Hranovnica je obec na Slovensku, v okrese Poprad v Prešovském kraji. První písemná zmínka o obci pochází z roku 1294. Obec leží na silnici I/66 v blízkosti Národního parku Slovenský ráj. V katastrálním území obce je přírodní památka Hranovnické pleso. V roce 2021 zde žilo 3 193 obyvatel.Štatistický úrad Slovenskej republiky (ZIP 128,1 kB)
Název Obecně převládá názor, že název obce je odvozen od slova granice, hranice. Vychází zřejmě ze slovansko-germánského prvotvaru ve smyslu označení „hraničního místa“. Pravděpodobně proto, že leží na hranici mezi Spiší a Gemerem nebo snad i Uherska a Polska. Její název se nám dochoval v různých podobách: Granich (1294–1320), Greniz, Grenic (1321–1328), Grenicz (1423), Hranowycza (1598), Hranowcze (1773) a v roce 1786 Hranownicza. Latinsky se uváděla jako villa Granich, německy jako Grencz, maďarsky Grénicz nebo Veghély či Szépesveghely.
Historie První písemná zmínka o obci pochází až z roku 1294. Jedná se o listinu, kterou cisterciácký šťiavnický opat Jan uzavřel smlouvu se svým šoltysem Helbrandem ze Stoján o zakoupení 120 jiter země v Hranovnici a 120 jiter země v Kubachách (dnes Spišské Bystré). Je pravděpodobné, že Hranovnica i Kubachy byly šoltysovi dány již jako stávající vesnice, pouze o nich nejsou dostupné žádné písemné dokumenty. Tuto smlouvu v roce 1299 obnovil opat Jan v souvislosti s přechodem dědictví na Helbrandovy potomky – Helbranda z Hranovnice a Menharda z Kubach. Opětovně ji potvrdil král Zikmund v roce 1423, kdy pobýval na Spiši kvůli sporu mezi opatem a hranovnickým šoltýsem (synem Helbranta) o mlýn.
V roce 1347 uherský král Ludvík I. Veliký udělil spišskému cisterciáckému klášteru právo soudnictví u svých poddaných. Toto právo se vztahovalo na všechny vesnice, které patřily opatství. Opatství bylo tzn. hodnověrným místem s právem vlastnit úřední pečeť a pořizovat listiny majetkoprávního charakteru a jejich ověřené opisy. Cisterciáci značně ovlivnili život na Spiši. Byli známí svým vztahem k zemědělství i ke stavebnictví. Po příchodu začaly kácet lesy a zúrodňovat půdu. Proto měli zájem o zakládání vesnic, jejichž obyvatelé představovali potřebnou pracovní sílu. Mezi těmito vesnicemi zajímala Hranovnica zvláštní místo, procházela jí totiž jedna z nejstarších obchodních cest a byla sídlem šoltýsů. Původním a nejrozšířenějším zaměstnáním obyvatelstva bylo zemědělství, spolu se včelařstvím a rybolovem. Práce na poli zároveň představovala nejstarší povinnost poddaného. Poddaní museli odvádět dávky v různých formách (např. desátek), byly povinné dávky z ovčáctví, včelařství, ale i z vaření piva a pálení alkoholu. K předepsaným robotám patřilo i povoznictví (nářečně furmanka). Z této povinnosti se vyvinula specifická forma zaměstnání lidí v této oblasti – povoznictví, které zde přetrvalo až do poloviny 20. století. Zeměpáni podporovali pálení vápna a dřevního uhlí, lov ryb a zvěřiny a později i hornictví. S kopáním rud začali už cisterciáci. Další vlna zájmu o hornictví následovala v 16. století, na popud Turzových, kteří stáli i za obchodem s mědí. Hranovnice se stala v tomto období hospodářsky nejvýznamnější ze všech okolních vesnic. Nacházelo se zde skladiště mědi – Kupferhaus a vlastnila zvláštní výsady. Sklad na měď sloužil jako přechodná stanice, odtud se měď vyvážela povozy. V 17. a 18. století pokračovali v těžbě šťiavničtí jezuité. I v současnosti lze nalézt mezi Hranovnicí a Vernárem četné povrchové doly.
