Naděžda Plíšková (6. listopadu 1934 Rozdělov u Kladna – 16. září 1999 Praha) byla česká grafička, keramička, autorka sochařských objektů a básnířka.

Život Naděžda Plíšková studovala grafiku na Vyšší uměleckoprůmyslové škole v Praze (1950–1954, prof. Jaroslav Vodrážka) a v letech 1954–1958 obor grafika na Akademii výtvarných umění v Praze (prof. Vladimír Silovský). V letech 1958–1959 absolvovala stipendijní pobyt na Vysoké škole grafiky a knižního umění v Lipsku (prof. Gerhard Kurt Miller), který ukončila sérií dřevořezů ke knihám Karla Čapka. Poté byla přijata na obor malba v ateliéru prof. Karla Součka na pražské AVU, kde po ukončení studia (1961) strávila ještě dva čestné roky a složila státní zkoušku (prof. Jiří Kotalík).Vlastimil Tetiva, České umění 20. století, Alšova jihočeská galerie v Hluboké nad Vltavou 1986, s. 438

Kromě grafiky se zabývala tvorbou keramiky, psala poezii a stýkala se s umělci a teoretiky z okruhu Křižovnické školyKřižovnická škola čistého humoru bez vtipu bylo neformální hospodské sdružení mladých výtvarníků, hudebníků a literátů, které se scházelo v již neexistující restauraci U Křižovníků na Starém Městě. Mezi její členy patřili: ředitelé – kreslíř a autor konceptuálních akcí Jan Steklík a sochař Karel Nepraš, malíři Zdenek Beran, Rudolf Němec, Zbyšek Sion, Otakar Slavík, Antonín Tomalík, grafička Naděžda Plíšková, básník a konceptualista Eugen Brikcius, výtvarní teoretici Věra Jirousová a Ivan Martin Jirous, experimentální básníci Josef Procházka a Vladimír Burda.Veronika Tuckerová, Křižovnická škola čistého humoru bez vtipu a její dějiny. Revolver Revue [online]. Arsenál 16. 3. 2016 [cit. 20. 10. 2016]. Dostupné z: http://www.bubinekrevolveru.cz/krizovnicka-skola-cisteho-humoru-bez-vtipu-jeji-dejiny. V roce 1964 se provdala za sochaře a grafika Karla Nepraše. Jejich dcera Karolína Neprašová-Kračková je rovněž výtvarnice. Od roku 1969 byla členkou SČUG Hollar.

V letech 1968–1969 absolvovala stipendijní pobyt ve Stuttgartu a měla zde i autorskou výstavu společně s Jiřím Balcarem. Vrátila se do Československa okupovaného vojsky Varšavského paktu. Další stipendium jí nabídla Fordova nadace v listopadu 1969, ale povolení k odjezdu do USA již nedostala.

Po narození dcery (1975) a při omezené možnosti vystavovat se věnovala převážně tvorbě ex libris a psaní poezie pro samizdatové sborníky. Za normalizace měla jen několik výstav v malých neoficiálních galeriích.Placáková M, 2019, s. 4

V roce 1982 utrpěla vážný úraz páteře, podstoupila operaci a dlouhodobou rekonvalescenci. Po návratu z nemocnice, v dusivé atmosféře husákovské normalizace, téměř rezignovala na vlastní tvorbu. V roce 1983 píše Jindřichu Chalupeckému: „Kdybyste věděl, jak je těžké zvykat si na to, že s váma už nikdo nepočítá, a sledovat průměry, pilné průměry, co vystavují, intrikují a jedou vesele dál“ Naděžda Plíšková: Plíšková sobě, Edice Poezie, sv. 46, s. 227, Torst, Praha 2000,

Po pádu komunistického režimu roku 1989 byla zakládající členkou volného sdružení Tolerance, ale její výtvarné i literární dílo je až do konce 90. let zřetelně poznamenáno neradostným osobním údělem. Zemřela v Praze 16. září 1999. Je pohřbena na hřbitově u kostela svatého Jiří v Libušíně.

Dílo literární Verše a prózy, vznikající od konce 50. let a poté zvláště v 70. letech, zveřejňovala v samizdatových publikacích – Česká expedice, Spektrum, Vokno, Revolver revue, Lidové noviny aj. V samizdatu vyšel roku 1982 také básnický soubor Třináct básniček (Žába na prameni). Některé z těchto textů jsou zahrnuty do sbírky Plíšková podle abecedy (1991). Básně a prózy stylizované jako odposlechnuté monology a promluvy v restauračních zařízeních tvoří knihu Hospodská romantika (1998). Časopis A2 zařadil tuto knihu v roce 2020 do českého literárního kánonu po roce 1989, tedy do výběru nejdůležitějších českých knih v období třiceti let od sametové revoluce. Naděžda Plíšková je uvedena v torontském Slovníku českých spisovatelů (1982).Slovník českých spisovatelů : pokus o rekonstrukci dějin české literatury 1948–1979. ed. Jiří Brabec et al., Sixty-Eight Publishers, Toronto 1982, .

