Operace Badr (: عملية بدر; ‘Amaliyat Badr), někdy též plán Badr (خطة بدر, Khitat Badr) byla egyptská vojenská operace, která vedla k překročení Suezského průplavu a dobytí izraelského opevnění (Bar Levova linie). Zahájena byla 6. října 1973 spolu se syrským útokem na Golanské výšiny a znamenala vypuknutí jomkipurské války proti Izraeli. Ukončena byla 9.  října.

Den uskutečnění operace a její název odkazuje k bitvě u Badru, kdy roku 624 v desátý den ramadánu (v roce 1973 připadl desátý den ramadánu na 6. října) zahájil Mohamed přípravy této později vítězné bitvy.

Pozadí Rozhodnutí vést proti Izraeli válku s cílem získat zpět Sinajský poloostrov padlo v Egyptě již v roce 1971. Egyptský prezident Anwar Sadát, který nastoupil po zemřelém Gamálu Násirovi pochopil, že velmoci, které nastoupily na mezinárodní úrovni politiku détente nebudou mít zájem na vyvíjení diplomatického tlaku na Izrael, aby se stáhl do hranic před Šestidenní válkou a jedinou možností se tedy jevila válka. Ze Sovětského svazu získal Egypt velké množství zbraní, které pokrylo ztráty z Šestidenní války a Opotřebovací války. SSSR také poskytl instruktory a vojenské poradce, kterým se podařilo podstatně zvednout kvalitu výcviku egyptské armády i její bojové schopnosti.

Plán na znovuzískání Sinajského poloostrova měl řadu podob, až se nakonec prosadila varianta omezené války, která předpokládala zachycení části území Sinaje a vyvolání následných diplomatických kroků ze strany velmocí. Někteří egyptští velitelé v čele s generálem Mohammedem Ahmedem Sadekem prosazovali úplnou (komplexní) válku, i když Sadek uznával, že na takovou válku není egyptská armáda připravená (odhadovalo se, že jen překročení Suezského kanálu by Egypt stálo 17 tisíc mrtvých, sovětské odhady hovořili až o 35 tisících padlých). Přesto Sadek trval na úplné válce i za cenu, že se válka uskuteční později, v horizontu 5 až 10 let. Sadát, který měl na zřeteli i politické souvislosti si uvědomoval, že egyptská veřejnost očekává nějaká opatření, která by narušila izraelskou okupaci Sinaje a zároveň eliminovala pocit ponížení z hořké porážky z roku 1967. Teprve odstraněním Sadeka z pozice ministra války a dosazením generálmajora Ahmeda Ismailího započalo plánování omezené války. V lednu 1973 vypracoval Sadát pro jednání Ligy arabských zemí zprávu, ve které uvedl, že válka proti Izraeli by vyžadovala společný postup Egypta, Sýrie a Jordánska včetně posil z dalších arabských zemí, aby se dosáhlo materiální převahy nad Izraelem, zejména v oblasti vzdušných sil. Krátce na to deklaroval syrský prezident Háfiz Asad ochotu jít do společné války proti Izraeli.

Plánování

Zodpovědností za přípravu plánů omezené války proti Izraeli byl pověřen gen.por. Saad El Šazlí. Ten definoval dvě největší slabiny Izraele: neschopnost akceptovat vysoké ztráty a neschopnost vést dlouhotrvající válku. Proto bylo nutné zatáhnout Izrael do takového konfliktu, který ho donutí zahájit diplomatická vyjednávání. Šazlí odmítl dosud vytvořené plány, které byly buď spíše obranné, nebo naopak kladly na egyptskou armádu nereálné požadavky a svými cíli byly naprosto nesplnitelné. Po zkoumání již hotových plánů se Šazlí rozhodl převzít za základ jeden z plánů již vytvořených nesoucí kódový název Vysoké minarety. Přepracování a dokončení tohoto plánu bylo dokončeno v roce 1971 s tím, že jeho uskutečnění bylo plánováno na jaro 1973.

