Tento článek se zabývá dějinami slovenštiny.
Do 10. století
Vývoj praslovanského základu Z výzkumu praslovanských reziduí (jevů, které se zachovaly v nářečích slovenštiny z praslovanského období až do současné podoby) vyplývá, že praslovanský základ slovenštiny byl rozdělený na:
západoslovanský nezápadoslovanský
V oblasti západoslovenských a východoslovenských nářečí se vyskytují praslovanská rezidua západoslovanského původu. Jedním z nejstarších takových jevů je například zachované praslovanské dl a tl (sadlo, nářečně i sallo, ometlo), dále rot-, lot- z praslovanského ort-, olt- pod cirkumflexem (rožen, loket nebo lokec) a š se nahrazuje místo praslovanského ch' (např. ve tvaru Češi a podobně).
V oblasti středoslovenských nářečí těmto prastarým jevům odpovídají praslovanská rezidua původu nezápadoslovanského: praslovanské dl, tl je zde nahrazeno za l (salo, omelo), místo praslovanského ort-, olt- pod cirkumflexem se zde vyskytuje rat, lat- (ražeň, lakeť) a praslovanské ch' je nahrazeno hláskou s (Česi, žeňísi). Vznik odlišnosti praslovanského základu slovenštiny se v jeho starší fázi vývinu vykládal různě. Někteří badatelé se domnívali, že středoslovenské zvláštnosti jsou mladšího původu, to znamená, že vznikly až samostatným vývinem středoslovenských nářečí nebo historickým přesídlením části jihoslovanského etnika, jiní předpokládali, že jde o starší "jihoslavismy", které pronikly již do praslovanského základu slovenštiny ze sousední jihoslovanské oblasti. Nejvíce pravděpodobný je ale výklad, který se opírá o myšlenku, že starší odlišnosti praslovanského základu slovenštiny souvisí s velkou staroslovanskou migrací v 5.–6. století. Větší koncentrace praslovanských reziduí západoslovanského původu v západní a východní části slovenštiny svědčí, že tyto oblasti byly osídleny od severu, tzn. z praslovanského zakarpatského západního makrodialektu. Koncentrace praslovanských reziduí nezápadoslovanského původu v centrální části slovenštiny umožňuje zase předpokládat, že tato oblast byla osídlena od jihu a od jihovýchodu, čili bočními výběžky hlavního osidlovacího proudu, který směřoval z praslovanského zakarpatského východního makrodialektu do balkánských a alpských oblastí. Tato teorie má oporu i v tom, že podobné směry staroslovanského osidlování v poslední době předpokládají i někteří archeologové.
V mladším období (v 8.–9. století) vývin praslovanského základu slovenštiny v zásadě pokračoval v genetické linii. Byl však složitější a měl výraznější dialektické rysy. Vedle dalších diferenčních jevů vznikaly totiž i jevy integrační, které přesahovaly centrální část praslovanského základu slovenštiny zejména směrem na západ. Mezi takové integrační jevy patří například počáteční i- místo praslovanského jь- (porovnejte slovenské ihla a české jehla), vznik slabičného r a l (slovenské krv oproti českému krev), zachována koncovka -omь v sedmém pádu singuláru mužského rodu (porovnejte tvary chlapom a chlapem) a jiné. Mezi mladší praslovanské integrační jevy patří i jevy západoslovanského původu, které vznikly v celém praslovanském základě slovenštiny, včetně jeho centrální části. Takové byly například hlásky dz a c, kterými bylo nahrazeno praslovanské dj, tj a kt (medza, svieca, noc), praslovanské kv- a gv- bylo zachováno (kvet, hviezda, v ruštině cvet, zvezda) a jiné. Vznik těchto mladších praslovanských integračních jevů v praslovanském základě slovenštiny lze vysvětlit jako výsledek tendencí k integraci jazyka na mateřském území Velké Moravy, které souvisely s integračními tendencemi v hospodářském a společenském životě předvelkomoravských a velkomoravských Slovanů. Jak je známo, tento vývoj se projevil ve vzniku Moravského a Nitranského knížectví a později velkomoravského státu. Rekonstruovaný jazyk velkomoravského etnika (9. století), členěný na jisté nářečí, ale reprezentován stejnou kulturní podobou, lze považovat za základ slovenštiny.
