Ermanno Olmi (24. července 1931 Bergamo – 5. května 2018 Asiago) byl italský filmový a divadelní režisér, scenárista, filmový střihač, kameraman, producent a scénograf.
Biografie
Tvůrčí kořeny a krátkometrážní tvorba Filmový režisér Ermanno Olmi se narodil 24. 7. 1931 v Bergamu v italské Lombardii. I když část svého života prožil v Miláně, jeho rodina měla venkovské kořeny. Rolnický svět pro tvůrce představoval prostor řádu, tradic a odpovědnosti člověka vůči Bohem stvořenému světu. Těchto témat se Olmi dotýká v dokumentární i hrané filmové tvorbě.
Ermanno Olmi se k celovečerním filmům dostal po letech věnovaných krátké a středometrážní tvorbě. Praktickou průpravu mu poskytlo zaměstnání v milánském elektropodniku Edisonvolta, pro který v 50. letech natáčel převážně instruktážní snímky. Většinu filmů si sám snímal i stříhal. Některé náměty připouštěly dramatičtější ztvárnění, a tak Olmi realizoval vedle klasických dokumentů také několik hraných snímků.
Jeho vánoční příběh Rozhovor prodavače kalendářů s chodcem (Dialogo tra un venditore d´almanacchi e un passeggiere, 1954) je pozoruhodný tím, jak na malé ploše předkládá několik Olmiho celoživotních témat: zájem o rurální venkov a jeho stýkání se s industriálním světem města, zájem o zdánlivě obyčejné lidi žijící na periferii nebo v anonymitě městských aglomerací. Z Olmiho krátkometrážní hrané tvorby 50. let lze zmínit i snímky Michelino z 1. B (Michelino 1ª B, 1956) nebo Penzista (Il Pensionato, 1958). Ermanno Olmi se nebránil filmové inscenaci, a to ani v dokumentární tvorbě. Ostatně tato režijní metoda byla běžnou součástí formální výbavy řady tehdejších tvůrců.
Festivalový úspěch a celovečerní filmy Festivalový úspěch ze začátku 60. let přispěl k zařazení Ermanna Olmiho mezi přední italské režiséry. Olmi svým stylem plynule navázal na odkaz doznívajícího neorealismu. Sociální základ filmových příběhů však ozvláštnil poetickými a psychologickými přesahy. Tématem, kterým se tvůrce kontinuálně zabýval, byla etika každodenního života a mezilidské vztahy. Olmi díky vrozené empatii a komunikativnosti dokázal velmi dobře pracovat s herci i neherci. Svědčí o tom nejen působivý vztahový part generačně rozdílných mužů ve filmu Čas se zastavil (Il Tempo si é fermato, 1959). Jestliže stavbu přehrad a elektrické soustavy průběžně zpracovával v řadě filmů podniku Edisonvolta, do stejného prostředí situoval i celovečerní film, kvůli němuž založil nezávislou produkční společnost 22 dicembre. Ve filmu Místo (Il Posto, 1961) režisér naproti tomu reflektoval milánskou aglomeraci. Zobrazil nejen byznysem kypící centrum, ale také ospalejší venkovskou periferii. Ve filmovém příběhu nenaplněného vztahu hlavní roli dívky Magalí ztvárnila Loredana Dettoová, pozdější Olmiho manželka. Ve Snoubencích (I Fidanzati, 1963) zase sledujeme příběh muže a ženy, které geograficky i citově rozdělí vidina kariérního postupu.
Křesťanské inspirace Rozsáhlým příběhem prezentujícím lásku coby základní životní princip je historická freska o životě papeže Jana XXIII. Film A přišel člověk (E venne un uomo, 1965). Podnětem byla i režisérova osobní úcta k životu a dílu papeže, který svolal II. vatikánský koncil. Scénář filmu byl založen na filmovém ztvárnění autentických zápisků Giuseppe Roncaliho a Olmi pro prezentaci jeho života využil netradičního způsobu ztvárnění ústřední postavy. V pozici vypravěče i hlavního hrdiny ve filmu vystupuje americký herec Rod Steiger, který diváky provází od začátku do konce v jednoduchém obleku a s neměnnou civilní vizáží.
