Zbyněk Sekal (12. července 1923 Praha – 24. února 1998 Vídeň) byl český sochař, malíř a překladatel. Za druhé světové války byl tři roky vězněn v koncentračním táboře Mauthausen. Po okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy v srpnu 1968 emigroval do Rakouska.Klimešová M: Biografie, in: Zbyněk Sekal, 2015, s. 414 Už v polovině 60. let byl považován za jednoho z nejvýznamnějších a nejosobitějších českých sochařů.Karel Miller, Kronika výstav, Výtvarná práce 13, 1965, č. 8, s. 6–7
Život 1923–1968 V letech 1934–1941 vystudoval reálné gymnasium a obchodní akademii a poté krátce pracoval jako praktikant v nakladatelství Topič. Už před válkou se podílel na činnosti Komitétu demokratického Španělska a později působil v levicovém protinacistickém Národním hnutí pracující mládeže. Na počátku války tragicky ztratil otce. Roku 1941 byl jako osmnáctiletý zatčen za šíření letáků, vězněn v Praze na Pankráci, v Malé pevnosti v Terezíně a další tři roky až do konce války v Mauthausenu, kde rok pracoval v kamenolomu.Klimešová M,in: Zbyněk Sekal, 2015, s. 253 V koncentračním táboře se sblížil s polským malířem Marianem Boguszem a později se jako písař v kanceláři zdokonalil v němčině, ze které později překládal i velmi náročné filosofické texty.Klimešová M: Dětství, lágr, UMPRUM, in: Zbyněk Sekal, 2015, s. 13
Roku 1945 byl přijat ke studiu na VŠUP do ateliéru prof. Františka Tichého a navázal přátelství se spolužáky M. Medkem, S. Podhrázským, Zdeňkem Virtem, J. Lehoučkou a Z. Palcrem. Vrátil se do skupiny Spořilovských surrealistů, která se začala formovat z jeho generačních přátel už na počátku války.Klimešová M: Studia, surrealisté v Tichého ateliéru, in: Zbyněk Sekal, 2015, s. 23 Na zájezdu do Paříže, který pro studenty roku 1947 organizoval prof. Václav Nebeský, několikrát navštívil Mezinárodní výstavu surrealismu v galerii Maeght. Silně na něj zapůsobila syrovost instalací s reminiscencemi války a lágrů a primitivizující malby (ve Foyer de l'Art Brut ?) J. Dubuffeta. Seznámil se také s Toyen, která zde připravovala obrazy pro pražskou výstavu v Topičově salonu. Krátce před cestou do Paříže se ve 24 letech oženil s Ludmilou Purkyňovou, se kterou měl syna Jana.Paměť národa: Jan SekalKlimešová M, in: Zbyněk Sekal, 2015, s. 24
Ve studiích na VŠUP pokračoval u prof. Františka Muziky a v ateliéru prof. Emila Filly, ale v roce 1950 školu opustil bez diplomu aby se nemusel podrobit zpolitizovaným státním zkouškám. V době po odchodu ze školy patřil k tzv. libeňskému okruhu Bohumila Hrabala a byl autorem generačního prohlášení "Doslov aneb Abdikace" (1951), které vyšlo poprvé v samizdatu jako součást Hrabalovy knihy Něžný barbar (edice Petlice).Klimešová M, in: Zbyněk Sekal, 2015, s. 43 náhled|300 px|Zbyněk Sekal, rekonstruovaný ateliér, Národní galerie v Praze, Veletržní palác V letech 1951–1953 byl zaměstnán jako propagační referent na Generálním ředitelství masného průmyslu a jako literární redaktor Nakladatelství politické literatury (později Svoboda), v zimě 1952/1953 absolvoval vojenskou službu. V marné snaze zachránit rozpadlé manželství se odstěhoval za manželkou do Bratislavy a v následujících letech do roku 1958 zde žil osamocen a pracoval jako překladatel z němčiny a výtvarný redaktor. Udržoval však písemný i osobní styk s pražskými přáteli (Mikuláš Medek, Egon Bondy) a posílal jim rukopisy svých překladů. Centrem jeho zájmu byli v té době ruští předrevoluční myslitelé (Berďajev, Šestov) a zejména existencialismus a fenomenologie (Nietzsche, Husserl, Schopenhauer, Freud, Jaspers, Heidegger),Klimešová M, in: Zbyněk Sekal, 2015, s. 47 Franz Kafka, Hermann Hesse a Ludwig Feuerbach.Klimešová M, in: Zbyněk Sekal, 2015, s. 50 Jako host byl přizván na první výstavu skupiny Máj v roce 1957. Druhé výstavy roku 1958 se účastní jako člen a vrací se do Prahy. Sekal se stal členem Máje kvůli svým přátelům, ale s programem skupiny se neztotožnil. V 50. letech i pod vlivem četby pociťoval "vnitřní emigraci", ve své tvorbě zůstal solitérem a už dlouho před srpnovou okupací roku 1968 uvažoval o odchodu do Rakouska.Klimešová M, in: Zbyněk Sekal, 2015, s. 58–60
Následující rok cestuje do Moskvy a Leningradu (1959) a roku 1961 se sochaři Zdeňkem Palcrem a Miloslavem Hájkem do Varšavy a Gdaňska. Navštívil Mariana Bogusze a seznámil se s členy Gruppy 55 a polskou avantgardou kolem galerie Krzywe Kolo.Klimešová M, in: Zbyněk Sekal, 2015, s. 176 Spolužačka Z. Palcra z Wagnerova ateliéru na VŠUP Alina Szapocznikow ho seznámila se sochařkou Barbarou Pniewskou, jejíž materiálová tvorba byla inspirací pro první z jeho skládaných obrazů. Počátkem 60. let se přiblížil informelu a patřil k iniciátorům proudu imaginativní a strukturální abstrakce, ale odlišoval se svým přísně intelektuálním přístupem k tvorbě.Klimešová M, in: Zbyněk Sekal, 2015, s. 45 Roku 1961 se podruhé oženil s Helenou Waldvogelovou, se kterou měl syna Ondřeje.