Ve vývinu praslovanského základu slovenštiny se jednota diferenčního a integračního jevu projevila i v jeho poslední fázi v 10. století. Například v západní a východní části slovenštiny se uskutečnila vokalizace silných jerů západoslovanského typu (ъ → e, ь → 'e), ale v její centrální části proběhla vokalizace jerů nezápadoslovanského typu (ъ > o, ь >' e). Kontrakce se však v celém praslovanském základě neprovedla jednotně ve stejnou dobu. V západní a východní části z praslovanského tvaru instrumentálu singuláru ženského rodu dobrojg vznikl kontrakcí tvar dobrg a z něj dnešní tvar dobrú, to znamená, že kontrakce se zde uskutečnila před denazalizací. V centrální části vznikl z praslovanského tvaru dobrojg tvar dobroju a až z něj dnešní tvar dobrú, takže zde se nejdříve provedla denazalizace a až pak kontrakce. Zdá se však, že zánik praslovanských nosových hlásek ve staré slovenštině probíhal jednotně, a to asi v 1. polovině 10. století (ǫ > ų > u, ę > ą̈ > ä). Z integračních změn bylo důležité ustálení hlásek dz : z za praslovanské dj : g' (porovnejte medza : víťaz). V češtině už v 10. století za praslovanské dj bylo z (v staročeštině meźě, vítěź), v polštině je dz dodnes (miedza, zwycięzca). Integrační charakter měl i vznik krátkosti za původní akut v případech typu vrana, sila (v češtině vrána, síla).
Po změnách v 10. století, kdy se praslovanská stavba slabik zcela rozpadla a v souvislosti s tím se začalo měnit časování i skloňování, slovenština se začala vyvíjet samostatně jako ostatně i jiné západoslovanské jazyky.
Prehistorické období kultivování slovenštiny Kultivováním se myslí zdokonalování komunikačních schopností jazyka v rozličných historických podmínkách na úroveň, kdy může v náročnějším kulturním a společenském prostředí plnit úkony, které přesahovaly požadavky běžné komunikace.
V prehistorickém období dějin kultivování slovenského jazyka patří významné místo období Velké Moravy (zhruba do začátku 10. století). Novější výzkumy ukazují, že na Velké Moravě v době působení byzantské misie se ve vyšším společenském a kulturním prostředí používaly dvě různé kulturní formy jazyků – staroslověnština a kulturní forma domácího jazyka.
Staroslověnština byla vyspělý kulturní jazyk, který používali členové byzantské mise pozvaní na Velkou Moravu knížetem Rostislavem. Na Velkou Moravu si tento jazyk přinesli ze své vlasti. Z etnického hlediska to byl jazyk jihoslovanského původu. Vznikl v prostředí slovanských vzdělanců bydlících v Soluni a v jejím okolí. Ještě před odjezdem na Velkou Moravu Konstantin sestavil zvláštní písmo – hlaholici, kterou současně psali staroslověnské překlady nejpotřebnějších liturgických textů. Na Velké Moravě se staroslověnština dále rozvíjela. Kromě dalších pastoračních textů do ní přeložili i světské texty (například právní spis Zákon sudnyj ljudem), dokonce ji použili i na vlastní literární tvorbu (známé jsou například legendy Život Konstantinův a Život Metodějův). V původní podobě se staroslověnština nezachovala, známe ji však ze starších opisů, které vznikly ještě ve velkomoravském prostředí nebo po odchodu spolupracovníků Konstantina a Metoděje z Velké Moravy v prostředí bulharsko-makedonském, staroruském, českém nebo jinde.
Kulturní forma domácího jazyka na Velké Moravě se formovala zejména v dvorském a vzdělaneckém prostředí. Na velkomoravském panovnickém dvoře a na knížecích dvorech se řeč kultivovala zejména v souvislosti s vedením státu, zahraniční diplomacií a podobně. Některé zachované staroslověnské opisy naznačují, že ve dvorském prostředí se rozvíjel diplomatický, řečnický, respektive jednací styl.
