Demokratická Kampučia (khmersky កម្ពុជាប្រជាធិបតេយ្យ, Kâmpŭchéa Prâcheathippadey) byl název Kambodži během vlády Rudých Khmerů v letech 1975 až 1979. Tento stát vznikl, když Rudí Khmérové porazili vojska Khmerské republiky. Režim Rudých Khmerů v zemi byl ukončen vietnamskou invazí do Kambodže. Po vojenské porážce však Rudí Khmerové zformovali spolu s dvěma dalšími nekomunistickými frakcemi mezinárodně uznávanou exilovou vládu. Stát byl v roce 1990 opět přejmenován na Kambodžu.
Rudí Khmerové byly ovlivněni zejména maoismem, zčásti také Francouzskou komunistickou stranou, s idejemi marxismu a leninismu však byli obeznámeni jen povrchně, vybírali si z nich to, co se jim hodilo, a ostatní ignorovali. Důležitými prvky jejich ideologie byl khmerský nacionalismus, idealizace středověké Khmerské říše a zčásti také rasismus. Maoistické a nacionalistické ideje měly být realizovány snahou o vytvoření etnicky čisté khmerské beztřídní společnosti. Pod Pol Potovým vedením byla vylidněna města, zakázáno organizované náboženství a soukromé vlastnictví, peníze a obchod zrušeny. Bezprecedentní genocidní kampaň. Jejími oběťmi byli třídní nepřátelé; bohatí kapitalisté, živnostníci, intelektuálové stejně jako bývalí vládní zaměstnanci. Terčem se staly také etnické menšiny – muslimští Čamové, Vietnamci, Číňané a Laosané.
Genocida byla zastavena invazí vietnamské armády, která nastolila Kampučskou lidovou republiku, jejíž prosovětská vláda započala rekonstrukci zničené země. Rudí Khmerové však dokázali udržet své pozice u hranic s Thajskem. Kromě významné podpory Čínské lidové republiky se v 80. letech těšili mezinárodnímu uznání ze strany západních zemí.
Pozadí a vznik V roce 1970 premiér Lon Nol a Národní shromáždění sesadili prince Norodoma Sihanuka z funkce hlavy státu. Sihanuk, který se postavil proti nové vládě, uzavřel proti nim spojenectví s Rudými Khmery vedenými Pol Potem. Rudí Khmerové využili severovietnamské okupace východní Kambodže, masivního bombardování Spojených států po celé zemi a Sihanukovy pověsti a dokázali se prezentovat jako mírově orientovaná strana v koalici, která zastupovala většinu obyvatel. Díky velké podpoře obyvatelstva tak hlavní město Phnom Penh 17. dubna 1975 konečně padlo do rukou Rudých Khmerů.
Před převzetím Phnompenhu Rudými Khmery v roce 1975 a začátkem Roku nula byla tedy Kambodža již zapojena do třetí indočínské války. Napětí mezi Kambodžou a Vietnamem rostlo kvůli rozdílům v komunistické ideologii a vniknutí vietnamské vojenské přítomnosti do kambodžských hranic. Válečný kontext destabilizoval zemi a vysídlil Kambodžany, zatímco Rudým Khmerům zpřístupnil válečné zbraně. Rudí Khmerové využili devastace způsobené válkou k náboru členů a toto minulé násilí využili k ospravedlnění podobně, ne-li ještě násilnější a radikálnější politiky režimu.
Zrod Demokratické Kampučie a její sklon k násilí je třeba chápat na pozadí války, která pravděpodobně přispěla k otužování obyvatelstva vůči takovému násilí a zároveň zvýšila jejich toleranci a touhu po něm. První vysvětlení brutality Rudých Khmerů naznačují, že Rudí Khmerové byli během válečných let radikalizováni a později toto radikální chápání společnosti a násilí obrátili na své krajany. Toto pozadí násilí a brutality pravděpodobně ovlivnilo i běžné Kambodžany a připravilo je na násilí, které sami páchali za vlády Rudých Khmerů.
Evakuace měst Rudí Khmerové považivali za nutné, aby lidi opustili města a přesídlili se na venkov. Phnom Penh, s 2,5 miliony obyvatel, byl brzy téměř vylidněný. Silnice vedoucí z města byly ucpané, a k podobným evakuacím došlo v dalších městech po celé zemi.
