu času investovány a výsledné výnosy jsou použity ke zvýšení rezerv. Vytvoření dostatečných rezerv k výplatě důchodů trvá dlouho, takže trvá, než se systém stane plně funkčním. Kapitálové rezervy jsou později alokovány ve formě výplat důchodů pojištěncům. Výhodou této metody je však záruka dosažení určité úrovně kapitálových výnosů. Zavedení metody kapitálového financování s sebou nese vyšší administrativní náklady ve srovnání s jinými metodami financování. Penzijní fond, považovaný za jeden z hlavních příkladů, obvykle garantuje určitou úroveň kapitálových výnosů.

Dělení dle provozovatele Penzijní schémata mohou být provozována privátně či státně. Většina zemí provozuje své penzijní systémy jako kombinaci těchto dvou. Jejich poměr může měnit bezpečnost, rovnost a výnosnost systému.

1. Státem provozované penzijní systémy Ve státem provozovaném důchodovém systému je za výběr příspěvků a vyplácení důchodů odpovědný stát. Státní důchody se obvykle dělí do dvou kategorií: paušální důchody a důchody závislé na výdělku. Plošné důchody poskytují všem důchodcům stejnou dávku bez ohledu na jejich výdělky během produktivního věku. Naproti tomu důchody závislé na výdělku se vypočítávají na základě dřívějších výdělků důchodce, přičemž osoby s vyššími výdělky dostávají vyšší dávky ve srovnání s osobami s nižšími výdělky.

2. Penzijní systémy provozované privátním sektorem Penzijní plány soukromého sektoru spravují soukromé subjekty, které jsou odpovědné za výběr příspěvků od účastníků a výplatu dávek. V praxi existují dva typy penzijních systémů soukromého sektoru: systémy spravované zaměstnavatelem a systémy individuálních účastníků. Systémy spravované zaměstnavatelem jsou spravovány na úrovni zaměstnavatele, který poskytuje penzijní plán jako zaměstnanecký benefit svým zaměstnancům. Naproti tomu individuální účastnická schémata umožňují jednotlivcům spořit si na důchod prostřednictvím penzijních fondů, které spravují soukromé subjekty.

Dělení dle penzijního plánu Kromě státního důchodu si můžete vybrat ze dvou hlavních typů penzijních plánů, a to z příspěvkově definovaných a dávkově definovaných.

Stručně řečeno, penzijní plány s definovanými příspěvky vyplácejí penzi na základě toho, kolik peněz bylo do fondu zaplaceno během vašeho života, na základě růstu investic v průběhu času, zaplacených poplatků a způsobu, jakým se rozhodnete peníze v důchodu vybrat. Alternativou jsou penzijní plány s definovanými dávkami, které vyplácejí peníze v závislosti na vaší mzdě, počtu let, které jste odpracovali u svého zaměstnavatele, a na podmínkách systému, v němž jste zapojeni.

Ve většině příspěvkově definovaných systémech je na zaměstnanci, aby do fondu vkládal peníze a podle stanovených podmínek teprve pak zaměstnavateli v nějaké míře zrcadlí tyto příspěvky. Proto je tento systém závislý a účinný pouze pokud příspěvky fungují ze strany zaměstnance. Velkou výhodou tohoto systému je, že je v majoritě případů přenosný mezi zaměstnavateli. Oproti tomu dávkově definovaný systém přenosný není, ale vzhledem k předem určeným podmínkám jak bude zaměstnavatel vkládat peníze do fondu (na základě délky vztahu se zaměstnancem, platu, atd.) je odpovědnost na straně zaměstnavatele.

V historii se zaměstnavatelé kvůli špatnému plánování a vypočtení dávkově definovaných systémů dostali do krize (United airlines, 2002;Bethlehem steel, 2001), proto se tento typ systému tolik ve světě nevyskytuje.

Důchodový systém v České republice

Obecná charakteristika důchodového systému v České republice Důchodový systém v České republice byl od ledna roku 2013 rozdělen na tři penzijní pilíře, od ledna roku 2016 po zrušení II. pilíře je dělen pouze na dva:

