Nikolaj Konstantinovič Romanov rusky Великий князь Николай Константинович (, Sankt-Petěrburg – , Taškent) byl ruský velkokníže, člen ruského panovnického domu.
Biografie
Původ, mládí upright=1.3|náhled|Nikolaj Konstantinovič se svou matkou a sourozenci (1862) Narodil se jako nejstarší syn ze šesti dětí velkoknížete Konstantina Nikolajeviče, syna ruského cara Mikuláše I., a jeho manželky Alexandry Josifovny, dcery saskoaltenburského vévody Josefa. Jako takový byl vnukem cara Mikuláše I. a bratrancem cara Alexandra III.
Jako první Romanovec získal vysokoškolské vzdělání, když s výbornými výsledky (absolvoval se stříbrnou medailí) vystudoval Akademii Generálního štábu, na niž nastoupil z vlastní iniciativy v roce 1868.
Po dokončení studií se vypravil na cestu po Evropě, kde začal sbírat svou kolekci západoevropského malířství. Po návratu do Ruska nastoupil k osobní stráži jezdeckého pluku a v jedenadvaceti letech se stal velitelem eskadrony. V této době se na maškarním plese seznámil s americkou tanečnicí Fanny Lear a začal si s ní románek, třebaže v té době byla již vdaná a měla malého syna.
Bouřlivá avantýra velkoknížete znepokojila jeho rodiče a přiměla je ke společnému jednání, tedy i setkání – v té době totiž spolu již nežili. Nikolajův otec nakonec našel uspokojivý způsob, jak vzdálit syna z Petěrburgu: roku 1873 se Nikolaj Konstantinovič v rámci Chivenského tažení vypravil do Chivy. V té době měl již hodnost plukovníka a v tomto tažení se mu dostalo bojového křtu. V čele předvoje Kazalinského oddílu, který utrpěl největší ztráty, realizoval jeden z nejobtížnějších pochodů, a to přes poušť Kyzylkum. Vedl první průzkumnou skupinu, která se dostala do takové dělové palby, že jejich návrat již nebyl ani očekáván. Na tomto pochodu projevil velkokníže mimořádnou statečnost a byl příkladem druhým. Za účast na Chivenském tažení byl vyznamenán Řádem sv. Ondřeje 3. stupně.
Po návratu ze Střední Asie, kterou byl okouzlen, se začal vážně zabývat orientalistikou. Začal participovat na práci v Ruské geografické společnosti, kde mezi vědci dozrávala myšlenka Amudarjské expedice. Jejím cílem bylo maximální poznání Ruskem nově dobyté země a podrobit detailní vědecké analýze její potenciál. Tyto plány skvělého carova adjutanta nadchly. V Geografické společnosti byli samozřejmě rádi pozornosti a zájmu osobnosti z nejvyšších kruhů; Nikolaj Konstantinovič byl zvolen jejím čestným členem a jmenován náčelníkem expedice.
Po návratu z Chivenského tažení také znovu cestoval po Evropě v doprovodu své milenky Fanny Lear a pokračoval v doplňování své umělecké sbírky.
Rodinný skandál náhled|vlevo|Alexandra Josifovna, matka velkoknížete Nikolaje Konstantinoviče, na portrétu od F. X. Winterhaltera (cca 1850) V dubnu roku 1874 matka Nikolaje Konstantinoviče, velkokněžna Alexandra Josifovna, zjistila v Mramorovém paláci zmizení tří briliantů z jedné z ikon, kterými svého času car Mikuláš I. požehnal svatbu svého syna Konstantina s německou princeznou, současnou Alexandrou Josifovnou. Velkokníže Konstantin Nikolajevič přivolal policii a brilianty byly záhy nalezeny v jedné z petěrburských zastaváren.
Pátrání dovedlo policii k člověku, který brilianty do zastavárny donesl – k pobočníkovi velkoknížete Nikolaje Konstantinoviče J. P. Varpachovskému. Na výslechu dne 15. dubna kategoricky odmítl vinu na krádeži a vypověděl, že do zastavárny pouze donesl kameny, jež mu předal velkokníže Nikolaj Konstantinovič.
Nikolaj, který byl při výslechu přítomen, přísahal na Bibli, že je nevinen (čímž, jak se říkalo, ještě prohloubil svůj hřích). Otci řekl, že je připraven pomoci svému soudruhu Varpachovskému a vzít vinu na sebe. Car Alexandr II., který osobně na případ dohlížel, přivolal k vyšetřování šéfa četníků P. A. Šuvalova.
