Dějiny spirituality jsou nová věda s mnohostrannými metodami. Její originálnost spočívá v tom, že zavádí události světa a oborů, v kterých svět žije ve svém každodenním životě niterný a náboženský rozměr. Pole bádání má opravdu rozsáhlé. Dvacet staletí křesťanství na Východě i na Západě, na Dálném východě a v ostatních světadílech, kam jen mohly proniknout východní nebo západní proudy. Vyžaduje studium osob, činných jednotlivců či teoretiků, kteří předávají různými způsoby svou duchovní zkušenost, nauku. Nechybí ani sledování a popis duchovních hnutí, z nichž některá zůstala zapomenuta, nebo se ze zapomenutí vynořila. Dějiny spirituality tíhnou k syntéze. K samotnému pojmu spiritualita: Pojmu spiritualita se využívá také k označení vědecké teologické disciplíny, zabývající se realizací křesťanského života, v tomto případě ale hovoříme o spirituální teologii, jako o systému obecného pojednání. Pojem „spiritualita“ zůstává vyhrazeno jejímu obsahu a zahrnuje konkrétní realizaci „křesťanského prožitku – Moioliho in vissuto cristaiano“.
Vývoj dějin spirituality
Prvotní církev a Nový zákon Myšlení apoštolů a novozákonních spisovatelů se soustředilo na osobu Ježíše z Nazaretu a dějinné poselství, které se nazývá „událost Ježíše“. Prvotní kázání evangelia obsahuje výroky, povzbuzování k obrácení, k víře a bratrskému životu, k vzájemné lásce a k lásce k Bohu. Teologické pohledy jsou spojeny se zásadami, v nichž se mluví o hříchu, o smrti, o Boží lásce k lidem, o Kristově přítomnosti v člověku, o zápase vnitřního člověka, o životě podle Ducha a o tajemném těle Kristově, o Božím království. Mnoho z toho je obsaženo v Novém zákoně, v Epištolách sv. Pavla.
Synoptická evangelia Ze čtyř kanonických evangelií jsou tři – tj. Markovo, Matoušovo a Lukášovo – podobná, souhladná (synoptická). Pokusy řešení vzájemné vazby synoptických evangelií lze rozdělit do několika skupin: a) hypotézy pracující s myšlenkou jednoho společného pramene, b) hypotézy pracující se vzájemnou závislostí/znalostí evangelií a c) s teorií dvou pramenů. O problematice bylo vydáno mnoho české i zahraniční literatury, jejíž autoři se podrobně věnují výzkumu textů evangelií.
Generace po období apoštolů Jedná se o dobu 1. a 2. století, ve kterých vznikaly zprávy, pojednávající o duchovních postojích, jaké zaujímaly generace následující po době apoštolské a často ještě židokřesťanské. V té době vznikla katecheze Didaché. Ve střetu s pohanským světem propuklo pronásledování a s ním i mučednictví. Křesťanské panny dávaly svým životem a činy základ ke vzniku řeholního života. Klement Alexandrijský je varoval proti výstřelkům enkratismu. Projevovaly se také silné gnostické tendence, které zavádějí mysl do spekulací. Mezi tyto prameny patří i apokryfické spisy. které vedou k nekontrolovatelné zbožnosti.
Spiritualita Klementa Alexandrijského, Origéna a kappadockých otců představuje ideál křesťanského gnostika, v němž se setkává poznání Písma a otevřenost světu. Z jeho díla vyvěrá optimismus. Origénes († 254) je mnohostranný vykladatel Písma. Rozvíjí duchovní smysl Písma a duchovní smysly křesťana. Nejmystičtější autor je Řehoř Nysský († 394). Jeho rozsáhlé dílo se zakládá na rozsáhlém teologickém a filozofickém základu. Jiný typ autora je Řehoř Naziánský († 389) zvaný Teolog. Byl biskupem na různých stolcích. Čtenáři v něm mohou rozpoznat jemného básníka a citlivého člověka. Zanechal dílo, které prochází mezi teologií, kontemplativní modlitbou, poezií, korespondencí a studiem Písma.