Podmínky evakuace a zacházení s dotčenými osobami často závisely na tom, které vojenské jednotky a velitelé prováděli konkrétní operace. Pol Potův bratr Saloth Chhay, který pracoval jako republikánský novinář v hlavním městě, údajně zemřel během evakuace Phnompenhu.
Dokonce i nemocnice v Phnompenhu byly vyprázdněny, dokonce i vážně zranění pacienti v nemocnicích, mnozí bez jakýchkoli dopravních prostředků, byli bezodkladně nuceni opustit nemocnici bez ohledu na svůj stav. Rudí Khmerové zajistili dopravu pro některé starší a postižené a pro uprchlíky vytvořili zásoby potravin za městem; zásoby však nestačily k uživení statisíců lidí na cestách.
Zahraniční komunita, asi 800 lidí, byla umístěna do karantény v areálu francouzského velvyslanectví a do konce měsíce byli cizinci nákladními vozy odvezeni na thajské hranice. Khmérské ženy vdané za cizince mohly doprovázet své manžely, ale khmerští muži nesměli odejít se svými zahraničními manželkami.
Organizace náhled|Vlajka Komunistické strany Kampučie, politické složky Rudých Khmérů V lednu 1976 Komunistická strana Kampučie (KSK) vyhlásila Ústavu Demokratické Kampučie. Ústava stanovila Kampučské shromáždění lidových zástupců (KSLZ), které bylo voleno tajným hlasováním v přímých všeobecných volbách, a státní prezidium, které bylo vybíráno a jmenováno každých pět let KSLZ. KSLZ se sešlo pouze jednou, na třídenním zasedání v dubnu 1976. Členové KSLZ však nikdy nebyli zvoleni, protože Ústřední výbor LSK jmenoval předsedu a další vysoké úředníky jak do svého, tak i do Státního prezídia. Plány na volbu členů byly projednávány, ale 250 členů KSLZ bylo ve skutečnosti jmenováno vyšším vedením CPK.
Veškerá moc patřila Komunistické straně Kampučie (KSK), jejíž členy tvořil generální tajemník Pol Pot, jeho zástupce Nuon Chea a sedm dalších. Byla také známá jako „Centrum“, „Organizace“ (អង្គការ Angkar) nebo „Vyšší organizace“ (អង្គការ លើ Angkar Loeu) a její každodenní práce probíhala z kanceláře 870 v Phnompenhu. Téměř dva roky po převzetí moci se Rudí Khmerové nadále označovali jednoduše jako Angkar. Teprve v projevu v březnu 1977 Pol Pot odhalil existenci KSK. Přibližně v té době bylo také potvrzeno, že Pol Pot a Saloth Sar jsou jedna a ta samá osoba. Saloth Sar byl dlouho uváděn jako generální tajemník KSK.
Administrativní členění náhled|Administrativní členění Demokratické Kampučie Vláda Rudých Khmerů zrušila veškeré dřívější tradiční kambodžské administrativní členění. Místo provincií byla Demokratická Kampučie rozdělena do geografických zón, odvozených z rozdělení zavedených Rudými Khmery, když bojovali proti Khmerské republice vedené generálem Lon Nolem. Existovalo sedm zón, a dva zvláštní regiony.
Regiony byly dále rozděleny na menší oblasti neboli támbány. Ty byly označovány čísly, která byla přiřazována bez zdánlivě uceleného vzoru. Vesnice byly také dále rozděleny do „skupin“ (ក្រុម krŏm) o 15–20 domácnostech, které vedl vůdce skupiny (មេក្រុម mé krŏm).
Právní systém Rudí Khmerové také rozložili právní a soudní struktury Khmerské republiky. V Demokratické Kambodži neexistovaly žádné soudy, soudci, zákony ani procesy a „lidové soudy“ stanovené v článku 9 ústavy nebyly nikdy zřízeny. Staré právní struktury byly nahrazeny převýchovnými, výslechovými a bezpečnostními centry, kde byli zadržováni a popravováni bývalí úředníci a příznivci Khmerské republiky a ostatní nepřátelé režimu.
Ozbrojené síly Po vzniku Demokratické Kampučie byly 68 000členné Kambodžské lidové ozbrojené síly národního osvobození (KLOSNO), ovládané Rudými Khmery, které v dubnu 1975 dokončily dobytí Phnom Penhu v Kambodži, přejmenovány na Revoluční armádu Kampučie (RAK). Tento název sahá až k rolnickému povstání z roku 1967 v okrese Samlout v provincii Battambang. Pod vedením svého dlouholetého velitele a tehdejšího ministra obrany Son Sena měla RAK 230 praporů ve 35 až 40 plucích a ve 12 až 14 brigádách. Velitelská struktura jednotek byla založena na tříčlenných výborech, v nichž měl politický komisař vyšší postavení než vojenský velitel a jeho zástupce.
