ÚstaF-voiceband.cz (zkráceně ÚstaF) je brněnský divadelní soubor, který se zaměřuje na tzv. voiceband, tedy specifický druh sborové recitace. V roce 1997 soubor založil pedagog, germanista a bohemista Zdeněk R. Šturma, jenž stojí po celou dobu v jeho čele. Skupina připravuje zejména vlastní voicebandové jevištní výstupy, příležitostně je však zvána i ke spolupráci na divadelních inscenacích.
Historie souboru Vzniku souboru předcházelo počátkem 90. let 20. století působení Zdeňka R. Šturmy v souboru Špatně zabržděno ve Velkém Meziříčí. Členové uskupení se věnovali divadlu poezie, hledali způsoby, jak k literatuře přistupovat, a tak na popud Evy Prešerové zpracovali některé texty metodou voicebandu.
Šturma na tuto tvorbu navázal a v roce 1997 založil soubor ÚstaF Brno, jehož ansámbl tvořilo zhruba patnáct studentů gymnázia v Brně-Komíně. Mladí tvůrci pod Šturmovým vedením převedli do voicebandové formy řadu dalších textů a mezi lety 1999–2000 opět navázali spolupráci se souborem Špatně zabržděno, s nímž vystoupili na českých divadelních přehlídkách s pásmem nonsensových textů The Best of Voiceband.
Sezóna mezi lety 2000–2001 byla specifická v tom, že byl Šturma na pracovní cestě a vedení souboru dočasně převzala Karolína Stehlíková. V té době vzniklo pásmo Čemu se báseň říká…, jež bylo sestavené z poezie Jiřího Ortena. Po Šturmově návratu soubor započal práci na dalších textech.
Mezi lety 2004–2010 ÚstaF Brno zkoušel i veřejně vystupoval v prostorách kulturně-vzdělávacího centra Stará hasička v Brně-Komíně. Současně založil Šturma v roce 2006 další voicebandový soubor s názvem Voiceband.cz. Působili zde zejména studenti z Gymnázia Křenová, ale doplnili je též někteří členové souboru ÚstaF.
Po pauze, která v souboru Voiceband.cz trvala po celý rok 2009, se v lednu roku 2010 soubory ÚstaF Brno a Voiceband.cz spojily v jeden celek nazvaný ÚstaF-voiceband.cz. Vznikl stálý soubor zkoušející v prostorách Gymnázia Křenová, jehož členové se v průběhu let obměnili do nynější podoby.
Od počátku svého působení se ÚstaF mnohokrát úspěšně zúčastnil soutěžních divadelních přehlídek a vystoupil na festivalech v České republice i v Evropě.
Od roku 2003 zaštiťuje ÚstaF občanské sdružení Inspirace Brno.Pod občanské sdružení Inspirace Brno spadal dříve ÚstaF Brno spolu s brněnskými soubory Studio Stará hasička, Motýlci a kozičky, a také souborem z Velkého Meziříčí Špatně zabržděno. V současné době poskytuje sdružení právní subjektivitu jen pro ÚstaF-voiceband.cz.
Soubor a poetika divadla Hlavním zaměřením souboru je technika sborové recitace zvaná voiceband, již na evropské scéně jako první proslavil Emil František Burian v 1. polovině 20. století. Soubor Burianův voiceband nerestauruje, nýbrž zpracovává nové texty a voicebandovou metodu rozvíjí a obohacuje po svém.
Autorská tvorba uskupení ÚstaF-voiceband.cz spočívá v adaptaci přejatých textových, zejména poetických předloh do zvukově-scénického jevištního tvaru, jenž lze označovat jako jevištní či voicebandový koncert. Kombinuje se v něm hudební, recitační a divadelní složka. Zásadní roli v něm hraje slovo a jeho významy. Tvůrci se při přípravě výstupů nechávají vést zněním slov, rytmem a náladou podkladového textu, hledají v něm vlastní smysl a zkoumají možnosti inscenování, které text nabízí. Kladou důraz na hravost, fantazii a spontaneitu tvůrčího procesu, tedy rysy, které byly charakteristické pro dadaismus a poetismus.
Funkci dramaturga zastává zpravidla Zdeněk R. Šturma. Vybírá text ke zpracování, předkládá souboru prvotní nápad a koncepci. Na úpravě textu a podobě výsledné inscenace se ovšem může podílet kdokoli ze souboru. Divadelníci nejprve ve skupinách upravují text do voicebandové podoby, a navržený tvar poté diskutují a tříbí během kolektivních zkoušek. Šturma proces přípravy řídí, upozorňuje na nedokonalosti a má právo nezdařilé či nezapadající návrhy voicebandových výstupů zamítnout.