Mnišství Ve třetím století se rozvíjí nový duch, nový typ duchovního života, který zaznamená úspěch – mnišství. Vyšel z Egypta, ze Sýrie a z Palestiny. Záhy dobyl Západ. Od osobní inspirace k cenobitskému životu, který bude prožívat velký počet mužů a žen, od asketických cvičení zaměřených na moralismus k hlubokým úvahám učených mnichů ke kontemplaci. V cenobitismu vede problém řízení velkého množství lidí ke zrodu řehole. Má být výrazem Boží vůle a poslušnosti. Poslušnost nalézáme i mezi otci pouště, kde stařec „opat“ dává duchovní směrnice ohledně askeze, práce, pokory, mlčení, pokušení a myšlenek člověka. V této spiritualitě zabírá velký prostor boj proti zlému duchu, a činí nezbytným rozlišování. Výraznou osobností této doby je Antonín Veliký (259–356), Otec mnichů. V Malé Asii biskupové přemítali o cenobitském životě a prosazovali požadavek niternosti. Doslovný výklad evangelia u Basila Césarejského (330–379), jeho poslušnost všem přikázáním Písma a zřeknutí se vlastní vůle byly prožívány v komunitě podle lidské míry. V ní se ustálila rovnováha mezi modlitbou, ruční a intelektuální prací a povinnosti pohostinnosti. S Evagriem Pontiem (356–400) se vyjadřuje mnišská spiritualita syntetickou naukou. U Makaria (300–390) nalézáme osobní zkušenost s božskou přítomností. Makarius přiřazuje nepřetržitou modlitbu, světlo duchovního života, pohled srdce.
Spiritualita latinského Západu Spiritualita latinského západu je méně okázalá, více praktická, ale pevná a teologická. Cyprián z Kartága († 258), obrácený učitel řečnictví, musel bojovat o zachování jednoty jeho církve a jednoty univerzální církve. Jednotu spatřuje v eucharistii. sv. Ambrož z Milána (* 339–397) působí v ovzduší věroučných bojů proti ariánům a ve svém spise De officis dává duchovenstvu své církve první pojednání o kněžském životě. Jeroným (340/347–420) je překladatel a komentátor Písma, vůdce žen, nadšený propagátor mnišského života. Svatý Augustin (354–430) je nejvýznamnější osobností západní patristiky. Byl především teologem a svým dílem dal vzniknout navýsost pesimistické tradici. Zabýval se problémy vzniku zla a hříchu, lidstvo je v jeho pojetí massa perditionis – hříšná masa. Jeho názory jsou z velké části stále platné v křesťanských kruzích, především v protestantských směrech. Zabýval se i filosofickým problémem vztahu církve a státu, otázkou času apod.
Pastorální spiritualita Východu
Východní spiritualita Když chce východní křesťan dospět k zbožštění, vydává se na cestu askeze (vnitřního obrácení). Tato pouť, jak o tom svědčí pouštní Otcové, se skládá ze tří etap: očišťování, osvícení a sjednocení.
Jan Zlatoústý (347–407) vyjadřuje svou spiritualitu kazatelským způsobem života a svými spisy. Roky, které trávil jako mnich a pastorační činností zúročuje v umění přesvědčovat své posluchače o mravní ceně modlitby a milosti a o tom, že jednou z nejrealističtějších forem lásky je dávat almužny a rozdat svůj majetek. Zajímá se podrobně o stavy křesťanského života. Dalšími významnými osobnostmi jsou Cyril Jeruzalémský (315–386), Teodor z Mopsuestie (350–428) a Niketos z Remesiany. Od 3. století vydávají synody místních církví kánony, které pomáhají k lepšímu duchovnímu životu a pranýřují zlořády. V Mezopotámii působí jáhen Efrém (306–373). známý svými hymny a kázáními. V nich připomíná, že víra zahrnuje lásku a že se musí projevovat navenek.
Období před barbarskými nájezdy
Západní spiritualita Po plodném 4. století nastaly na Západě krušnější časy. Duchovních spisů ubývalo a duchovní osobnosti byly postaveny před velké problémy. Benedikt z Nursie (480–547) byl na počátku asketa a poustevník. Před tím, než uskutečnil integrální cenobitismus, seskupil své žáky ve dvanácti klášterech a poté sepsal Řeholi, která je originální tím, že předepisuje trvalý pobyt v klášterech. Pod autoritou opata mnich pěstuje poslušnost, mlčení a pokoru. Sám sv. Benedikt si znovu osvojil mnišskou pokoru. Životu kláštera dávala rytmus veřejná a soukromá modlitba. Dalším významným mužem tohoto období byl Řehoř Veliký (535–604), který měl vliv po celý středověk. Byl vůbec prvním mnichem, který byl ustanoven za papeže. Jeho Regula pastoralis je zpytování svědomí o umění pomáhat duším, které bude sloužit středověkému duchovenstvu. Dalším dílem jsou Dialogy. Vědom si lidské bídy ukazuje cesty kontemplace.
