Nový Knín (německy Neu Knin) je město v okrese Příbram ve Středočeském kraji, asi 9 km východně od Dobříše. Žije zde obyvatel.
Jako dvorec je připomínán již roku 1186, kdy zde pobýval a jednal kníže Bedřich. Historické jádro města je od roku 1990 městskou památkovou zónou.
Městem protéká říčka Kocába. Jádro původního Nového Knína leží na jejím pravém břehu, na levém břehu pak leží jádro v minulosti samostatné vsi Starý Knín, která po roce 1960 s Novým Knínem administrativně splynula, a to včetně číslování domů (proto není uvedena níže ve výčtu místních částí, je základní sídelní jednotkou v rámci místní části Nový Knín); zachováno zůstalo pouze katastrální území. Katastrální hranice mezi oběma částmi však tok říčky nerespektuje, a tak menší část zástavby původního Nového Knína se nachází i na levém břehu (Masnerova a Tylova ulice) a část zástavby Starého Knína na břehu pravém (ulice Kozohorská a v Jalovčinách, jedna strana ulice Na Vyšehradě, kterou mj. vede katastrální hranice).
V roce 1977 se ve městě natáčely scény filmu Ať žijí duchové!
Historie
Knín, tehdy ještě bez rozlišení na Starý a Nový se uvádí poprvé v roce 1186, a již tehdy se tak stalo při významné příležitosti.Dějiny až do roku 1914 jsou zpracovány převážně podle knihy: Valenta, Josef: Paměti královského zlatohorního města Nového Knína a obcí sousedních Starého Knína, Velké a Malé Hraštice, díl I; Příbram, 1932; dostupné též online na oficiálním městském webu Na zdejším knížecím dvoře byla totiž podepsána mírová smlouva (Knínský mír) mezi českým knížetem Bedřichem a moravským markrabětem Konrádem Otou Znojemským. Nejvýznamnějším důsledkem smlouvy bylo definitivní začlenění Moravy do svazku zemí Koruny české, čímž byly posíleny základy české státnosti.
V letech 1218 a 1219 dlel v Kníně král Přemysl Otakar I. se svými syny Václavem, Vladislavem a četnou družinou a vystavil tu listiny milevskému klášteru. V roce 1321 vysadil Štěpán z Tetína německým právem zákupným vsi Knín (pravděpodobně šlo již o nynější Starý Knín), Kytín, Libčice a městečko Dušníky u Příbramě. Další rozvoj pak přineslo objevení zlatých ložisek v okolí (spíše šlo o znovuobjevení – zlato na Kocábě totiž pravděpodobně rýžovali už Keltové). Někdy před rokem 1331 byl Knín rozdělen na pozdější Nový Knín, který se nejpozději roku 1331 stal městečkem a později městem podléhajícím přímo královské komoře, a Starý Knín, který zůstal vsí a dostal se do rukou feudální vrchnosti. K opětovnému administrativnímu spojení obou těsně sousedících sídel došlo nakonec až v roce 1960. V roce 1341, týden před svátkem sv. Šimona a Judy pobýval v Kníně král Jan Lucemburský, měl zde družinu a kancelář a potvrdil zde tehdy cechovní listiny plzeňským řezníkům.
Zlato se zpočátku dobývalo v bezprostřední blízkosti města: v lokalitě na Vrchu (jihozápadně od náměstí), pod vrchem Chvojnou, pozůstatky štol byly objeveny i v historickém intravilánu města. Již v předhusitské době však byla tato ložiska do značné míry vyčerpána, a tak se těžba přesunula dále od města, kdy se nejvýznamnějšími nalezišti staly doly Stará a Mladá Kamlová mezi Libčicemi a Dražeticemi. Těžilo se i v oblasti Psích hor poblíž Čeliny.
Od husitských válek do třicetileté války Předzvěstí rozsáhlých změn bylo už působení Husova současníka kazatele Matěje z Knína. Jeho působení ve městě je doloženo k roku 1408. Toho roku byl vyslýchán inkvizicí, které se tehdy podvolil. Zaznamenána je i jeho přítomnost na Kostnickém koncilu ve sboru kněžstva, neznámo však v jakém postavení; Husovi tu však konal platné služby.