Vystoupení bývá koncipováno jako monotematický koncertně-divadelní tvar, který se skládá z prezentace série zvoicebandovaných textů. Voicebandová sborová recitace se podobá technice a capella, ovšem zpěvní part je v ní často oslabený a nahrazuje ho výrazně rytmizovaná mluva. Hlasy se melodicky, tónicky a hlasitostně prolínají či tvoří kánony. Voicebandový sbor někdy doplňuje slova dalšími zvuky, beatboxem, recituje pozpátku, zdůrazňuje některé slabiky atd. Příznačná je onomatopoičnost voicebandových výstupů.
Zvuková složka je v souboru doprovázena nacvičenou pohybovou choreografií. Herci doplňují slova rytmickými gesty a v pauzách mezi jednotlivými výstupy se přeskupují do rozličných formací, mezi něž patří kromě půlkruhu například dvě řady naproti sobě, více souběžných řad atd. Zdeněk R. Šturma zastává funkci dirigenta.
Podoba scény se odvíjí jednak od tématu konkrétní inscenace, jednak od možností, jež skýtá prostor, ve němž ÚstaF-voiceband.cz vystupuje. Herci mají na sobě kostýmy, jejichž podoba buď vyplývá z charakteru inscenace, nebo je tvořena univerzálním celočerným oděvem. V novějších voicebandových představeních bývá součástí dekorace projekce obrazu na plátno, na postavy či zadní projekce.
Soubor charakterizuje logo, které tvoří otevřená ústa, jejichž rty jsou zbarveny z jedné poloviny černě a z druhé poloviny červeně. Mezi rty je vepsán název souboru se zrcadlově obráceným písmenem „F“.
Repertoár Roli dramaturga zastával a nadále zaujímá vedoucí souboru a zároveň jeho režisér Zdeněk Šturma. V několika málo případech se na dramaturgii podílel další člověk (Jiří Matoušek u inscenace Píseň písní, Pavel Rybička u inscenace Brna).
Dramaturgickou linii lze rozdělit do tří proudů. První linie zahrnuje inscenace či spíše voicebandové koncerty složené z dětských říkanek (The Best of Voiceband, Spolužáčkovina aneb Volte slova!). Druhý proud je zdánlivě podobný. Na první pohled jej tvoří hravé texty, na druhý však vyjde záhy najevo, že se jedná o hlubší myšlenky, kritiku společnosti či vyjádření životního postoje (Brna, Jsi proklat, majiteli). Poslední proud definuje Zdeněk Šturma jako výzvy. Jde hlavně o větší celky, celkově náročnější ve všech inscenačních prostředcích (Píseň písní, KY-KY-TI-CE-CE). Ve všech případech se jedná o přejaté texty.
The Best of Voiceband Jedná se o nejdéle uváděnou inscenaci, neboť je stále na repertoáru souboru, ač v průběžně obměňované podobě.
Inscenace The Best of Voiceband měla premiéru v sezóně 1999–2000. V této sezóně spolupracoval ÚstaF se souborem Špatně zabržděno z Velkého Meziříčí. Se společným vystoupením The Best of Voiceband prošli úspěšně sítem Wolkrova Prostějova a zúčastnili se přehlídky Jiráskův Hronov.
Voicebandový koncert The Best of Voiceband se na počátku skládal z textů André Bretona, Adolfa Hoffmeistera, Josefa Hiršala, Jiřího Suchého a Jiřího Oulíka, playlist je však neustále obměňován a objevilo se na něm to nejlepší z představení Zaklínání malého Radka, Kykyticece či čísla vytvořená pro queer filmový festival Mezipatra.
Dress code dříve tvořila černá sukně, resp. kalhoty a bílá košile. V současnosti jsou kostýmy sjednocené a všichni oblékají černé oblečení, individualita je podtržena barevnými kravatami. Sboristé mají červeno-černě nalíčená ústa, odkazující k logu souboru, toto líčení se poprvé objevilo až ve Spolužáčkovině.
Spolužáčkovina aneb Volte slova! Podobně jako výše zmiňovaná inscenace se i montáž Spolužáčkovina aneb Volte slova! skládá z krátkých básnických útvarů. Jak název napovídá, dominují básně Jiřího Žáčka, které doplňují jedna Krieblova a jedna anonymní báseň. Premiéra se uskutečnila v sezóně 2001–2002 a ÚstaF se s ní probojoval až na Jiráskův Hronov.
