Kosovohttp://www.mzv.cz/jnp/cz/encyklopedie_statu/evropa/kosovo/index.html Oficiální název státu dle Ministerstva zahraničí (, ), plným názvem Kosovská republika, je částečně uznaný stát v jihovýchodní Evropě. Je vnitrozemským státem ležícím ve středu Balkánu, na severu a východě sousedí se Srbskem, na jihovýchodě se Severní Makedonií, na jihozápadě s Albánií a na západě s Černou Horou. Většině středního Kosova dominují rozsáhlé roviny a pole Metochije a Kosova pole. Na jihozápadě se zvedá pohoří Prokletije a na jihovýchodě Šar planina, na většině území převládá kontinentální podnebí se středomořskými a alpskými vlivy. Na ploše asi 11 000 km² žije asi 1,6 miliónu obyvatel, hlavním a největším městem je Priština, dalšími velkými městy jsou Prizren, Gnjilane a Ferizaj. Albánci tvoří 92 % obyvatel, Srbové 2 %, úřední jazyky jsou albánština a srbština; 93 % obyvatel se hlásí k islámu.
Ve 4. století př. n. l. se na území Kosova objevil kmen Dardanů, který založil Dardanské království. Později bylo v 1. století př. n. l. připojeno k Římské říši. Území zůstalo součástí Byzantské říše a v 6.–7. století n. l. čelilo slovanským migracím. V ovládání se střídala Byzanc a První bulharská říše. Ve 13. století se Kosovo stalo součástí srbského středověkého státu a sídlem srbské pravoslavné církve. Osmanská expanze na Balkán na konci 14. a v 15. století vedla k úpadku a pádu srbské říše; za jeden z rozhodujících momentů je považována bitva na Kosově poli v roce 1389. Srbské dynastie, především Brankovićové, vládly v Kosovu po značnou část období následujícího po bitvě. Po druhé bitvě na Kosově poli Kosovo plně ovládla Osmanská říše, která zde vládla téměř pět století až do roku 1912. Kosovo bylo centrem albánské renesance a zažilo albánská povstání v letech 1910 a 1912. Po balkánských válkách v letech 1912–1913 bylo postoupeno Srbsku a Černé Hoře a stalo se autonomní provincií v rámci Jugoslávie. Napětí mezi albánskou a srbskou komunitou v Kosovu přetrvávalo po celé 20. století a občas vyústilo v rozsáhlé násilnosti, které vyvrcholily kosovskou válkou v letech 1998 a 1999, která vedla ke stažení jugoslávské armády a zřízení dočasné správní mise OSN v Kosovu.
Kosovo 17. února 2008 jednostranně vyhlásilo nezávislost na Srbsku a od té doby ho jako suverénní stát diplomaticky uznalo 121 členských států OSN (stav k 14. listopadu 2025). Ačkoli Srbsko Kosovo jako suverénní stát oficiálně neuznává a nadále jej prohlašuje za svou autonomní provincii Kosovo a Metohija, v rámci Bruselské dohody z roku 2013 uznává vládní pravomoc kosovských institucí.
Kosovo je unitární parlamentní republika s prezidentem jako ceremoniální hlavou státu, zákonodárným orgánem je jednokomorový parlament. Je rozvojovou zemí s ekonomikou s vyššími středními příjmy. Od počátku finanční krize v letech 2007–2008 zaznamenává podle měření mezinárodních finančních institucí v posledním desetiletí stabilní hospodářský růst. Kosovo je členem Mezinárodního měnového fondu, Světové banky, Evropské banky pro obnovu a rozvoj, Benátské komise, Mezinárodního olympijského výboru a požádalo o členství v Radě Evropy, UNESCO, Interpolu a o status pozorovatele v Organizaci islámské spolupráce. V prosinci 2022 podalo Kosovo žádost o členství v Evropské unii.
Název vlevo|náhled|Dardanie ve 4. století jako součást Římské říše náhled|Metochie (3 340 km²) v rámci Kosova
Celá oblast, která dnes odpovídá tomuto území, se v češtině běžně označuje jednoduše jako Kosovo a v albánštině jako Kosova (určitý tvar) nebo Kosovë („neurčitý“ tvar, [kosov]). V Srbsku se formálně rozlišují východní a západní oblasti; pro východní část s centrem na historickém Kosově poli se používá termín Kosovo (Косово), zatímco západní část se nazývá Metohija (Метохија) (albánsky Dukagjini).
Kosovo () je srbský střední rod přivlastňovacího přídavného jména, odvozeného od slovanského slova kos (česky „kos“). Je to elipsa neboli výpustek pro název území Kosovo Polje, na kterém proběhla v roce 1389 pro Srbsko tragická bitva na Kosově poli.Oxford English Dictionary, s.v. 'Kosovar'. Název planiny se vžil pro provincii Kosovo, která vznikla v roce 1864.
