náhled|vpravo|Znak Spiše Spišská župa (též Spišská stolice a Spišský komitát, , , , ) je bývalý komitát, stolice a župa Uherska. Spišská župa se rozkládala převážně v severovýchodní části dnešního Slovenska. upright=1.5|náhled|Spišský hrad Její malá část leží v dnešním jižním Polsku, mezi řekami Dunajcem a Bielou vodou a státní hranicí se Slovenskem.
Dnes je to jen historický název příslušného území bez politické subjektivity (jako Bourbonnais či Artois Baskicko ve Francii, na rozdíl od Burgundska či Svobodného hrabství/Franche Comté, které jsou administrativními regiony), resp. označení jednoho z oficiálních turistických regionů Slovenska, ale mezi lidmi je název tohoto regionu stále zažitý.
Geografie vlevo|náhled|upright=1.5|Spišská župa na severovýchodě Slovenska Spišská stolice sousedila na severu s Polskem (resp. 1772–1918, s rakouskou korunní zemí Halič (dnešní jihovýchodní Polsko a západní Ukrajina) a župami Liptov na západě, Gemer-Malohont na jihu, Abov-Turňa na jihovýchodě a Šariš na východě.
Hranice župy byly přirozeně ohraničené Tatrami na severozápadě, Dunajcem od Tater až po hranici s Šarišem na severu, Slovenským rudohořím na jihu a Levočskými vrchy spolu s Braniskem na východě.
Rozloha Spiše byla v roce 1910 3668 km2. Jádrem Spiše jsou kotliny řek Popradu a Hornádu, v nichž žije převážná většina obyvatelstva, a Vysoké Tatry. Během celé historie bylo území Spišské župy charakteristické vysokým podílem lesů, ještě koncem 19. století lesy pokrývaly více než 42 % území Spiše.
V současnosti území župy odpovídá území těchto okresů: Gelnica, Kežmarok, Levoča, Poprad, Spišská Nová Ves a Stará Ľubovňa. Součástí Spiše nebyly z okresu Poprad obce Vernár (Gemer), Štrba, Tatranská Štrba, Štrbské Pleso a Liptovská Teplička (všechny Liptov) a z okresu Stará Ľubovňa celá část na východ od Ľubovně (Šariš).
Centrum Centrem Spiše byl Spišský hrad, podle kterého je region také pojmenován (jméno župy je odvozeno od názvu sídelního hradu u většiny uherských žup). Hrad byl postaven v 12. století. Během tatarských vpádů v 13. století byl útočištěm pro obyvatele okolních měst a vesnic. Od 16. století byla centrem Spiše Levoča (, německy Leutschau).
Rody vládnoucích županů V době, kdy se funkce župana Spišské stolice zastávala dědičně, pocházeli župani z těchto rodů: Zápolský, (maďarsky Zápolya) (1464–1527) Turzo, (německy Thurzó) (1531–1636) Čáki, (maďarsky Csáky) (1638–1848)
Dějiny
Hranice a vznik Území Spiše bylo původně osídleno Slovany. Spiš byl součástí Velkomoravské říše. V 11. století bylo území Spiše z jihu obsazované Uherským královstvím a ze severu Polským královstvím. V té době byl Spiš pokryt převážně pralesy a řídce osídlený. Koncem 11. století tvořila hranici Uherska na Spiši řeka Hornád, na které s cílem bránit severní hranici Uherska uherští panovníci zakládali tzv. strážní osady. Spišský komitát (comitatus Scepusiensis) byl vytvořen v druhé polovině 12. století. V 50. letech 13. století se uherská hranice posunula na severu k Podolínce a na severozápadě na řeku Dunajec, někteří polští historici však připojení části Spiše nad řekou Hornád k Uhersku připisují míru uzavřenému mezi Uherskem a Polskem v Spišské Staré Vsi roce 1193. Region kolem Hniezdného (tehdy Gňazdá) a Staré Ľubovne (nazývaný Districtus Podoliensis) byl včleněn do Uher až na konci 13. století. Severní hranice stolice byla stabilizována až na začátku 14. století.
