Velké dějiny zemí Koruny české (zkráceně VDZKČ) jsou historiografickou prací vycházející v podobě mnohosvazkové publikace v nakladatelství Paseka. Vydávání VDZKČ bylo zahájeno roku 1999 jako dílo rozsáhlého autorského kolektivu českých historiků, jehož základním cílem je podrobné, přehledné a vědecky hodnotné zpracování českých dějin od pravěku po konec 20. století. Jednou ze základních charakteristik VDZKČ je sepsání dějin bez ideologických deformací. Záměrem autorů je vyvarovat se zpracování dějin ve smyslu historie čistě českého národa. V centru pozornosti naopak stojí česká státnost a teritorium, na kterém se odehrávají dějiny Čechů, Němců, Židů a dalších národnostních menšin. Teritoriální vymezení bylo pojato jako dějiny bývalých zemí Koruny české (Čechy, Morava, Slezsko a obojí Lužice) s akcentem na Čechy, Moravu a České Slezsko tvořící historické části České republiky. Dominantní složkou VDZKČ je vylíčení politických dějin zasazených do evropského kontextu. Významná pozornost je věnována také hospodářským, sociálním a kulturním dějinám.
Vzhledem k pedagogickým a publikačním zkušenostem autorského týmu jsou VDZKČ přístupné širší veřejnosti, aniž ztrácejí na své odbornosti. Vyznačují se pečlivým, systematickým a rozsáhlým poznámkovým aparátem, který podtrhuje jeden ze základních aspektů celého díla – shrnutí dosavadních poznatků české historiografie. Z tohoto důvodu se těší VDZKČ zvýšenému zájmu odborné obce, studentů historických oborů a širokého čtenářstva. Projekt obdržel několik prestižních ocenění, včetně ceny Magnesia Litera. K popularitě a estetické hodnotě edice přispěla ucelená grafika a vazba všech svazků prodávaných v pevném kartonovém obalu s vyraženým symbolem Svatováclavské koruny představující ikonický a poznávací znak této edice.
Do roku 2022 bylo vydáno v hlavní řadě 16 dílů v celkem 20 svazcích. Plánují se další tři díly, které pokryjí úsek let 1945—1992. Od roku 2009 vychází paralelně s hlavní řadou Tematická řada VDZKČ koncentrující se na konkrétní obory lidské činnosti jako jsou architektura, právo, stát, školství a vzdělanost apod. V Tematické řadě vyšlo 9 svazků a v přípravě jsou další. Svým rozsahem a šíří záběru představují VDZKČ nejpodrobnější zpracování českých dějin. Jako jediná velká edice české historiografie dokázala souvisle zpracovat dějiny českých zemí od pravěku po moderní dobu. Pro českou vědu představují VDZKČ jeden z nejambicióznějších a nejúspěšnějších projektů za uplynulá dvě století a významem a objemností jsou řazena po bok Ottova slovníku naučného, Ottovy encyklopedie Čechy nebo Hradů, zámků a tvrzí království Českého Augusta Sedláčka.
Předchozí edice českých dějin vlevo|náhled|Úvodní stránka Česko-moravské kroniky Od dob národního obrození usilovaly generace českých historiků o podrobné sepsání českých dějin umožňující českému národu detailní seznámení s jeho minulostí. Záměr se nepodařilo nikdy realizovat, neboť přesahoval možnosti jednotlivců snažících se zpracovat vlastními silami rozsáhlá období české historie. Na neúspěchu se podepsal i tehdejší stav poznání, kterému pro některá období chyběly studie a kritické zhodnocení pramenů, jež znemožňovaly vytvořit plnohodnotnou syntézu. Záměr narážel i na složitou politickou situaci 19. a 20. století a nacionalistické a ideologické spory mezi českými historiky. Zároveň se nedařilo najít nakladatele, který byl ochoten a schopen pustit se do finančně, logisticky a časově náročného úkolu.