Albánci označují Kosovo také jako Dardanii, což je název starověkého království a pozdější římské provincie, která se rozkládala na území dnešního Kosova. Název je odvozen od starověkého kmene Dardanů, pravděpodobně souvisí s protoalbánským slovem dardā, které znamená „hruška“.Albanian Etymological Dictionary, V.Orel, Koninklijke Brill, Leiden Boston Köln 1998, p. 56 Bývalý prezident Kosova Ibrahim Rugova byl nadšeným zastáncem „dardanské“ identity a kosovská prezidentská vlajka a pečeť se k této národní identitě vztahují. Mezi albánským obyvatelstvem však zůstává více používán název „Kosova“.
Současné hranice Kosova byly vytyčeny ještě jako součást Jugoslávie v roce 1945, kdy byla vytvořena Autonomní oblast Kosovo a Metohije (1945–1963) jako správní jednotka nové Socialistické republiky Srbsko. V roce 1963 byla povýšena z úrovně autonomní oblasti na úroveň autonomní provincie jako Autonomní provincie Kosovo a Metohije (1963–1968). V roce 1968 byl dvojí název „Kosovo a Metohija“ redukován na prosté „Kosovo“ v názvu Socialistická autonomní provincie Kosovo. V roce 1990 byla provincie přejmenována na Autonomní provincie Kosovo a Metohije.
Oficiální konvenční dlouhý název státu je Republika Kosovo, jak je definován v kosovské ústavě, a používá se pro mezinárodní reprezentaci Kosova. Kromě toho se Kosovo v důsledku ujednání dohodnutého mezi Prištinou a Bělehradem při rozhovorech zprostředkovaných Evropskou unií účastní některých mezinárodních fór a organizací pod názvem „Kosovo*“ s poznámkou pod čarou: „Tímto označením nejsou dotčeny postoje ke statusu a je v souladu s rezolucí Rady bezpečnosti OSN č. 1244 a stanoviskem Mezinárodního soudního dvora k vyhlášení nezávislosti Kosova“. Toto ujednání, kterému se přezdívá „dohoda s hvězdičkou“, bylo dohodnuto v jedenáctibodovém ujednání, které bylo schváleno 24. února 2012.
Dějiny
Území Kosova bylo ve starověku na rozhraní tří indoevropských skupin: Illyrů, Thráků a Řeků. Území se dostalo pod vliv Makedonského království a od 1. století n. l. bylo začleněno do římské říše jako součást provincií Macedonia a Moesia. Část obyvatelstva se romanizovala (pozdější Rumuni). Po rozpadu římské říše toto území náleží k východořímské provincii Dacia.
Středověk
náhled|Bitva na Kosově poli (1389) náhled|upright|Srbsko předtím, než bylo roku 1459 dobyto osmanskými Turky V 6.–7. století do této oblasti přišli Slované, kteří se stali dominujícím etnikem. Slované postupně vytlačili původní obyvatelstvo směrem k pobřeží či na jih a toto území se stalo základnou pro jejich nájezdy na Byzantskou říši a budování jejich vlastního státu.
Od 11. století zde bylo stavěno několik pravoslavných klášterů. Kosovo a sousední Metochii Srbové proto považují za kolébku a zároveň i hrob své středověké státnosti (království Rašky a pozdějšího sjednoceného Srbska) i duchovní centrum země – město Peć bylo v letech 1346–1463 a znovu 1557–1766 sídlem srbského patriarchy. Z kosovského města Prizren ovládal car Dušan IV. Silný (vrstevník českého krále Karla IV.) velkou část Balkánu a aspiroval na postavení byzantského císaře. Následný úpadek srbské a především byzantské říše dal šanci novému nepříteli, Osmanské říši. Postup osmanských Turků směrem do nitra Balkánu vedl nakonec k rozhodnému střetu. Dne 28. června 1389 se odehrála bitva na Kosově poli, v níž bylo srbské vojsko vedené knížetem Lazarem poraženo tureckým vojskem. Krvavá bitva skončila z vojenského hlediska nepříliš výrazným vítězstvím Turků, ovšem z politického hlediska znamenala pro Srbsko katastrofu a hluboce ovlivnila následné dějiny Evropy. Turci měli otevřenou cestu k výbojům na sever (o sedm let později padla Druhá Bulharská říše a poté i další jihoslovanské státy).