Básně shrnuté do svazku Plíšková sobě (2000) jsou převážně reflexí osobních vztahů od mateřství a přátelských večírků až k stále silnějšímu vnímání ztráty lásky, kruté osamělosti, úvahám o konci života. Posmrtně vydaná knížka obsahuje tvorbu let 1997–1999, některé texty nezařazené do jiných publikací a v edičních poznámkách i přepis dopisů Jindřichu Chalupeckému.Iva Málková; Karel Piorecký, Naděžda Plíšková In: Slovník české literatury po roce 1945 [online]. 19. 6. 2008 [cit. 20. 10. 2016. Dostupné z: http://www.slovnikceskeliteratury.cz/showContent.jsp?docId=1384

Komentářem autorky k některým životním mezníkům je její rozhovor s Andrejem Stankovičem v Revolver Revue č. 47 z roku 2001, který byl na její přání publikován až posmrtně.Naděžda Plíšková; Andrej Stankovič, Až řekne Bůh dost, chtěla bych být doma v posteli... (s Naďou Plíškovou hovoří Nikolaj Stankovič). Revolver Revue. 2001, č. 47, s. 205–218. [Rozhovor vznikl v únoru 1998 pro Revolver Revue č. 38, ale na přání autorky byl publikován až po její smrti.] Dostupné také z: http://www.revolverrevue.cz/az-rekne-buh-dost-chtela-bych-byt-doma-v-posteli-s-nadou-pliskovou-hovori-nikolaj-stankovic

Naděžda Plíšková: "S L U N Í Č K O by mělo svítit spíš v noci, ve dne je i tak dost světla"

Dílo výtvarné Naděžda Plíšková vzbudila pozornost již svými bravurními kresbami a grafickými listy na skupinových výstavách mladých výtvarníků počátkem 60. let 20. stol. Její tvorba působí dodnes aktuálně, ačkoliv náměty jejích nejznámějších děl reflektují stav společnosti před rokem 1970. Projevuje se v nich její pronikavá inteligence, živý smysl pro humor a ostrou ironii i vyjádření absurdity specifických životních situací.

V prvních kresbách se ještě hlásí k informelu a k odkazu surrealismu (Dvojice, 1963, Hlava, 60. léta), ale postupně se soustřeďuje na ironickou reflexi dobových témat (Na téma Césarův palec, 1970). Jejím dílem z 60. let prostupovala invence, naděje a možná i naivita desetiletí, které zásadně ovlivnilo všechno, co se v umění od té doby stalo.

Naďa Plíšková by se dala označit nejspíše za nástupkyni dadaistů. Její grafiky mají svůj vlastní řád, který je však podnícen podivnými pravidly vládnoucími v absurdním světě, kde je všechno převráceno naruby (Já, 1970). Svou výtvarnou virtuozitou dokázala povýšit i banální náměty na umělecké dílo a zároveň samo dílo zpochybnit výzvou k jeho zničení (Malá erotická krabička, 1973).Placáková M, 2019, s. 13 Měla úžasnou fantazii, s níž dokázala lehkou nadsázkou reagovat na nezpochybnitelné hodnoty minulosti (Mona Lisa, 1968; Vzpomínka na Botticelliho, 1968; Hrací kostka Hieronyma Bosche, 1973) i relativizovat všední situace (Triptych, 1967). Plíšková originálním způsobem reflektovala své postavení ženy v převážně patriarchální společnosti zakázaných umělců a undergroundu, např. sarkastickými návrhy z 90. let na svůj pomník, nebo grafickým komentářem propagovaného ideálu dokonalého mladého ženského těla (Přešívání, 1968).Placáková M, 2019, s. 11, 14

Všední situace, které s analytickým odstupem pozorovala a zkoumala, mohou svým zpracováním připomenout západoevropský či americký pop art (Ideal Sauce, 1968; Studie k obrazu, 1968), se kterým ji porovnávala většina našich i zahraničních kritiků. Vytvořila však jeho osobitý "evropský komorní ekvivalent",Jirous IM, in: Naděžda Plíšková : grafika, sochy, kresby, 1970 aniž by se držela jakýchkoli vzorů. Kdyby žila v západním světě, zřejmě by se přirozeně zařadila k umělcům, kteří reagovali na konzumní životní styl s ostrou kritičností a zároveň s vyhraněným smyslem pro vyjádření absurdity. Totéž se jí ovšem podařilo aspoň v rámci zdejšího umění, kde mohla čerpat z prostředí, které svádělo k osobité formě českého dadaismu (4 porce držkové polévky přes ulici, 1969; Návrh na pomník Karla Nepraše, 1979).

