Konzul (v anglickém originále ) je tříaktová opera (autor ji označuje jako „hudební drama“) italsko-amerického skladatele Giana Carla Menottiho na vlastní libreto z roku 1949. Je to jeho první celovečerní opera. Měla premiéru dne 1. března 1950 ve Shubert Theatre ve Filadelfii, později byla se značným úspěchem u kritiky i publika hrána na Broadwayi i v jiných amerických a světových divadlech a je považována za Menottiho nejzávažnější operu. Dodnes se poměrně často hraje.
Vznik opery Díky svému zájmu o film a dramatickým schopnostem získal Gian Carlo Menotti ve 40. letech smlouvu od Metro-Goldwyn-Mayer jako filmový scenárista. Z jeho scénářů nebyl žádný natočen, jeden z nich však skladatel nakonec přetvořil ve svou první celovečerní operu pod názvem Konzul. (omezený přístup) Námět je aktuální z doby první fáze studené války: lidé pronásledovaní totalitním systémem své země narážejí jako žadatelé o azyl na nepřekonatelné byrokratické překážky. Americký postoj k imigrantům se v poválečných letech postupně zpřísňoval, což vyvrcholilo přijetím McCarran-Walterova zákona roku 1952 omezujícího imigraci zejména z východní Evropy a zakazující vstup osobám podezřelých z podvratné činnosti. Bezprostředním podnětem pro Menottiho byla krátká zpráva v The New York Times z 22. února 1947 Immigrant a Suicide. Woman Denied Entry to the U.S. Hangs Herself on Ellis Island o polské uprchlici před komunistickým režimem, která po marném čekání na americké vstupní vízum spáchala sebevraždu; tato žena jménem Sofia Feldy se stala předobrazem Magdy Sorelové v Konzulovi. Příběh však odráží i zkušenosti Menottiho židovských přátel pokoušejících se před druhou světovou válkou opustit nacistické Německo a Rakousko.
Menotti dílo neuvedl nejprve na tradiční operní scéně; na základě kladných zkušeností s Mediem a Telefonem (1947) se je rozhodl uvést na broadwayském jevišti. Tomu přizpůsobil i formu opery. Počet pěveckých úloh je omezený a nejsou příliš náročné, s výjimkou role hlavní hrdinky Magdy. V prvním nastudování jí ujala představitelka řady Menottiho postav – nejnověji madame Flory v Mediu – Patricia Newayová. Opera nevyžaduje sbor a i orchestr je obsazen poměrně skromně, rovněž na výpravu nečiní libreto velké nároky. (záznam z rozhovoru pro rozhlasovou stanici WNIB, Classical 97 (Chicago) z 19. března 1981).O'Toole, s. 27. I autorovo žánrové označení „hudební drama“ není odkazem na wagnerovskou koncepci hudebního dramatu, ale spíše na hudební divadlo (muzikál…) pěstované na Broadwayi v kontrastu k institucionalizované opeře.O'Toole, s. 26.
Podle newyorské inscenační tradice proběhla před broadwayskou inscenací série „zkušebních“ představení ve Filadelfii (Shubert Theatre) od 1. března 1950 a 15. března dorazil Konzul na Broadway do Ethel Barrymore Theatre. Zaznamenal zde – zejména na operu – velký úspěch u obecenstva, hrál se osm měsíců a dosáhl 269 představení. Operu převzalo mnoho dalších amerických divadel; na operní scéně se v New Yorku objevila až roku 1960, kdy ji nastudovala New York City Opera. Měla ale i vynikající kritický ohlas, soustřeďující se zejména na aktuálnost námětu a naléhavost zpracování (významný kritik Olin Downes napsal: „Konzul je stejně současný jako studená válka, surrealismus, televize [a] atomová bomba.“). Výrazem uznání bylo i udělení Pulitzerovy ceny za hudbu za rok 1950 a ceny Newyorského kruhu divadelních kritiků (New York Drama Critics' Circle Award).