Východní spiritualita
Spisy autorů Areopagu V 7. století vznikly Spisy autorů Areopagu, které rozvádějí pojetí světa složeného z hierarchií, z nichž každá má ve své rovině úlohu zbožšťující a osvěcující. Mystická teologie mluví o božské tmě a oslavují sjednocení s transcendentním původcem všech věcí v duchovní nahosti. Představitelem tohoto směru je (Pseudo) Dionýsius. Na jeho ideály a navázal Maxim Vyznavač (580–662) a Jan Damašský (657–749). Později inspiroval sv. Viktora, cisterciáky, Viléma ze Saint Thiery, velké teology 13. století, například Tomáše Akvinského a později i mistra Eckharta, Taulera, sv. Jana od Kříže a školu karmelitánskou.
Období evangelizace Smysl pro pokání v 7. století byl obdobím evangelizace. Četní biskupové zakládali kláštery. A v té době podle vzoru Kolumbána (543–615) přinesli irští mniši na kontinent své „Penitenciály“ a hlásali pomíjivost světa.
Irsko V Irsku se rozšířila forma života, které ponechávala velký prostor zpovědi a soukromého pokání. Počínaje tímto mnišským pokáním si zpověď získala svými sazebníky a svým přísným zpytováním svědomí půdu v životě křesťanů a učinila svědomí hříšníků citlivějším. To vedlo k usilovnějšímu vnějšímu umrtvování. Jednou z jeho nejznámějších forem je věčné putování. Také knihy inspirované Řehořem Velikým věřícím pomáhali, aby žili jako dobrovolní kajícníci proniknutí pocitem hříchu a strachem ze soudu. Zkroušenost je tedy jedním z nejrozšířenějších duchovních citů.
Hésychie Na Východě byl výrazným představitelem Jan Klimak, který byl poustevníkem a cestoval do Egypta. Dříve, než se stal představeným mnichů na Sinaji, uspořádal poučky o mnišství do třiceti „příruček“ duchovního žebříčku, která sahá od rozchodu se světem až k získání základních ctností a k boji proti vášním, od praktického života ke kontemplaci ve spojení s Bohem v hésychii. Hésychie je klid pozůstávající z vnějšího a vnitřního ztišení. Toto téma bude rozvíjet hnutí hésychastů v kontroverzi s Palamasem a v ruské mnišské obnově.
Duchovní život za karolínské doby Nástup Karla Velikého (742–814) měl vliv na spiritualitu jeho říše. V době, kdy byla oblast časná a duchovní spojena, nutně vedla autorita křesťanského vladaře, který svolával synody, vydával zákony, podporoval teologickou tvorbu a organizoval školství, k obnově, kterou nazýváme karolínskou renesancí. Zákonodárství Karla Velikého je prosyceno duchem evangelia (podobně jako zákonodárství Konstantinovo). Významným laikům jsou adresována pojednání o spiritualitě, která jim připomínají jejich moc, odpovědnost, povinnosti a ctnosti, které mají pěstovat. Radí jim, aby četli Písmo a pomáhali chudým. Mezi duchovenstvem vznikl zájem o sdružování a oživení duchovního života. Chrodegangovi, biskupovi z Metz, to umožnilo, aby dal kanovníkům statut, podle kterého by mohli svou pastorací sloužit všem. Mezi mnichy byl znát výlučně vliv benediktýnské řehole, která se začala komendovat, kdežto Benedikt z Aniane (asi 750–821) ji převzal, obnovil mnišský řád a přidal jiné modlitby k liturgickému oficiu. Bez valného zájmu té doby zůstala myšlenka Jana Scotta Eriugena (816–877), který zavedl do západního myšlení (Pseudo) Dionýsiův platonismus a apofatismus.
Temná staletí Reformní snaha za úpadku v 10. a 11. století probíhala v době, která je nazývána jako železný věk, jako temná staletí. Církve, včetně Říma, byla v rukou laiků. A jejich pohnutky a snahy nebyly vždycky duchovní. Ambice velmožů, simonie, nezdrženlivost a nevědomost duchovenstva podporovaly všeobecný úpadek.
Petr Damiani (1007–1072) byl prorokem samoty a kritizuje a soudil zlořády, které se usadily v církvi. Předkládal feudálním pánům ideál věrnosti a loajality, aby dali své síly do služeb a obrany bezbranných a slabých. Instituce Božího příměří, která omezuje krvavé soupeření, ale úplně ho nepotlačuje, pomohl křesťanským rytířům vrátit křesťanskou duši.