František Palacký (1798—1876) dovedl své pětisvazkové Dějiny národu českého v Čechách a v Moravě do roku 1526.PÁNEK, Jaroslav (vědecký redaktor). Akademická encyklopedie českých dějin. Svazek V, H/1 (habáni – historicismus). Praha: Historický ústav, 2019, s. 220. Palackého záměr předat sepisování dějin po roce 1526 mladší generaci historiků nikdy nedošel naplnění, a tak zůstaly jeho Dějiny nedokončeným torzem. V 19. století vzniklo několik dalších pokusů podrobně sepsat českou historii od pravěku po současnost, ale zůstalo jen u smělých plánů. Václav Vladivoj Tomek (1818—1905), který pojal dvanáctisvazkový Dějepis města Prahy jako dějiny celé země s akcentem na Prahu, dokončil vypravování rokem 1608.AUGUSTA, Pavel et al. Kdo byl kdo v našich dějinách do roku 1918. Praha: Libri, 1999 (4. vydání), s. 427. Nejdále se dostali autoři populární Česko-moravské kroniky vycházející v letech 1862—1905. U monumentálního projektu zahrnujícího osm objemných svazků s více než 10 000 stránkami se postupně vystřídali Karel Vladislav Zap (1812—1871), Josef Kořán (1838—1912), Antonín Rezek (1853—1909), Josef Svátek (1835—1897) a Justin Václav Prášek (1853—1924). Podařilo se jim zpracovat české dějiny do roku 1815.KUTNAR, František; MAREK, Jaroslav. Přehledné dějiny českého a slovenského dějepisectví: Od počátku národní kultury až do sklonku třicátých let 20. století. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 1997 (2. revidované a doplněné vydání), s. 322. Původní záměr dokončit Kroniku do sklonku 19. století se navzdory píli a obětavosti autorů nezdařil. náhled|Laichterovy České dějiny Ve 20. století byly dominantním projektem českých historiků Laichterovy České dějiny, které se v mnohém vymykají dřívějším a pozdějším snahám zmapovat české dějiny. Dodnes je tato velká edice základním pilířem české medievistiky, neboť představuje jeden z vrcholů pozitivistické historiografie a významné dílů historiků Gollovy školy. Architektem celého projektu byl nakladatel Jan Laichter. Redakci vedl zprvu Václav Novotný (1869—1932), jemuž se podařilo napsat čtyři svazky zahrnující období od počátku české státnosti do roku 1271.Tamtéž, s. 543. Spolupracovníkem mu byl Rudolf Urbánek (1877—1962), který se zhostil čtyř svazků obsahujících léta 1437—1462.Akademická encyklopedie českých dějin, Svazek V., s. 251—252. Od počátku Laichterovy Dějiny nevycházely chronologicky po jednotlivých dějinných obdobích, nýbrž na přeskáčku. Po smrti V. Novotného se hlavní redakce zhostil Kamil Krofta (1876—1945). Historik Josef Vítězslav Šimák (1870—1941) sepsal pro Laichterovu edici, kterou vydával po smrti J. Laichtera jeho syn František Laichter, pouze jediný svazek – o středověké kolonizaci. Plnohodnotně navázat se podařilo až Josefu Šustovi (1874—1945). Ten sepsal ve čtyřech svazcích roky 1271—1355.Přehledné dějiny českého a slovenského dějepisectví, s. 507. Vydávání edice přerušila druhá světová válka. Po roce 1945 bylo vydávání neblaze poznamenáno nastupujícím komunistickým režimem a marxistickou historiografií. Týká se to zejména tří svazků Františka Michálka Bartoše (1889—1972) obsahujících dobu 1378—1437.Akademická encyklopedie českých dějin, Svazek V., s. 253. V dalších desetiletích se pokusil obnovit edici Josef Janáček (1925—1994), jenž probádal ve dvou svazcích léta 1526—1547.Tamtéž, s. 279. Na jeho dílo však již nikdo nenavázal. Epilogem Laichterových dějin se stala aktivita Josefa Macka (1922—1991) a Františka Kavky (1920—2005). J. Macek vydal čtyřsvazkový Jagellonský věk v českých zemích (1471—1526), zatímco F. Kavka dokončil lucemburskou epochu dvěma svazky o Vládě Karla IV. za jeho císařství (1355—1378).Tamtéž, s. 256. Oba projekty byly pojaty více jako svébytné dílo než integrální součást Laichterových Dějin, ačkoli jsou do nich zpravidla řazeny. Ani Laichterovy Dějiny nedokázaly obsáhnout celou českou historii, ačkoli na to měly celkem 22 svazků a téměř celé 20. století.
