Vojenská radiostanice je komunikační prostředek, využívající pro přenos informace elektromagnetické vlnění (radio) a který je konstrukčně navržen pro potřeby vojenského použití.
Pro různé stupně velení se radiostanice začaly používat již v první světové válce. Zpočátku se zde jednalo o jiskrové vysilače tlumených kmitů (Funkgerät) a přijimače na principu kohererů či krystalových (stykových) detektorů. Účinnost vysilačů a citlivost přijimačů této prvé generace byla nízká, pro reálný provoz tak vyžadovaly velké příkony z napájecích zdrojů. Rozměry a váha takovýchto radiostanic je předurčovala pro pevné pozemní či námořní použití Mobilní radiostanice byly též těžké a rozměrné a proto byly převáženy soupravami koňských povozů.
Ještě v průběhu prvé světové války byly uvedeny do praktického používání radiostanice, využívající tehdejší horkou novinku, kterou byla elektronka. Elektronky byly používány jako zesilovače i detekční stupně přijimačů, později i jako oscilátory a výkonové stupně vysilačů. Podstatně se tím snížily i požadavky na napájecí zdroje. To vše umožnilo zmenšení radiostanic natolik, že mohly být využívány i v letectví. Elektronky se pro další roky staly základem veškeré radiotechniky i elektroniky obecně.
Největší rozmach elektronkových radiostanic pak nastal ve druhé světové válce. Soupeřilo zde několik konstrukčních škol i průmyslových tradic. Obecně lze říci, že zatímco americká konstrukční praxe vycházela z běžné civilní komerční produkce, nepříliš komplikovaně upravené pro vojenské potřeby a často i s výskytem velmi originálních obvodových vychytávek, německá konstrukční škola vycházela z mimořádně důkladného, až marnotratně složitého mechanického základu a poměrně jednoduché, nekomplikované, leč precisně provedené obvodové techniky. Součástková základna spojeneckých i japonských radiostanic vycházela z běžné civilní produkce a její často nedostatečná odolnost někdy působila i provozní problémyHibbert, Christopher (2003) , Arnhem, London: Phoenix, ISBN 978-1842127278. Naopak kvalitu německých radiostanic a jejich součástkové základny se nepodařilo ani dlouhou dobu po válce překonat. Mnoho vojenských poválečných konstrukcí proto bylo hluboce inspirováno konstrukčním provedením těchto vynikajících zařízení.
S vývojem tranzistorů pak nastala miniaturizace a také odpadly problémy se žhavením elektronek i potřebou jejich napájení vysokým anodovým napětím. Dlouho však trvalo než se podařilo vyrobit vysokofrekvenční výkonové tranzistory pro vysoká kmitočtová pásma, což vedlo po přechodnou dobu k hybridním konstrukcím.
Bouřlivý rozvoj polovodičů a následně i rozvoj digitální techniky konstrukci radiostanic zásadně změnil. Dnešní (nejen) vojenské radiostanice mají šifrované digitální druhy provozu a může jimi být, coby základním komunikačním prostředkem, vybaven každý jednotlivý voják. Odkazy na jednotlivé komunikační prostředky Zde budiž představena zajímavá historická zařízení: Československé vojenské radiostanice Radiostanice A7B (RO22) Radiostanice RF-11 Radiostanice RM-31 (ve více versích) Radiostanice RS-41 – Třinec Přijímač R-3 Přijímač R-4 – Labe
Německé vojenské radiostanice Radiostanice Kl.Fu.Spr.d – Dorette Radiostanice Lo 70 KL 40 Marine-Gustav (Jalta) Přijimač Torn. E. b – Berta Přijimač Mw.E.c (Mittelwellenempfänger c) Přijimač Ukw. E. e – Emil Přijimač EKB (Přijimač R-5)
Externí odkazy https://www.nonstopsystems.com/radio/hellschreiber-mil-tx-rx.htm Přehled radiostanic používaných po válce v ČSLA (1945-1989) Vysílačky Harris v armádě: ideální řešení pro všechny Reference
Kategorie:Radiotechnika Kategorie:Vojenství