Egyptští plánovači byli nuceni vyřešit několik zásadních problémů. Především to byla nadvláda izraelského letectva. To se nakonec podařilo vyřešit vytvořením mohutné protiletecké přehrady tvořené kombinací protileteckých raket země-vzduch S-75 Dvina (SAM-2), S-125 Něva (SAM-3) a Kvadrat (SAM-6) a dále konvenčních protileteckých zbraní. Tento deštník měl krýt před útoky izraelského letectva egyptská předmostí a obranné pozice, egyptský týl byl chráněn raketami R-17 Elbrus (SCUD). Druhý problém, izraelské tankové jednotky, byl vyřešen masivním vyzbrojením egyptské pěchoty protitankovou výzbrojí RPG či řízenými střelami 9K11 Maljutka (Sagger) lafetovaných na obrněných transportérech. Veškerou tuto výzbroj dodal SSSR. Egyptští ženisté na západním břehu Suezského kanálu dále vybudovali vysoký val, ze kterého bylo možné pozorovat činnost na izraelské straně průplavu. Problémem se ale ukázal val na izraelské straně průplavu. Jeho sklon byl 45 – 60 stupňů a byl schůdný s obtížemi i pro pěchotu. Pro těžkou techniku byl nepřekonatelný. V egyptském vnitrozemí byl proto vybudován podobný val, na kterém se zkoušely možnosti jeho narušení. Jako neefektivní se ukázaly trhaviny: proražení průchodu trvalo neúměrně dlouhou dobu a hrozilo nebezpečí, že první výsadková vlna a ženisté budou zlikvidováni izraelskými tanky dříve, než se na východní břeh dostane egyptská technika. Zdlouhavou se ukázalo i prorážení průchodu zemními stroji (práce by trvala 4 dny). Nakonec byl použity zkušenosti egyptských ženistů ze stavby Asuánské přehrady: rozrušit pískový val proudy vody. Zkoušky prokázaly použitelnost tohoto návrhu. Proto měla první vlna převézt na druhý břeh silná vodní čerpadla, která byla nakoupena ve Velké Británii a SRN.

Koncem srpna 1973 bylo datum zahájení operace určeno na 6. říjen 1973, neboť v té době probíhal židovský svátek Jom Kippur a plánovači počítali s menší ostražitostí v Izraeli. Druhým důvodem byl příhodný stav vody v Suezském průplavu, na tuto noc také připadal úplněk, což by ulehčilo noční činnost. Po celý rok 1973 prováděl Egypt v rámci dezinformační kampaně řadu opatření, mající Izrael přesvědčit, že se žádný útok nepřipravuje. Probíhala opakovaná cvičení egyptské armády, opakované přesuny egyptských jednotek podél průplavu. Egyptští představitelé poskytovali rozhovory pro tisk, kde opakovaně zpochybňovali tvrzení o možnosti války. Dokonce byly do světového tisku vypouštěny zprávy o špatné úrovni výcviku a zanedbávané technice. Samotný plán byl utajen i před samotnými egyptskými vojáky – 95% egyptských vojáků se o tom, že jedno z cvičení přejde v zahájení války dozvědělo teprve ráno 6. října.

Sestava egyptských jednotek a plánované úkoly

Pro samotnou egyptskou operaci bylo vyčleněno 5 pěších divizí (ve skutečnosti se jednalo o motorizovanou pěchotu) rozdělených do dvou armád. 2. egyptská armáda pod velením gen.mjr. Muhammada Sa´d Dún Ma´můna sestávala z 2. pěší divize (velitel brig.gen. Hasan Abú Síd), 16. pěší divize (velitel brig.gen. Abd al-Habi Háfiz) a 18. pěší divize (velitel brig.gen. Fuád Aziz Ghálí) a dále tvořené 135. pěší brigádou, 21. tankovou divizí a 23. mechanizovanou divizí měla za úkol operovat v severní části Sinajského poloostrova a to od Port Saidu po severní okraj Velkého Hořkého jezera. 3. egyptská armáda pod velením gen.mjr. Muhammada Abd al-Mun´im Wasífa složená ze 7. pěší divize (velitel brig. gen. Ahmad Badáwí) a 19. pěší divize (velitel brig.gen. Jusúf Afifí) a dále tvořená 4. tankovou divizí, 3. a 6. mechanizovanou divizí, 130 samostatnou brigádou námořní pěchoty a jednotkou egyptského námořnictva zajišťovala prostor od poloviny Velkého Hořkého jezera po Suez.[Dále jen: Dunstan]

Postaveno mělo být 10 pontonových mostů (3 u Kantary, 3 v prostoru Ismáílíja – Deveisor, 4 v prostoru Geneifa – Suez. Každá z divizí dostala za úkol obsadit úsek široký 3 – 4 km.

Na východní, izraelský břeh měly být postupně vysazeny 4 útočné vlny. Jejich úkolem bylo prorazit průchody valem, vytvořit předmostí, obejít pevnosti Bar-Levovi linie, postoupit a zaminovat přístupy k tankovým rampám. První vlna měla po příchodu druhé vlny zahájit postup do nitra Sinaje a po 180 metrech vybudovat obranná postavení. Dále potom měla vyčkávat na příjezd izraelských tankových jednotek a ničit je. V závěru pěchotního výsadku každé předmostí mělo být široké 8 km a hluboké 5 – 6 km. K rozšíření na 8 km do hloubky a 16 km do šířky mělo dojít po příchodu těžké techniky. Všechny čtyři vlny se na východním břehu měly nacházet hodinu po zahájení operace.

