náhled|vpravo|Tádž Mahal Islámská architektura zahrnuje velmi širokou oblast architektury, a to jak historicky, tak geograficky. Ačkoli se o islámské architektuře zpravidla hovoří pouze ve smyslu náboženských staveb, zahrnuje i světské stavby.
Do islámské architektury se tak řadí stavby postavené po vzniku islámu (622) až do současnosti, na území ovládaném tímto náboženstvím. Místa jejího výskytu nelze omezit na tradičně muslimské oblasti, jako je Perský záliv, severní Afriku či Přední východ, ale lze se s ní setkat např. i ve Španělsku, Francii či v Indii. V současné době se muslimské náboženské stavby nacházejí po celém světě.
náhled|vpravo|Masdžid-e šáh v Isfahánu Z těchto důvodů nelze islámskou architekturu vnímat jako celek, ale je třeba rozlišovat historické epochy a jednotlivá centra. Vliv regionálních center je navíc podtržen skutečností, že Korán na rozdíl od BibleBible; Exodus 40 nikde neurčuje podobu ani pravidla postavení chrámu. Jednotlivá centra tak mohla navázat na lokální tradice, a to jak z hlediska vhodného materiálu, tak z hlediska stavebních technik. Přesto lze nalézt řadu typických prvků či společných rysů, které vyplývají z potřeb a vkusu běžného muslima. Za nejtypičtější oblíbený prvek lze považovat kopuli a různé druhy oblouků. Základními typy staveb jsou mešity, arabské domy s uzavřenou dispozicí, nádvořím a oddělenou ženskou a mužskou částí, ívány, pevnosti a mosty. Méně významnými, ale pro islámskou architekturu také typickými stavbami, jsou lázně či vodotrysky.
Typické prvky islámské architektury Pro Evropana je velmi obtížné správně porozumět islámské architektuře, protože vychází ze zcela jiných tradic než evropská architektura, její symbolika je vinou rozdílného historického vývoje a malé znalosti islámu zpravidla nepochopena, anebo se její výklad zužuje na konstatování, že stavby mají vyjadřovat nekonečnou moc Alláha. Skutečnost neustále se opakujících motivů, zákazu zobrazování lidské podoby atd. tím bývá obvykle považována za dostatečně vysvětlenou. Ve skutečnosti je interpretace islámské architektury složitější a její symbolika je stejně složitá a rozsáhlá jako křesťanská symbolika. Její rozvoj a zákonitosti provázela podobně široká polemika a její rozvoj probíhal podobně složitě jako rozvoj evropské architektury.
Obecně se v této architektuře vyvinulo několik charakteristických prvků. Nejtypičtějším prvkem pro stavby náboženského rázu se stala kopule, jejíž architektonické řešení je různé a prošlo poměrně složitým vývojem, během něhož vznikla řada problémů jak roznést váhu. Vyřešení těchto problémů umožnilo stavět větší kopule. Druhým typickým prvkem je využití kýlové klenby.
Od dalších architektonických rysů lze vždy najít řadu odchylek, přesto je lze považovat za typické pro tuto architekturu jako celek. Takto je možné hodnotit snahu spojit konstrukční funkci s funkcí dekorativní, přičemž dekorativní funkce nezřídka získala převahu. Typickým příkladem tohoto jevu je oblouk, jehož konstrukční využití se objevuje v islámské architektuře velmi brzy. Oblouk umožnil stavět velká prosklená okna i spojit nesourodé plochy uvnitř mešit. Pozdější zašpičatěné oblouky jsou ale projevem snahy po dekorativnosti, zašpičatění, kterého si lze všimnout na celé řadě prostupů či dveří, nemá žádný konstrukční význam. Snaha o monumentálnost a vzdušnost vedla k velkému používání štíhlých sloupů, které zpravidla měly kruhový průřez, zdobených až od patky. Objemnější sloupy byly zdobeny tak, aby působily dojmem, že vyrůstají ze stavby. Toto pojetí má svůj počátek v antice a i v islámské architektuře je časté zdobení pomocí svislých pruhů, vznikajících sice jinou technikou než v antice, ale konečný efekt je velmi podobný.
Brzy získala význam práce s prostorem, která vedla k vytváření různých nádvoří, a to nejen u náboženských či honosných budov, ale i u běžného světského stavitelství. Nádvoří jsou vždy dlážděná a mají za cíl umocnit dojem z budovy, plocha větších nádvoří bývá rozbita buď terénním rozčleněním, anebo stavbou altánku, nikdy se neobjevuje snaha rozbít plochu zelení.
