Ronaldo Luis Nazario de Lima, známý jako Ronaldo (* 18. září 1976, Bento Ribeiro), je bývalý brazilský fotbalový útočník. Kromě brazilského má i španělské občanství. Od roku 2018 je většinovým vlastníkem a prezidentem druholigového španělského klubu Real Valladolid.
Ronaldo začal svoji kariéru v brazilském Cruzeiru. V roce 1994 zamířil do Evropy, a to do nizozemského PSV Eindhoven. Transfer do španělské Barcelony roku 1996 z dvacetiletého Ronalda učinil nejdražšího přestupujícího fotbalistu. V roce 1997 přestoupil do Interu Milán za rekordní částku a stal se tak prvním hráčem od Diega Maradony, který byl součástí rekordního přestupu dvakrát. V Itálii strávil pět let, brzdila ho však zranění. V roce 2002 posílil Real Madrid hráčsky složený z hvězd zvaných „Galácticos“. V první sezóně 2002/03 získal mistrovský titul a setrval zde necelých pět let. V závěru kariéry si zahrál za AC Milán a Corinthians. V únoru 2011 oznámil ukončení kariéry ve 34 letech.
Je přezdíván O Fenômeno („Fenomén“). Díky své rychlosti, schopnosti driblovat a střeleckým instinktům je Ronaldo obecně uznáván za jednoho z nejlepších hráčů v moderní historii fotbalu. Jeho slabinou byla dlouhodobá zranění. 2× vyhrál zlatý míč.
FIFA jej zvolila nejlepším fotbalistou v letech 1996, 1997 a 2002. V Nizozemsku byl králem střelců nejvyšší ligové soutěže Eredivisie v roce 1995. Ve Španělsku obdržel Trofeo Pichichi za největší počet nastřílených branek, konkrétně v letech 1997 a 2004.
Od roku 1994 do roku 2011 reprezentoval národní tým Brazílie, odehrál za něj 98 utkání a vstřelil 62 gólů. Nepřekonal tak pouze Pelého, sám byl překonán Neymarem. Zúčastnil se čtyř světových šampionátů, a to v letech 1994 (zlato), 1998 (stříbro), 2002 (zlato) a 2006 (čtvrtfinále). Na mistrovství v roce 2006 se stal nejlepším střelcem světových šampionátů v historii s 15 góly, roku 2014 jej ale překonal Miroslav Klose. Na jihoamerickém turnaji Copa América se objevil třikrát v letech 1995 (stříbro), 1997 (zlato) a 1999 (zlato), přičemž roku 1999 byl nejlepším střelcem. Roku 1996 se účastnil fotbalového turnaje na Letních olympijských hrách v americké Atlantě, kde Brazilci vybojovali bronzové medaile.
Klubová kariéra
Cruzeiro (1993–1994) Ronaldo za Cruzeiro debutoval ve svých 16 letech a v premiérové sezóně vsítil 12 branek, pět z nich proti týmu Bahia. V brazilské lize byl v tomto období známý jako „Ronaldinho“.
PSV Eindhoven (1994–1996)
První sezóna (1994–1995) První evropskou štací nadějného Brazilce se stal nizozemský PSV Eindhoven, v jehož dresu se už dříve prezentoval Romário. Mezi zájemci, kteří neuspěli, byly týmy jako Ajax, AC Milán a Juventus. Trenér Aad de Mos jej nasadil od začátku do zápasu prvního kola ligy proti Vitesse a Ronaldo se odvděčil gólem ještě před desátou minutou. PSV v Arnhemu zvítězilo 4:2, u dvou gólů byl Luc Nilis. Další zápas před domácími fanoušky na stadionu Philips otevřel skóre v první minutě. V průběhu přidal ještě druhý a zajistil vítězství 4:1 nad Go Ahead Eagles. Na dubnovém pokoření Utrechtu 4:0 se podílel premiérovým hattrickem.
Cesta Pohárem UEFA byla krátká, v 1. kole totiž Eindhoven vypadl s Leverkusenem. Zářijový zápas na půdě německého týmu přinesl porážku 4:5 a tři góly soupeřova Ulfa Kirstena. Mnozí však opěvovali výkon mladého 17letého Brazilce, který svůj výkon též korunoval hattrickem. Ronaldo se dostal do dalších šancí, proti byl však německý gólman Rüdiger Vollborn.
Za sezónu nastřílel celkově 33 branek za 35 utkání. V nizozemské lize se počet jeho gólů zastavil na 30, stal se tak nejlepším střelcem. Mužstvo vybojovalo třetí příčku.