Podle některých zdrojů (např. Josef Valenta) mělo být roku 1424 město vypáleno Žižkovými vojsky. Na podporu tohoto tvrzení bývá uváděn text pozdějšího privilegia Jiřího z Poděbrad, které bylo vydáno jako náhrada listiny zničené v předchozích letech. Toto tvrzení však v současnosti bývá zpochybňováno.Polák, Stanislav: Přehled dějin Nového Knína, in: Vlastivědný sborník Podbrdska svazek 18, vydal Okresní archív a Okresní muzeum v Příbrami, 1980; otázka údajného vypálení je rozebírána v poznámce pod čarou č. 13 na straně 19 Město totiž stálo od samého počátku revoluce na straně podobojí a zůstalo na ní zřejmě až do třicetileté války. Svědčí o tom ta skutečnost, že již roku 1419 knínští měšťané poskytli útočiště husitským poutníkům ze západních a jižních Čech směřujících do Prahy. Zde dostali zprávu od ústeckých poutníků, kteří byli Petrem ze Šternberka přepadeni u Živohoště.
Město bylo jistě již od svého vysazení obdařováno různými privilegii, avšak první majestát, jehož datum je přesně známo, pochází až od krále Zikmunda a je datována 7. květnem 1437. Samotná listina se nedochovala – byla zničena při požáru, ke kterému došlo někdy v letech 1437 až 1461. Dne 24. června 1445 bylo město postiženo jednou z největších, ne-li největší povodní ve svých dějinách, kdy se po dlouhotrvajících deštích protrhaly rybníky u Dobříše.
Král Jiří z Poděbrad obnovil roku 1461 Novému Knínu práva královského města, zakotvená zřejmě již v nedochovaném předchozím privilegiu. Další privilegium udělil městu král Vladislav II. Jagellonský na sv. Vincence (22. ledna) 1479. Od téhož krále pochází i současný městský znak. Další Vladislavovo privilegium přineslo městu mj. právo pečetit červeným voskem. Roku 1524 město vyhořelo, poměrně rychle se však vzpamatovalo.
Od třicetileté války do roku 1848
Počátek třicetileté války znamenal především násilnou rekatolizaci. Ferdinand II. potvrdil městu Novému Knínu dosavadní privilegia, ovšem s tím, aby se tyto svobody vztahovaly pouze na měšťany katolického vyznání a ti mezi sebou nekatolíky netrpěli.
V říjnu roku 1639 bylo město vypáleno Švédy, zničeny byly i doly. Z této pohromy se vzpamatovávalo jen velmi zvolna, tím spíš, že obnova báňských prací nebyla příliš úspěšná. Úpadek byl takového rázu, že se nakonec nevědělo, kde ležely kdysi výnosné kamlovské doly, a znovu objeveny byly až ve 20. letech 20. století. Předbělohorského počtu domu a obyvatel město dosáhlo až někdy ve druhé polovině 18. století. Řáděním vojsk Johana Gustafsona Banéra bylo podobně zpustošeno celé Podbrdsko; například sousední Malá Hraštice byla několik let zcela pustá.
Mor řádil ve Kníně v letech 1599, 1613 a 1680. Morové epidemii v letech 1711 až 1714 podlehlo 25 osob. Na památku této události byl v roce 1715 zbudován velmi prostý morový sloup v sousedství nynějšího Tylova náměstí. Roku 1730 začala na náměstí jižně od kostela sv. Mikuláše stavba kaple sv. Jana Nepomuckého.
Roku 1776 obdrželo od Marie Terezie první včelařskou školu v Čechách. V roce 1790 zřízena trafika. V roce 1821 byl zrušen hřbitov okolo kostela na náměstí a přeložen a nynější místo (pod vrchem Chvojná). Po požáru roku 1836 byly v roce 1837 zřízeny dvě kašny: jedna na náměstí (existuje dosud), druhá na křižovatce nynějších ulic Žižkovy a Havlíčkovy (později ustoupila potřebám silniční dopravy).
Od roku 1848 do roku 1918 V červnu roku 1848 šla na pomoc Praze novoknínská městská garda. Ve Zbraslavi se měla připojit ke gardistům z Dobříše a Příbramska. Knínská garda došla na Jíloviště, kde za zvuků dělostřelby a záře požáru staroměstských mlýnů přenocovala. Na poplašné zprávy, že vojsko obsadilo hradby a barikády již byly rozstříleny, se garda vrátila domů, ztenčená o ty, kdo se pod různými záminkami vrátili již dříve.