I když se Ermanno Olmi k žádné církvi nehlásil, mnohá jeho díla na křesťanských principech staví. Náboženské motivy se objevují už v některých filmech natočených v produkci Edisonvolta. Například v dokumentu Manon: Finestra 2 (1956) sledujeme stavaře, kteří ctí a chrání zákoutí s obrazem svaté Barbory. Ke křesťanským námětům se Olmi navrací i v první polovině následující dekády. Nejdříve realizuje dokumentární film 700 let (700 anni, 1963) o životě svatého Antonína Paduánského a brzy na to dokument věnovaný papeži Pavlu VI. Po staletích (Dopo secoli, 1964). Vyvrcholením námětové linie katolicky orientovaných témat je zmíněný film A přišel člověk z roku 1965. V následujícím období se tvůrce k reflexi víry vrací ve snímku Jdi, jdi (Camminacammina, 1983) a též ceněném filmu Legenda o svatém pijanovi (La Leggenda del santo bevitore, 1988). Pominout nelze ani Strom na dřeváky (L'Albero degli zoccoli, 1978), kde se Olmimu podařilo citlivě zaznamenat náboženské rituály lombardských venkovanů.
Kritik společenských poměrů Ve druhé polovině 60. let Ermanno Olmi realizuje několik televizních snímků. V 60. letech například mládežnické povídky Příběhy mladých lásek (Racconti di giovani amori, 1967) nebo dokumentární snímek Galerie. Srdce a paměť Milána (La Galleria: Cuore e memoria di Milano, 1967).
Zájem Ermanna Olmiho o proměny italské společnosti a negativní aspekty procesu modernizace je patrný v několika filmech. Snímek Jednoho dne (Un Certo giorno, 1968) nabízí psychologický portrét manažera reklamní agentury, který při budování kariéry a v neustálém spěchu přehlédne, že při rychlé jízdě autem srazil cyklistu. Až konfrontace se smrtí přiměje prostopášného muže k sebereflexi. Zajímavé je, že v tomto filmu režisér do vedlejších rolí obsadil zaměstnance skutečné reklamní agentury. V roce 1970 režisér natáčí film Sapéři (I Recuperanti), jímž vzdává hold kraji, v němž se nakonec usadil. Snímek byl realizován na alpské náhorní plošině poblíž městečka Asiago a vypráví příběh o generačně rozdílných hledačích nevybuchlé munice.
Vůči realitě modernosti se staví hlavní hrdina filmu Během léta (Durante l 'estate, 1971), který se coby výstřední samotářský heraldik a ctitel starých hodnot živí jako kreslič map. Ve filmu Okolnost (La Circostanza, 1973) Olmi pokračuje v mapování světa vyšší střední vrstvy. Kolektivním hrdinou je zde početná rodina. Díky sociologicky přesnému pozorování reality sledujeme obraz materiálně zabezpečeného, ale vztahově nepříliš utěšeného společenství. I v Okolnosti režisér pracuje s reálnými postavami.
Během 70. let Ermanno Olmi realizoval i několik televizních dokumentů s historickou tematikou. Zmínit možno filmy Ve jménu italského lidu (In Nome del popolo italiano, 1971), Kořeny svobody (Le Radici della libertá, 1972), Zrození partyzánské skupiny (Nascita di una formazione partigiana, 1973) nebo dokument o významném italském politikovi Alcide de Gasperi (1974).
Venkovské opus magnum Po sérii filmů zasazených do současnosti se Ermanno Olmi v druhé polovině 70. let vrátil k historické látce. Námět k filmu Strom na dřeváky (L 'Albero degli zoccoli, 1978) u něj vyzrával řadu let. Ve svém vrcholném díle Olmi zobrazil venkov, který poznal díky pobytům u babičky v Trevigliu u Bergama. Osobnost staré ženy, její schopnost vyprávění i životního nadhledu, její vzpomínky i moudrá napomenutí, to vše tvůrce přepsal do scénáře filmu, který ztvárnil drobné životní příběhy několika chudých venkovských rodin usazených na selském dvorci. Tvůrcova empatie a spolupráce se skutečnými obyvateli lombardského venkova dodala Stromu na dřeváky neopakovatelnou atmosféru. Film se stal Olmiho nejúspěšnějším uměleckým počinem a v roce 1978 získal Zlatou palmu na festivalu v Cannes. V československých filmových klubech se později stal vyhledávaným filmovým titulem a byl vydán také na DVD (Zóna / Aerofilms, 2006) s českými titulky a dvěma krátkými filmy jako bonusy. Provedeme-li rekapitulaci, zjistíme, že v českých kinech nebo na televizní obrazovce bylo uvedeno osm Olmiho filmů: Čas se zastavil (1959), Místo (1961), Snoubenci (1963), Sapéři (1970), Strom na dřeváky (1978), Ať žije paní! (1987) a Sto hřebů (2006). Česká televize uvedla i Olmiho první část z cyklu devatenácti biblických příběhů – Genesis. Stvoření a potopa (1994). Nejen o těchto snímcích, ale také o vlastním životě, tvorbě a uměleckých inspiracích Ermanno Olmi vypráví v knize Rozhovory, která v roce 2012 vyšla díky péči příbramského nakladatelství Camera obscura.