Druhá sezóna (1995–1996) Nizozemská liga začala v srpnu, první Ronaldovy góly dorazily v září proti Heerenveenu (výhra 5:1) a Utrechtu (výhra 3:0). Proti každému z nich se prosadil dvakrát a jednu trefu zaznamenal další zápas proti Volendamu (výhra 5:0). První kolo Poháru UEFA proti finskému MyPa ovládl celkově 5 góly, Eindhoven se po výsledcích 1:1 a 7:1 dostal do další části. V říjnu 1995 absentoval tři zápasy kvůli kolenu, vrátil se však a 18. listopadu dalšími třemi góly zničil De Graafschap (výhra 8:0). Potíže s kolenem jej znovu dostihly v polovině prosince, chyběl až do dubna. Eindhoven v závěru sezóny ztratil místo v čele tabulky ve prospěch Ajaxu. Ronaldo stihl zasáhnout už jen do předposledního zápasu proti Spartě Rotterdam (porážka 1:2), a to pouze na druhý poločas. Proti tomu samému soupeři nastoupil i ve finále domácího poháru v květnu 1996, to mužstvo Dicka Advocaata zvítězilo 5:2.
Za sezónu zaznamenal 18 branek za 19 zápasů.
FC Barcelona (1996–1997) Ronaldo zamířil za částku 12,5 milionu liber (£) do Barcelony, kterou vedl anglický trenér Bobby Robson. V srpnovém dvojutkání o nakonec získaný Španělský superpohár se Ronaldo prosadil už po šesti minutách, a to další gól a gólovou asistenci přidal. Barcelona první zápas vyhrála 5:2.
Soupeřem v rámci 10. kola La Ligy byla dne 26. října Valencia. Ronaldo poslal katalánské mužstvo do vedení po 15 minutách a ve 35. minutě vedení navýšil. Soupeř však po půli vyrovnal góly Ferreiry a Karpina. Poslední slovo měl ale mít Ronaldo, který ten večer překonal brankáře Zubizarretu potřetí.
Během jednoho roku v Barceloně vstřelil 47 soutěžních gólů za 49 utkání.
Inter Milán (1997–2002)
První sezóna (1997–1998) Ronaldo byl už ve svých 20 letech fotbalovou hvězdou, jejíž služby si za částku 32 milionu dolarů ($) zajistil Inter Milán pod vedením Massima Morattiho. Podepsal kontrakt na pět let. Nově příchozí kouč Luigi Simoni Ronalda nasadil do úvodního utkání italské ligy proti Brescii, se kterou milánský klub vyhrál 2:1 díky gólům jiného debutanta, Álvara Recoby. Úvodní šňůra dvanácti zápasů bez prohry se neobešla bez devíti Ronaldových branek. Po prohře s Udinese 0:1 se Inter na domácím hřišti utkal s Juventusem, kde Djorkaeff vstřelil jediný gól celého klání. Byl to Ronaldo, kdo mu asistoval nahrávkou poté, co se sám vyhnul dvojici obránců – Paolu Monterovi a Ciru Ferrarovi. Průběhem sezóny přišla krize, po prohře s Parmou se ale Inter na jaře vzchopil a zaznamenal šest výher za sebou včetně té (3:0) proti AC Milán. Ronaldo se na ní podílel přesně mířeným lobem za záda gólmana Sebastiana Rossiho. Souboj o titul mezi Interem a Juventusem se měl rozhodnout na Stadio delle Alpi. Juventus měl jednobodový náskok, do konce soutěže zbývaly čtyři zápasy. Turínští se dostali do vedení gólem Del Piera. Ronaldo se dvacet minut před koncem dostal do šance, byl však odstaven Markem Iulianem. Rozhodčí Piero Ceccarini penaltu nepískl a Inter padl. Mistrovský titul vybojoval Juventus.
Cesta italským pohárem Coppa Italia skončila ve čtvrtfinále proti AC Milán. Naproti tomu v Poháru UEFA se zadařilo. Ve finále milánské mužstvo stanulo proti římskému Laziu, do kterého Ronaldo nastoupil po boku Zamorana. Zamorano a Zanetti poslali Inter do vedení 2:0, v 70. minutě výhru zpečetil sám Ronaldo poté, co překonal Marchegianiho. Pro Inter to byl už třetí triumf v Poháru UEFA za posledních osm let.
Třetí sezóna (1999–2000) Třetí rok za Nerazzurri nastřílel pouze tři góly v Serii A, a to proti Piacenze, AC Milán a Lecce. Právě proti Lecce 21. listopadu 1999 si přivodil potíže se šlachou v pravém koleni a v 59. minutě musel střídat. Inter Milán utkání vyhrál 6:0, na několik měsíců ale přišel o Ronalda.
Podle všeho byl připraven na první zápas finále domácího poháru proti Laziu dne 12. dubna 2000. Ze střídačky přihlížel Simeoneho brance na 2:1 pro Římany, o několik minut později vkročil na trávník za Baggia. Znovu se ale ozvalo pravé koleno, které Ronaldovi zabránilo zápas dohrát. Inter tedy podlehl 1:2 a v odvetě gól již nepadl.
Čtvrtá sezóna (2000–2001) Ronaldo byl pro zranění nucen vynechat celou sezónu 2000/01, během které skončili „Černomodří“ v italské lize až pátí.