Izraelská protiopatření

Dnem 1. července 1973 byl velitelem izraelského jižního vojenského okruhu (Sinajského poloostrova a Negevské pouště) jmenován gen.mjr. Šmuel Gonen. Ten byl znepokojen nedostatky v obraně a navrhl řadu změn. Navrhl například aktivovat řadu již nepoužívaných (a zasypaných) pevnůstek Bar-Levovy linie, vybudovat tankové rampy či připravit infrastrukturu pro vytvoření izraelského předmostí na západním břehu průplavu. Dále nařídil vybudování vysokých pozorovatelen, ze kterých by bylo možné pozorovat činnost na egyptské straně průplavu. Také nařídil obnovení systému ropných zásobníků, které byly vybudovány jako opatření proti možnému egyptskému pokusu o překročení Suezského kanálu. V okamžiku egyptského přechodu měla být z těchto zásobníků vypuštěna ropa a následně zapálena, čímž by se vytvořila ohnivá stěna, v níž by byl egyptský pokus o přechod zničen. U tohoto zařízení byla ale zanedbávána údržba, trubky byly zanesené či zaslepené, řada výpustí byla jen atrapami, což Egypťané věděli. Práce na tomto zařízení byli totiž v roce 1971 zastaveny, neboť se ukázalo, že efektivita takového zařízení byla, vzhledem k rychlosti proudu v kanálu sporná. Gonenem navržená opatření ale přišla pozdě.

Již před válkou byl izraelským vrchním velením vypracován plán s krycím názvem Šovach Jonim. Ten v případě egyptského překročení Suezského kanálu počítal s rozdělením Sinajského poloostrova na tři části (severní, centrální a jižní sektor), které by byly bráněny přiděleným tankovými jednotkami s přesně rozdělenými prostory působnosti.

Sestava izraelských jednotek

V okamžiku egyptského útoku se na východním břehu kanálu nacházela 252. tanková divize gen.mjr. Abrahama Mandlera a dále 14. tanková brigáda, 460. tanková brigáda a 401. tanková brigáda s 280 tanky. Pevnosti Bar-Levovy linie hájilo 436 příslušníků 68. pěšího praporu Jeruzalémské brigády, vesměs záložníků, často s minimálními nebo žádnými bojovými zkušenostmi. Každá pevnost byla zároveň hájena tankovou četou.

Krátce před zahájením operace Egypťané si byli vědomi nutnosti úplného utajení začátku operace, neboť její prozrazení by mohlo znamenat pro egyptskou armádu obrovské lidské a materiální ztráty. Proto byla řadu měsíců prováděna (prakticky až do zahájení operace) ze strany Egypta dezinformační kampaň sestávající z opakujících se cvičení a přesunů jednotek či nepřímým podporováním pocitu nadřazenosti nad arabskými armádami, které izraelskou společnost, včetně armády a zpravodajských složek po úspěchu v Šestidenní válce prostoupily. Egyptská armáda dokonce před zahájením vyhlásila částečnou mobilizaci aby následně oznámila propuštění většiny mobilizovaných zpět do civilu, což se ale ve skutečnosti nestalo. Přes tyto klamné operace a přes utajení měly izraelské zpravodajské služby Mosad a Aman řadu signálů o chystaném útoku. Během září 1973 zaznamenal Aman dokonce jedenáct varování o chystaném útoku, včetně varování od jordánského krále Husajna či urychlenou evakuaci sovětských občanů z Egypta a Sýrie, což vlády obou zemí sledovaly s nelibostí, neboť předpokládaly, že to Izrael definitivně přesvědčí o chystané válce. Řada signálů byla ale Izraelci špatně interpretována, další byly záměrně potlačeny, neboť neodpovídaly přesvědčení velení Amanu a Mosadu. Přesto provedl náčelník izraelského generálního štábu několik opatření v podobě přesunu jednotek na budoucí frontové linie a vyhlásil úplnou pohotovost. Teprve poté, co se náčelník Amanu Cvi Zamir setkal v Evropě s izraelským agentem umístěným v Egyptě, změnil svůj názor a okamžitě do Izraele oznámil, že válka vypukne 6. října v 18 hodin. Na následném jednání izraelské vlády byl zamítnut preemptivní letecký úder, ale byl vydán příkaz zahájit mobilizaci.

Průběh operace