František Zuska (12. června 1887 Svinařov – 27. ledna 1955 Praha) byl český malíř, sochař, medailér a výtvarný pedagog.
Osobnost
Životopis Narodil se v rodině Vincence Zusky (1861–1950), obuvníka ve Svinařově a později dlouholetého starosty ve Slabcích, a Kláry roz. Lisnerové (1863–1935) jako druhý ze tří synů. Starší Josef (1886–1968) se stal bankovním úředníkem, nejmladší Antonín (1889–1957) byl rolníkem.
V letech 1903 až 1905 se František Zuska učil dekoračnímu malířství u Josefa Seligera, dekoračního malíře a lakýrníka v Žatci. Po vyučení pracoval až do října 1907 v tomto oboru u různých firem v Curychu, Mnichově, Berlíně, Hamburku, Lübecku a Drážďanech. V té době se rozhodl pro životní dráhu výtvarníka a na radu svého strýce Karla Buriana, který byl v té době hvězdou drážďanské opery, si pro studium vybral právě Drážďany.
Od r. 1907 do r. 1908 navštěvoval soukromou Drážďanskou uměleckou školu (Dresdner Kunstschule). Jeho učiteli byli Guido Richter, majitel a ředitel školy, a dále Wolfgang Müller, Herrmann Dittrich, Franz Hochmann, Karl Höfer a Paul Börner.
V letech 1908–1914 studoval na Královské akademii výtvarných umění v Drážďanech (Königliche Akademie der Bildenden Künste zu Dresden, dnes Vysoká škola výtvarných umění v Drážďanech). Zde studoval u profesorů Richarda Müllera, Oskara Zwintschera a především Otto Gussmanna, jehož akademický mistrovský ateliér navštěvoval od r. 1909 až do r. 1914. Akademii absolvoval velmi úspěšně, během studia získal v r. 1909 prémii, v r. 1911 malou stříbrnou medaili a konečně v r. 1914 za obraz „Matka Země“ velkou zlatou medaili a cestovní stipendium. Obraz byl ještě téhož roku vystaven v Drážďanech a ve výstavní hale Glaspalast v Mnichově.
Během studií podnikl četné studijní cesty po celém Německu a Rakousko-Uhersku, dále Švýcarsku a Francii, opakovaně navštívil tehdejší Ruské Polsko.
Od května 1914 do května 1915 byl zaměstnán u firmy Ing. arch. Ignacy Mişkiewicz a Ing. arch. Józef Kon ve Varšavě, kde se podílel na projektu zahradního města ve varšavské čtvrti Młociny.
Po vypuknutí 1. světové války byl v Čenstochové zatčen německou armádou a deportován na rakousko-uherské území. V červnu 1915 narukoval do Lince k 28. zeměbraneckému pluku (od r. 1917 28. střelecký pluk; sídlil v Písku, během války byl dislokován v Linci), prošel školou pro záložní důstojníky ve Štýru a poté odešel do pole. Dostal se do Haliče, na Ukrajinu, do Maďarska a na Balkán. K 1. únoru 1917 byl jmenován poručíkem domobrany (Landsturmleutnant).
I během válečné služby se intenzivně věnoval výtvarné činnosti, vytvořil řadu portrétních i jiných kreseb z vojenského i civilního prostředí. V r. 1917 se navrátil do Lince a také do Písku, kde se seznámil s básníkem Adolfem Heydukem. Nakreslil tužkou několik jeho podobizen, dnes nezvěstných.
Ještě během války vystavoval své obrazy a to na přelomu let 1917 a 1918 v pražském Rudolfinu, poté se s velkým úspěchem zúčastnil velkou sérií obrazů výstavy Hornorakouského uměleckého spolku v Linci na jaře roku 1918.
Koncem roku 1918 se vrátil do civilního života, ale už v lednu 1919 se stal aktivním důstojníkem československé armády. Služba v armádě mu skýtala uspokojivé materiální zabezpečení a dostatek času na výtvarnou činnost.
Nejprve krátkodobě sloužil u – již československého – 28. střeleckého pluku v Písku. Zde měl příležitost prohloubit své přátelství s Adolfem Heydukem, které pak trvalo až do básníkovy smrti. Ještě v roce 1919 vytvořil dva Heydukovy portréty, z nichž jeden mu věnoval. Byl údajně posledním, kdo ho portrétoval.
Od března 1919 do konce srpna 1921 byl přidělen do Prahy, kde vytvořil mj. svůj největší obraz „Upálení Mistra Jana Husi“, dnes nezvěstný, a zejména se začal intenzivně věnovat sochařské a medailérské tvorbě. Z tohoto období pocházejí jeho první pamětní medaile a plakety a busta Karla Buriana.