V roce 1849 se vedení města dopustilo zaváhání, které pak ovlivnilo jeho vývoj na dlouhá léta. Městu bylo totiž nabídnuto umístění okresního soudu, pokud opatří vhodnou budovu. Konšelé však odpověděli, že takovou budovu nemají a ani ji stavět nehodlají. V důsledku toho se sídlem soudního okresu stala Dobříš, která pro účely soudu nabídla dosavadní radnici. V roce 1868 poškodila vichřice věž kostela, ta poté dostala neslohové zastřešení. Podobné chybné rozhodnutí jako v případě okresního soudu, v tomto případě motivované obavami místních mlynářů z konkurence, zabránilo vybudování železničního spojení. Již roku 1870 se totiž začala vyměřovat trať, která měla vést z Prahy přes Štěchovice a Nový Knín na Dobříš a Příbram, ke stavbě však tehdy nedošlo. Železniční trať na Dobříš, dokončená v roce 1897, město míjí ve vzdálenosti 3 km; přičemž nejbližší zastávky jsou v Malé Hraštici a Mokrovratech.
Rovněž roku 1870 byla založena Občanská záložna. Po smrti dlouholetého pokladníka a městského tajemníka J. Seiferta v roce 1888 se však zjistilo, že v jak v záložně, tak v městské pokladně chybí přes čtyřicet tisíc zlatých. V roce 1872 byla založena Čtenářská beseda (zanikla po založení městské knihovny po první světové válce). V roce 1882 byl založen sbor dobrovolných hasičů. V roce 1890 byla zbořena barokní kaple sv. Jana Nepomuckého na náměstí a místo ní postavena méně hodnotná eklektická stavba téhož určení na nynějším novoknínském hřbitově, později rozšířená o márnici. V roce 1898 byl založen novoknínský Sokol.
V letech 1915 až 1919 pobývala na území Nového Knína (včetně Sudovic a Libčic) část obyvatel Ledrenského údolí (tehdy ležícího při jižní hranici Rakousko-Uherské monarchie vysídlených tehdy ze svých domovů do vnitrozemí v souvislosti s vypuknutím války mezi Itálií a Rakouskem-Uherskem.http://www.comune.ledro.tn.it/cms/pagina.php?id=105 Historie exodu ledrenských obyvatel do Čech na ledrenském obecním webu (italsky)
Od roku 1918 do roku 1948 Ve třicátých letech 20. století byl Nový Knín jedním z měst, kde chtěl Baťa postavit filiálku svého podniku. Pro odpor majitelů vyhlédnutých pozemků z toho sešlo jak v Novém Kníně, tak i v Ledči nad Sázavou a stavby závodu se nakonec dočkala Zruč nad Sázavou. Na jednu stranu tak Nový Knín promeškal jednu z možností dalšího rozvoje, na stranu druhou tak možná byl uchráněn větších ztrát na památkovém bohatství, i když i tak byla řada domů za první republiky zmodernizována, některé nahrazeny novostavbami. Asi největší ztrátou z té doby bylo zboření původně barokního domu č.3 na náměstí, nahrazeného poté Baťovou prodejnou obuvi.
Roku 1937 proběhla generální oprava kostela svatého Mikuláše na náměstí. Při ní byly objeveny dosud neznámé pozůstatky předchozích stavebních etap budovy včetně zbytků románského kvádříkového zdiva lodi. Chrám dostal nynější završení věže, jež je přibližnou replikou barokního stavu.
Válečná léta znamenala transport židovských spoluobčanů do vyhlazovacích táborů (většina skončila ve vyhlazovacím táboře Malý Trostinec u Minska, jedna osoba v TreblinceOběti z Nového Knína v databázi na webu www.holocaust.cz.) a několik dalších obětí. Pokud jde o hmotné škody způsobené válkou, největší ztrátu znamenala rekvizice většiny kostelních zvonů. Nacisté v roce 1942 rovněž úředně ukončili provoz zdejšího pivovaru, který už po válce nebyl obnoven. Jinak město válku přežilo válku bez většího poškození, i když začátek května roku 1945 byl velmi napjatý. Horšímu průběhu konce války zabránil především diplomatický um tehdejšího staroknínského faráře P. Aloise Boreckého. V okolí působilo několik partyzánských skupin, ale tvrzení v publikaci Partyzáni na Podbrdsku od Čestmíra Amorta, že ke schůzkám partyzánů docházelo v autodílně dnes již neexistujícího domu rodiny Kramatových (č. 66 na rohu nynějších ulic Pivovarské a Masnerovy), nebylo možno ověřit z jiných zdrojů.
Od roku 1948 do roku 1989 Po roce 1948 došlo k postupnému potlačení soukromých živností a několik obyvatel se po politicky motivovaných procesech ocitlo ve vězeních. Tomu díky mlčenlivosti místních věřících unikl zdejší farář Alois Borecký, který navzdory režimnímu zákazu přečetl pastýřský list kardinála Berana (podle očitých svědků jej prý uvedl slovy: „Kubata dal hlavu za Blata, Kozina za Čerchovský les, proč by ji staroknínský farář nemohl dát pro víru Kristovu?“).