Od roku 1961 měl vlastní ateliér na Bělohorské ulici v Břevnově a roku 1965 první samostatné výstavy ve Špálově galerii v Praze, Domě pánů z Kunštátu v Brně a ve Vídni. Roku 1966 navštívil Východní Berlín a Drážďany. V Německu navázal přátelské kontakty, které mu po emigraci umožnily využít stipendium DAAD vypsané Akademie der Künste a získat v Berlíně malý ateliér.Klimešová M, in: Zbyněk Sekal, 2015, s. 183
V šedesátých letech se zúčastnil keramických sympozií v Gmundenu (1964, 1965) a sochařských sympozií v St. Margarethen (1966) a Vyšných Ružbachoch (1967). Ani při tesání kamene neopustil důležitý princip sepětí s pamětí a dospěl k organickému tvaru, který připomíná pískovcové skály na Děčínsku, které znal z dětství.Klimešová M, in: Zbyněk Sekal, 2015, s. 250–253
1968–1998 náhled|upright=0.9|Zbyněk-Sekal, portrét od Evy Choung-Fux, 1994 Po sovětské okupaci v srpnu 1968 emigroval nejprve do Berlína, pak do Düsseldorfu a nakonec se roku 1970 natrvalo usadil ve Vídni. V Praze musel zanechat několik desítek plastik, z nichž pouze část mohl přivézt do Vídně jeho syn, kterého StB roku 1983 donutila k vystěhování. V letech 1972–1974 vyučoval na Staatliche Akademie der Bildenden Künste ve Stuttgartu. Po emigraci prožíval tvůrčí krizi, chyběla mu partnerka, která zůstala v Čechách a role pedagoga mu jako introvertovi byla cizí.Klimešová M, in: Zbyněk Sekal, 2015, s. 70 Ve Vídni se oženil s Christine Pullitzerovou. Od roku 1974 do počátku 80. let byl členem Wiener Secession.
Během zimy 1980–1981 pobýval na pozvání Stedelijk Musea na studijním pobytu v Amsterdamu. V Rakousku obdržel roku 1984 cenu města Vídně za sochařství. Roku 1995 vrátila Národní galerie Zbyňku Sekalovi díla, která zadržovala po jeho emigraci během normalizace. Roku 1989 podnikl cestu do Japonska.
Po roce 1989 byly jeho práce vystaveny postupně v Brně, Opavě, Bratislavě (1992–1993) a na velké retrospektivní výstavě GHMP v Městské knihovně v Praze (1997). Národní galerie v Praze ve Veletržním paláci rekonstruovala roku 2014 Sekalův vídeňský ateliér a vystavuje ho ve stálé expozici spolu s velkým souborem Sekalových soch. Autorem architektonického řešení byl atelier MCA, architekti Miroslav Cikán a Pavla Melková. Kurátorem expozice byla Marie Klimešová.
V červenci 1996, v době příprav pražské výstavy, Sekal vážně onemocněl a musel se podrobit operaci plic. Zemřel ve Vídni 24. února 1998.
