Vtělená kognice představuje v kognitivní vědě výzkum který klade důraz na důležitost formativní role prostředí při vývoji kognitivních procesů. Obecná teorie tvrdí, že kognitivní procesy se vyvíjí když se z interakcí, které jsou orientované na cíl a probíhají v reálném čase, mezi organismy a jejich prostředím, vynoří propojené systémy. Povaha těchto interakcí ovlivňuje tvorbu a blíže specifikuje charakter vývoje kognitivních kapacit.
Jelikož byla teorie vtělené kognice formulována v různých podoborech kognitivní vědy (to jsou: vývojová psychologie, umělá inteligence/robotika, lingvistika a filosofie mysli), tento výzkumný program je stále ve vývoji. Všechny koncepty však již sdílí jednu nezbytnou podmínku pro kognici, aby byla vtělená: hlavní pojetí vtělenosti je chápáno jako unikátní způsob sensomotorických kapacit organismu umožňujících mu se úspěšně interagovat s jeho environmentální nikou. Všechny různé formulace obecné teorie vtělené kognice navíc sdílí společný cíl vyvinout (kognitivní) vysvětlení, které zachycuje způsob, jakým na sebe mysl, tělo a svět vzájemně působí a vzájemně se ovlivňují směrem k adaptivnímu úspěchu organismu.
Obecná charakteristika (psychologie, kognitivní věda) Nejdůležitější předpokladem vtělené kognice je tvrzení, že sensomotorické schopnosti organismu, těla a prostředí hrají důležitou roli nejen v kognici, ale i ve způsobu jakým spolu tyto elementy interagují a tím umožňují vývoj jistých kognitivních schopností a určují jejich povahu.
Následující předpoklady dále rozvíjí tento hlavní výrok: akce orientované na cíl probíhající v reálném čase forma vtělení určuje typ kognice kognice je konstruktivní
Akce orientované na cíl probíhající v reálném čase Myšlenka pochází ze schopnosti jednat v prostředí: organismus se naučí ovládat své pohyby a vykonávat jisté akce. Vyvine si pochopení svých percepčních a motorických schopností, které slouží jako první důležitý krok k získání komplexnějších kognitivních procesů (jako např. jazyk).
Důležitou roli pro vtělenou kognici a především tento předpoklad hrál výzkum Esther Thelen, která se mimo jiné zabývala právě vývojem základních sensomotorických akcí. V roce 1994 si položila otázku: jak se může někdo naučit to, o čem neví, že se to může naučit? Tedy je třeba specifikovat úkoly a cíle učení? Potřebuje dítě znát co se má naučit, aby se to naučilo?Linda B. Smith, Movement Matters: The Contributions of Esther Thelen, dostupné z http://www.castonline.ilstu.edu/smith/405/readings_pdf/midterm_09/q1_f09.pdf
Ve svém výzkumu Thelen prokázala, že dítě dokáže objevit obojí: úkol i řešení skrze prozkoumávání. Spontánní pohyb vytváří jak úkoly tak příležitosti pro učení. Thelen provedla studii dětí učících se uchopení předmětů. Při této studii monitorovala vývoj čtyř dětí po dobu 3 měsíců od doby kdy neuměly nic uchopit až po fázi kdy to již zvládly. Při pozorování byly odhaleny různé vzorce chování. Některé děti na počátku zřídka hnuly svou paží a jen seděly a pozorovaly dění kolem sebe. Jiné děti byly více aktivní a neustále mávaly a třepotaly svými pažemi. Tyto děti, aby byly schopné cokoliv uchopit, se tedy nejprve musely naučit zklidnit své pohyby a nasměrovat paže ke svému cíli. První zmíněné děti, se naopak musely naučit zvýšit svou aktivitu, tedy v první řadě zvednout své ruce z jejich standardní pozice podél těla. Všechny děti se nakonec úkol naučily; řešení našly pomocí zkoumání pohybového prostoru.
Cílově orientované akce jsou pro teoretiky jedním z nejdůležitějších předpokladů. Tvrdí, že myšlenka a jazyk by neexistovaly bez těchto počátečních procesů – tyto nízkoúrovňové akce a pohyby jsou vnímány jako nezbytné pro vývoj vyšších kognitivních schopností.