Zdobení staveb pomocí tzv. arabské kaligrafie samotnou architekturu nijak neovlivňovalo, neboť se stavba nepřizpůsobovala plánu výzdoby, ale naopak výzdoba plánu stavby. Fakt, že islám zakázal zobrazovat osoby, vedl k eliminaci soch, což architektuře umožnilo využívat všech stěn (evropská architektura musela počítat s tímto druhem výzdoby), což vedlo k větší otevřenosti budov. Tento zákaz také vedl ke geometrické výzdobě budov – tzv. arabesky, které spočívaly v opakování stejného motivu; pro architekturu je takové pojetí výhodné, neboť stavba není vázána na pozdější plán výzdoby a osvětlení jednotlivých míst je omezeno jen konstrukčními možnostmi.
Specifickou a velmi důležitou oblastí architektury v islámu je zahradní architektura, která patří k nejrozpracovanějším v tomto oboru.
Historie Sledovat historii islámské architektury je poměrně problematické, protože v islámské architektuře nevznikly žádné nadregionální stavební slohy. Místní slohy jsou spojené s vládnoucí dynastií a souvisí s regionální historií a vkusem. Z tohoto důvodu se často sleduje spíše vývoj jednotlivých typů staveb než islámské architektury jako celku.Dějiny architektury - Předmluva
Počátky islámské architektury náhled|Ka'ba Poté, co byl roku 622 proroku Muhammadovi předán od Boha islám, získával přívržence a během deseti let dobyli jeho přívrženci Mekku, kde přestavěli svaté útočiště Ka'ba. Z této stavby lze těžko usuzovat na úroveň předislámské architektury; jelikož se kromě této stavby nezachovala žádná památka, jsou názory na architektonickou úroveň různé. Samotná Ka'ba je stavba, kterou islámská architektura nikdy neopakovala, což ukazuje její jedinečnost, z architektonického hlediska je ale tato stavba nevýznamná a ukazuje na nízkou úroveň stavitelství.Světové dějiny umění, Larouse str. 225 V této době však žádná islámská architektura nevznikala a její projevy byly pouze pokračováním předislámské architektury.K. A. C. Creswell in A Short Account of Early Muslim Architecture
Po smrti Muhammada (632) došlo k první expanzi islámuFelix Tauer in Svět islámu , již v toto dobu se objevují první mešity, které vycházely z myšlenky, že musí pojmout muslimy dané oblasti, kromě toho musela mešita mít sedátko pro imáma, který přednášel kázání.Světové dějiny umění, Larouse str. 226 Šíření islámu však v letech 634–661 probíhalo živelně a chaoticky a neexistoval tak důvod ke vzniku rozsáhlejších architektonických děl. V tomto období se muslimové shromažďovali v již existujících budovách dobytých měst, stavební činnost vyvíjeli pouze při zakládání měst a ani zde nevznikala nijak významná díla.
Umajjovské období náhled|Skalní dóm Roku 661 přenesl chalífa Mu'áwija politické centrum z Medíny do Damašku a začal organizovat politický život říše. Tuto říši se podařilo stabilizovat teprve jeho třetímu nástupci Abdumalikovi, za jehož vlády se umění a architektura staly nedílnou součástí života v říši. Zajímavostí tohoto období je, že se pokusilo vytvořit islámskou ikonografii, přestože se v islámu od počátku objevovaly silné tendence k nezobrazování lidských bytostí. Jako zákaz se ale prosadila až po roce 750 v abbásovském období.
První velkou stavbou islámského světa je Skalní dóm v Jeruzalému, dokončený roku 692. Tato stavba vychází z byzantských a římských vzorů, avšak její centrální kopule je umístěna vysoko nad sloupovou chodbou. Cílem této stavby bylo demonstrovat moc nad Jeruzalémem.