Pátá sezóna (2001–2002) Po 21 měsících se Ronaldo dočkal návratu na hřiště – v půlce srpna si na 35 minut zahrál v jím organizovaném charitativním zápase proti šampionovi nigerijské ligy, týmu Enyimba (výhra 7:0). Při odchodu z trávníku dostal „standing ovation“ od 20 tisíc přihlížejících. Prvním soutěžním zápasem po nucené přestávce byl souboj proti rumunskému Brașovu v rámci Pohár UEFA.
Real Madrid (2002–2007) náhled|Ronaldo ve dresu „Bílého baletu“ V srpnu 2002 se čerstvý mistr světa Ronaldo stal posilou Realu Madrid, který pod Florentinem Pérezem budoval hvězdný tým přezdívaný „Galácticos“. Madridskému celku se upsal na čtyři roky. Přestupová částka činila 47 milionů eur. Barcelona, rival Realu Madrid a jedno z předchozích angažmá Ronalda, se pokusila přestup narušit odklonem od nákupu útočníka Realu Morientese, která připravila madridský celek o očekávaný příjem. Real a Inter se nakonec dohodly. La Liga poprvé poznala Ronalda 6. října. V průběhu druhého poločasu proti Alavés nahradil Gutiho a asi minutu poté přesně zacílil za gólmana Dutruela zvyšujíc na 3:1, když hrudníkem zpracoval balon od Roberta Carlose. Jeho druhý gól mu připravil McManaman, Real porazil baskický tým 5:2. Proti AS Řím nasadil trenér Vicente del Bosque poprvé všech pět hvězdných fotbalistů (Zinédina Zidaneho, Luíse Figa, Raúla, Roberta Carlose a Ronalda) najednou. Páté utkání ve skupině Ligy mistrů ovšem Real 30. října doma prohrál 0:1. Na další gól ve španělské lize čekal do listopadového zápasu s Rayo Vallecano, kde jednou trefou přispěl k vítězství 3:2. Ve finále Interkontinentálního poháru 3. prosince otevřel skóre a pomohl vyhrát 2:0 nad Clubem Olimpia z Paraguaye. V utkání vítěze Ligy mistrů proti vítězi jihoamerického Poháru osvoboditelů obdržel cenu pro nejlepšího hráče.
Před třetím skupinovým domácím zápasem Ligy mistrů proti Dortmundu ještě obhajující „Bílý balet“ nevyhrál. Na branku Jana Kollera ale reagovali Raúl a Ronaldo. Ten byl v zápase obzvlášť živý a měl šance vstřelil druhou branku, na Jense Lehmanna ale znovu nevyzrál. Po remíze 1:1 na Signal Iduna Parku se Real postavil italskému AC Milán, proti němuž stanul Ronaldo za podpory Raúla, Zidaneho a Figa. Ve 12. minutě se dostal do kombinace s Raúlem a ten poslal madridské mužstvo do vedení. Raúl přidal ještě jeden gól a Ronalda střídající Guti třetí. Souboj velkoklubů skončil 3:1, za Milán skóroval Rivaldo. Jediným gólem venkovního zápasu s Lokomotivem zařídil další cestu za obhajobou. V prvním zápase čtvrtfinále doma proti Manchesteru United vyšel střelecky naprázdno, přesto Real vyhrál 3:1. Ronaldo byl ve 20. minutě zastaven Wesleym Brownem, ale penaltu rozhodčí Anders Frisk nepískl. První patnáctiminutovka na Old Trafford byla v režii Angličanů, poté se ale režie chopili Los Blancos a po ose Zidane–Guti se míč dostal k Brazilcovi, jenž nedal brankáři Barthezovi šanci. Před poločasem srovnal van Nistelrooy, po něm vrátil Španělům vedení Ronaldo, který opět těžil z kombinace Zidana a Gutiho a z nepozornosti obránců Browna a O’Shey. Ačkoli fotbalisté United opět srovnali, v 59. minutě Ronaldo opět přesně zakončil po další přihrávce Gutiho. David Beckham sice otočil stav zápasu na 4:3 pro anglický tým, na postup přes Real to ale nestačilo. Domácí semifinále s Juventusem odstartoval v útoku po boku Morientese. Ve 23. minutě prostřelil Buffona a otevřel skóre, jeho potíže s lýtkem ale přiměly trenéra del Bosqueho vystřídat jej. Juventus nakonec prohrál 1:2, na domácí půdě ale Los Blancos vyřadil.
Proti Alavés 1. března 2003 vstřelil poprvé hattrick za Real a podpořil venkovní výhru 5:1. V závěrečných dvou kolech Real Madrid vybojoval mistrovský titul na úkor Realu Sociedad, když obě utkání vyhrál a zaznamenal nejgólovější sezónu od roku 1997. Ronaldo vstřelil po dvou gólech jak Atlétiku Madrid, tak Athleticu Bilbao.
Mezi střelci španělské La Ligy obsadil s 23 góly dělené druhé místo vedle Nihata Kahveciho za Royem Makaayem s 29 góly.
Druhá sezóna (2003–2004)