Životní krize a návrat k tvorbě Olmiho tvorba 80. let je poměrně nevyrovnaná. Výpravné filmové dílo Jdi, jdi (Camminacammina, 1983) prezentuje příběh putování Tří králů k místu narození Ježíše Krista. Olmi původně vstupoval do projektu s tím, že natočí „radostný film“. Celé putování Tří králů je proto zachyceno v komické nadsázce. Dílo i pro svou nestandardní délku však působí těžkopádně.
Důležitým počinem Ermanna Olmiho bylo také založení filmové školy Ipotesi Cinema, která v rámci kurzu audiovizuální tvorby skýtala možnost navázání kontaktů a objevení nových talentů. Škola několik let pořádaná v severoitalském městečku Bassano del Grappa byla později přesunuta do italské Bologne.
Úspěšná byla i realizace celovečerního dokumentu Milán '83 (Milano '83, 1983), který byl italským příspěvkem do seriálu filmových portrétů evropských měst. Režisér a kameraman v jedné osobě zaznamenal známé i doposud přehlížené detaily města. V Olmiho dokumentu se zcela přirozeně prolíná všední život ulice s nevšedním životem slavnostních událostí. Dokumentární film Milán '83 Olmi natočil i přesto, že už pociťoval přicházející fyzickou únavu. Vážná nemoc tvůrce na několik let postupně zcela ochromila.
Po nedobrovolné pauze způsobené nervovou chorobou se Ermanno Olmi vrátil k filmové režii v roce 1986, kdy realizoval další umělecký dokument Benátští řemeslníci (Artigiani Veneti). Stejně jako v případě rytmického filmu Milán '83 je zde velmi důležitá filmová montáž. Na finálním sestřihu natočeného materiálu spolupracoval režisérův syn Fabio Olmi, který se posléze coby střihač nebo kameraman podílel i na dalších projektech. Ermanno Olmi pak během 80. let realizoval řadu dokumentů jako například rozhovory s kardinálem Carlem Mariou Martinim Odpuštění (Del Perdono, 1983) nebo snímek Lidé z hor (Gente di montagna, 1987).
V roce 1987 tvůrce realizoval celovečerní hraný příběh Ať žije paní! (Lunga vita alla signora!). Přes sníženou pohyblivost natočil ve spolupráci se svými blízkými film, který získal Stříbrného lva na festivalu v Benátkách. Kafkovsky působící podobenství o destruktivní síle moci a touze po svobodě má komorní charakter. Odehrává se na bezejmenném hradě, kde se jednoho dne schází pestré společenství lidí slavící narozeniny staré paní, která zosobňuje nedotknutelnou autoritu.
Po prodělané nemoci italský filmař nabyl novou tvůrčí inspiraci. Zatímco v komorně laděném filmu Ať žije paní! testoval vlastní fyzické možnosti i schopnost pokračování náročné režijní práce, následující Legenda o svatém pijanovi, se stala dalším skvostným tvůrčím aktem. Film se odehrává v prostředí Paříže a je adaptací románu spisovatele Josepha Rotha. Ten ve své tvorbě reflektoval rozvrat starých evropských pořádků a nástup negativních společenských proudů. Olmi takto vykreslil i postavu pařížského bezdomovce Andrease Kartaka – bezelstného životního ztroskotance, pro něhož je typická melancholie aristokratického klauna. Ve snaze zdůraznit nadčasovost příběhu režisér ve filmu používá výtvarné artefakty různých období tak, že vytváří časoprostor neobyčejné atmosféry a specifického výtvarného rázu.
Biblické inspirace a ekologická témata Po tomto filmu Ermanno Olmi pokračuje v kontemplativním zkoumání reality. Než se dostane k celovečerní adaptaci části Starého zákona, jeho biblická pouť začíná v dokumentárním Podél řeky (Lungo il fiume, 1992), kde cituje z proroka Eliáše a Janova evangelia. Ve filmovém poselství o řece Pád je intenzita obrazové kontemplace posílena hudebním doprovodem Händelova Mesiáše.