Bitva u Ulmu bylo ozbrojené střetnutí války třetí koalice, ve kterém se utkala vojska napoleonské Francie a Rakouského císařství. Proběhla od 15. října do 20. října 1805 u města Ulm na území Bavorska (v dnešním Německu).
Skončila tím, že se rakouské vojsko pod velením generála Macka vzdalo čtyřem francouzským sborům pod velením maršálů Francie Murata, Neye, Lannese a Soulta.
Kapitulaci však unikly některé části Mackovy široce rozptýlené armády, které se později připojily k ruské armádě generála Kutuzova, jež se nacházela v prostoru rakouského města Linec (Linz), načež byl zahájen společný ústup před francouzskými silami podél Dunaje k Vídni.
Pozadí bitvy Francouzská revoluce, která započala roku 1789, přinesla svržení a posléze popravu krále Ludvíka XVI., vládce Francouzského království. Mladá revoluční republika se musela posléze vypořádat s několika pokusy o invazi od jiných evropských monarchií, které vývoj v bývalém království značně znepokojil. Po úspěšném odražení nepřátelských ofenziv se revoluční vojska postupně dostávala do útočných operací, které vyvrcholily nebývale úspěšnou operací Italské armády pod velením generála Napoleona Bonaparteho v letech 1796 - 1797. Na toto tažení posléze navázal Napoleon Bonaparte znovu, ovšem už v pozici konzula Francie v roce 1800, kdy po bitvě u Marenga (v Itálii) a bitvě u Hohenlinden (v Německu) podepsal rakouský panovník František I. roku 1801 mírovou smlouvu z Lunéville, kterou Francii odstoupil značnou část severní Itálie.
vlevo|náhled|Obraz zpodobňující přístav v Boulogne-sur-Mer, v pozadí na kopcích francouzská invazní armáda pro vpád do Velké Británie Rakousko bylo následováno v roce 1802 Velkou Británií a Amienským mírem, klid zbraní však netrval dlouho - už roku 1803 byly obě země rozdělené průlivem La Manche ve válce znovu. Generál Mortier obsadil Hannoversko, tehdy rodovou držbu britského krále, a na severu Francie začaly vznikat vojenské tábory s osádkou 150 000 mužů pro invazi do Anglie. Britská flotila sice byla schopna francouzské vylodění zastavit, jednalo se o nejmocnější námořní sílu tehdejšího světa, ale pozemní britské vojsko bylo malé a slabé. Britové se tak přiklonili k poměrně tradiční taktice - začali vytvářet protifrancouzskou koalici na kontinentě, kterou by finančně vydržovali.
náhled|upright|Busta Františka II., císaře Svaté říše římské Země, která se k Britům přidala takřka okamžitě, bylo carské Rusko. Vojáci impéria se podíleli už na válkách druhé koalice (1799 - 1801), kdy maršál Suvorov Francouze několikrát zahnal na útěk, než se Rusové s tehdejšími spojenci rozhádali. Nový ruský car Alexandr I., který nastoupil po vraždě svého otce Pavla I. v březnu 1801 (jeho podíl na otcově vraždě je dodnes neznámý, pravděpodobně minimálně věděl, že k ní dojde) se toužil zaskvět před celou Evropou, a Napoleona ze srdce nenáviděl. Alexandr začal přemlouvat Františka II., rakouského císaře. Ten měl pro válku pramálo chuti, jeho jednotky byly Francouzi pravidelně poráženy a on tušil, že jeho země nemá kapacity se Napoleonovi vyrovnat. Ve Vídni však působila válečná klika vedená císařovým bratrem, arcivévodou Janem, a prezidentem Dvorské válečné rady Mackem von Leiberichem (ten nahradil jiného Františkova bratra Karla, nadaného vojevůdce, který s válkou nesouhlasil), která si byla jista, že případný konflikt skončí rakouským úspěchem.
náhled|upright|Napoleon I., císař Francie Roznětkou dalšího válečného konfliktu se stala obdoba "speciální operace" v podání Francouzů, kteří mezi 15. - 16. březnem 1804 překročili hranice neutrálního Bádenska v něm zajali příbuzného popraveného Ludvíka XVI., vévodu d´Enghien. Po krátkém soudu byl vévoda popraven 22. března 1804 na francouzském území, ale zvěsti o francouzském narušení bádenské neutrality už se šířily Evropou - ostatní monarchové cítili oprávněné obavy. Pokud Francouzi takovým způsobem nakládají s vlastní bývalou aristokracií, jak naloží se svými nepřáteli? 18. května 1804 přilil Napoleon olej do ohně, když byla po národním plebiscitu provedena přeměna republiky v císařství, přičemž on sám se stal suverénním absolutistickým vládcem (oficiální korunovace se konala 2. prosince 1804, kdy papež Napoleona pomazal a ten si pak sám nasadil korunu). František II., který byl císařem Svaté říše římské, situace využil a nechal se prohlásit i císařem rakouským - jako František I.