náhled|vlevo|Damašek Mešity tohoto období mají různý charakter, zpravidla se jedná o malé stavby či přestavby jiných starších budov. Zpočátku nebyla mešita nijak standardizována a byla omezena pouze náboženskými potřebami. Na příkaz chalífy Valída vznikly tři mešity, které se staly nejvýznamnějšími stavbami tohoto typu v tomto období. Mešity v Jeruzalémě a Medíně byly zničeny a lze je jen částečně rekonstruovat z dobových nákresů a archeologických vykopávek. Mešita v Damašku však zůstala zachována a umožňuje nám tak udělat si poměrně přesnou představu o architektonických možnostech doby. Damašská mešita je sice také ovlivněna antickými vzory, ale přináší i novou práci s prostorem, která ovlivnila další stavby islámského světa. Kolem nádvoří je ze tří stran sloupořadí, zatímco k jižní straně jsou připojeny tři lodě. Sloupy i jejich hlavice pocházejí ze zbouraných antických staveb, což urychlilo a zlevnilo práce a umocňuje antický vliv. Při stavbě této mešity byl pravděpodobně poprvé použit minaret.Světové dějiny umění, Larouse str. 228
Nalezené světské stavby jsou známy jako umajjovské zámky a jsou výrazně ovlivněny římskými villami. Tento vliv je však doplněn z íránské architektury, drtivá většina geometrických znalostí a představ pocházela od římských a byzantských znalostí.
náhled|Sloupy v mešitě v Córdobě Pokračování této architektury je ve španělské Andalusii, kde se udržela umajjovská dynastie i po ztrátě moci ve zbytku říše. Architektura se zde postupně provázala s architekturou předislámského Španělska, i když islámská byla dominantní. Vrcholné dílo lze nalézt v sídelním městě Córdobě: V Córdóbské mešitě, postavené v 8. století, se např. poprvé objevuje řešení pomocí systému nad sebou stojících oblouků.
Abbásovské období náhled|vlevo|Abu Dulafova mešita Po roce 740 vypuklo několik občanských válek, které skončily změnou vládnoucí dynastie a přesunem politického centra do Iráku k Abbásovcům. Tato dynastie vládla do konce 10. století, avšak již od jeho poloviny začala ztrácet na významu a počátkem 11. století již měla jen moc na úrovni iráckých sultánů.
Centrem říše se stal Bagdád, ve kterém se však z této doby nezachovalo vůbec nic. Architektonické památky tohoto období se nejlépe zachovaly v Sámarře, kde Abbásovci z politických důvodů sídlili ve druhé polovině 9. století. Ačkoli je Sámarrá prozkoumána jen částečně, lze tvrdit, že v tomto období vyvrcholil hypostylový styl. Nedošlo prakticky k žádným významnějším objevům, které by změnily mešitu. Ty se ale staly opravdovým shromaždištěm věřících. Byly budovány bez zbytečných ozdob, jako materiál byly používány cihly. V Sámarře byla postavena největší mešita všech dob tzv. Velká mešita, novinkou vymyšlenou na území Iráku, která se uplatnila i zde, je točitý minaret. Další známou mešitou Sámarry je Abú Dulafova mešita, která je taktéž ve velice strohém stylu. Mešita se tak stala základním stavebním typem, jehož řešení se postupně promítlo i do ostatních staveb.
V Sámarře lze kromě náboženských nalézt i civilní stavby, nejvýznamnější je palác al-Džausak al-chákání, svým způsobem město ve městě, kde žili všichni členové vládnoucího rodu.
Co se týče městských staveb, tak lze rozlišovat několik stylů, které se spíše liší v míře zdobnosti než ve výrazných rozdílech v samotné architektuře či urbanismu.
Provinční centra abbásovské dynastie náhled|Ukázka typických zdobných prvků Jelikož neexistoval jednotný názor na umění, vznikla řada provinčních center, jejichž architektonické výsledky se velmi lišily, a to ne vždy v přímé souvislosti s jejich politickou nezávislostí. Např. Egypt byl politicky zcela nezávislý na Bagdádu, ale jeho architektura byla abbásovskou velmi ovlivněna, o čemž svědčí i Ibn Túlůnova mešita, prakticky jediná zachovalá stavba Egypta z tohoto období. Architektonicky zcela nezávislou oblastí byla Andalusie, kde prakticky pokračovalo umajjovské období, neboť tato oblast zůstala pod kontrolou Umajjovců.
Druhou víceméně nezávislou islámskou provincií byl Tunis, kde se však nezávislost projevila i na architektuře a íránská architektura byla obohacena o místní vlivy. Ty se projevily především na menších stavbách světského rázu. Organizace těchto staveb totiž podléhala správcům, kteří byli spojeni s původní kulturou této oblasti.