Davisté bylo uskupení slovenských levicových intelektuálů blízkých KSČ, které vzniklo ve 20. letech 20. století okolo časopisu DAV. Davisté se významným způsobem podíleli na formování kulturního, politického a uměleckého života v období první Československé republiky. Název DAV se skládá z křestních jmen členů: Daniel Okáli, Andrej Sirácky, Vladimír Clementis.
Podle prohlášení redakce prvního a druhého vydání byl DAV čtvrtletní „periodická revue, která sdružuje průkopníky socialistických idejí mladé generace na Slovensku, kteří jsou činní v oblasti myšlenkové a umělecké.“DAV, 1924, s. 2, 65; DAV 1925, s. 2
Davisté se původně hlásili k internacionalismu, leninismu, pacifismu, podporovali vědu a v prvním období avantgardní umění. Vzor nalézali v tehdejším sovětském Rusku. V pozdější době se rozdělil DAV na dva proudy – avantgardních autorů a socialistických realistů. Ve třetí fázi inklinovali ke spojení myšlenek socialismu, vlastenectví (všeslovanská vzájemnost) v duchu leninského konceptu.
Revue byla také zprostředkovatelem knih socialistických spisovatelů (Ján Rob Poničan: Som a Dva svety; Wolkerov Večer, Sborník proletárskych básní, Laco Novomeský: Nedeľa) a dalších časopisůHost, Pásmo, Avantgarda, Nová Svoboda, Rozmach, Reflektor, Prúdy, Slovenské pohľady, Ilustrátor, Rozpravy, Aventina; DAV 1926, s. 2 a nakladatelství.Knihy Slovenského tlačového výboru KSČ, Nakladatelství Nové Rusko, Nakladatelství Václava Petra, Nakladatelství Odeon, Nakladatelství Aventinium, Nakladatelství Čin; (DAV 1926, s. 2)
Orientovali inteligenci ve světonázorových otázkách k učení Karla Marxe, Bedřicha Engelse a V. I. Lenina; přispívaly k poznávání sovětské a avantgardní kultury (propagovali také slovenský nadrealismus). Davisté se (většinou) angažovali v Komunistické straně Československa, v jejímž rámci představovali skupinu, která měla větší pochopení pro slovenskou svébytnost. Redakce prohlásila:„Chceme poukazovat na nespravedlnost dnešního společenského řádu. Chceme kritickým rozborem všech jeho jevů, které pozbyli už dávno životní oprávněnosti, přispět k jeho konečnému vyvrácení. Chceme alespoň tímto způsobem dokumentovat svou solidaritu s pracujícími a splatit alespoň částečku dluhu staletí.“Digitalizaci revue DAV občanské sdružení a spolek DAV DVA.
Etymologie názvu DAV Název DAV je složen z iniciál křestních jmen členů – Daniel Okáli, Andrej Sirácky a Vladimír Clementis). Ladislav Novomeský popsal etymologii názvu následovně:„Už len názov bol protestom. Protestom proti obmedzujúcej povýšenosti inteligencie vôbec a slovenskej osobitne, proti pohŕdavému zaznávaniu, a akým pristupoval povojnový inteligent k davu, zástupu, kolektívu, ľudu; proti postoju, ktorým sa inteligent vyvyšoval nad ľudovú a robotnícku masu. DAV už svojím názvom manifestoval svoju príslušnosť k nej. Všetky ostatné výklady boli len náhodné…“
Estetika DAVu Autorem obálky prvního čísla revue DAV Mikuláš Galanda (s alias La Ganda), který spolu s Ľudevítem Fullou vytvořil davistickou uměleckou identitu. Se členy DAV spolupracovali prostřednictvím knih, plakátů a bulletinů; Fulla už před vznikem DAVu (ilustroval knihu Jána Roba Poničana a Galanda vytvořil kresby pro Novomeského debutovou básnickou knihu. Revue obsahuje i první slovenský pokus o modernistickou typografii, jejíž ekvivalent najdeme v české avantgardě (Host, Pásmo). Při diskuzi o estetické složce (vizuální rozměr designu DAV revue) nelze podle Lukáše PernéhoPERNÝ, Lukáš: Introduction to the Aesthetic Aspects of the Slovak Left-Wing Revue DAV. In: GNOSI: An Interdisciplinary Journal of Human Theory and Praxis, 5(2), 183-190, 2002. Retrieved from https://www.gnosijournal.com/index.php/gnosi/article/view/198 opomenout mezinárodní kontext, který ji spojuje:
Vlivem mezi Prahou a Slovenskem (Bratislavou) s Maďarskem (texty avantgardního teoretika a básníka Lajose Kassáka publikované v DAV) (DAV byl součástí projevů slovenské moderny, která byla úzce spjata s Prahou), Zpětná vazba s francouzskou kulturou (obrazy Franse Masereela v prvním čísle DAV; polemika s francouzskou poezií), S ruskou avantgardou (Okaliho apel na Majakovského v DAV 1924; zmínky o Mejercholdovi, Majakovském, Erenburgovi v DAV 1925/1), S německou avantgardou (zejména umění Nové věcnosti – estetika zkušenosti s městskou kulturou v podobě satirických a sociálně kritických obrazů založených na estetizaci vizuality – buržoazní zábavy, nočního života, sociální periferie a chudoby, prostituce, vražd, politické kritiky (obrazy Otto Dixe, Georga Grosze – publikováno v DAV revue).