Charakteristika opery Příběh opery a jeho ztvárnění jsou sugestivní a silně a přímo působí na diváka. I když děj není soustavně depresivní a najdou se i lyrické nebo komické scény (vystoupení kouzelníka Magadoffa na konzulátě), převládá „kafkovsky zcizující atmosféra“ (Jan Trojan). Například titulní a jakoby všemocná postava – konzul – na jevišti vůbec nevystoupí.Přitom působí zejména dramatická architektura, zatímco text je na některých místech poněkud plakátový a moralizující. Americký spisovatel Barry Singer Konzula popsal jako „náladové tříaktové cvičení v noir-promáčené paranoie, která zachycuje zeitgeist studené války roku 1950“. Angažovanost námětu je v některých ohledech na újmu jeho zpracování, jde však o námět pro západní společnost stále aktuální, ba nadčasový. Podle W. Zidarica jde o „dílo více než kdy jindy zakořeněné v současné realitě, ale jehož filosofický dosah ji překračuje“; je to „pronikavá metafora negace svobody“ a „akt pevného odsouzení veškeré moci, která brání lidské svobodě“. Hudební historik Wilfrid Mellers Konzula označil za „skutečně děsivou vizi odlidštěného světa byrokracie“.Citováno v
Hudba Konzula, stejně jako v případě ostatních Menottiho děl, na tonálním základě, často modálně zabarveném. Řada míst má tradiční formu, například tercet v 1. obraze 1. dějství nebo kvintet v jeho 2. obraze, vojenský pochod – i když v bizarním 5/4 tempu – nebo snový valčík v poslední scéně. Muzikolog Jan Trojan hovoří o „přiléhavé hudbě s uzavřenými čísly, zpěvnou melodikou a názvuky na postromantickou tvorbu“. Vedle Menottiho dlouhodobých vzorů (Verdi, Puccini, Musorgskij se zde dají nalézt ozvuky modernějších skladatelů 1. poloviny 20. století jako Leoš Janáček, Richard Strauss nebo němečtí expresionisté (Paul Hindemith, Alban Berg). Podle Menottiho biografa Donalda L. Hixona skladatel v Konzulovi „chytře uspořádal mluvené slovo, recitativ, arioso a árii […] do výrazová hierarchie. Na prvních třech stupních této hierarchie Menotti občas zní jako Janáček. […] Ve velkých vyvrcholeních však veškerá zástěrka modernity opadá ve prospěch bujného hudebního jazyka Pucciniho.“
Hudební provázanost zajišťuje výskyt různých charakteristických motivů účinně přebíraných střídavě postavami i orchestrem v průběhu opery; je to například motiv „papírů“, motiv matčina nářku, motiv matčiny ukolébavky, motiv policie nebo motiv kouzelníka.O'Toole, s. 38-40. Zvláštní úlohu má pastiš francouzského šansonu, který uvádí první i druhé dějství a ozve se naposledy těsně před smrtí protagonistky.
Ve srovnání s dřívějšími i pozdějšími operami zde Menotti – i díky vypjatosti námětu – nejvíce využívá soudobé skladebné techniky a disonance (například v orchestrálním úvodu), zacházející zejména ve finální scéně Magdiny sebevraždy až k atonalitě.Hixon, s. 7.
Někteří kritici vytýkali opeře nedostatek hudební charakterizace, tak Cecil Smith: „Je vážným, ba fatálním nedostatkem Menottiho řemesla, že je v zásadě neschopen vykreslit své postavy hudbou, kterou zpívají. Nikdo si nesplete Rigolettovy pocity s Gildinými nebo Beckmesserovy s pocity Hanse Sachse; jejich individualita je zjevná z jejich hudby. Ale Menottiho melodie se zřídka liší od jedné postavy k druhé.“Smith, Cecil. "Gian Carlo Menotti: The Consul." Notes (Music Library Association) 8 (prosinec 1950), s. 125-126, citováno v Hixon, s. 100.Citováno v O'Toole, s. 10. Menotti sám se však domníval, že „v Konzulovi jsem byl schopen vdechnout svým postavám okamžitě život, což se myslím v opeře stává velmi zřídka“. O hlavní postavě Magdy Sorelové W. Zidaric říká, že „Menotti ji nadal dramatickou a hudební osobností, která nemusí nic závidět největším rolím operního repertoáru“.
Kritizována byla i orchestrace, tak opět Cecil Smith: „Dílu [= Konzulovi] by byla bývala prospěla mnohem zručnější kontrola nad těmi četnými rozličnými způsoby, jak se mohou zpěvní party vztahovat k textu na jedné straně a k orchestrálnímu doprovodu na straně druhé. A úloha orchestru je příliš služebná; pramálo přispívá jak k okamžikům vypjaté výmluvnosti, tak ke všednímu úkolu postrkování hudebních myšlenek vpřed, a příliš usilovně opakuje rytmická motta a poskytuje zvukové efekty.“ (Skladatel v opeře skutečně používá různé zvukové efekty, například hrom, tikání plynového hořáku, aj.)O'Toole, s. 36. Naopak například kritik The New York Times Ollie Downes o Menottim napsal, že „umí psát tím nejprostším, nejpřímějším, nejmelodičtějším způsobem. Anebo se umí ponořit do kontrapunktu, anebo používat podle libosti polytonalitu, polyrytmiku, to nejrůznorodější orchestraci. Ví, jak nechat pár smyčců zpívat rekviem tím nejmodernějším způsobem, a ví, jak dunět bubnovými paličkami na nejnižších tónech klavíru, aby vytvořil efekt unikajícího plynu a nastávající zkázy.“Citováno v O'Toole, s. 58.