I. pilíř - tzv. Důchodové pojištění. První důchodový pilíř je pro každého občana České republiky povinný. Každý občan ČR, v produktivním věku, odvádí státu 28 % své hrubé mzdy, resp. u osob zaměstnaných odvádí 6,5 % přímo zaměstnanec a 21,5 % zaměstnavatel, osoby samostatně výdělečně činné (OSVČ) odvádí celou tuto částku samy. U prvního pilíře je také zachován současně princip zásluhovosti a princip solidarity. Tyto principy spočívají v tom, že s vyššími odvody na důchodovém pojištění se zvyšuje i důchod dané osoby (princip zásluhovosti), ale s vyšším příjmem dané osoby se důchod zvyšuje pomaleji (princip solidarity). II. pilíř - tzv. Důchodové spoření. Druhý důchodový pilíř byl pro každého občana České republiky dobrovolný. Po vstupu do druhého pilíře občan odváděl již pouze 25 % (resp. 3,5 % přímo zaměstnanec a 21,5 % zaměstnavatel) ze své hrubé mzdy státu (namísto původních 28 %) a 5 % posílal do svého vybraného penzijního fondu. Tento fond pak dané peníze spravoval a zhodnocoval. Druhý pilíř se ale stával častým terčem kritiky např. kvůli nemožnosti z něho vystoupit, nemožnosti předčasného výběru peněz a nedostatečnému počtu klientů (pouze cca 85 000), z těchto důvodů byl nakonec druhý pilíř 1. ledna 2016 zrušen. Penzijní systém je udržitelný i bez II. pilíře.https://www.idnes.cz/ekonomika/domaci/analyza-studie-vlada-penze-duchody-system.A170720_171746_ekonomika_hm1 - Penze jsou udržitelné, místo reformy stačí jen úpravy, tvrdí vládní studie III. pilíř - tzv. Doplňkové penzijní spoření a Penzijní připojištění. Třetí důchodový pilíř je pro každého občana České republiky dobrovolný. Penzijní připojištění se státním příspěvkem fungovalo do konce roku 2012, po důchodové reformě byli jeho členové od 1. ledna 2013 převedeni do tzv. transformovaných fondů. V těchto fondech jim zůstaly zachovány jejich nároky, což znamená například garance nezáporného hodnocení (tzn. že při nepříznivém vývoji na finančních trzích nesmí být roční zhodnocení příspěvků účastníků méně než nula). Přesto reálná hodnota vkladu klesá.https://www.seznamzpravy.cz/clanek/ekonomika-finance-duchody-pojisteni-poplatky-rozhadaly-penzijni-fondy-a-narodni-rozpoctovou-radu-224358 - Poplatky rozhádaly penzijní fondy a Národní rozpočtovou radu Do těchto fondů již od 1. ledna 2013 nesmí vstoupit žádný nový klient. Novým systémem III. pilíře se stalo doplňkové penzijní spoření vedené v tzv. účastnických fondech (klienti transformovaných fondů do nich mohou kdykoliv přejít). Rozdílem oproti penzijnímu připojištění v transformovaných fondech je ztráta garance nezáporného hodnocení a nároku na výsluhovou penzi, ovšem na druhé straně naopak umožňuje výběr mezi jednotlivými typy fondů. Klient si tak může podle svého uvážení (jednou ročně zdarma) měnit investiční strategii svého spoření a zvolit si tak konzervativní fond s nízkým rizikem, nebo dynamický fond s vyšším potenciálem výnosu. Dále pak jak u penzijního připojištění, tak u doplňkového penzijního spoření je výhodou státní příspěvek, jehož výše je určována podle výše měsíčního příspěvku dané osoby do jím zvoleného penzijního fondu.

Historie

Důchodový systém ČR a jeho proměna mezi lety 1924–2019 První zákon o sociálním pojištění v Československu byl přijat v roce 1924 a poprvé zahrnoval všechny zaměstnance. Nepodařilo se do něj zahrnout pouze osoby samostatně výdělečně činné. Věk odchodu do důchodu byl stanoven na 65 let, přestože byla střední délka života menší. Pokročilé sociální zákonodárství předválečného Československa si brali za vzor například tvůrci sociálního pojištění v tehdejším Řecku.

Další zákon o sociálním pojištění byl přijat v roce 1948. Připravovali ho především sociálnědemokratičtí odborníci. Posunul hranice platnosti pro všechny kategorie pracujících výrazně déle. Pokud platil občan pojištění 20 let, mohl odejít do důchodu již v 60 letech.

Zákon z roku 1965 stanovil rozdílný věk odchodu do důchodu pro muže a ženy. Muži tak měli jednotnou hranici 60 let, zatímco bezdětné ženy odcházely do důchodu v 57 letech, s jedním dítětem v 56 letech, se dvěma dětmi v 55 letech, se třemi a čtyřmi děti v 54 letech a s pěti a více dětmi v 53 letech. Jednalo se o mezinárodní raritu, která byla míněna jako opatření motivující k rození dětí, když nebyly ve státě finance na dětské přídavky. Tento stav setrval až do roku 1996, kdy byl nastartován stálý růst věku odchodu do důchodu. Poslední rozdíl ve věku odchodu do důchodu mezi mužem a ženou bude v roce 2037 (pro ženy s pěti a více dětmi).

Velké změny nastaly po pádu komunistického režimu v roce 1989. V prvních svobodných volbách zvítězilo Občanské fórum. Na základě jeho volebního programu, prosazujícího model sociálně orientovaného tržního hospodářství podobného těm v sousedním Německu a Rakousku, přijala – tehdy ještě československá – vláda dva scénáře: Scénář ekonomické reformy (přijatý v dubnu 1990) a Scénář sociální reformy (přijatý v říjnu téhož roku).

V roce 1992 se, po vítězství neoliberálních a konzervativních politických stran, v politice Klausových vlád začaly prosazovat tendence k omezování role sociálního státu. Pro obě Klausovy vlády (1992–1997) byl charakteristický velmi rezervovaný přístup k sociálnímu státu, doprovázený jeho oslabováním v praxi. V roce 1992 také došlo ke zrušení pracovních kategorií, které by umožnily lidem, pracujícím v namáhavém a zdraví poškozujícím zaměstnání, odejít do důchodu dříve a také s vyšším důchodem. Petrem Millerem (tehdejším ministrem práce a sociálních věcí) jim byl přislíben překlenovací důchod, který by byl financován zaměstnavateli. Nová vláda tento slib nesplnila.

V roce 2009 vláda přišla s tzv. Topolánkovým balíčkem – tento balíček obsahoval řadu změn, především zpřísnění podmínek nároku na důchod. Doba pojištění potřebná pro vznik nároku na starobní důchod se tím měla prodloužit z 25 na 35 roků, měl se omezit zápočet náhradních dob pojištění i pro nárok na starobní důchod na 80 %, postupně se měl zvyšovat důchodový věk (pro muže a pro ženy s žádným nebo jedním dítětem na 65 let a na 62-64 let pro ženy s větším počtem dětí), období pro předčasný nástup do důchodu se tím mělo prodloužit ze tří na pět let…