Alexander hrabě Mensdorff-Pouilly, od roku 1869 první kníže Dietrichstein na Mikulově ( Alexander Constantin Albert Fürst Dietrichstein zu Nikolsburg, Graf von Mensdorff-Pouilly) (4. srpna 1813 Coburg – 14. února 1871 Praha) byl rakouský generál, diplomat a státník. Od mládí sloužil v rakouské armádě a zároveň se uplatňoval v diplomacii, jako voják se zúčastnil několika válečných konfliktů, v letech 1852–1853 byl velvyslancem v Rusku, později místodržitelem v Haliči (1861–1864). V letech 1864–1866 zastával funkci rakouského ministra zahraničí, z úřadu odešel po porážce v prusko-rakouské válce. V armádě byl nakonec povýšen do hodnosti generála jezdectva (1868) a závěr své kariéry strávil jako místodržitel v Čechách. Jako manžel jedné z dědiček vymřelého rodu Ditrichštejnů získal v roce 1869 titul knížete.
Život náhled|vlevo|Alexander Mensdorff-Pouilly, litografie od Josefa Kriehubera, 1854 Alexandr Mensdorff-Pouilly pocházel z francouzské šlechtické rodiny, která během Velké francouzské revoluce emigrovala do Rakouska. Byl čtvrtým synem generála Emmanuela Mensdorf-Pouilly (1777–1852) z nerovného sňatku s princeznou Sofií Sasko-Kobursko-Saalfedskou.Rodokmen rodu Sachsen-Coburg na webu euweb.cz dostupné online Stal se tak blízkým příbuzným mnoha evropských monarchů – jeho bratranci byli princ Albert, manžel britské královny Viktorie, Ferdinand II. Portugalský, manžel portugalské královny Marie II., a belgický král Leopold II. Sestřenice Charlotta se provdala za mexického císaře Maxmiliána.
Studoval na Tereziánské akademii ve Vídni a v roce 1829 jako kadet vstoupil do armády k pěšímu pluku č. 49. Vzhledem ke svému původu a tehdejšímu vysokému postavení otce v armádě rychle postupoval v hodnostech (nadporučík 1832, rytmistr 1836), několik let strávil u 9. husarského pluku v Pardubicích.Militär Schematismus des österreichischen Kaiserthumes 1839; Vídeň, 1839; s. 344 dostupné online V roce 1844 byl jako major přeložen k 4. husarskému pluku v Žovkvě.Militär Schematismus des österreichischen Kaiserthumes 1845; Vídeň, 1845; s. 336 dostupné online Mezitím byl zapojen do diplomatických aktivit sasko-koburského rodu a vykonal několik cest do Portugalska, Belgie nebo Velké Británie, kde si získal přízeň královny Viktorie. V revolučním roce 1848 se zúčastnil bojů v Itálii. Do Itálie mimo jiné doprovázel arcivévodu Františka Josefa a po jeho nástupu na trůn v prosinci 1848 byl jmenován jedním z císařských pobočníků. V další fázi revoluce bojoval proti maďarským povstalcům a v roce 1849 byl povýšen na plukovníka.Militär Schematismus des österreichischen Kaiserthumes 1850; Vídeň, 1850; s. 80 dostupné online
V roce 1850 dosáhl hodnosti generálmajoraMilitär Schematismus des österreichischen Kaiserthumes 1851; Vídeň, 1851; s. 61 dostupné online a stal se velitelem jezdecké brigády v Šoproni. V letech 1851–1852 působil jako vojenský komisař Německého spolku ve Šlesvicku-Holštýnsku. V předvečer krymské války zastával v letech 1852–1853 funkci rakouského velvyslance v Petrohradě,Přehled diplomatického zastoupení Rakouska a Rakouska-Uherska v Rusku in: Jahrbuch des k.u.k. auswärtigen Dienstes 1917; Vídeň, 1917; s. 28 dostupné online kde sehrál vlivnou úloho v diplomatických jednáních o mezinárodním uznání Napoleona III. jako francouzského císaře.TARLE, Jevgenij Viktorovič: Krymská válka, I. díl; Praha, 1950; s. 130–132, 134 Po roce 1853 žil několik let v soukromí, do aktivní služby se vrátil v roce 1858, kdy byl povýšen do hodnosti polního podmaršála a stal velitelem 1. jezdecké divize. Za války se Sardinií se zúčastnil bitev u Magenty a Solferina (1859). V roce 1860 byl mimořádným vyslancem ve Švédsku při příležitosti korunovace Karla XV. Od října 1860 byl velícím generálem v Banátu a v červnu 1861 byl povolán do úřadu místodržitele v Haliči, kde byl zároveň velícím generálem pro oblast Haliče a Bukoviny se sídlem ve Lvově.Militär Schematismus des österreichischen Kaiserthumes 1860–1861; Vídeň, 1861; s. 76 dostupné online Zde prokázal svou energii během povstání v Polsku 1863, zároveň zde proslul svým působením v charitě.Ottův slovník naučný, díl XVII.; Praha, 1901 (reprint 1999); s. 108 (heslo Mensdorff-Pouilly) ISBN 80-7185-057-8 V Haliči setrval do konce října 1864.Přehled představitelů státní správy v Haliči na webu worldstatesmen dostupné online