Následoval krátkodobý pobyt v Brně. K 1. listopadu 1919 byl povýšen do hodnosti nadporučíka. Dnem 4. února 1922 nastoupil jako intendanční důstojník k Železničnímu pluku v Pardubicích, kde pak setrval až do rozpuštění armády v r. 1939.
Od samého počátku se podílel na společenském, kulturním a spolkovém životě Pardubicka. V rámci pardubické odbočky Svazu čs. důstojnictva se významně účastnil na organizaci reprezentačního plesu Svazu konaného 9. ledna 1923 v Pardubicích, pro který navrhl i nevšední taneční pořádek, i jiných akcí. Aktivně spolupracoval s Družstvem pro postavení pomníku T. G. Masaryka v Pardubicích, které bylo ustaveno již v r. 1921.
V r. 1923 jako externista s úspěchem složil maturitní zkoušku na státní reálce v Rakovníku. K 31. prosinci 1923 byl povýšen do hodnosti kapitána.
V r. 1924 vytvořil další pamětní medaile a také bustu Bedřicha Smetany, dále pak vypracoval pro zmíněné Družstvo formou sádrového modelu a uhlokresby návrh pomníku T. G. Masaryka, který se posléze díky reprodukci kresby na pohlednicích dočkal jisté publicity. K realizaci nedošlo, na pomník byla v roce 1926 vypsána výtvarná soutěž, ve které zvítězil návrh Otakara Španiela.
Karlu Burianovi, který zemřel 25. září 1924, sejmul o dva dny později posmrtnou masku a odlitek pravé ruky. K burianovskému tématu se vrátil ještě téhož roku hlavou Karla Buriana a záhy poté bustami Karla i Emila Buriana.
Dne 15. prosince 1926 se oženil s Martou Wendlovou roz. Trunečkovou (1902–?), s níž měl později syna Karla (1927–2018) a dceru Evu (1930–2018). V té době se také znovu vrátil k olejomalbě, nejprve k portrétní tvorbě, v letech 1928 a 1929 pak ke krajinářství. O rok později znovu začal malovat koně, což bylo téma prolínající se jeho tvorbou od studentských let. Namaloval mj. jezdecké portréty závodníků kpt. Rudolfa Poplera a škpt. Františka Ventury. Též se začal soustavněji věnovat malbě zátiší, která do té doby stála téměř zcela mimo jeho zájem.
Dne 26. června 1930 byl založen Spolek výtvarných umělců východočeských v Pardubicích. František Zuska byl jedním ze zakládajících členů spolku a stal se členem spolkového výboru.
V r. 1932 vytvořil dvojreliéf Karla a Emila Buriana pro památník bratří Burianů v urnovém háji v Rakovníku. Památník, který projektoval architekt František Albert Libra, byl slavnostně dokončen 4. září 1932.
V r. 1934 namaloval František Zuska dvojportrét svých rodičů k příležitosti jejich zlaté svatby a zhotovil i bronzovou plaketu s týmž motivem. Ve stejném roce vytvořil bronzovou pamětní desku Karla Buriana, která byla 5. července 1934 slavnostně instalována na pěvcově rodném domě v Rousínově. Je to jediná realizovaná pamětní deska z jeho ruky, která se zachovala až do dnešních dní.
V tomtéž roce byl dokončen i první z devíti portrétů pardubických starostů, které namaloval pro zasedací síň města Pardubic. Další jsou z následujícího roku, poslední byl domalován až v r. 1939. V r. 1935 též vznikla bronzová pamětní deska prvního ředitele Národního divadla Františka Adolfa Šuberta. Odhalení desky na domě na Smíchově, kde slavný divadelník žil a zemřel, se odehrálo 8. září 1935 a bylo vskutku okázalé. Deska byla později, nejspíše ve válečných letech, sejmuta a už nebyla obnovena.
V první polovině třicátých let vytvořil František Zuska i řadu sportovních trofejí a to pro automobilové a cyklistické závody v Lázních Bohdaneč, dále pro turnaj juniorů tenisového klubu LTC Pardubice (klub je stále aktivní a pořádá Pardubickou juniorku) a také pro těžkoatletický klub TAK Pardubice.
V té době též usiloval o možnost vytvořit pamětní desku Emila Buriana pro jeho rodný dům v Rakovníku. V roce 1936 zhotovil její sádrový model, realizaci desky se však nepodařilo prosadit.
Rok 1936 byl i obratem v osobním životě. Manželství s první ženou, Martou, bylo rozvedeno. V následujícím roce se František Zuska oženil se Štěpánkou roz. Laušmanovou (1910–2001), s níž měl později syny Jana (* 1938) a Milana (1942–1959). Ke dni 1. dubna 1938 byl pak po čtrnácti letech odkladů povýšen do hodnosti štábního kapitána.