Forma vtělení určující typ kognice Způsob, jakým jsme ztělesnění, určuje vzory akcí, které můžeme vykonávat, a tyto vzory pak formují naše kognitivní funkce (způsob, jakým vytváříme koncepty a kategorie). Mnoho teoretiků totiž tvrdí, že tvorba konceptů a kategorií je umožněna a omezena určitými sensomotorickými zkušenostmi organismu.
Příkladem různých forem vtělení a jejich určení kognice je srovnání dítěte a štěněte a jejich způsobu uchopení míče. Dítě nejpravděpodobněji použije své ruce, protože tím získá největší kontrolu na daným objektem. Štěně má však jiné predispozice a míček uchopí do tlamy.
Kognice je konstruktivní Koncepty a kategorie jsou aktivně tvořeny – nejsou jen výplodem pozorování prostředí zdánlivě nezávislém na pozorovateli. Forma vtělení nejen omezuje naší interakci s okolním světem, ale také určuje, jak se nám jeví. Hlavní myšlenka konstruktivní kognice tak říká, že určité vlastnosti prostředí jsou vykonstruované pozorovatelem v závislosti na relevantních faktech, včetně úkolu, který zamýšlí splnit (akce orientovaná na cíl). Z toho vyplývá, že prostor X může být vnímán různě jedním a tím samým organismem v závislosti na úkolu, který plní. Například jedinec zamýšlející posekat trávník vnímá dané prostředí jinak, než když na něm později bude hrát fotbal.
Teoretický předpoklad, že některé formy kognice jsou konstruktivní, je podporován stále větším množstvím teoretiků z různých vědních disciplín. Varela a spol. tvrdí, že párování mezi organismem a prostředím má za následek konstruktivní kognici.
Lakoff a Johnson (1999) tvrdí, že kognice je konstruktivní, jelikož zahrnuje projekční schémata, jejíchž kombinací se vytváří metaforická porozumění světa.
Vtělená vs tradiční kognitivní věda (Filosofie) Zvažme čtyři asociativní příklady úkazů které motivovaly vědu vtělené kognice. Většinou gestikulujeme když s někým mluvíme. Gestikulace usnadňuje nejen komunikaci ale i zpracování jazyka.McNeill, D., 1992, Hand and Mind: What Gestures Reveal about Thought, Chicago: University of Chicago Press. Zření většinou řídí akci, a tělesné pohyby a zpětná vazba jež generuje jsou mnohem úžeji spjaty s vizuálním zpracováním než se předpokládalo v tradičních modelech vidění.O'Regan, J.K. and A. Noë, 2001, “A sensorimotor account of vision and visual consciousness,” Behavioral and Brain Sciences, 25 (4): 883–975. Neurony (zrcadlové neurony) pálí nejen když vykonáváme nějakou akci, ale i když pozorujeme druhé jak vykonávají tu stejnou akci.Rizzolatti, G., and L. Craighero, 2004, “The Mirror-Neuron System,” Annual Review of Neuroscience, 27: 169–192. Většinou jsme schopni provádět kognitivní úkony jako pamatování mnohem efektivněji, využijeme-li k tomu naše tělo, nebo dokonce části prostředí které nás obklopuje, abychom ulevili naši interní paměti a zjednodušili způsob kognitivního zpracování.Donald, M., 1991, Origins of the Modern Mind: Three Stages in the Evolution of Culture and Cognition, Cambridge, MA: Harvard University Press.
Ačkoliv úkazy jako 1. – 4. motivují vědu vtělené kognice, odvolání na ně při tvorbě podstatnějších závěrů – jako například, že tradiční kognitivní věda má mnoho nedostatků, nebo že dominantní postoje ve filosofii mysli (př. funkcionalismus) jsou chybné – vyžadují více filosofických argumentů. Jelikož potřebná argumentace se typicky odvolává na jiné koncepty zaměřené na empiricky-informovanou filosofii mysli a kognitivní vědy samotné (př. modularita a nativismus), debata o vtělené kognici se stala žhavým tématem kognitivní vědy současnosti.Adams, F. (2010). "Embodied cognition". Phenomena of Cognitive Science 9 (4), doi:10.1007/s11097-010-9175-x.Aizawa, K., 2007, “Understanding the Embodiment of Perception,” Journal of Philosophy, 104: 5–25.Chemero, T., 2009, Radical Embodied Cognitive Science, Cambridge, MA: MIT Press.Shapiro, L., 2011, Embodied Cognition. New York: Routledge.
