Zámek Jemnice vznikl přestavbou kamenného zeměpanského hradu typu francouzského kastelu, který byl zapojen do městského opevnění. V 16. století získal za pánů z Lomnice podobu čtyřkřídlého renesančního zámku, za Daunů v polovině 18. století prošel barokní přestavbou a na začátku 19. století nechali Stadionové upravit interiéry v empírovém duchu. Konečné změny provedli poslední majitelé Jemnice Pallaviciniové, kteří nechali zámek přestavět podle plánů vídeňských architektů v rokokovém stylu.
K rozpuštění fideikomisního československého majetku rodu Pallavicini došlo po první světové válce, oproti ostatním státům bývalé monarchie (včetně Rakouska), už v průběhu pozemkové reformy. Úplnou ztrátu pak znamenalo v poválečném Československu odnětí majetku na základě Benešova dekretu 5/1945 Sb. Zámek následně používala Československá lidová armáda. Zdevastovaný a zchátralý zámecký areál převzalo do vlastnictví město Jemnice v roce 1994. Zámecký komplex se nachází téměř v centru města, na okraji Havlíčkova náměstí, nedaleko Náměstí Svobody. Od roku 1968 je chráněn jako kulturní památka.
Historie
Nejstarší historie Podle archeologického průzkumu, který byl prováděn v lokalitě současného zámku v roce 1995, se původní knížecí dvorec nacházel pravděpodobně na pravém břehu řeky Želetavky, v lokalitě u kostela sv. Jakuba Většího. Ve 13. století za vlády Přemysla Otakara II. pak došlo k přeložení osady na výhodnější místo na levém břehu řeky, kde se vypínal strmý ostroh.
Západní trakt s věží a lichoběžníkovým opevněním byl podle uváděné hypotézy dokončen před příchodem prvního purkmistra a přítomnost královského purkmistra pak podnítila další stavební aktivity počátkem 14. století, například dostavbu přinejmenším jedné archeologicky zjištěné věže. Gotická podoba jemnického kamenného hradu s pravidelným lichoběžníkovým půdorysem a třemi zataženými okrouhlými nárožními věžicemi odpovídala typu francouzského kastelu.
Majitelé zámku od 14. do 19. století V roce 1331 zastavil Jan Lucemburský město Jemnici bratrům Čeňkovi a Smilovi z Lichtenburka, v roce 1423 Zikmund Lucemburský Albrechtu II. Habsburskému, roku 1433 Janovi Bítovskému z Lichtenburka a v 70. letech 15. století Půtovi z Lichtenburka, jehož dědic Jindřich z Lichtenburka prodal hrad a město Jemnici Václavu z Ludanic a na Veveří, který posléze používal i přídomku z Jemnice. Jemnici zdědili jeho čtyři synové Jan, Zikmund, Hynek a Beneš. Roku 1522 se zámek a město dostaly do držení Arkleba z Boskovic a za krátko roku 1525 Jana z Pernštejna a na Helfštejně. Roku 1530 Jemnice ztratila statut královského horního města a byla Ferdinandem I. postoupena jako svobodné dědictví Jindřichu Meziříčskému z Lomnice, za nějž vypukly spory mezi ním a měšťany. V roce 1556 měšťané dokonce hrad oblehli a ke smíru došlo teprve v roce 1588 po zákroku císaře Rudolfa II.
Jemnici zdědil Jindřichův syn Tas Meziříčský, za kterého proběhla přestavba na renesanční zámek s arkádami kolem vnitřního nádvoří. Některé pilíře arkád se zachovaly ve východním traktu zámku. Na plánu z počátku 18. století jsou zachyceny také v severním křídle. V roce 1609 koupil Jemnici Zikmund z Tiefenbachu, manžel Kateřiny Meziříčské z Lomnice. Panství sestávalo z hradu a města Jemnice s Podolím, obcí Třebelovice, Menhartice, Pálovice, Ostojkovice a Báňovice. Dědicové prodali jemnické panství Jindřichovi Zahrádeckému ze Zahrádek a v roce 1628 panství od poručníků jeho dětí odkoupil Fridrich Jankovský z Vlašimi. Panství pak dědili: Hynek z Vlašimi, Maxmilián Arnošt I. z Vlašimi, Maxmilián Arnošt II. Jankovský z Vlašimi, který provdal svoji dceru Marii Leopoldinu za hraběte Jindřicha Josefa z Daunu.