V roce 1938 vrcholil významný projekt, který vzešel z iniciativy příslušníků Železničního pluku a vojáci jej také sami a v podstatě vlastníma rukama realizovali. Zpočátku se mu říkalo „Památník příslušníkům železničního pluku padlým za vlast 1918–1919“. Měl připomínat výročí vzniku pluku a zároveň uctít památku jeho padlých příslušníků. Šlo zejména o vojáky 6. roty, kteří v roce 1919 položili své životy při obraně své vlasti v boji proti Maďarům.
Pomník navrhl František Zuska, nalezl pro něj ideální místo na Zborovském náměstí v parku před Masarykovými kasárnami. Vytvořil jej jako žulový monolit s masivním podstavcem ze stejného materiálu a s bronzovými doplňky (znakem republiky, mečem a okřídleným železničním kolem) o výšce asi 8,5 m. Práce začaly již v r. 1937. Realizace představovala organizačně i technicky mimořádně náročný projekt, který byl podrobně sledován veřejností i tiskem. Železniční pluk měl zkušenosti s transportem těžkých břemen, mj. i s někdejší dopravou obelisku na Pražský hrad. Materiál byl získán z bludného balvanu v lese „Na Strakách“ u Žumberka. Vlastní monolit byl s obrovským úsilím dopraven do Pardubic ještě v r. 1937, bloky pro podstavec na jaře r. 1938. Koncem září 1937 byl na místě budoucího pomníku vztyčen obrovitý kašírovaný model (ten je vidět na dvou soudobých pohlednicích s motivem pomníku). V neděli 27. března 1938 byl slavnostně položen základní kámen. Vlastní pomník byl pak bez jakékoliv publicity dokončen ještě v průběhu téhož roku. Byla též vydána pamětní medaile Františka Zusky připomínající vznik pluku i jeho padlé.
Po druhé světové válce byly nápisy na pomníku pozměněny a jeho původní poslání potlačeno. Dnes je na něm nápis „Obětem za vlast 1918–1945“ a mylný rok dokončení 1946. Architektonická hodnota díla zůstala nedotčena, pomník byl i poúnorovými úřady akceptován a koncem 50. let 20. století zapsán v Ústředním seznamu kulturních památek České republiky.
Po rozpuštění československé armády se František Zuska s rodinou přestěhoval do Hořic, kde se stal k 1. září 1939 profesorem výtvarných předmětů na tehdejší Státní průmyslové škole sochařské a kamenické (dnes Střední průmyslová škola kamenická a sochařská v Hořicích). Svou výtvarnou tvorbou se však ještě vrátil do Pardubic. Pro tamější arciděkanský chrám sv. Bartoloměje vytvořil sochu prvního pražského arcibiskupa Arnošta z Pardubic. Socha z bílého mramoru v nadživotní velikosti, s mozaikou v pozadí, byla slavnostně vysvěcena 25. srpna 1940. Událost byla součástí oslav 600. výročí povýšení Pardubic na město. K této příležitosti navrhl autor sochy i pamětní medaili, kterou v témže roce vydalo město Pardubice v nákladu 500 kusů.
Nepříznivé klima Protektorátu se drasticky odrazilo i na osudu Františka Zusky a jeho rodiny a především příbuzenstva jeho manželky. On sám byl v červenci 1942 z politických důvodů přeložen do trvalé výslužby. Věnoval se pak výhradně umělecké činnosti. V tomto poměrně krátkém údobí vytvořil řadu zajímavých olejomaleb s širokým spektrem námětů.
V září 1945 se do své školy vrátil a začal se kromě malování znovu zabývat i dalšími výtvarnými projekty. V r. 1946 dostal prestižní zakázku od pardubického arciděkana Msgre. Vincence Šetiny na oltářní obraz „Umučení sv. Bartoloměje“. Dílo mělo nahradit původní „německý“ a začernalý obraz od Michaela Willmanna. Ten byl během 2. světové války sňat a ukryt, po válce už nebyl z rozhodnutí arciděkana Šetiny navrácen na původní místo. Ještě téhož roku byl obraz Františka Zusky dokončen a zavěšen nad oltář, ale vzbudilo to velkou nevoli především odborné veřejnosti, které se příčilo odstranění díla ceněného barokního malíře. V roce 1950 byl svěšen, dlouhá léta nezvěstný a teprve nedávno byl znovu objeven. Původní Willmannův obraz byl po restaurování vrácen zpět na své původní místo.
Od roku 1947 František Zuska pravidelně pobýval ve Vítkovicích v západních Krkonoších, kde se s velkým nasazením věnoval krajinomalbě a vytvořil několik desítek obrazů inspirovaných horskými scenériemi.