Přes všechny výhrady je Konzul často považován za Menottiho nejlepší, nejzávažnější nebo nejctižádostivější dílo. Jeho účinek nespočívá ani tak v samotné hudbě jako spíše – slovy Jana L. Broeckxe v časopise The Musical Quaterly (1959) – „v mimořádné integraci myšlenky, textu, hudby a inscenace“.Citováno v O'Toole, s. 59.
Inscenační historie Konzul se po svém newyorském triumfu rychle rozšířil do dalších amerických divadel i do jiných zemí. Evropská premiéra se konala 3. ledna 1951 ve švýcarské Basileji; v rychlém sledu následovaly i první inscenace německá (13. ledna 1951 Stadttheater, Hamburk, v hlavní roli Martha Mödl), italská (22. ledna 1951 La Scala, Milán), belgická (24. dubna 1951 Théâtre de la Monnaie, Brusel); britská (7. února 1951 Cambridge Theatre, Londýn) a francouzská (2. května 1952 Théâtre des Champs-Élysées, Paříž) premiéra byly hostováním newyorského inscenačního týmu, vlastní britské nastudování uvedlo až roku 1954 londýnské divadlo Sadler's Wells. S větším zpožděním následovaly např. premiéry japonská (Tokio 1955), nizozemská (1956), argentinská (Buenos Aires 1967) atd.Hixon, s. 125. Konzul založil Menottiho mezinárodní renomé, do deseti let od premiéry se hrál asi ve 20 zemích v 12 jazycích a vedle dětské opery Amahl a noční návštěvníci zůstal Menottiho nejhranějším dílem.Hixon, s. 7, 99-125.
Námět opery si udržoval svou aktuálnost především v kontextu studené války. Když měl být Konzul proveden na florentském festivalu Maggio musicale fiorentino roku 1971, protestoval proti jeho „proamerické“ a „protisovětské“ tendenci veřejně skladatel Luigi Nono a na protest stáhl z programu festivalu svou opera Intolerance 1960. Přesto se dílo, které v mnohém popisovalo život v zemích komunistického bloku, dostalo i za železnou oponu, a to nejprve do polské Poznaně roku 1962. V Československu pak uvedlo Konzula Slovenské národní divadlo v Bratislavě, poprvé dne 2. června 1966. V témže roce následovalo i první uvedení v Sovětském svazu, konkrétně v Arménském divadle opery a baletu v Jerevanu.> Menotti si byl ostatně různého politického využití svého díla vědom a poznamenal, že „[j]e zajímavé, že ať hrají [Konzula] kdekoli, vždycky umístí konzulát do nějaké jiné země“.Rhein, John von. "Menotti's Splendid 1949 'Consul' Stops the Clock with its Timeliness." Chicago Tribune, 11. dubna 1983. Citováno v Hixon, s. 116. Po uvolněnější atmosféře 60. let (zakončených inscenací ve Varšavě roku 1972) se Konzul ve východním bloku objevil až v estonské verzi v inscenaci tallinnské televize na jaře roku 1988.Hixon, s. 119.
V 21. století se Konzul hraje zejména ve Spojených státech amerických (databáze Opera America zaznamenává četné inscenace). Ze zbytku světa lze jmenovat inscenace v Buenos Aires (2009), v kanadském Montrealu (2011), v německém Neustrelitz (2013).
V českých zemích Konzul dosud inscenován nebyl.
Osoby a první obsazení Osoba hlasový obor světová premiéra (1. 3. 1950)Magda Sorelová soprán Patricia NewaySekretářka na konzulátě mezzosoprán Gloria LaneMatka Johna Sorela alt Marie PowersJohn Sorel, Magdin manžel baryton Cornell MacNeilAgent tajné policie, padouch bas Leon LishnerNika Magadorff, kouzelník tenor Andrew McKinleyPan Kofner basbaryton George JongeyansCizinka soprán Maria MarloAnna Gomezová soprán Maria AndreassiVera Boronelová mezzosoprán / alt Lydia SummersAssan baryton Francis MonachinoHlas na nahrávce soprán Mabel Mercer1. policista v civilu němá role Chester Watson2. policista v civilu němá role Donald Blackey Dirigent: Lehman Engel Režie: Gian Carlo Menotti Choreografie: John Butler
Instrumentace Flétna (pikola), hoboj (anglický roh), klarinet, fagot, dva lesní rohy, dvě trubky, pozoun, tympány, bicí souprava, harfa, klavír, smyčce.O'Toole, s. 37.
Děj opery
1. jednání