Během roku 1804 došlo ke konečnému upevnění proti-napoleonské koalice. Rakušané přislíbili 235 000 vojáků, Rusové 115 000 - Britové zajistili finance na vyzbrojení a provoz armády během tažení. Císař František začal přesouvat jednotky k italské hranici, kde plánoval válečné operace zahájit, jelikož odebrání italských provincií Rakouské impérium doposud trápilo. Napoleon reagoval přeměnou loutkové republiky na severu Itálie v italské království, zatímco jiný provizorní útvar, republiku Ligurskou (Janov) přičlenil rovnou ke kmenovému území Francie. Posléze se ke třetí koalici (jak byl pak Rakouska, Ruska a Velké Británie nazýván) přidalo i Švédsko. 28. července 1805 byla v Sankt - Petersburgu podepsána finální dohoda, kterou Rakousko potvrdilo definitivně 9. srpna 1805. Rakušané měli k Napoleonovi nejblíže, proto začali v rámci koaličních dispozic řadit jednotky na hranice - s velkým důrazem na hlavní úder vedený v Itálii. Pro německé válčiště, které mělo pro monarchii druhotnou úlohu, byla vyčleněna armáda 85 000 mužů, kterou měl vést Ferdinand d´Este, bratranec rakouského císaře - spolu s ním byl ale v armádě i prezident válečné rady Mack von Leiberich, který si držel faktické vedení seskupení. Rakouské sbory mohly počítat s přislíbenou podporou v podobě ruské 4. armády pod velením generála Kutuzova, která už byla na cestě. Další koaliční útvary se pomalu přesouvaly do pozic s cílem Napoleona zahltit na několika evropských válčištích souběžně. Napoleon však koaliční armády předešel.
Počátek tažení náhled|upright|Portrét faktického velitele rakouské armády, barona Karla Macka von Leiberich náhled|Úvodní operace - jasně viditelný rakouský postup k Ulmu a koncentrace francouzských sil na vlastních hranicích|300x300pixelů Napoleon měl na výběr ze dvou válčišť - jemu známou severní Itálii, nebo prostor dnešního Německa, kde doposud neválčil (při druhé koaliční válce měl tamější armádu na starost generál Moreau). Z důvodů lepší logistiky (cesta z tábora u kanálu La Manche byla k Německu kratší než k Itálii) a osobní preference se nakonec rozhodl okusit německé válčiště. Jeho plán byl jednoduchý - předejít spojence dřív, než udeří oni, a po toku Dunaje se dostat až k Vídni, s cílem po cestě svést rozhodující generální bitvu. S úderem vyčkával delší dobu, jelikož pořád preferoval možnost invaze do Anglie. Na konci srpna se však ukázalo, že ani jedna ze dvou francouzských flotil na severu země se nedokáže přes britskou blokádu dostat z vlastních přístavů, a spojená francouzsko - španělská flotila pod velením admirála Villeneuva vyčkávala v té době ve španělském Cádizu. Rozhořčený Napoleon zavelel sborům směr Německo a ve dnech 25. srpna až 3. září 1805 se začaly jednotlivé sbory odpoutávat od pobřeží směrem k Rýnu, který byl 500 kilometrů daleko.
