Pračeština je nejstarší vývojové stadium češtiny jako samostatného jazyka (konec 10. století – asi polovina 12. století). Vyvinula se z praslovanštiny (nejdříve se její západní dialekt postupně oddělil od východního a jižního a pak se rozdělil na různé jazyky). Jazykovědcům je známa pouze její rekonstruovaná podoba vytvořená srovnáváním staroslověnštiny, rekonstruované praslovanštiny a nejstarších památek Staré češtiny (a jiných slovanských jazyků).DITTMANN, Robert; KUČERA, Karel; MARTÍNEK, František; NEJEDLÝ, Petr; REJZEK, Jiří; VAJDLOVÁ, Miloslava; ZIKÁNOVÁ Šárka. Historická mluvnice a historická lexikologie. Praha: Filozofická fakulta Univerzity Karlovy, 2017 Z tohoto období neexistují písemné doklady. Funkci spisovného jazyka tehdy zastávala latina a v menší míře také církevní slovanština české redakce.

Hláskosloví Nejranější změny praslovanštiny byly společné všem západoslovanským nářečím, byla to především palatalizace veláry ch na š (vьšь všechen), kdežto ve východoslovanských a jihoslovanských (které ještě tvořily jednotnou skupinu) vzniklo s (vьsь). V 10. století došlo, podobně jako v řadě dalších slovanských jazyků, k zániku a vokalizaci jerů podle tzv. Havlíkova jerového pravidla (liché jery zanikly a sudé silné se vokalizovaly (počítáno od konce slova)) (pьsъ > pes, pьsa > psa), ke kontrakci skupin vokál + j + vokál (dobriji > dobr’í, dobroje > dobré) a denazalizace nosovek ę [ẽ] na ä a ǫ [õ] na u. Zánik lichých jerů vedl k završení fonologizace protikladu palatalizovanosti (změkčenosti) a nepalatalizovanosti konsonantů, ke střídání vkladného e a ∅. Posílil se i protiklad kvantity (délky) u vokálů. Právě vytvoření korelačních párů dlouhý a krátký vokál vedlo k zániku jerů, protože jery k sobě dlouhé protiklady neměly, vyslovujíce se jako redukované u [ŭ] a i [ĭ].

Pračeština měla tedy na počátku 7 krátkých a 7 dlouhých samohlásek, které se dají rozdělit na přední (ä, e, i), střední (y), zadní (a, o, u). Každá samohláska mohla stát jak po tvrdé (tj. zadnější podoba: a, ä, e, o, u), tak po měkké souhlásce (tj. přednější podoba: ʼa, ʼä, ʼe, ʼo, ʼu), výjimku tvořilo měkké „i“, které stálo vždy po měkkých souhláskách, a tvrdé „y“, které stálo vždy po tvrdých. Samohláska „o“ se po měkkých souhláskách vyskytovala rovněž zřídka, neboť již v praslovanštině se ʼo změnilo v e. Všechny vokály mohly být dlouhé i krátké. Dále existovaly tři krátké a tři dlouhé dvojhlásky: /i̯u/, /i̯uː/, /i̯e/ (přepis. ě), /i̯eː/ (přepis. ie), /i̯a/ a /i̯aː/. Všechny tyto dvojhlásky stály pouze po měkkých souhláskách. Samohláska přepisovaná jako ä se pravděpodobně vyslovovala jako anglické [æ] a y jako polské [ɨ]. Některé souhlásky měly, stejně jako samohlásky, své tvrdé (b, p, v, m, n, d, t, r, l, z, s) a měkké podoby (bʼ, pʼ, vʼ, mʼ, nʼ, dʼ, tʼ, rʼ, lʼ, zʼ, sʼ). Dále existovaly souhlásky tvrdé (g, ch, k) a měkké (ž, š, č, cʼ, j, ň). Toto rozdělení mělo zásadní vliv na další vývoj. Souhláska f v pračeštině ještě nebyla, souhláska v se vyslovovala obouretně, asi jako anglické „w“, a namísto dnešního h se v pračeštině nacházelo g.