Ministr zahraničí náhled|vlevo|Zámek Mikulov V říjnu 1864 byl povolán do funkce ministra zahraničí Rakouského císařství, respektive ministra císařského domu a zahraničních záležitostí (Minister des Aussern und des kaiserlichen Hauses),Militär Schematismus des österreichischen Kaiserthumes 1865; Vídeň, 1865; s. 86 dostupné onlineČeskoslovenské dějiny v datech; Praha, 1987; s. 583, 585 na přelomu června a července 1865 byl provizorně zároveň předsedou ministerské rady.Přehled představitelů státní správy Rakouska na webu worldstatesmen dostupné online K těmto funkcím se necítil povolán, ale přijal je na přání císaře Františka Josefa. Ve srovnání s předchozím ministrem zahraničí Rechbergem se snažil prosazovat sebevědomější politiku v zájmu zachování postavení Rakouska v Německém spolku, naposledy tehdy také využil svých příbuzenských vazeb na sasko-koburskou dynastii.BEZECNÝ, Zdeněk: Šlechtická diplomacie v 19. století a rodícím se nacionalismem in: Ve znamení Merkura. Šlechta českých zemí v evropské diplomacii.; Národní památkový ústav České Budějovice, s. 482–483 ISBN 978-80-87890-31-8 Pruský kancléř Bismarck byl ale v prosazování pruských zájmů mnohem energičtější, pozice Rakouska byly počátkem roku 1866 oslabeny dosazením příslušníka pruské dynastie Hohenzollernů na trůn v Rumunsku. Bismarck navíc uzavřel spojenectví s Itálií, která v procesu sjednocení usilovala o poslední rakouskou doménu na severu země (Benátsko). Alexander Mensdorff si byl jako voják dobře vědom převahy moderně vyzbrojené pruské armády a před přímým konfliktem s Pruskem varoval. Nakonec podle dobových svědectví na další aktivity rezignoval a stal se jen přihlížejícím dalších událostí. Konflikt s Pruskem probíhal na dvou frontách, ve východních Čechách (prusko-rakouská válka) a v severní Itálii (třetí italská válka za nezávislost). Zatímco v Itálii dosáhla rakouská armáda dílčích úspěchů (bitva u Custozzy), na další vývoj Rakouska měla zásadní vliv série porážek v Čechách (bitva u Hradce Králové). Pruská vojska pronikla až na Moravu a pro samotného Mensdorffa mělo trpkou příchuť příměří, které bylo za účasti kancléře Bismarcka a pruského korunního prince Fridricha uzavřeno přímo v jeho sídle na zámku v Mikulově (mikulovský mír (1866). V důsledku těchto událostí rezignoval Mensdorff na svou funkci ministra zahraničí k datu 30. října 1866.
Po rezignaci na funkci ministra zahraničí žil znovu krátce v soukromí, ale v roce 1868 byl povýšen do hodnosti generála jezdectvaSlužební postup Alexandra Mensdorff-Pouillyho in: SCHMIDT-BRENTANO, Antonio: Die k. k. bzw. k. u. k. Generalität 1816–1918; Vídeň, 2007; s. 117 dostupné onlinePřehled generálů rakouské a rakousko-uherské armády 1859–1889 na webu austro-hungarian army dostupné online a povolán do funkce zemského velitele v Chorvatsku se sídlem v Záhřebu. V květnu 1870 byl přeložen do Prahy, kde byl jmenován místodržitelem.Kais. Königl. Militär Schematismus 1871; Vídeň, 1871; s. 131 dostupné online Tuto funkci vykonával do svého předčasného úmrtí v únoru následujícího roku.Přehled představitelů státní správy v Čechách na webu worldstatesmen dostupné online