Zámek v majetku rodiny Daunů Po táhnoucích se sporech o dědictví nakonec panství získal roce 1755 hrabě Maxmilián z Daunu (1755–1790), syn Marie Leopoldiny, provdané z Daunu.Sixtus Bolom-Kotari: Hrad Bítov a jeho panství za vlády rodu Jankovských z Vlašimi, 2010 Za Daunů obdržel zámek podle projektu dvorního architekta Antona Erharda Martinelliho z roku 1734 barokní podobu. Zámecká budova, obehnaná kamennou zdí, měla klenuté přízemí a střechu pokrývaly pálené tašky. V těsné blízkosti se nacházely byty pro radní města a pro zámecké služebnictvo, vrchnostenský pivovar, stáje pro koně (kryté dřevěným šindelem) a menší stodola pro sklad sena (střecha z vypálených tašek). V roce 1761 nechal Maxmilián zřídit zámeckou zahradu (panský „libosad”, okrasnou, ovocnou a kuchyňskou zahradu, několik skleníků, oranžérii a pařníků). Barokní zahrada byla obehnána na všech stranách kamennou zdí a v roce 1824 byl do zahrady zakomponován zámecký rybník, který přiváděl vodu nejen do panského sídla, ale i do vrchnostenského pivovaru a zámecké kašny. Jemnické panství zdědil roce 1802 mladší syn František de Paula Daun.Kadlec Jiří: Architektonický vývoj města Jemnice (okr. Třebíč) od 16. století až do roku 1945, bakalářská práce 2011
Zámek v majetku Stadionů V roce 1815 změnil zámek majitele znovu, když jej odkoupil hrabě Jan Filip ze Stadion-Warthausen-Thannhausenu, za nějž byly zámecké interiéry upraveny v empírovém duchu. Přestavba se týkala hlavně přízemních chodeb a kleneb. Za hraběte Fridricha Stadiona došlo k podstatnému rozšíření velké zahrady:
Jan Filip ze Stadionu daroval v roce 1818 50 000 zlatých na založení Národního muzea. Za vlastnictví Stadionů pobýval na zámku básník a dramatik Franz Grillparzer.Nejrůznější fondy plzeňského státního oblastního archívu obsahovaly v roce 1978 i značné množství pramenů k dějinám některých moravských velkostatků. V rodinném archívu Stadionů jsou velmi hojné písemnosti k velkostatku Jemnice zejména v 18. a první polovině 19. století (přehledy o hospodaření, chov dobytka, zprávy lesního úřadu, písemnosti důchodního úřadu, inventář zámku v Jemnici aj., vše ze dvacátých let 19. století, majetkové záležitosti z let 1727–1834, hospodaření na panství z let 1693–1832 aj. In: Vlastivědný věstník moravský, rok vydání 1978, ročník 30, číslo 1, s. 106. Syn Eduard ze Stadion-Warthausen-Thannhausenu velkostatek Jemnici prodal roku 1826 majitelce sousedního panství Staré Hobzí hraběnce Terezie z Trauttmansdorffu, rozené z Nádasdy. V roce 1834 mělo panství 2 996 jiter panské půdy, z toho 1 162 jiter lesů ve 3 revírech. Panstvo hospodařilo na 7 dvorech, ke kterým patřilo 7 rybníků a 1 velká vrchnostenská zahrada, dále provozovalo pivovar, mlýn a 2 palírny.Státní archiv v Brně: Průvodce po státních archívech, 1966, svazek 20, strana 120
Zámek v majetku rodiny Pallavicini
Posledními vlastníky spojeného panství Jemnice-Staré Hobzí byla markrabata Pallaviciniové, která velkostatek roku 1841 zakoupila a v roce 1871 začlenila do rodového fideikomisu. Pallaviciniové přestavěli zámek ve stylu druhého rokoka. Zámek zůstal v jejich majetku do roku 1945. Za majitelů rodin Daunů, Stadionů, Trauttmansdorffů a Pallaviciniů se na zámku pořádaly koncerty a divadelní představení. Hraběnka z Trauttmansdorffu dokonce zavedla u přijímání nových úředníků do služby podmínku, že zájemce musí ovládat hru na hudební nástroj nebo být vyškoleným zpěvákem.Časopis: Die Lyra, Di, 1. Februar 1898, s. 5 Celý zámecký areál prošel velkolepou přestavbou podle plánů vídeňských architektů. Neorokoková přestavba se dotkla nejen zámecké fasády, ale zasáhla také interiéry v jižním, východním a severním křídle: neorokokové štuky v zámeckých místnostech, zámecké kapli, na chodbách a vnitřních schodištích, nová okna, dveře a jejich obložení (lambrie) a tzv. papírmašé.