Napoleonův plán počítal se třemi hlavními nástupními prostory, z kterých měly sbory postupně semknout obklíčení kolem hypotetické rakouské armády, která by se nechala vlákat do pasti. Nejseverněji se nacházel I. sbor maršála Bernadotteho (18 000 mužů), jehož východištěm byl Würzburg, město ležící v půli cesty mezi Frankfurtem nad Mohanem a Norimberkem. Spolu s ním měl do akce vyrazit druhý sbor maršála Marmonta (20 000 mužů) a posléze se přidali i Bavoři, kteří byli z vlastní země vyhnání v počátcích rakouského útoku. Další dva sbory, III. maršála Davouta (28 000 mužů) a IV. maršála Soulta (32 000 mužů) měly určený nástupní prostor v oblasti Mannheimu, asi 80 kilometrů jižně od Frankfurtu n. Mohanem. Hlavní část armády se samotným Napoleonem nastupovala do boje z nejzápadnějšího stanoviště v okolí Štrasburku. S císařem putoval V. sbor maršála Jeana Lannese (27 000 mužů), VI. sbor maršála Neye (25 000 mužů) a armádní jezdectvo pod velením švagra císaře, Joachima Murata (20 000 jezdců). Tyto tři seskupení doprovázela nezbytná císařská garda (5000 elitních vojáků). Zálohu tvořil VII. sbor maršála Augereaua v počtu 15 000 vojáků. Celkem se jednalo o zhruba 200 000 vojáků s 396 děly, kteří se valili směrem k prozatím osamocené armádě generála Macka.
Zatímco francouzské jednotky pochodovaly prostorem Francie a Německa, rakouská strana zahájila válečné operace. 24. srpna 1805 vyhlásil císař František I. Napoleonovi válku a 7. září byl bavorský kurfiřt vyzván, ať se k rakouskému úsilí přidá. Kurfiřt však nemínil Rakušanům pomoci, byl v alianci s Francií, a kvapně opustil svůj sídelní Mnichov v čele armády (20 000 mužů), s kterou vykročil vstříc francouzským silám. O den později rakouské oddíly vpadly do Bavorska a rychle obsadily hlavní město. Baron Karl Mack, velitel armády, obsadil v čele 30 000 mužů svého vojska 18. září strategicky položené město Ulm (v půlce cesty mezi Stuttgartem a Mnichovem), kde se zastavil a vyžádal si posily. Od vídeňského dvora obdržel dalších 35 000 mužů a celou armádu začal rozptylovat podél řeky Iller, přičemž tvořil bojovou linii mezi Ulmem a jižně položeným Memmingenem. Obranný plán počítal s tím, že křídlo u Memmingenu je jištěno rakouskými Alpami, a v případě ústupu na severu ochrání ustupující vojsko velké německé řeky a česká Šumava. Mack však ústupovou cestu nijak nezajistil, neměl připravený proviant, ani případný plán ke stažení. Jeho sebevědomí bylo značné a Francouze hrubě podcenil. Navíc očekával v první polovině října příchod ruské armády generála Kutuzova - Rusové však používali starý juliánský kalendář se zpožděním dvanácti dnů, a plánovali dorazit až v druhé polovině měsíce.
Bleskový francouzský vpád vlevo|náhled|300x300pixelů|Francouzský "blitzkrieg" - úder do týlu rakouské armády na začátku října 1805 Zatímco baron Mack konsolidoval pozice v Ulmu, vydala se francouzská armáda do německých zemí. 26. září 1805 vyrazil jako první V. sbor maršála Lannese s armádním jezdectvem pod velením Joachima Murata, o tři dny později za nimi vyrazila císařská garda - vojska překračovala Rýn a směřovala ze tří směrů k bavorské pozici rakouské armády. Ze severu se hnuly I. a II. sbor, od Mannheimu ze severozápadu III. a IV. sbor, hlavní jádro sil od Štrasburku na hraničním pomezí, a v nejjižnější části maršal Ney se VI. sborem z oblasti Karlsruhe. VII. sbor maršála Augereaua vyrazil z nejjižnější Basileje a kryl pravé křídlo celého uskupení, roztaženého na 200 kilometrech, přičemž jádro sil (150 000 mužů v severozápadní sféře) táhlo na území širokém pouhých 60 kilometrů. Rychlost Grande Armée činila zhruba 25 - 30 kilometrů za den, vojska pochodovala zrychlenými pochody. Malá část armády clonila na západ od Ulmu v prostoru neprostupného Schwarzwaldu, kde vytvářela dojem, že tu potáhnou hlavní síly. Armádní sbory pochodovaly téměř bez střetů a potyček, jelikož baron Mack čas nevyužil moudře a víceméně si jistil jen blízké okolí Ulmu. Francouzi měli již dopředu prostor rekognoskován s pomocí zvědů a přeběhlíků, takže přesně věděli kde se nachází které Mackovy síly.