Ze zápisu o konání poddanských povinností z let 1797–1836 se lze dozvědět o životě v obci toto: v čele obce stál rychtář, který ji reprezentoval, byl zodpovědný obecní radě. Mezi důležité členy rady patřili šafáři – pivovarnický a mlýnský. Rychtáře volili na jedno, příp. dvouleté období. Na jeho volbu měly vliv dobrá pověst a majetkové poměry. Rychtář a obecní rada se pravidelně scházely na zasedání v „gminském domě“. V obci prosperoval panský mlýn a pivovar, ale obec vlastnila obecní mlýn i pivovar. Z obou musela platit panství daň. V roce 1786 byla v Hranovnici vybudována obecní sýpka. Obec měla i vlastní hospodu, kterou spravoval šafář. Navzdory převažujícímu zemědělství v obci prosperovalo i řemeslo. V roce. 1824 byla v obci založena modrotiskařská dílna. V Hranovnici byly vyhlášeny barvířské a modrotiskařské dílny. Prosperovali zde i další řemeslníci. Na přelomu 18. a 19. století se nejvíce dařilo kováři, krejčím a řezníkům.
Ekonomický význam obce stoupl poté, kdy sem ze Spišské Teplice přeložili výroční trhy celé Hornádské kotliny. Obyvatelstvo v minulosti velmi často postihovalo požáry a nemoci. Z nemocí to byly hlavně mor a cholera, které zde zuřily v rozmezí let 1312–1315, v letech 1453, 1645 i 1710.
Hranovničané se zapojili i do revolučního hnutí v letech 1848–1849 převážením vojáků i munice. Tradiční zaměstnání jako byly ovčáctví, včelařství, výroba vápna a uhlířství zaznamenaly konjunkturu. Nejrozšířenějším a v mnoha případech i jediným zdrojem obživy bylo zemědělství. Ve statistice Spišské župy z konce 19. století jsou o Hranovnici tyto údaje: obec měla 1 221 obyvatel, nacházelo se v ní 144 domů, měla vlastní poštovní úřad. Administrativně obec patřila do Pohornádského okresu, Levočské soudní stolice, soudního okresu ve Spišské Sobotě a daňového úřadu v Kežmarku.
Na přelomu 19. a 20. století bylo obyvatelstvo zaměstnáno především v zemědělství, prací v lese, povoznictvím, uhlířstvím a drobnou řemeslnou výrobou. Obyvatelé byli často nuceni odjíždět za prací do ciziny. V celé údolí existovalo množství palíren, které však panství pečlivě kontrolovalo. Tradiční připoutanost lidí k půdě, ale bez jejího vlastnictví, neumožňovala snadný přechod na nové výrobní vztahy.
Přírodní poměry Území obce se nachází ve východní části Fatransko-tatranské oblasti, která patří k Vnitřním Západním Karpatům a rozprostírá se na částech různých geomorfologických celků. Jižní polovinu katastrálního území vyplňuje Predná hoľa, část Kráľovohoľských Tater, nejvýchodnějšího podcelku Nízkých Tater. Severní část katastru šplhá po svahu Dúbravy až k jejímu hřebenu. Ta je podcelkem Kozích hřbetů, které vznikly za posledních 1 milion let.
Mezi uvedenými geomorfologickými celky se rozprostírá úzký západní výběžek Hornádské kotliny – Vikartovský příkop. Je vyplněna flyšovými usazeninami, zejména pískovci, jílovci a slínovci. V západní části se nacházejí také travertiny, které byly spojeny s výstupem silně mineralizovaných vod na zlomových liniích. Základní kostru vodních toků tvoří řeka Hornád a její přítoky, z nichž je nejvýznamnější Vernárský potok.