Plíšková spíše než konzum tematizovala českou pivní kulturu (10 pánů a 1 dáma, 1971) a ztvárňovala symboly socialistické každodennosti, poznamenané omezenou nabídkou. Ironizovala také proklamované sociální jistoty a určitou životní úroveň, které občanům nabízel normalizační režim výměnou za rezignaci na řešení věcí veřejných (Knedlík základ rodiny, 1982).Placáková M, 2019, s. 7-8 Podle Petra Rezka nelze dílo Plíškové klást do souvislosti s pop-artem, protože jeho rovina kritičnosti i ironie toto zařazení popírá.Petr Rezek, in: Karel Srp (ed.) Tělo věc a skutečnost v současném umění, Jazzová sekce, Praha 1982, s. 26-27

Naďa Plíšková pracovala v grafice tradičními technickými prostředky (převážně suchou jehlou a leptem), ale s netradičním viděním skutečnosti. Jindřich Chalupecký označuje její vnímání reality jako lyrický sarkasmus. „Za sarkasmem jejích grafik, o to krutějším, že je vyslovován s neosobností objektivního protokolu, je citovost, čelící neplodné banalitě života.“ Jindřich Chalupecký, Cestou necestou. Jinočany: nakl. H&H, 1999. Plíšková si s Chalupeckým dopisovala, ale nepřijímala jeho někdy až mentorský postoj k vlastní tvorbě ani jeho interpretaci tvorby Marcela Duchampa jako umělce-androgyna. Ve svém grafickém listu např. Duchampovo ready-made Fontána ironizovala jako Hommage á K.N. (1989).Placáková M, 2019, s. 16

Stejný životní pocit se promítá i do objektů, v nichž s nadhledem pohlíží jednak sama na sebe a jednak na všechno, co se kolem ní dělo a s čím se musela vyrovnávat. V době nejhlubšího společenského marasmu na počátku 80. let tvoří díla plná hořkého humoru (Čtyřhranné kolo, 1980; Pouzdro na pivo, 1981), ale počátkem let devadesátých se její tvorba dotýká stále více osobních témat a do textů i výtvarných děl se k nadsázce druží zatrpklost a ztráta naděje (kresba Na dně, 1990, Pomník pro mého muže, 1992, Můj pomník, 1997).

Školní kresby a raná díla

Zastoupení ve sbírkách Library of Congress, Washington D.C. Musée de l’art contemporaine, Paris Musée de la Ville de Paris Museo de Bellas Artes de Bilbao Museum Essen, Essen Kunsthalle, Darmstadt Owens Art Gallery Sackville, New Brunswick Národní galerie Praha Slovenská národná galéria Alšova jihočeská galerie v Hluboké nad Vltavou České muzeum výtvarných umění, Praha Galerie hlavního města Prahy Galerie moderního umění v Roudnici nad Labem Severočeská galerie výtvarného umění v Litoměřicích Oblastní galerie Liberec Galerie výtvarného umění v Ostravě Galerie umění Karlovy Vary Galerie výtvarného umění v Havlíčkově Brodě Galerie moderního umění v Hradci Králové Oblastní galerie Vysočiny v Jihlavě Galerie výtvarného umění v Hodoníně Muzeum umění a designu Benešov Soukromé sbírky doma i v zahraničí

Výstavy

Autorské (výběr) 1967 Galerie mladých, Mánes, Praha 1968 Nadezda Pliskova & Jiri Balcar: Grafik, Galerie am Berg, Stuttgart 1968 Grafika, Malá galerie Československého spisovatele, Brno 1970 Grafika, sochy 1968–1970, Galerie Václava Špály, Praha 1973 Naděžda Plíšková, Kabinet grafiky, Brno 1978 Kresby, grafika, Kabinet grafiky, Olomouc 1981 Grafika – kresby – ex libris, Malá galerie Československého spisovatele 1982 Kresby a grafika, Výstaviště Černá Louka, Ostrava 1985 Něha (s Janem Steklíkem), Vysokoškolský klub Brno 1993 Revalvace, grafika, kresby, objekty, Galerie Hollar, Praha 1997 Grafiky, kresby, Oblastní galerie v Liberci 2000 Ticho se musí pěstovat, Galerie Montmartre, Praha, Galerie Gambit, Praha 2013 Grafika, objekty, Hollar, Praha 2014 Velké pivo, Dům U Jonáše, Pardubice 2015–2016 Naděžda Plíšková, Topičův salon, Praha 2019 Já, Naděžda Plíšková, Museum Kampa – Nadace Jana a Medy Mládkových, Praha

Společné (výběr) 1960 Nová grafika členů a hostů SČUG Hollar, Galerie Hollar, Praha 1961 1. pražský festival mladé grafiky, Uměleckoprůmyslové museum, Praha 1961 Ilustrační tvorba, Galerie mladých, Praha 1965 Výstava mladých, ÚLUV, Praha 1965 Grafika 65, Vlastivědné museum, Písek 1965 Keramik aus 12 ländern, Internationaler Künstlerclub IKC (Palais Pálffy), Vídeň