Provincie X spišských kopiníků Do roku 1802 existovala na Spiši zvláštní samostatná malá provincie nazývaná Provincie X spišských kopiníků (Parvus comitatus, Sedes superior, Sedes sedecim lanceatorum), která se rozprostírala na východ od Popradu a byla vytvořena s cílem bránit severní hranici Uherska. Provincie měla svá zvláštní práva: žádný z kopiníků neplatil daně, osvobozeni byli od placení cla na poutích a hraničních celních úřadech, ti co měli zem na 8 popluží (150 jiter, 86,31 m) byli povinni poslat pod prapor krále jednoho ozbrojeného bojovníka, jinak posílali čtyři jednoho. Volili si soudce, kteří měli právo soudit v menších věcech, kromě krádeže a peněz a stoliční soud tedy neměl právo je soudit. Kdo zemřel bez potomka, toho majetek zdědil ten, za koho se provdala jeho vdova či dcera. Tato práva kopiníků byla potvrzena králi Bélou IV. (1243), Karlem Robertem (1314), Vladislavem II. (1511) či dokonce i Ferdinandem I. Habsburským (1552). Obyvateli těchto osad byly převážně Slováci, stejně tak i jména osad. Součástí provincie byly tyto osady: Abrahámovce, Betlanovce, Filice (dnes část Gánovců), Hadušovce (dnes část Spišských Tomášovců), Hôrka (i s částmi Kišovce, Svätý Ondrej, Primovce), Hozelec, Jánovce (včetně Čenčic a Machalovic), Komárov, Levkovce (dnes část Vlkové), ale ve skutečnosti bylo těchto osad více.
Kopiníci byli šlechtici (zemané), ale nebyli rovnoprávní zemanům z jiných částí Uher. Byli to tzv. "místní šlechtici", což znamená, že za šlechtice byli považováni jen ve své obci, mezi svými. Kromě spišských kopiníků se podobnému postavení těšili lovci ze Szent-Gálu nebo z Veszprémské župy.
Provincie netvořila souvislé území, ale měla autonomní vládu podobnou vládám jednotlivých stolic i když formálně byla podřízena Spišské stolici. Největší moc nad ní vykonával hlavní spišský župan (s výjimkou samosprávných záležitostí). V čele samosprávy byl podžupan, jeden služný, notář a neurčitý počet tabulárních soudců. Všichni byli voleni na jeden rok, mohli být voleni opakovaně. Počet soudců se ustaluje v 17. století na dvanácti a od 18. století je jmenuje hlavní župan. Ve druhé polovině 18. století přibyl jeden přísežný, jeden pokladník a jeden fiskál. Jejich působnost byla obdobná župním úředníkům.
Až do 15. století byl jejím centrem Spišský Štvrtok (Donnersmarck, Csütörtökhely), který však nebyl součástí provincie, od roku 1726 byly centrem provincie Betlanovce (Bethelsdorf, Bethlenfalva).
Znakem provincie (stolice) byl z trojvrší vyrůstající medvěd, obrácený doleva, držící tři klasy, provázený v hlavě štítu osmicípou hvězdou. Po připojení provincie k "velké" Spišské župě se znak dostal do srdečního štítu župního znaku (viz vyobrazení v záhlaví – ve stříbrném poli vyrůstá ze zeleného trojvrší doleva otočený přirozený medvěd, držící v předních tlapách tři zlaté klasy; v pravé čtvrti provázen zlatou osmicípou hvězdou).
Německá kolonizace Většina spišských měst se rozrostla příchodem Němců. Němci na Spiš (ale i jiné oblasti Uherska) přišli hlavně po tatarském vpádu v 13. století, který změnil Spiš jakož i jiné stolice Uherska na málo zalidněné oblasti (Spiš ztratil až 50 % obyvatel). Následně král Béla IV. Pozval Němce kolonizovat Spiš a jiné oblasti Slovenska, dnešního Maďarska a Sedmihradska (dnešní Rumunsko). Němci pocházeli převážně z oblastí kolem Baltského moře, které byly v té době zpustošené záplavami a ze Švábska (region v dnešním Bádensku-Württembersku). Byli to převážně odborníci v různých odvětvích a horníci. Města zakládaná Němci většinou vznikala hned vedle slovenských usedlostí, které se s nimi později sloučily, protože německá města měla dlouholeté daňové úlevy, které se spojením se slovenskými osadami rozšířily i na jejich slovenské obyvatele. Na jihu Spiše vznikaly převážně hornické usedlosti, později města. Díky německé kolonizaci měl Spiš velkou německou populaci až do konce druhé světové války. Poslední vlna Němců přišla na Spiš v 15. století.
Na začátku 13. století si obyvatelé Spiše vytvořili svou vlastní církevní organizaci nazvanou Bratrstvo 24 duchovních královských farností, která užívala řadu výhod místních představených. Organizace byla obnovena po tatarských vpádech roce 1248.