Tradiční kognitivní věda zajisté koncipovala centrální kognitivní zpracování, to co nazveme kognicí v užším slova smyslu, při abstrahování od tělesných mechanismů zpracování vjemů a motorické kontroly. Výzkumy v oblasti umělé inteligence znázornily tento pohled kognice (v užším slova smyslu) na empirických příkladech a byly jedním z hlavních cílů zkoumání vtělené kognice. Výzkum vtělené kognice se hlavně zaměřuje na porozumění veškerých percepčních, kognitivních a motorických kapacit, kterými disponujeme, kognice v širším slova smyslu, jako kapacity závislé na vlastnostech fyzického těla.
Vtělená kognice má jisté vztahy k situované kognici.Smith, B.C., 1999, “Situatedness/Embeddedness”, in The MIT Encyclopedia of the Cognitive Sciences, R.A. Wilson and F.C. Keil (eds.), Cambridge, MA: MIT Press, pp.769–770.Robbins, P. and M. Aydede (eds), 2010, The Cambridge Handbook of Situated Cognition, New York: Cambridge University Press. Jako paradigma situované kognice může být věda vtělené kognice rozlišována z obou pohledů (studií): vestavěné kognice a teorie rozšířené kognice.
Vtělená kognice se odvolává na myšlenku, že kognice vysoce závisí na aspektech těla organismu nepočítajíce mozek. Bez vlivu těla (vnímání a konání) by myšlenky neměly smysl a mentální záležitosti by nevyjadřovaly ty samé charakteristiky, které nyní vyjadřují. Myšlenka ve vestavěné kognici naopak zastává pohled, že kognice vysoce závisí na přírodním a sociálním prostředí. Soustředěním se na strategie, organismy používají úlevu kognitivních procesů na prostředí – to klade důraz obzvláště na způsoby jakými je kognitivní aktivita rozdělována napříč organismu a jeho fyzického, sociálního a kulturního prostředí.Suchman, L., 1987, Plans and Situated Action, Cambridge University Press.Hutchins, E., 1995, Cognition in the Wild, Cambridge, MA: MIT Press. Teze o rozšířené kognici říká, že kognitivní systémy se samy rozšiřují za hranice individuálního organismu. V tomto pohledu, vlastnosti fyzického, sociálního a kulturního prostředí organismu zvládnou více než je rozdělení kognitivních procesů: mohou také částečně ustanovit organismus (agenta) kognitivním systémem.Clark, A., and D. Chalmers, 1998, “The Extended Mind,” Analysis, 58: 10–23.Wilson, R.A., 2004, Boundaries of the Mind: The Individual in the Fragile Sciences: Cognition, Cambridge University Press.Clark, A., 2008, Supersizing the Mind: Embodiment, Action, and Cognitive Extension, New York: Oxford University Press.Menary, R. (ed.), 2010., The Extended Mind, Cambridge, MA: MIT Press.
Věda vtělené kognice může být snadno rozlišována od výše zmíněných forem situované kognice, a mnohdy je to velmi důležité, pro širší filozofická témata je mnohdy dobré zvažovat tyto pohledy dohromady.
Kognitivní věda a lingvistika George Lakoff a jeho spolupracovníci získali řadu důkazů, že lidé užívají jejich porozumění známých objektů, akcí a situací k porozumění jiných, složitějších domén (př. matematika). Lakoff tvrdí, že veškerá kognice je založena na znalosti pocházející z těla a že ostatní domény jsou mapovány na naši vtělenou znalost za použití kombinace konceptuálních metafor, obrazového schématu a prototypů.
Konceptuální metafora Lakoff a Johnson poukázali, že lidé všudypřítomně používají metafory, které operují na konceptuální úrovni (mapují konceptuální doménu na jinou doménu), zahrnují nespočetné množství výrazů, a že stejné metafory jsou užívány konvenčně napříč kulturou.Lakoff, George and Johnson, Mark (1980) Metaphors We Live By. University of Chicago Press. Lakoff, George and Turner, Mark (1989) More Than Cool Reason: A Field Guide to Poetic Metaphor. University of Chicago Press.