Heinrich Karl svobodný pán von Haymerle (7. prosince 1828 Vídeň – 10. října 1881 Vídeň) byl rakousko-uherský diplomat a politik. V diplomacii působil od roku 1850, vystřídal nižší posty v Turecku a Německu, později byl účastníkem několika mezinárodních konferencí a vyslancem v různých evropských zemích. V roce 1876 byl povýšen na barona a v letech 1877–1879 byl rakousko-uherským velvyslancem v Itálii. Nakonec v letech 1879–1881 zastával funkci ministra zahraničí Rakouska-Uherska.Ottův slovník naučný, díl X.; Praha, 1896; s. 1001 dostupné online
Biografie náhled|vlevo|Heinrich Karl von Haymerle (1879) Pocházel z úřednické rodiny povýšené v 18. století do šlechtického stavu, předkové v několika generacích působili v Českém království. Narodil se jako nejstarší ze tří synů c. k. dvorního agenta Johanna Nepomuka Haymerleho (1793–1833).Rodina Johanna Nepomuka Haymerleho na webu geni.com dostupné online Vystudoval Orientální akademii ve Vídni a během revoluce 1848–1849 v Rakouském císařství se v říjnu 1848 podílel na vídeňském studentském povstání. Byl zatčen a jen díky přímluvě barona Alexandera von Hübnera u Alfreda Windischgrätze unikl trestu zastřelení. Od roku 1850 působil v diplomatických službách, zprvu jako úředník v Istanbulu, později například byl pověřen diplomatickými úkoly během krymské války. Od roku 1862 byl legačním tajemníkem ve Frankfurtu, kde se seznámil se svou pozdější manželkou. Po německo-dánské válce nastoupil roku 1864 v Kodani s cílem urovnat diplomatické vztahy s Dánským královstvím. Roku 1866 se účastnil mírových jednání mezi Prusy a Rakušany v Praze. Následně byl až do roku 1868 prozatímním vyslancem v Berlíně a pak ho Friedrich Ferdinand von Beust povolal na ministerstvo zahraničí. Krátce působil v Istanbulu, od prosince 1869 byl vyslancem v Athénách a od roku 1872 v Haagu.Hof- und Staatshandbuch der Österreichisch-Ungarischen Monarchie für das Jahr 1874; Vídeň, 1874; s. 182 dostupné online Roku 1876 opět krátce působil přímo na ministerstvu, v době úřadování Gyuly Andrássyho. V lednu 1877 byl jmenován velvyslancem v Římě.Seznam rakousko-uherských velvyslanců v Itálii in: Jahrbuch des k.u.k. auswärtigen Dienstes 1914; Vídeň, 1914; s. 19 dostupné onlineHof- und Staatshandbuch der Österreichisch-Ungarischen Monarchie für das Jahr 1878; Vídeň, 1878; s. 203 dostupné online Následujícího roku byl třetím rakousko-uherským zplnomocněncem na Berlínském kongresu.
náhled|vlevo|Hrob Heinricha Karla Haymerleho na Centrálním hřbitově ve Vídni Od 8. října 1879 do 10. října 1881 zastával post ministra zahraničí Rakouska-Uherska (jedno ze tří společných ministerstev Rakouska-Uherska, zřízených po rakousko-uherském vyrovnání) a z titulu této funkce byl i formálním ministerským předsedou Rakouska-Uherska. Historik Otto Urban ovšem uvádí, že na rozdíl od svého předchůdce Gyuly Andrássyho, který měl faktický zásadní vliv na politiku monarchie, byl Heinrich Karl von Haymerle převážně aktivní výlučně jako šéf diplomacie a do vnitřních otázek státu nezasahoval. Ve funkci ministra se zasloužil roku 1881 o znovuobnovení spolku tří císařů, aliance Německa, Rakouska-Uherska a Ruska o vzájemné neutralitě. Připravil rovněž prostor pro vznik trojspolku Německa, Rakouska-Uherska a Itálie (ustaven až po Haymerleho smrti roku 1882).
Zemřel náhle 10. října 1881 ve věku 52 let, je pohřben na Centrálním hřbitově ve Vídni.
Rodina V roce 1867 se oženil s Terezií von Bernus (1843–1900), dcerou frankfurtského velkoobchodníka, politika a mecenáše Franze Alfreda Bernuse (1808–1884).Rodina Heinricha Haymerleho na webu geni.com dostupné online Terezie se později stala nositelkou Alžbětina řádu. Z manželství se narodily dvě děti. Dcera Marie Vilemína (1868–1896) byla první manželkou haličského šlechtice hraběte Kazimíra Ledochówskiho (1857–1930), c. k. komořího a důstojníka c. k. armády. Syn Franz (1874–1917) vystudoval práva, sloužil v armádě a působil v diplomacii.Gothaisches genealogisches Taschenbuch der freiherrlichen Häuser 1899; Gotha, 1899; s. 367–368 dostupné online
Heinrichův mladší bratr Alois August (1829–1887) sloužil v armádě, dosáhl hodnosti generálmajora, uplatnil se jako vojenský diplomat a spisovatel.