Šuvalov vyslýchal tři hodiny v Mramorovém paláci internovaného Nikolaje Konstantinoviče v přítomnosti jeho otce , který si zapsal do svého deníku: «Žádná lítost, žádné přiznání, jen když už nebylo možno zapírat, a i to jen kousek po kousku. Vztek a ani jediná slza. Zaklínali ho vším, co je mu svaté, aby si ulehčil budoucí trest upřímným doznáním a lítostí! Nepomohlo nic!»
Nakonec došli k závěru, že brilianty sebral Nikolaj Konstantinovič a získané peníze měl použít na dárky pro svou milenku Fanny Lear. Na rodinné radě – společné schůzce všech členů carské rodiny – po dlouhých debatách (kde zazněly různé varianty řešení: nástup k vojsku, předání veřejnému soudu, poslat do vězení) bylo přijato rozhodnutí, jež mělo přinést nejmenší újmu prestiži carské rodiny. Velkokníže měl být prohlášen za duševně chorého a poté z rozkazu imperátora navždy vypovězen z hlavního města říše. Fanny Lear byla vypovězena z Ruska se zákazem se kdykoli v budoucnu vrátit; s velkoknížetem se již nikdy nesetkala. Třebaže však rodiče a sourozenci Nikolaje Konstantinoviče byli přesvědčeni, že příčinou krádeže byl nedostatek prostředků na uspokojení rozmarů Fanny Lear, při prohledání stolu velkoknížete byla nalezena suma mnohem vyšší než částka získaná v zastavárně za brilianty.
Nad Nikolajem Konstantinovičem byly vyneseny fakticky dva rozsudky. První – pro veřejnost – spočíval v jeho prohlášení za choromyslného. Z toho plynulo, že nadále a navždy se bude nacházet pod dozorem, na nuceném léčení, v plné izolaci. Smysl druhého rozsudku – rodinného – spočíval v tom, že v dokumentech, týkajících se panovnického domu, bylo zapovězeno uvádět jeho jméno, a jemu náležející následnictví bylo předáno jeho mladším bratřím. Přišel také o všechny tituly a důchody a byl vyškrtnut ze záznamů pluku. Byl navždy vypovězen z Petěrburgu a byl povinen žít pod dohledem v místě, jež mu bude určeno.
V roce 1917 v časopise «Argus» vyšel překlad memoárů Fanny Lear, v nichž vyprávěla o svém románku z vyšších kruhů, o hořké účasti Nikoly (jak ho nazývala), jehož vinu nevěřila ani minutu, i o tom, jak skončil její pobyt v Rusku.
Fanny psala, že v hlavním městě drželi knížete ve svěrací kazajce, dopovali medikamenty a také bili. Vojáci, kteří hlídali Nikolu, se nad ním vyvyšovali, třebaže ještě včera byl pro ně nedostižnou ikonou, a nabízeli mu dětské hračky. Sám Nikolaj Konstantinovič, soudě z jeho zápisků, trpce želel toho, že nešel do vězení.
Ve vzpomínkách Fanny Lear je zápis: «Pokud by se taková věc přihodila v rodině obyčejných lidí, ututlali by ji; zde naopak zvedli na nohy policii...»
Vyhnanství Nikolaje Konstantinoviče odvezli ze Sankt-Petěrburgu na podzim roku 1874. Do příjezdu do Taškentu v létě roku 1881, tj. za necelých 7 let, vystřídal přinejmenším 10 míst pobytu. Nikde ho nenechali pořídit si nějaký dům a navázat nějaké vztahy. Pobýval ve Vladimirské gubernii, v Umani, v městečku Tirovo.
Když byl poslán do Orenburgu, předpokládal, že tam dohled nad ním nebude příliš přísný, neboť se tam neustále odehrávaly válečné střety. Skutečně v Orenburgu místní vedení nad mnohým přivíralo oči. Jmenovitě v Orenburgu roku 1877 27letý Nikolaj publikoval svou práci «Vodní cesta do Střední Asie, uvedená Petrem Velikým» (Водный путь в Среднюю Азию, указанный Петром Великим), která ovšem vyšla bez uvedení jména autora. Zde se mu podařilo uskutečnit cesty do hloubi kazašských stepí – na koni podnikl cestu se stejnými nadšenci, jako byl on sám, z Orenburgu do Perovska. Byl zaujat myšlenkou výstavby železnice z Ruska do Turkestánu. Projekt poslaný do Petěrburgu však byl označen jako nerentabilní kvůli řídké obydlenosti zemí.
V Orenburgu došlo i na jiné nečekané události V zimě roku 1878 se oženil s Naděždou Alexandrovnou Drejer, dcerou městského šéfa policie. Sňatek byl tajný, ale informace o něm pronikly na veřejnost a do Petěrburgu byl poslán o něm raport. Nakonec byl sňatek zvláštním nařízením Synodu anulován a rodině Drejerové bylo nařízeno opustit město. Mladá žena rozhodně odmítla opustit svého muže. Naděžda Alexandrovna, která byla kazašského rodu, měla tvrdý charakter a doprovázela manžela na náročných pochodech koňmo po stepích. Nikolaj Konstantinovič ji na počest Alexandra Makedonského nazýval «kněžnou Iskander (княгиней Искандер)».