Po roce 1989 se rozhodlo několik českých nakladatelství vydávat vlastní edice českých dějin. Nakladatelství Libri vydává edici Dějiny českých zemí, která zmapovala většinu období české historie od 6. století do roku 1938. Tato edice je rozvržena do 12 dílů ve 23 svazcích, do roku 2024 bylo vydáno 21 svazků (chybí dva svazky pokrývající období 1253—1310 a 1881—1914). Oproti VDZKČ je tato edice výrazně stručnější a pojata především v populárně naučném duchu bez poznámkového aparátu. Další edici s názvem Česká historie vydává Nakladatelství Lidové noviny. Tato edice je obsahově nevyvážená, fragmentovaná a schází jí jednotná koncepce.
Historie ediční řady Velkých dějin zemí Koruny české Po roce 1989 se zvýšila v české společnosti poptávka po zpracování českých dějin bez ideologické předpojatosti a s respektováním nové dějinné situace.Tamtéž, s. 246. Snaha o zasazení českých dějin do evropského kontextu, aniž by došlo k jejich odosobnění a odnárodnění, vedly ke zvýšenému zájmu veřejnosti po vypracování nové historické edice zahrnující nejnovější poznatky české historiografie a reflektující více než dvě století trvající tradici moderního českého dějepisectví. Poptávka se zvýšila po rozpadu Československa a vzniku České republiky v roce 1993, které způsobily společně s prohlubující se evropskou integrací u části veřejnosti krizi státní a národní identity. Touha po podrobném sepsání českých dějin se neprojevovala jen u veřejnosti. Oporu pro své studium hledali také kantoři a studenti středních škol, či humanitních oborů obtížně se vyrovnávajících se zděděnými osnovami minulého režimu, které byly nahrazovány novými učebnicemi v delším časovém horizontu.PÁNEK, Jaroslav (vědecký redaktor). Akademická encyklopedie českých dějin. Svazek IV, D—G (dadaismus – gymnázium). Praha: Historický ústav, 2019, s. 39. Přání sepsat nové dějiny projevovali i sami historikové, především ze střední generace, pro které se jednalo o velkou výzvu, příležitost důstojně navázat na silný odkaz české historiografie, a zároveň zastřešit své dosavadní výzkumy.
Náladu ve společnosti dokázalo zachytit nakladatelství Paseka založené roku 1989 Ladislavem Horáčkem (1947—2015), který předtím působil jako redaktor Středočeského nakladatelství a knihkupectví (SNK).HALADA, Jan. Encyklopedie českých nakladatelství 1949–2006. Praha: Libri, 2007, s. 258–259. Shodou okolností sídlilo nakladatelství v letech 2000—2021 na adrese Chopinova 1543/4, Praha 2 – Vinohrady v Laichterově domě. Ten byl vystavěn podle návrhu architekta Jana Kotěry mezi lety 1908—1910 jako sídlo nakladatelství Jana Laichtera, kde se vydávala edice Českých dějin. Nakladatel L. Horáček dokázal kolem sebe soustředit v průběhu 90. let 20. století skupinu renomovaných historiků, s nimiž jej pojily přátelské vazby a podobný pohled na české dějiny. Jednalo se o historiky Pavla Bělinu, Petra Čorneje, Ivanu Čornejovou, Vratislava Vaníčka, Jiřího Raka a jiné, z nichž později vykrystalizovalo jádro autorského týmu VDZKČ. Po domluvě s nakladatelstvím začali tito autoři psát erudované, a zároveň čtivé publikace o evropských a českých dějinách, které kladly důraz na zasvěcený výklad, přehlednost a stručnost. Publikace cílily primárně na středoškolské prostředí. První prací tohoto druhu byly dvousvazkové Dějiny zemí Koruny české (1992) následované dvěma svazky Dějin evropské civilizace (1995). Završením se stalo v roce 1997 vydání dvou dílů Dějin Prahy. Tyto projekty se setkaly s velkým ohlasem čtenářů a škol, a proto muselo nakladatelství vydat některé edice v dalších letech v nových vydáních.