Během vlády Osmanské říše nad balkánskými národy, bezmála trvající pět staletí, Albánci, podobně jako nemalá část Slovanů v Bosně – dnešní Bosňáci – přijala tehdejší státní víru, islám. Muslimové byli po všech stránkách zvýhodňováni, méně často např. čelili perzekucím a platili rovněž nižší daně, ale zato museli sloužit ve vojsku. Ke změně etnicko–náboženské situace Balkánu také přispěla „daň krve“ (povinné odvody křesťanských chlapců do janičárských jednotek) a vyvraždění velké části původní slovanské (křesťanské) šlechty Turky. náhled|upright|Srbské království v roce 1913
Součást Království Jugoslávie náhled|upright|vlevo|Rodina z Kosova Polje, první polovina 30. let 20. století Území dnešního Kosova bylo až do 1. balkánské války (1912–1913) jednou z posledních oblastí na Balkáně, kterou ovládala Osmanské říše. Albánské národní hnutí vytvořilo a začalo naplňovat svůj program o několik desetiletí později než Srbové, Řekové a Černohorci. Z toho důvodu byl počátek jejich národního odporu vůči Osmanům značně opožděn. Srbsko se již za rusko–turecké války v letech 1877–1878 pokusilo znovu získat území Kosova – Rusové tehdy zatlačili osmanské síly až k Cařihradu – srbská armáda při svém vpádu plenila a vyvražďovala místní muslimské (převážně albánské) obyvatelstvo,P. Hradečný – Dějiny Albánie, Nakladatel: NLN _ Nakladatelství Lidové noviny , EAN: 9788071069393 ale nakonec Berlínský kongres roku 1878 srbský záměr nadlouho zhatil.
Brzy po 1. balkánské válce, v roce 1914, vypukla první světová válka, v průběhu které se dočasně poražené srbské vojsko a část obyvatelstva stahovalo přes Kosovo, Metochii a Albánii do Řecka. Po konci první světové války v roce 1918 se Kosovo a Metochie staly součástí nově vzniklého království Království Jugoslávie. Střety jugoslávských ozbrojených složek a albánských ozbrojenců trvaly až do roku 1920, avšak ani poté nebyl v Kosovu klid.
Italský protektorát Albánské království (1941–1945)
náhled|upright|Fašistické Albánské království, 1941–1944 V roce 1939 ovládla Albánii Itálie a začala tam vládnout formou personální unie, o dva roky později, v roce 1941, kapitulovala Jugoslávie a větší část území Kosova zabrala Itálie, která ho připojila k satelitnímu státu Albánské království. V Kosovu začala etnická čistka, v jejímž průběhu bylo Albánci zavražděno asi 10 000 Srbů, své domovy muselo opustit 70 000 srbských rodin. Tento stav však netrval dlouho a skončil v roce 1944.
Socialistická autonomní oblast Kosovo (1945–1987)
náhled|Republiky a autonomní území Jugoslávie Autonomní Kosovská oblast byla na území Kosova vyhlášena poprvé v roce 1945. Už od počátku byla autonomie značně omezená a ze strany Srbů docházelo k častým perzekucím. Na straně druhé však Titův komunistický režim bral půdu srbským sedlákům, které označil za kulaky, a tu pak přiděloval albánské chudině. Po válce přišlo do Kosova též mnoho ekonomických přistěhovalců z Albánie, kteří též dostávali půdu zabavenou srbským sedlákům. Albánci byli komunisty považovaní za značně politicky nespolehlivé, takže na rozdíl od Černohorců nebyli v Jugoslávii považování za státotvorný národ (ač byli početnější).
V roce 1966 byla Kosovu udělena zvýšená míra autonomie, která však nepřinesla spokojenost ani jedné straně. Srbové v tom viděli oslabování jejich vlivu v rámci Jugoslávie a útlak od většinových Albánců, a Albánci se i nadále snažili o dosažení republikového postavení v rámci Jugoslávie. Z toho důvodu se konaly i mohutné demonstrace, především v roce 1968 a znovu po Titově smrti v roce 1981. Všechny projevy odporu ze strany většinových Albánců i menšinových Srbů však byly bezpečnostním aparátem Jugoslávie potlačeny. Počet Albánců se v letech 1948–1991 v Kosovu ztrojnásobil a mnozí Srbové a Černohorci se začali cítit izolovaně poté, co mnoho vesnic bylo tvořeno Albánci a Slované zůstávali jen v počtu několika málo rodin. Výrazná byla i migrace Srbů do Srbska za prací, což ještě více nahrávalo Albáncům při rozšiřování ryze albánských území. Růst albánské populace spolu s krizí konce 70. let mělo za následek, že albánské rodiny s velkým počtem dětí se ocitly v chudobě, byl nedostatek bydlení.