Obec se nachází v centrální části Vikartovského příkopu, 10 km jižně od metropole Spiše a Tater – Popradu, na frekventované dávné spojnici Spiše a Gemera, dnes na cestě 1. třídy z Popradu přes Dobšinou do Rožňavy. Spolu s obcemi Spišské Bystré, Kravany, Vikartovce, Spišský Štiavnik a Vydrník ji od Popradu odděluje hřeben Kozích hřbetů. Tato přírodní bariéra způsobila, že uvedené obce a s nimi i Hranovnica byly jakoby zapomenuté, méně známé.
Absolutní poloha obce je od 20°18' do 20°20' východní zeměpisné délky. Katastrální území je protaženo v severojižním směru. Střed obce je v nadmořské výšce 610 m n. m. Nejvyšší bod na území katastru leží v nadmořské výšce 1 176 m n. m.
Území obce na východě hraničí s územím Spišského Štiavnika a ze západu se Spišským Bystrým. Na jihu hraničí s katastrálním územím obce Vernár a na jihozápadě s katastrálním územím obce Betlanovce, což je zároveň hranice okresu Spišská Nová Ves. Na severu je hranice spojena s územím obce Gánovce, částečně na severozápadě Popradu, a na severovýchodě je to Hozelec. Administrativně obec patřila vždy do Spišské stolice (později župy) a do okresu Poprad. V letech 1949–1960 patřila do Košického kraje a v letech 1960–1991 patřila do Východoslovenského kraje. V současnosti patří do Prešovského kraje.
Symboly obce
Znak a vlajka Heraldická komise Ministerstva vnitra Slovenské republiky doporučovala přijmout znak obce v této podobě: v červeném štítě stříbrná, zlatovlasá, stříbrně oděná, zlatým pláštěm zahalená sv. Barbora, ve vztažené pravici se stříbrnou trojokenní věží, v levici před sebou se zlatou knihou, po jejích bocích po jedné velké zlaté hvězdě. Sv. Barbora byla ve středověku jednou z nejpopulárnějších světic. Dvě zlaté hvězdy plní funkci odlišovacích prvků v erbech a pečetích s jejím obrazem, jelikož zobrazení této světice ve středověkých erbech bylo mnoho. Červená barva štítu je symbolem její prolité mučednické krve. Zlatá nebo žlutá barva je v křesťanské symbolice znakem ctnosti, úcty a vznešenosti. Stříbrná nebo bílá barva je zase vyjádřením nevinnosti, čistoty a radosti. Žlutá a bílá barva v heraldice symbolizují také vzácné kovy zlato a stříbro, zatímco červená barva je také symbolem železa. Vlajka obce sestává z pěti podélných pruhů v barvách červené (3/10), žluté (1/10), bílé (2/10), žluté (1/10) a červené (3/10). Poměr stran vlajky je 2:3 a je ukončena třemi cípy, tzn. j. dvěma zástřihy sahajícími do třetiny listu vlajky.
Pečeť První záznam o vydání listiny představiteli obce Hranovnica pochází z roku 1502. Listina je opatřena pečetí o cloně průměru 25 mm. V pečetním poli se nachází postava ženy s dlouhými vlasy, která v pravé zdvižené ruce drží věž, v levé ruce, v úrovni pasu, má pravděpodobně knihu. Po jejích stranách se nacházejí dvě šesticípé hvězdy. Přestože doložené patrocinium místního chrámu z roku 1396 hovoří o sv. Marii Magdaléně, atribut věž identifikuje ženu z obecní pečeti jako sv. Barboru. Kruhopis pečeti obsahuje text „S.GRENICZ“ (Sigillum Grenicz), psaný gotickým minuskulským písmem. Typ pečeti a písma umožňuje položit vznik typária (pečetidla) již do 1. poloviny 15. století. Existují ještě další dva dokumenty ověřené touto pečetí, a to z roku 1518, kdy byl rychtářem jistý Matouš, a z roku 1529, kdy byl rychtářem Melchior Flayshacker.