Vinzenz hrabě Baillet von Latour ( Vincenz Karl Maximilian Graf Baillet de Latour) (5. října 1848 Štýrský Hradec – 4. prosince 1913 Vídeň) byl rakousko-uherský, respektive předlitavský státní úředník a politik, ministr kultu a vyučování v první vládě Paula Gautsche.
Biografie Pocházel ze starého šlechtického rodu Bailletů,Ottův slovník naučný, 15. díl; Praha, 1900 (reprint 1999); s. 708 (heslo Latour) ISBN 80-7185-226-0 byl synem c. k. majora hraběte Karla Bailleta (1822–1899) a jeho manželky Kristiny, rozené hraběnky Szapáryové (1824–1908), dědičky velkostatků v Banátu.Rod Baillet de Latour in: Deutsche Grafenhäuser in Gegenwart, Lipsko, 1853; s. 15 dostupné onlinePo otci byl vnukem rakouského ministra války Theodora Bailleta de Latour (1780–1848) zavražděného v revolučním roce 1848.Theodor Baillet de Latour na webu napoleon-series.org dostupné online Vinzenz absolvoval gymnázium v rodném Štýrském Hradci (1866), poté pokračoval ve studiu práv na univerzitě ve Štýrském Hradci a v Innsbrucku, kde promoval jako doktor práv v roce 1870. Po studiu prodělal jednoroční dobrovolnou službu v c. k. armádě a od roku 1871 působil ve státních službách. Začínal jako auskultant u zemského soudu ve Vídni a v roce 1873 přešel na ministerstvo kultu a vyučování. Zde absolvoval služební postup jako koncipista (1873) a vicesekretář (1879). V roce 1882 se stal radou místodržitelství a referentem zemského školského výboru v Zadaru. V roce 1885 se vrátil na ministerstvo kultu vyučování, kde se stal ministerským radou (1887)Hof- und Staatshandbuch der Österreichisch-Ungarischen Monarchie für das Jahr 1894; Vídeń, 1894; s. 282 dostupné online a sekčním šéfem (1894). Byl aktivní v oblasti rozvoje obchodního školství.
Vrchol jeho politické kariéry za první vlády Paula Gautsche, v níž se stal ministrem kultu a vyučování. Funkci zastával v období 30. listopadu 1897 – 5. března 1898.Hof- und Staatshandbuch der Österreichisch-Ungarischen Monarchie für das Jahr 1898; Vídeň, 1898; s. 294 dostupné online
I po odchodu z vlády zůstal aktivní ve veřejném životě a zastával řadu funkcí v různých institucích. Byl členem kuratoria Uměleckohistorického muzea, Vojenského historického muzea a Archeologického institutu ve Vídni. s. 323, 364 dostupné online V roce 1900 byl jmenován doživotním členem Panské sněmovny, kde zastupoval pravicový konzervativní proud. V letech 1910–1913 byl viceprezidentem Centrální komise pro ochranu uměleckých památek (Zentralkommission zur Erforschung und Erhaltung der Kunst- und historischen Denkmale)
Žil trvale ve Vídni, kde podle místa svého působení střídal různé adresy, jeho posledním bydlištem byl služební byt v paláci Karl Schweigerhofergaße 7 ve čtvrti Neubau.Adolph Lehmann's allgemeiner Wohnungs-Anzeiger: nebst Handels- u. Gewerbe-Adressbuch für d. k.k. Reichshaupt- u. Residenzstadt 1913; Vídeň, 1913; s. 733 dostupné online Zemřel po dlouhé nemoci ve vídeňském sanatoriu Löw 4. prosince 1913 ve věku 65 let.Nekrolog in: Wiener Salonblatt 13. prosince 1913; Vídeň, 1913; s. 13–14 dostupné online
Rodina Oženil se v roce 1897 s baronkou Johannou von Ettingshausen (1854–1942), dcerou významného rakouského botanika a univerzitního profesora Konstantina Ettingshausena (1826–1897). Johanna byla v té době již vdovou po irském šlechtici Normanu MacLeodovi (1812–1895). Johanna žila jako vdova nadále na adrese Karl Schweigerhofergaße 7 ve čtvrti Neubau, kde zemřela ve věku 88 let za druhé světové války v roce 1942.Gothaisches genealogisches Taschenbuch der gräflichen Häuser 1941; Gotha, 1941; s. 22 dostupné online
Jeho mladší sestra Marie Sophie (1853–1928) žila svobodná ve Vídni a byla čestnou dámou Savojského ústavu šlechtičen.Gothaisches genealogisches Taschenbuch der gräflichen Häuser 1902; Gotha, 1902; s. 48 dostupné online
Díky matce měl Vinzenz příbuzenské vazby na rodinu Welsersheimbů, jeho bratrancem byl polní zbrojmistr a dlouholetý ministr zeměbrany Zeno Welsersheimb (1835–1921).
Tituly a ocenění Užíval šlechtický titul hraběte, který rodina získala v roce 1719 v Rakouském Nizozemí (dnešní Belgie). V roce 1877 byl jmenován c. k. komořímHof- und Staats-Handbuch der Österreichisch-Ungarischen Monarchie für das Jahr 1879; Vídeň, 1879; s. 202 dostupné online a ve funkci sekčního šéfa na ministerstvu školství obdržel titul c. k. tajného rady s nárokem na oslovení Excelence.Hof- und Staatshandbuch der Österreichisch-Ungarischen Monarchie für das Jahr 1900; Vídeň, 1900; s. 213 dostupné online Stal se nositelem několika vyznamenání, získal Jubilejní pamětní medaili (1898) a Řád železné koruny I. třídy (1898), mimo jiné byl též čestným rytířem Německého řádu.
Odkazy Reference
Literatura KOŠŤÁLOVÁ, Renata, KOŠŤÁL, Vratislav: Francouzská šlechta v českých zemích; Brno, 2021; (kapitola Baillet de Latour s. 8–14); ISBN 978-80-7364-118-4 POUZAR, Vladimír: Almanach českých šlechtických rodů 2007; Praha, 2006; 488 s. ISBN 80-85955-34-2 Externí odkazy Vinzenz Baillet de Latour na webu Rakouského parlamentu
Vinzenz Kategorie:Rakouští šlechtici Kategorie:Ministři kultu a vyučování Předlitavska Kategorie:Členové Panské sněmovny Kategorie:Rakouští úředníci Kategorie:Císařští komoří Kategorie:Tajní radové Kategorie:Nositelé Řádu železné koruny Kategorie:Nositelé Vojenského záslužného kříže (Rakousko) Kategorie:Absolventi Univerzity Štýrský Hradec Kategorie:Absolventi Univerzity Innsbruck Kategorie:Narození v roce 1848 Kategorie:Narození 5. října Kategorie:Narození ve Štýrském Hradci Kategorie:Úmrtí v roce 1913 Kategorie:Úmrtí 4. prosince Kategorie:Úmrtí ve Vídni Kategorie:Muži