Dílo Obrazy, kresby a sochy První Sekalovy kresby ovlivněné kubismem a expresionismem vznikaly v letech 1940–1941 a během věznění za války. Důležitý byl jeho kontakt se surrealistou Lubomírem VašátkemLubomír Vašátko, nar. 5. září 1919 v Jihlavě - 1942 Mauthausen, byl farmaceutický aspirant a surrealistický malíř, činný před válkou ve studentském sdružení Mladá kultura., který později zahynul v Mauthausenu. Během studií v letech 1945–1950 se zabýval figurací, ale experimenty s netradičními technikami surrealistů, zejména koláží a frotáží, předznamenaly jeho pozdější zájem o materiálovou tvorbu. Jeho sochařská tvorba se pohybuje mezi modelací a objektem a vychází z transformovaných principů kubistické plastiky. Umělecky blízký mu byl Fritz Wotruba.Klimešová M: Úvod, in: Zbyněk Sekal, 2015, s. 11
Sekal udržoval blízké přátelství s Mikulášem Medkem a v cyklech kreseb, často autoportrétů zpytujících vlastní osobnost (Muž který kouří), zkoušel různé varianty od veristických po expresivní a imaginativní. Fotografiemi tváře své ženy se surrealistickými instalacemi (1947) a svými fotografickými montážemi předešel pozdější podobnou tvorbu Emily Medkové z roku 1949. V té době také sestavoval surrealistické objekty a vytvořil několik návrhů knižních obálek k dílům Bretona, Kafky nebo Meyrinka.Klimešová M, in: Zbyněk Sekal, 2015, s. 27-30 Jedním z prvních motivů jeho poválečných kreseb je Oplakávání oběšence, později zátiší, kresby ptáků, karikované kresby vojáků v uniformách a nakonec chladná odosobněná reminiscence války (Neznámý generál, 1959).
Sekalova první sochařská díla jsou studie hlav a poprsí v patinované sádře (Hlava dívky, 1957, Poprsí, 1957), na kterých si ověřuje zjednodušenou modelaci. V kontextu českého sochařství 50. let je výjimečná jeho Hlava se zavřenýma očima (1955), která je stylizovaným autoportrétem a neznázorňuje spánek, ale pohled obrácený dovnitř. Časově souvisí s rozchodem s jeho první manželkou. Autobiografické tendence se v Sekalově tvorbě projevují i v sebereflexi prostřednictvím deníkových záznamů. Koncepčně mu byl blízký Paul Klee svým "Portrétem muže zakoušejícího vnitřní svět" i chápáním umění nikoli jako "zobrazení viditelného", ale jako "zviditelňující spíše v ezoterickém smyslu".Klimešová M, in: Zbyněk Sekal, 2015, s. 75, 136
Koncem 50. let Sekal vytvořil několik komorních soch, v nichž se vyrovnává s postkubistickou (Kentaur a dáma, 1956) a imaginativní inspirací (Nesoucí postava, 1957). Socha Panáček modrý květ (1957) odkazuje k Novalisovu románu a v kontextu českého sochařství 50. let představuje mimořádný čin svou radikálností a nezávislostí na jakýchkoli vzorech.Klimešová M, in: Zbyněk Sekal, 2015, s. 142 Existenciálními symboly jsou kresby i sochy ptáků (Pták, 1957), ale zejména dvě sugestivní plastiky evokující válečné utrpení (Křičící hlava, Mrtvá hlava, obě 1957).Klimešová M, in: Zbyněk Sekal, 2015, s. 71-72
Radikální transformací figury vzniká série soch s novým obsahovým poselstvím (Obydlí, 1958, 1959), které pak Sekal jinou formou znovu zpracuje v 80. letech. Pojem Obydlí pochází z Kafkovy povídky Der Bau (1923-1924) (česky Doupě, 1931) a souvisí se Sekalovou potřebou nalézt úkryt, kam by mohl uniknout z každodenního provozu a soustředěně pracovat.Klimešová M, in: Zbyněk Sekal, 2015, s. 79, 155 Obydlí II má volně antropomorfní podobu válečného invalidy a představuje přechod k transparentní soustavě linií bez vnitřního jádra (Obydlí, 1958) a sochám, které nabývají podobu stavby (Obydlí, 1964).Klimešová M, in: Zbyněk Sekal, 2015, s. 82 V 60. letech jsou rozměrné plastiky Vratké stavby prostředkem sebeidentifikace a znázorněním pocitu křehkosti a nemožnosti nalézt východisko jak tento stav překonat. Sochy budoval jako živé organismy prorůstáním hmoty a přikládáním prvků, které představovaly labyrinty a tajné jeskyně. Současně vznikly i jeho první skládané reliéfy, koncipované jako drátěné změti (Spleť, 1967)Zbyněk Sekal, Deník, 1966, in: Klimešová M, 2015, s. 85-90
Od počátku 60. let se Sekalova figurativní tvorba vyvíjí k postupné deformaci a zjednodušení tvaru, někdy s důrazem na plastický objem (Pes, 1963), jindy na struktury povrchu sochy (Návěští, Mučené mučidlo, 1963). U abstraktních námětů je figurace potlačena a vedle hmoty hraje důležitou roli prázdný objem (Návěští, 1957, Bukva, 1968) nebo se sochy plošným ztvárněním přibližují reliéfu (Čtvrcení, 1963, Bez názvu, 1966).