Přestavba pokračovala po celou druhou polovinu 19. století a během posledních stavebních úprav došlo na přístavbu balkonového portiku. V zámecké zahradě bylo dobudováno u severní zdi nové pařeniště a nový skleník s fíkovnou, opravena hráz rybníka. V roce 1869 přibylo u dolního rybníka alpinum se zaklenutou kamennou bránou a sochou panny Marie v životní velikosti. V tzv. „Ruské zahradě” spojoval ostrůvek uprostřed rybníka můstek, na ostrůvku stál piknikový altán. Konec první světové války, porážka Rakouska-Uherska a vznik národních států na území bývalé monarchie představoval pro rodinu Pallavicini závažný zlom v jejich majetkové situaci. K rozpuštění fideikomisního majetku došlo v Československu, oproti ostatním státům bývalé monarchie (včetně Rakouska), už v průběhu pozemkové reformy. Úplnou ztrátu pak znamenalo v poválečném Československu odnětí majetku na základě Benešových dekretů.Riess Marta: Die Familiengeschichte des Hauses Pallavicini. 2004/2005
Zámek v majetku města a státu náhled|Bývalá zámecká kočárovna náhled|Zámek Jemnice, správní budovy, stav 2014 náhled|Zámek Jemnice, vchod s pozdně rokokovým portikem, stav 2014 Na základě Benešových dekretů stát zámecký areál rodině Pallavicini v roce 1945 zkonfiskoval a ten ho předal do užívání Československé lidové armádě. Od srpna 1945 zámek obýval prapor „31. pěšího pluku” z Jihlavy, kterému velel major I. Špičák.Naše demokracie, 12.08.1945 V létě 1947 byla rozhodnutím ministerstva zemědělství městu Jemnici přidělena do vlastnictví zámecká budova spolu s nemovitostmi v katastrálním území Jemnice a rozsáhlý anglický park. Přidělení zámku vázalo ministerstvo zemědělství na následující podmínky:
Ještě na konci ledna 1948 nemohlo město většinu zámeckých místností využívat, jelikož byly přeplněné takovým nábytkem a uměleckými předměty, o jejichž konečném umístění nebylo dosud rozhodnuto. Na začátku února 1948 prováděli zástupci Národní kulturní komise (mezi nimi sekční šéf Dr. Zdeněk Wirth) třídění nábytku. Vybraný nábytek byl ihned odvezen zvláštním vozem do Prahy. Zbylý nábytek byl roztříděn a oceněn na konci února 1948 zástupci Národního pozemkového fondu a Fondu národní obnovy.Stráž na Dyji: krajinský týdeník československé sociální demokracie. Znojmo: Zemský výkonný výbor čs. sociální demokracie, 06.02.1948, 3(6). s. 6.
Část nábytku získalo ministerstvo zahraničí, část nábytku připadla aukčnímu trhu v Brně. Všechno ostatní zařízení a nábytek (kromě knih) obdržel MNV v Jemnici, který si z něho ponechal potřebné a zbytek měl rozprodat.Stráž na Dyji, krajinský týdeník československé sociální demokracie, 05.03.1948, s. 5. Část zámeckého inventáře se pak dostala na zámky: Jaroměřice nad Rokytnou, Náměšť nad Oslavou, Dačice a Boskovice. Rozsáhlou zámeckou knihovnu Pallavicinů převzala Studijní knihovna v Olomouci.