Podle Lukáše Perného text D. Okáliho – s mottem „Ne umělecký program! Umělecký čin!“ – představuje brožurový článek DAV o sociálně revolučním umění. Ideologicky (D. Okáli) nachází funkci umění a kultury v revolučním znovuzrození společnosti, radikálním rozkolu s tradicí (kritika klerikalismu, kapitalismu a individualismu), odkazující na Trockého (umění jako prostředek změny hospodářskému establishmentu a napomáhání k politické moci).
Kolektivismus DAVu — podle J. Migašové — je založen na úvahách o kolektivním umění Lajose Kassáka, dále pod vlivem Jiřího Wolkera, Karla Teigeho (Teige redefinoval pojem lidové umění) a raného devětstilu.Migašová, Jana. Čaro neučeného. Preferencia naivného, primitivistické tendencie a slovenské výtvarné umenie v období 1918 –1972: príspevok k slovenskej výtvarnej moderne. Prešov: Prešovská univerzita v Prešove, 2021
Zakladatelé, členové a spolupracovníci DAVu Zakladateli DAVu byli Ján Poničan, Vladimír Clementis, Daniel Okáli, Jozef Tomášik-Dumín, Ľudovít Obtulovič, Andrej Kojnok, filosofové Andrej Sirácky, Alex Križka, chemik a filosof Mikuláš Furdík. Později se přidali Peter Jilemnický, Laco Novomeský, Jarko Elen, Eugen Klinger, Karol Svetlík ml., Jozef Zindr, Ladislav Szántó, Ján Bohúň a Gustáv Husák.
V DAVu publikovali i čeští spisovatelé jako Marie Majerová, Zdeněk Nejedlý, Július Fučík, Ivan Olbracht, Ivan Sekanina a k zahraničním spolupracovníkům patřil Ilja Ehrenburg.
Redakci a administraci prvních vydání zastřešovali Eduard Urx a odpovědným redaktorem byl Ľudovít Obtulovič.
Design DAVu tvořili významní slovenští výtvarníci Fulla a Galanda.
Historie a teoretické základy DAVu náhled|Časopis DAV|vlevo náhled|Ukázky z DAVu|vpravo náhled|Ukázky z DAVu|vpravo náhled|Obálky DAVu|vpravoNáznaky propojení davistů nacházíme již v roce 1921 v časopise Svojeť, který vedl Gejza Vámoš. V tomto období vznikaly první sociální periodika (Hlas lidu, Dělník, Kovodělník, Spartakus, Proletárka a Dělnické noviny).
V roce 1922 založili Daniel Okáli, Vladimír Clementis a Ján Poničan Voľné združenie študentov-socialistov zo SlovenskaDRUG, Š.: Dav a davisti
Během ledna 1924 začínají spolupracovat prostřednictvím tehdejšího redaktora komunistické tisku Klementa Gottwalda, básníci, umělci a socialističtí intelektuálové s komunistickým hnutím, které publikuje noviny Pravda chudoby, kde v roce 1924 získali budoucí davisté samostatnou rubriku „Proletářská neděle“. Podle Štefana Druga směřovaly ke vzniku Davu periodika Mladé Slovensko, Prúdy, Slovenské pohledy, Pravda chudoby (rubrika Proletářská neděle), později i Pravda.Drug, 1976, s. 107-224náhled|Ladislav Novomeský a budova DAVu v Senici|vpravoPrvní číslo DAVu vyšlo v listopadu 1924 s obálkou Mikuláše Galandy. Šlo o čtvrtletník profilovaný jako umělecká a politická revue. K pražské skupině přibyla bratislavská: Karol Světlík ml., učitelé Peter Jilemnický, Jarko Elen a Jozef Zindr, Mikuláš Furdík, Fraňo Král, Ladislav Szántó, Edo Urx, později Eugen Klinger, Jozef Rybák a Jan Bohuňov.
Davisté ve své první etapě radikálně odmítali tradici, kterou pokládali v kulturním vývoji za vysloveně škodlivou. Kritizovali pasivitu sociální demokracie během 1. světové války a II. internacionálu. Programově se davisté se hlásil k III. Komunistické internacionále.