Mladší bratr orenburského vězně, velkokníže Konstantin Konstantinovič, nesouhlasil s tvrdou linií carského domu: «Brzo-li skončí mučivé postavení, z něhož ubohému Nikolovi nedávají žádného východiska? Nejmírnějšího člověka je tak možno vyvést z utrpení, Nikola má ještě dostatek síly snést své vězení i mravní trest.»Nakonec car Alexandr III. svolil s uzavřením morganatického manželství, novomanželům však bylo nařízeno odjet do Turkestánu, do Taškentu.
V Turkestánu náhled|Palác Nikolaje Konstantinoviče v Taškentu V Turkestánu velkokníže žil zpočátku pod jménem plukovník Volynskij. Později se začal užívat jména Iskander. Toto příjmení pak nosili a nosí všichni jeho potomci – knížata Iskanderové. Později (1901) se oženil ještě s jednou ženou – Darjou Časovitinovou, patnáctiletou dcerou taškentského obyvatele, náležejícího ke kozákům. Přitom se mohl objevit ve společnosti s oběma svými ženami. Ze svazku s Darjou se narodilo několik dětí, od Naděždy Alexandrovny měl dva syny, Artěmije a Alexandra. Naděžda Alexandrovna pod jménem "kněžna Iskander" několikrát navštívila Sankt-Petěrburg, snažíc se urovnat vztahy s romanovskou přízní. Nebyla v tom příliš úspěšná, ale obě její děti mohly studovat elitní vojenské učiliště – privilegovaný sankt-petěrburský Pažeskij korpus (Пажеский корпус).
Velkokníže byl rozporuplná osobnost, měl silné sklony k ušlechtilým skutkům. Od cara dostal 300 000 rublů na stavbu paláce, místo toho však věnoval tyto peníze na stavbu divadla v Taškentu. Postavil i palác pro potřebu svého bydlení v centru Taškentu; ten dnes slouží jako sídlo uzbeckého Ministerstva zahraničních věcí.
Je známo, že Nikolaj Konstantinovič zřídil deset stipendií pro nadané studenty z Turkestánu, kteří neměli možnost si platit studia v hlavních školských zařízeních Ruska.
Se jménem velkoknížete je spojena řada někdy kuriózních, někdy vážných společenských i jiných skandálů v Taškentu. K tomu přispívalo i jeho dvojznačné, rozporuplné postavení – na jedné straně byl formálně stále v režimu domácího vězení, neboť rozhodnutí o jeho odvolání nikdo nevydal, na druhé straně byl stále velkoknížetem a tím tedy požíval ochrany imperátorského domu; kromě toho byl u evropské části taškentského obyvatelstva velmi populárním člověkem.
Podnikání velkoknížete Velkokníže se zabýval podnikáním a byznysem. Byl majitelem řady podniků v Taškentu: závod na výrobu mýdla, fotografické ateliéry, podniky s biliárem, prodej kvasu, zpracování rýže, zpracování bavlny; všechny byly, k zlosti příbuzenstva, registrovány jako majetek jeho ženy. Z peněz, které takto získali, byl vybudován první taškentský biograf "Chiva" (opět jako "podnikatelský záměr"). Z vlastních peněz pak se zabýval budováním zavlažovacích kanálů v Hladové stepi. Příjmy z těchto podnikatelských aktivit dosahovaly úctyhodné výše – kolem půldruha milionu rublů ročně (pro srovnání – ze Sankt-Petěrburgu velkokníže dostával ročně 200 tisíc rublů).
Nikolaj Konstantinovič se tedy projevil jako znamenitý podnikatel. Jako jeden z prvních obrátil pozornost k tehdy nejvýnosnějším průmyslovým odvětvím v Turkestánu – strojírenství a zpracování bavlny. Využíval při tom nejprogresivnější technické výdobytky té doby a v jeho bavlnářských závodech se praktikoval bezodpadový výrobní cyklus – semena bavlníku, která zůstávala po zpracování surové bavlny, se využívala jako surovina v lisovnách oleje, zde vzniklé pokrutiny se využívaly jako hnojivo nebo jako krmivo pro dobytek.
Již svými prvními zavlažovacími pracemi získal velkou popularitu u obyvatelstva. První z nich bylo vyvedení kanálu z řeky Čirčik na její pravý břeh; byl nazván jménem jeho rodiny – "Iskander-aryk".