Zemřel v Praze 14. února 1871 a byl pohřben v Ditrichštejnské hrobce v Mikulově.BRICHTOVÁ, Dobromila: Pod tvými ochrannými křídly. Od loretánského kostela k hrobce Dietrichsteinů v Mikulově; Mikulov, 2014; s. 90–91 ISBN 978-80-260-6977-5Rodina Mensdorff-Pouilly na webu royaltyguide.nl dostupné online
Tituly a ocenění Od dětství užíval šlechtický titul hrabě von Mensdorff-Pouilly, který byl v roce 1818 jeho otci přiznán v Rakouském císařství.Genealogisches Taschenbuch der deutschen gräflichen Häuser: 1837; Gotha, 1837; s. 314 dostupné online Jako manžel jedné z dědiček vymřelého rodu Ditrichštejnů získal v roce 1869 knížecí titul. Udělování titulu knížat bylo v té době v Rakousku-Uhersku již jen výjimečnou záležitostí, v případě Alexandra Mensdorffa byly ale zohledněny jeho zásluhy o monarchii, příbuzenské vazby na několik evropských monarchů a také šlo o zachování kontinuity příjmení Ditrichštejnů. Žádost o povýšení předcházelo několikaleté jednání manželky Alexandriny Ditrichštejnové s jejími sestrami. Nejstarší sestra Terezie případný knížecí titul odmítla, protože její manžel z rodu Herbersteinů odmítl rezignovat na příjmení svého rodu, debata o formě jména a titulu ostatně proběhla i mezi manželi Alexandrem a Alexandrinou. Císařský diplom byl nakonec vystaven 20. března 1869 ve formě kníže Dietrichstein na Mikulově, hrabě Mensdorff-Pouilly (Fürst Dietrichstein zu Nikolsburg, Graf von Mensdorff-Pouilly) s nárokem na oslovení Jasnost (Seine Durchlaucht).Gothaischer Hofkalender 1870; Gotha, 1870; s. 156–159 dostupné onlineŽUPANIČ, Jan: Nová šlechta rakouského císařství; Praha, 2006; s. 96 ISBN 80-86781-08-9 V roce 1845 byl jmenován c. k. komořímHof- und Staatshandbuch des österreichischen Kaiserthumes für das Jahr 1846; Vídeň, 1846; s. 98 dostupné online a v roce 1860 obdržel titul c. k. tajný rada s nárokem na oslovení Excelence.Gothaisches genealogisches Taschenbuch der gräflichen Häuser 1862; Gotha, 1862; s. 550 dostupné online Po odchodu z funkce ministra zahraničí byl v roce 1867 jmenován doživotním členem rakouské Panské sněmovny. Během své vojenské a diplomatické kariéry se stal nositelem řady vysokých vyznamenání v Rakousku i v zahraničí.Přehled řádů a vyznamenání Alexandra Mensdorff-Pouillyho in: Hof- und Staatshandbuch des österreichischen Kaiserthumes für das Jahr 1866; Vídeň, 1866; s. 128 dostupné online Za účast v bojích v revolučních letech 1848–1849 získal mimo jiné prestižní Řád Marie Terezie.Přehled nositelů Řádu Marie Terezie na webu austro-hungarian army dostupné onlineMĚŘIČKA, Václav: Řád Marie Terezie; Klub pro českou heraldiku a genealogii, Praha, 1990; s. 83
Rakousko 60x60pixelů Vojenský záslužný kříž s válečnou dekorací (1849) 60x60pixelů rytíř Vojenského řádu Marie Terezie (1850) 60x60pixelů komandérský kříž Leopoldova řádu (1859) 60x60pixelů velkokříž Leopoldova řádu (1863) 60x60pixelů velkokříž Královského uherského řádu svatého Štěpána (1866)
Zahraničí 60x60pixelů velkokříž Vévodského sasko-ernestinského domácího řádu (1843, Sasko-Kobursko) 60x60pixelů komtur Řádu věže a meče (1844, Portugalsko) 60x60pixelů komtur Řádu lázně (1847, Spojené království) 60x60pixelů Řád svatého Vladimíra III. třídy (1849, Rusko) 60x60pixelů Řád svaté Anny I. třídy (1852, Rusko) 60x60pixelů velkokříž Řádu Dannebrog (1853, Dánsko) 60x60pixelů Řád červené orlice II. třídy (1856, Prusko) 60x60pixelů velkodůstojník Řádu čestné legie (1856, Francie) 60x60pixelů velkokříž Řádu nizozemského lva (1856, Nizozemsko) 60x60pixelů velkodůstojník Řádu Leopolda (1856, Belgie) 60x60pixelů velkokříž Řádu Filipa Velkomyslného (1856, Hesensko) 60x60pixelů velkokříž Řádu meče (1860, Švédsko) 60x60pixelů velkokříž Řádu württemberské koruny (1864, Württembersko) 60x60pixelů velkokříž Řádu svatého Josefa (1865, Toskánsko) 60x60pixelů velkokříž Řádu mexického orla (1866, Mexiko) 60x60pixelů velkokříž Řádu růže (1866, Brazílie)
Rodina náhled|vlevo|Kněžna Alexandrina Ditrichštejnová