Později došlo k depalatalizaci konsonantů před e a ä (patʼero > patero; svʼätý > svätý). Tím se snížila frekvence výskytu palatalizovaných konsonantů, ale zároveň byl protiklad palatalizovanosti posílen. Před koncem 12. století ještě nastala změna ä/ʼa > a/ě. Na konci slov došlo vždy k přeměně na ě (sä > sě; duša > dušě; slyšä > slyšě), uprostřed záleželo na tom, zdali je následující samohláska (popř. souhláska) měkká či tvrdá (päta > pata; päť > pěť; pǟtý > pátý; slyšal > slyšal; slyšali > slyšěli). Jediné dvojhlásky /i̯e/ a její dlouhá podoba /i̯eː/ se zcela zachovaly z pračeštiny do staré češtiny. Dvojhlásky /i̯a/ a /i̯aː/ se přehlasovaly na /i̯e/ a /i̯eː/ (boži̯á > boži̯é) a dvojhlásky /i̯u/ a /i̯uː/ se přeměnily na /u/ a /uː/, ovšem souhlásky před nimi zůstaly měkké (znameňi̯ú > znameňú). pračeština výslovnostLabiálaAlveoláraPostalveoláraPalatálaVeláraNazálaPlozivaAfrikáta()()Frikativa()()Approximanta, Vibranta  PředníStředníZadníUzavřené Středové   Otevřené Dvojhlásky

Tvarosloví Ve skloňování (deklinaci) jmen dochází ke střetávání tradičního rozdělení podle zakončení kmene a novějšího principu rodového (rozdělení na maskulina, feminina a neutra), který rostl na významu. Existovalo trojí mluvnické číslo: kromě singuláru a plurálu ještě duál (dvojné číslo).

V časování (konjugaci) sloves se rovněž uplatňuje duál. Minulé děje se vyjadřují aoristem, imperfektem, perfektem (dnes prétéritum), předminulé plusquamperfektem (antepréteritem). Futurum (budoucí čas) ještě není ustáleno, používá se často přítomný čas. Vidový protiklad dokonavosti a nedokonavosti dosud není plně vytvořen, přežívají slovesa obouvidová a bezvidová.

Slovotvorba Pračeské Slovotvorné odvozovací prostředky už byly relativně rozvité a pomáhaly podle potřeb společnosti vytvářet bohatou slovní zásobu.

Podstatná jména měla poměrně vyspělou slovotvorbu. Všechny důležité významové kategorie byly už konstituovány (podst. jména konatelská, obyvatelská, činitelská, prostředky činnosti, výsledky činnosti, jména míst, nositele vlastností, dějová jména, jména vlastností, jména okolností, kolektiva, jména přechýlená a deminutiva).

Slovotvorba přídavných jmen byla rozvinutá méně.

Slovesná slovotvorba pomocí přípon byla založena na rozdílech infinitivního kmenotvorného formantu (část slova před infinitivním -ti). Opozice různých formantů vyjadřovaly např. dokonavost, tranzitivnost (tvrditi x tvrděti) či přechod do stavu (sěděti x s’ǟsti). Použití předpon bylo podobné jako v praslovanštině, výjimkou je v pračeštině často zastoupená předpona vy‑, která se dříve vyskytovala jen ojediněle.ŠLOSAR, Dušan. Nový encyklopedický slovník češtiny. Praha: NLN, 2017. . Heslo Pračeština.

Odkazy

Reference

Literatura

Gramatiky

GEBAUER, Jan. Historická mluvnice jazyka českého

Příručky

DITTMANN, Robert; KUČERA, Karel; MARTÍNEK, František; NEJEDLÝ, Petr; REJZEK, Jiří; VAJDLOVÁ, Miloslava; ZIKÁNOVÁ Šárka. Historická mluvnice a historická lexikologie. Praha: Filozofická fakulta Univerzity Karlovy, 2017 CUŘÍN, František. Vývoj spisovné češtiny. Praha: SPN, 1985

Související články

Dějiny češtiny Stará čeština Kategorie:Historie češtiny Kategorie:Čeština Kategorie:Lingvistika Kategorie:Slovanské jazyky