Tituly a ocenění Od narození užíval šlechtický titul rytíře, který rodina získala v roce 1737 spolu s českým inkolátem.Udělování šlechtických titulů 1705–1780 v Habsburské monarchii na webu Filozofické fakulty Ostravské univerzity dostupné online Za zásluhy v oblasti diplomacie byl osobním rozhodnutím císaře Františka Josefa povýšen do stavu svobodných pánů (4. dubna 1876), příslušný diplom byl vystaven k datu 14. června 1876.Gothaisches genealogisches taschenbuch der freiherrlichen Häuser 1878; Gotha, 1878; s. 294–295 dostupné onlineŽUPANIČ, Jan: Nová šlechta Rakouského císařství; Praha, 2006; s. 164, 179 ISBN 80-86781-08-9 Ve funkci velvyslance v Římě obdržel v roce 1877 titul c. k. tajného rady s nárokem na oslovení Excelence.Hof- und Staatshandbuch der Österreichisch-Ungarischen Monarchie für das Jahr 1878; Vídeň, 1878; s. 189 dostupné online Během svého působení ve státních službách obdržel několik vysokých vyznamenání v Rakousku-Uhersku i v zahraničí.Přehled řádů a vyznamenání Heinricha Haymerleho in: Hof- und Staatshandbuch der Österreichisch-Ungarischen Monarchie für das Jahr 1881; II. díl; Vídeň, 1881; s. 1 dostupné online Kromě toho byl také čestným rytířem Maltézského řádu.SCHEURING, Nikolai: Liste der Ehrenritter des Johanniterorden 1853–1918; 2021 dostupné online
Rakousko-Uhersko 60x60pixelů velkokříž Královského uherského řádu svatého Štěpána (1881) 60x60pixelů komtur Řádu Františka Josefa s hvězdou (1869) 60x60pixelů Řád železné koruny III. třídy (1863)
Zahraničí 60x60pixelů velkokříž Řádu Karla III. (Španělsko) 60x60pixelů velkokříž Řádu sv. Mořice a sv. Lazara (Itálie) 60x60pixelů velkokříž Řádu italské koruny (Itálie) 60x60pixelů velkokříž Řádu nizozemského lva (Nizozemsko) 60x60pixelů velkokříž Řádu Spasitele (Řecko) 60x60pixelů velkokříž Řádu rumunské hvězdy (Rumunsko) 60x60pixelů komandér Danebrožského řádu (Dánsko) 60x60pixelů Řád Medžidie II. třídy (Osmanská říše)
Odkazy Reference
Literatura HLAVAČKA, Milan: Podivná aliance; Praha, 1987; 213 s. KRÁLOVÁ, Helena: Ve službě monarchii. Rakouská a rakousko-uherská zahraniční služba v 19. století; Praha, 2012; 131 s. ISBN 978-80-86781-18-1 VAVŘÍNEK, Karel: Almanach českých šlechtických a rytířských rodů 2016; Praha, 2012; s. 148–158 (heslo Haymerle) ISBN 978-80-904241-7-3 Externí odkazy Heinrich von Haymerle in: Encyclopedia Britannica Heinrich von Haymerle in: Österreichisches Biographisches Lexikon
Kategorie:Ministři zahraničí Rakouska-Uherska Kategorie:Diplomaté Rakouska-Uherska Kategorie:Rakouští šlechtici Kategorie:Tajní radové Kategorie:Osobnosti prusko-rakouské války Kategorie:Maltézští rytíři Kategorie:Nositelé Královského řádu svatého Štěpána Kategorie:Nositelé Řádu železné koruny Kategorie:Nositelé Řádu Františka Josefa Kategorie:Nositelé Řádu italské koruny Kategorie:Nositelé Řádu sv. Mauricia a sv. Lazara Kategorie:Nositelé Řádu Karla III. Kategorie:Nositelé Řádu Spasitele Kategorie:Nositelé Řádu rumunské hvězdy Kategorie:Nositelé Řádu Medžidie Kategorie:Nositelé Řádu nizozemského lva Kategorie:Nositelé Řádu Dannebrog Kategorie:Narození 8. prosince Kategorie:Narození v roce 1828 Kategorie:Úmrtí 10. října Kategorie:Narození ve Vídni Kategorie:Úmrtí ve Vídni Kategorie:Úmrtí v roce 1881 Kategorie:Pohřbení na vídeňském centrálním hřbitově Kategorie:Muži