Na jevišti stálo asi dvacet dívek v černých kalhotách a chlapců v suknicích s nabílenými obličeji a červeno-černými zvýrazněnými rty. Kostým měl setřít rozdíly mezi pohlavími. Zvýrazněná ústa odkazovala na logo souboru ÚstaF a zároveň zdůrazňovala důležitost úst jako zdroje sdělení. Stejné líčení se rozšířilo do inscenací The Best of Voiceband a Zaklínání malého Radka. Společně recitovali básně Jiřího Žáčka („Halí, belí“, „Nohy“, „Říkanka pro berušku“, „Aprílové limeritky“, „Kdo má pod čepicí“), Zdeňka Kriebla („Popěvek o zvonu“) a neznámého autora („Střízlík“). Jednotlivé výstupy byly uvedeny jemně ironickými nápisy na cedulích, které reagovaly na soudobou politickou situaci. Například Krieblova báseň byla uvedena nápisem „Eurozvony“, který odkazoval na byrokratické evropské předpisy. Žáčkově „Halí, belí“ předcházel transparent „Legalizace petržele“.
Každá báseň měla někdy nesouvisející pohybový doprovod. Herec udělal nějaký pohyb či gesto, jindy se pohyby propojily, aby znázornily jeden společný posunek. Součástí choreografie byly i přesuny herců z místa na místo či z jedné skupiny do druhé. Postavy mezi básněmi přecházely se sklopenou hlavou a s rukama za zády. Díky složení z krátkých textů mohla každá báseň dostat jedinečný tvar založený na rytmu. Uspořádání těchto částí se lišilo v průběhu času. Jen úvod, kdy byli diváci v různých jazycích požádáni o vypnutí telefonů, následné „Halí, belí“, které vítalo diváky, a závěrečná „Pohádka“, kde byl použit znakový jazyk, zůstaly na svých místech. Některé básně se přesunuly do voicebandového představení The Best Of.
Píseň písní Inscenace Píseň písní měla premiéru v sezóně 2003–2004. ÚstaF s ní soutěžil na Wolkrově Prostějově, ale zde se setkala s nepochopením a do Hronova nominována nebyla.
Tato inscenace se od předešlých v mnohém lišila, nebyla složena z jednotlivých nesouvisejících básní, ale nesla příběh inspirovaný biblickou Písní Šalamounovou. Svým rozsahem, téměř 50 minut, byla doposud nejdelší inscenací. Soubor se pustil do experimentálnějšího divadla doplněného hudebním doprovodem. Bylo využito afrického bubnu djembe pro rytmické vedení chóru a flétny k udávání tónu pro zpěv. Rytmus se proměňoval v závislosti na ději. K navození strachu sloužilo zrychlování a akcentace slov, výkřik a vzápětí ticho.
Zdeněk Šturma a dramaturg Jiří Matoušek využili různých překladů biblického textu i několika přebásnění (Bible kralická, Český ekumenický překlad, Jeruzalémská bible, překlad Jana Ámose Komenského, Dvořákův překlad z 19. století, Seifertova Píseň písní, Novákové Píseň písní, Olbrachtovo Čtení z Biblí kralické, Husův překlad české Bible.) a z textu Písně písní vyfabulovali dějový prvek pro čtyřčlennou skupinu sólistů (Šalamoun, Šulamit, Pastýř, Strážce), kterou doplnili bubeník a mužský a ženský chór. Výsledný text revidoval Jindra Kamenský.
Pastýř se zamiluje do Šulamit, ale protože je hrdý, nechce se vázat. Král spatří Šulamit, unese ji a zamiluje se do ní, jeho láska je opětována. Šulamit však řeší dilema, koho doopravdy chce. Uteče z paláce, je ale zajata a odvlečena zpět. Další linii příběhu tvoří láska Strážce k Šalamounovi. Jeho role byla složena z ženských textů. Šalamoun nechává popravit Pastýře, aby se zbavil soka v lásce. Šulamit je zpět u krále: „Tancuj, tancuj, Šulamit, tancuj, ať se na tebe můžeme dívat!“. Strážce s výkřikem: „Co vidíte na Šulamit, která víří mezi plameny?“ spáchá sebevraždu. Zůstane jen král a Šulamit, kteří si vyznají lásku.
Kostýmy byly jednobarevné v tělové barvě, odlišeni byli jen sólisté. Dívky měly dlouhé sukně a zdobený top s rukávem, chlapci nosili plátěné kalhoty a košile. Pastýř měl obnažený vršek, světle zelené kalhoty a na hlavě věnec upletený z břečťanu. Strážce měl stejné oblečení jako ostatní, ale v bílé barvě. Šalamoun oblékal lahvově zelený dlouhý plášť a nosil korunu. Šulamit se lišila od ostatních žen jen šatem vínové barvy. Bubeník představoval osud a smrt, a proto byl oblečen v červené barvě. Píseň písní existovala i v koncertní verzi, ve které se oblečení omezilo jen na rifle a bílé košile.
Brna (2004–2005)