Ve vzdělaneckém prostředí se uplatňovaly pastorační a literární styly. O existenci a podobě kulturní formy domácího jazyka na Velké Moravě podávají svědectví hláskové, gramatické a lexikální velkomoravismy v zachovalých staroslověnských památkách. Z nich nejdůležitější je hlaholská památka – Kyjevské listy. Památka se pokládá za včasný opis, který vznikl na velkomoravské půdě někdy na rozhraní 9.–10. století. Vyskytuje se v ní několik západoslovanských jevů, které do textu mohly proniknout jen z jazyka velkomoravských vzdělanců. Takové je například šč místo praslovanského sk, c místo praslovanského tj, a možná dz za praslovanské dj (zapsané hlaholským grafémem pro ž), koncovka -ъmь v instrumentálu singuláru mužského rodu, několik lexikálních nebo terminologických velkomoravismů a podobně. Stopy po domácím kulturním jazyku se v této hlaholské památce vyskytují systematicky, právě tak jako jevy staroslověnštiny (například epentetické ľ, 1 za praslovanské dl, tl a další). Z toho vyplývá, že hlaholský text zachovaného opisu Kyjevských listy prezentuje velkomoravskou variantu původní staroslověnštiny.
O existenci kulturní formy domácího jazyka na Velké Moravě podávají svědectví i starobylé lexikální europeismy, které se pořád vyskytují ve slovenštině a v češtině (ve slovenštině např. kmeť, koľada, skriňa, kniha), stejně jako i dobová slova terminologické povahy ustálené ve staré slovenské toponymii z 11.–12. století (například dvor, dvorec, kráľ, kostol, mučeník, štitár, hrnčiar, zlatník, otrok s doklady Duor 1156, Dorz 1113, Crali 1113, Mussenic 1113, Scitar 1113, Grinchar 1113, Zaltinc 1156, Otroč 1156).
Kulturní forma domácího jazyka na Velké Moravě etnicky souvisela se společensky a kulturně exponovanými velkomoravskými nářečími. Taková nářečí byla v oblasti střední a dolní Moravy, v oblasti Nitry a Ostřihomi. Archeologie zde odkryla knížecí a církevní stavby a listinné prameny, které dosvědčují kult Klimenta, patrona byzantské mise, například při Nitre v obci s charakteristickým historickým názvem Mučeník (s dokladem Mussenic 1113, dnes Močenok).
Odchod byzantské mise z Velké Moravy po Metodějově smrti (885), náhlý pád Velkomoravské říše na počátku 10. století a upevnění nadvlády staromaďarské vládnoucí vrstvy nad Slovenskem v první polovině 11. století, to vše rozhodlo, že započatý rozvoj staroslověnského i domácího písemnictví a nové kultury se na území Slovenska natrvalo zastavil. Ale reminiscence na velkomoravské období a stejně i cyrilometodějská idea příznivě působily v nejtěžších etapách slovenských národních dějin.
11. až 18. století
Gramatika, fonetika a lexika staré slovenštiny
Fonologie Ve vývinu fonologického systému a realizace jeho fonetické podoby se ve staré slovenštině výrazně projevila zejména tendence k zjednodušení a současně k symetrizování dílčích struktur.
Po změnách v 10. století měla stará slovenština samohlásky a – ä, o – e, ě, u – i, y, které mohly být jak krátké, tak i dlouhé. V krátkém vokalismu začalo nejdříve zanikat ä. V západní slovenštině zpravidla splynulo s a (pata), ve východní slovenštině s e (peta). Ve střední slovenštině se původní ä (nahrazující praslovanské ę) zachovalo po labiálních souhláskách (päta, mäso, žriebä, vädnúť), po jiných souhláskách se změnilo na a (ťahať, rad atd. ). Téměř v celé slovenštině staré ě splynulo s e a původní y s i. Jen v části jihovýchodní střední slovenštiny se uskutečnila změna y > e (z původního ryby je zde rebe a podobně).