Kambodža ze strany ozbrojených sil byla rozdělena na zóny a zvláštní sektory, jejichž hranice se v průběhu času mírně měnily. V těchto oblastech bylo prvním úkolem RAK bezdůvodné popravení bývalých důstojníků Khmerských národních ozbrojených sil (KNOS) a jejich rodin bez soudu a fanfár s cílem eliminovat nepřátele Rudých Khmerů. Další prioritou RAK bylo sloučení samostatných sil, které v různých zónách operovaly víceméně autonomně, do nové národní armády. Jednotkám Rudých Khmerů veleli tajemníci zón, kteří byli zároveň stranickými a vojenskými důstojníky, z nichž někteří údajně projevovali „rysy válečných vůdců“.
Vojska z jedné zóny byla často vysílána do jiné zóny, aby prosazovala disciplínu. Toto úsilí o ukáznění tajemníků zón a jejich disidentských nebo ideologicky nečistých kádrů vedlo k čistkám, které zdecimovaly řady RAK, podkopaly morálku vítězné armády a vyvolaly zárodky povstání. Rudí Khmerové tímto způsobem využívali RAK k udržení a podnícení své násilné kampaně.
Společnost Podle Pol Pota se Kambodža skládala ze čtyř vrstev: rolníků, proletariátu, buržoazie a feudalistů. Postrevoluční společnost, jak ji definovala ústava Demokratické Kampučie z roku 1976, se skládala z dělníků, rolníků a „všech ostatních kampučských pracovníků“. Nebyla zohledněna přechodná fáze, jako byla čínská Nová demokracie, v níž by „vlastenecké“ statkářské nebo buržoazní prvky mohly hrát roli v socialistické výstavbě. Sihanuk píše, že v roce 1975 on, Khieu Samphan a Khieu Thirith navštívili Čou En-laje , který byl vážně nemocný. Čou je varoval, aby se nepokoušeli dosáhnout komunismu v jediném kroku, jak se o to Čína pokusila koncem 50. let Velkým skokem vpřed. Samphan a Thirith se „jen nevěřícně a nadřazeně usmáli“. Khieu Samphan a Son Sen později Sihanukovi řekli, že „budeme prvním národem, který vytvoří zcela komunistickou společnost, aniž by ztrácel čas mezikroky.“
Ačkoli se podmínky lišily zóna od zóny, což byla situace, která byla zčásti odrazem frakčních rozporů, které v KSK stále existovaly v 70. letech 20. století, svědectví uprchlíků ukazují, že nejvýraznější sociální rozdělení bylo mezi politicky podezřelými „novými lidmi“, těmi, kteří byli po vítězství komunismu vyhnáni z měst, a spolehlivějšími „starými lidmi“, rolníky, kteří zůstali na venkově. Dělnická třída byla zanedbatelným faktorem kvůli evakuaci městských oblastí a uzavření většiny továren v zemi. Jediná důležitá skupina dělnické třídy v předrevoluční Kambodži – dělníci na velkých kaučukových plantážích – tradičně tvořili převážně vietnamští imigranti, a proto byla politicky podezřelá.
Počet lidí, včetně uprchlíků, žijících v městských oblastech v předvečer komunistického vítězství, byl pravděpodobně o něco více než 3 miliony z celkového počtu zhruba 8 milionů obyvatel. Jak již bylo zmíněno, navzdory svému venkovskému původu byli uprchlíci považováni za „nové lidi“ – tedy za lidi nesympatické s Demokratickou Kampučií. Někteří se po návratu do svých rodných vesnic nepochybně vydávali za „staříky“, ale zdá se, že Rudí Khmerové byli extrémně ostražití při zaznamenávání a sledování pohybu rodin a jednotlivců.
Nejnižší jednotkou společenské kontroly, krom (skupina), sestávala z deseti až patnácti nukleárních rodin, jejichž činnost pečlivě dohlížel tříčlenný výbor, jehož předsedu volila strana. Toto vedení na místní úrovni muselo zaznamenat sociální původ každé rodiny pod svou jurisdikcí a hlásit jej osobám výše v hierarchii Angkaru . Počet „nových lidí“ mohl zpočátku dosahovat až 2,5 milionu.