Davisté jako první pomohli na kulturním legitimovat směr tzv. nadrealistů, když podpořily obranou proti útokům na spisovatele Rudolfa Fabryho. Měli vlivné slovo iv Klubu mladých, který vstoupil do Umělecké besedy Slovenska, ta spolu s davistami organizovala večírky, kde se četla poezie Lukáče, Smreka, Novomeského, Okáliho a Poničana. Organizovali také přednášky o Freudovi a moderním divadle.
Clementis pozval také na Slovensko významného novelistu Ilji Erenburga, jehož doprovázel Laco Novomeský.
DAV č. 3 vychází v únoru 1926 už jako měsíčník. Oproti prvním dvěma číslům se podstatně zmenšil rozsah (snížení ze 64 na 20 stran), bylo evidentní, že jde o literárně-umělecký časopis.
Davisté vydali ještě dubnové dvojčíslí 2. – 3/1926, ale tehdy nikdo netušil, že prozatím půjde o poslední číslo tohoto časopisu. Uvedený stav byl pro ne nepochybně drastickým zklamáním, protože byli na jistý čas umlčeny.
Davisté se realizovaly i v jiných levicových periodikách, o čemž svědčila i skutečnost, že Novomeský a Urx redigovali deník Pravda, přičemž Novomeský se později stává vedoucím redaktorem Pravdy. Přičinili se o založení „Společnosti pro hospodářské a kulturní styky s Ruskem.
Koncem ledna 1927 vyšla Novomeského Neděle s ilustracemi Mikuláša Galandu, jako první svazek Knihovny Davu.
Po roce 1929 se přesunulo těžiště tvorby z oblasti literatury a umění do oblasti politické, sociální, ekonomické a ideologické problematiky.
Časopis DAV začal znovu vycházet od ledna 1931, tvorba byla v tomto období silně ovlivněna symptomy celosvětové hospodářské krize.
DAVisté aktivně reflektovali tragické události v Košútech (květen 1931), kde došlo v rámci stávky dělníků ke střelbě a smrti protestujících. DAV věnoval události celé červnové číslo a Manifest slovenských spisovateľov (podepsali ho také E. B. Lukáč, J. G. Tajovský, M. Urban, J. Smrek a G. Vámoš). Clementis psal listy svetovým osobnostem (Romain Rolland, Maxim Gorký).
Podporují nově vzniklý Sovětský svaz a publikovali i reportáže z komuny Interhelpo. Postavili se proti zákazu promítání filmů Matka a Křižník Potěmkin. Davisté české veřejnosti zprostředkovaly překlady zahraniční literatury a recenze na tvorbu autorů jako H. Barbusse, T. Mann, G. B. Shaw, F. Nansen, J. London, U. Sinclair a dalších.
DAVisté psali také o konfliktech v Polomke nebo o usmrcení pracovníka na stavbě železnice Červená Skala – Margecany.
V roce 1932 se také podíleli na Sjezdu mladé slovenské generace konaném v Píšťanech.
V posledních ročnících mladší generace publikoval psali pro DAV Gustáv Husák, Alexander Matuška, Michal Chorváth, Jozef Rybák a Andrej Bagar.
V roce 1936 spolupořádají Trenčansko-teplický kongres.
Časopis DAV zanikl v roce 1937 a po válce už nebyl obnoven. Do emigrace musel odejít Clementis, Jilemnického vyhnali do Čech, Urx působil v Praze jako vedoucí ilegálního ÚV KSČ.
Otázky umění a kultury V otázkách umění DAV nejdříve zastával cestu proletářské literatury (Ján Poničan, Ladislav Novomeský) a v 30. letech socialistického realismu (Peter Jilemnický, Fraňo Král). Usilovali o světonázorovou a politickou jednotu. Tvorba se dělila na sociálně-akční (Poničan, Tomášik-Dumiín, Okáli, Král) a poezii moderního lyrismu (Novomeský).
Postoje k umění a kultuře:
Ladislav Novomeský: Umění není, nebo alespoň nemá být pouhým zobrazením skutečného, ale jeho přetvářením.“ B. Tilkovszký: Jelikož umění má sociální kořeny, a proto vznik zcela nového umění závisí od nové živné půdy, vyžaduje nové společenské zřízení, je přirozené, že k možnosti vzniku nového umění dalo dnešní Rusko podmínky v první řadě.TILKOVSZKÝ,B. Svetová kríza umenia. DAV, 1925 Andrej Sirácky: Kultura patří do sociálně-ideové sféry člověka a proto ji třeba chápat především jako společensko-historickou realitu patřící do biosféry člověka.SIRÁCKY,A. O proletárskom umení. DAV, 1924