Provincie 24 spišských měst Současně si němečtí obyvatelé Hornádské a Popradské kotliny vytvořili zvláštní politickou jednotku s vlastní správou. Přijali kolektivní privilegia od krále Štěpána V. Roce 1271, které byly potvrzeny a rozšířeny králem Karlem Robertem roce 1317, protože spišští Němci mu pomohli porazit uherské oligarchy v bitvě u Rozhanovců 1312. Toto území mělo garantovanou samosprávu podobnou té, kterou měla královská svobodná města. V roce 1317 toto území zahrnovalo 43 obcí, včetně Levoče a Kežmarku, které z něj vystoupili roku 1344. Od roku 1370 41 obcí používalo společný systém Spišského práva (zvaný v němčině Zipser Willkür). Zpočátku bylo toto území nazýváno Communitas Saxonum de Scepus resp. Provincie Spišských Sasů. Od poloviny 14. století se zredukovalo na 24 obcí a jeho název se změnil na Communitas Saxonum de Scepus resp. Provincie XXIV spišských měst. Na čele Provincie stál comes (Graf, doslova: hrabě) volený rychtáři 24 měst.
Na Spiši se nacházelo ještě jedno privilegované území: do roku 1465 existovala na jihu Spiše privilegovaná německá horní města: Gelnica (Göllnitz, Gelniczbánya) Švedlár (Schwedler, Svedlér), Mníšek nad Hnilcom (Einsiedel, Szepesremete), Helcmanovce (Hannsdorf, Helcmanóc či Nagykunchfalu), Prakovce (Prackendorf, Prakfalu), Vondrišel (Wagendrüssel, maď. Merény, dnes Nálepkovo), Jaklovce (Jeckeldorf, Jekelfalu), Margecany (Margarethen, Margitfalu), Smolník (Schmöllnitz, Szomolnok), Slovinky (do r. 1944 Vyšné a Nižné S. – Oberhöffen, Felsőszalánk a Unterhöffen, Alsószalánk), Krompachy (Krompach, Korompa), které byly také vyňaty zpod jurisdikce Spišské stolice.
Spišská města v polské zástavě
vpravo|náhled|150px|Spišské starostovstvo Provincie 24 spišských měst byla rozpuštěna v roce 1412, protože uherský král Zikmund Lucemburský dal Polsku do zástavy 13 měst této provincie a panství Ľubovňanského hradu a Podolínec, aby mohl financovat válku proti Benátkám. Výměnou za to dostal 37 000 kop českých grošů. Podobné zástavy byly v té době běžné, protože za finanční půjčky se nevybíraly úroky. Věřitel dostal do zástavy určité město či oblast, z kterého následně mohl užívat všechny daňové příjmy až do zaplacení dlužné částky. Nikdo však nečekal, že tento dočasná zástava bude trvat až dlouhých 360 let.
V polské zástavě se ocitla tato města: Poprad (Deutschendorf, Poprád), Ľubica (Leibitz, Leibic), Matejovce (Matzdorf, Matheócz), Spišská Sobota (Georgenberg, Szepesszombat), Velká (Felka), Stráže pod Tatrami (Michelsdorf, Sztrázsa), Ruskinovce (Rißdorf, Ruszkin – zaniklá obec v bývalém VVP Javorina u Kežmarku, území obce je dnes součástí obce Tvarožná), Spišská Belá (Zipser Bela, Béla), Spišská Nová Ves (Zipser Neudorf, Igló), Spišské Podhradie (Kirchdrauf, Szepesváralja), Spišské Vlachy (Wallendorf, Szepes Olaszi), Tvarožná (Duresdorf, Duránd) a Vrbov (Menhard, Menhárd) a panství Ľubovňanského hradu s městem Stará Ľubovňa (Lublau, Ólubló) a Hniezdne (do r. 1948 Gňazdá, něm. Kniesen, maď. Gnézda) a panství města Podolínec (maď. a zastarale Podolín, něm. Pudlein) Tato města netvořila souvislé území. Udržela svá privilegia (i když tentokrát ve vztahu k polskému králi, který tato privilegia potvrdil) a vytvořila Provincii 13 spišských měst. Zbývajících 11 měst z bývalých 24 vytvořilo Provincii 11 spišských měst, která si však nedokázala udržet svá práva a roku 1465 byla úplně včleněna do Spišské stolice a města se staly panstvím pána Spišského hradu. Většina z nich se změnila na vesnice a ztratila svůj německý charakter. Zálohované území zůstali integrální součástí uherského království (i Ostrihomské arcidiecéze), předmětem zálohu byl jen ekonomický prospěch z těchto míst. Polsko bylo oprávněné jmenovat správce ("starosty") těchto míst sídlícího v Staré Ľubovni. Spravovat jejich ekonomické a daňové záležitosti a udržovat vojenské jednotky na důležitých cestách i mimo těchto míst. Díky jejich mezinárodní zprostředkovatelské pozici (německá města se Slováky v Uhrách zálohované Polsku) tato města zažila ekonomický rozkvět. Používání polštiny bylo podporováno polským starostou a studenty z těchto míst navštěvujících Polskou Univerzitu v Krakově.
Provincie 16 spišských měst