upright=1|náhled|Atributy užívané knížaty-biskupy: klobouk s šesti střapci, kříž a berla reprezentuje duchovní správu biskupovu, meč, knížecí klobouk a plášť odkazuje na světskou správu náhled|upright=1|Arcidiecéze a volební diecéze, stav z roku 1500 náhled|vpravo|upright=1|Johann Otto von Gemmingen, kníže-biskup augsburský (1591–1598)
Kníže-biskup (kníže biskup, německy Fürstbischof, latinsky Princeps Episcopus), popřípadě kníže-arcibiskup (německy Fürsterzbischof, latinsky Princeps Archiepiscopus) byl biskup (nebo arcibiskup), kterému příslušela též hodnost knížete a v řadě případů též svrchovaná či téměř nezávislá vláda ve vlastním knížectví nebo jiném feudálním teritoriu. Termín kníže-biskup byl v minulosti chápán jako hovorový a neoficiální. Úplný titul zněl: N. N., (z Boží milosti) (arci)biskup z N., kníže (Svaté říše římské). Hodnost se týkala naprostou většinou biskupů římskokatolických, jen ve vzácných, historicky podmíněných případech, patřili ke knížatům-biskupům též někteří biskupové luteránští, anglikánští a pravoslavní.
Ve Svaté říši římské ztratila knížata-biskupové svoji moc při sekularizaci a mediatizaci roku 1803, několik zbylých většinou se zánikem říše v roce 1806, ovšem v Rakouském císařství titul obvykle přetrval až do roku 1918, jako např. v biskupství vratislavském a v arcibiskupství olomouckém. V salcburské arcidiecézi užívali arcibiskupové titul knížete až do roku 1951.
Knížata-biskupové ve Svaté říši římské Definice Kníže-biskup byl biskup s knížecí hodností. Tento jev, kdy jeden člověk držel jak světský, tak duchovní titul, měl důležitou funkci ve Svaté říši římské, kde knížatům-biskupům (v několika případech také knížatům-opatům) příslušel stav říšských knížat. Tito pak zpravidla vystupovali jako suverénní zeměpáni nad územím svého biskupství (nebo opatství) a měli právo zasedat v říšském sněmu. S různými regionálními specifiky se funkce knížete-biskupa vyskytovala i v několika dalších zemích mimo Svatou říši římskou.
Světská panovnická funkce biskupů byla výsledkem politiky německých králů raného středověku, jejichž záměrem bylo, aby byl vliv mocných knížecích rodin na králem jmenované biskupy co nejmenší. Několik z těchto biskupů tehdy získalo dokonce propůjčení královských práv (tzv. regálií). Souběžně s rozvojem územních států si i knížata-biskupové budovali svá panství jako světská území, a to mnohdy použitím vojenské síly. Příkladem jsou vojenské výboje pasovských biskupů.
Stručné dějiny a charakteristika knížecích biskupství náhled|vlevo|upright=1|Sedm kurfiřtů volí Jindřicha VII. Lucemburského králem. Vlevo na obrázku lze podle pokrývek hlavy rozpoznat tři kurfiřty, kteří byli zároveň arcibiskupy (tzn. kolínského, mohučského a trevírského arcibiskupa) Základy světské moci říšských biskupů byly položeny v dobách vlády Otonů. Dobová státní idea líčila panovníka jako nástupce Kristova a biskupy jako nástupce apoštolů. Král či císař dával světskou investiturou symbolicky najevo, že biskupové patří k prvním velmožům říše a stojí dokonce výše než vévodové. Již Ota I. a Ota II. udíleli biskupským statkům celní a tržní práva, právo razit mince a od konce 10. století a vlády Oty III. a Jindřicha II. získávali někteří biskupové i skutečnou vládu, neboť panovníci jim udíleli říšská hrabství či jiné domény stejně jako právo horního regálu, právo opevňovat svá města a právo držet si vlastní vazaly. V Itálii byla tato práva pro biskupy běžná již na počátku 10. století, kdy takto biskupy vyznamenávali tamní králové Hugo z Arles a Lothar. Již tito dva králové spolu s Otou I. v Německu také využívali služeb biskupů jako osobních kaplanů a rádců. Knížecí biskupství v říši vznikala postupně, tak jak docházelo k procesu teritorializace, tedy štěpení původních kmenových vévodství a jiných větších celků na stále menší feudální panství. Svrchovaná biskupská léna, podřízená jen císaři, byla původně biskupskými závislými statky, které biskupství získávala většinou cestou donací. Jako poslední obdrželi postavení říšských knížat a s tím spojené právo účastnit se aktivně říšských sněmů biskupové v Sasku po pádu Jindřicha Lva v roce 1180, kdy se původní Sasko-engernsko-vestfálské kmenové vévodství rozpadlo, a z tamních biskupů se stali plnoprávní zeměpáni v rámci říše. Není však bez zajímavosti, že přinejmenším někteří saští arcibiskupové i biskupové bývají v dobových pramenech počítáni mezi knížata již před tímto datem a tedy před získáním říšské bezprostřednostiS označením saských biskupů za knížata se setkáváme např. v „Kronice Slovanů“ kněze Helmolda z Bosau, napsané krátce po r. 1170. Helmold výslovně jmenuje k roku 1115 biskupa halberstadtského jako knížete, roku 1160 pak arcibiskupa brémského a k roku 1167 počítá mezi říšská knížata arcibiskupy magdeburského a kolínského i biskupa hildesheimského. Zdá se, že Helmold obecně měl saské biskupy za knížata, zřejmě do tohoto ranku však nepočítal brémské sufragánní biskupy na slovanských územích v Oldenburgu (později v Lübecku) v Ratzeburgu a v Mecklenburgu (později ve Schwerinu). Kromě dvou českých úplných a jednoho částečného překladu je kronika dostupná v latinském originále např. zde: http://hbar.phys.msu.ru/gorm/chrons/helmold.htm a naopak sufragánní biskupové brémského a magdeburského arcibiskupa s diecézemi na dříve slovanských územích bývají po velkou část středověku jako knížata zpochybňováni, ačkoli byli říšskými vládci na malých územích.
Z počátku budilo spojení světské a duchovní moci jisté rozpaky, neboť duchovní osoby měly zakázáno přijímat a zastávat světské úřady, což se ovšem v raném středověku pravidelně porušovalo. Zatímco emancipace biskupů jako feudálů v říši Otonů nacházela alespoň částečně pochopení, pak spojení funkce arcibiskupa kolínského a vévody v jednom z pěti kmenových vévodství Germánie, Lotharingii v rukou bratra Oty I., Bruna, vzbudilo patrně nemalý odpor, který musel kronikář Widukind z Corvey výslovně mírnit.
náhled|vlevo|"Zlaté rýnské", byly raženy kurfiřty-arcibiskupy z Mohuče, tento z r. 1617 V raných obdobích říše, v podstatě po většinu středověku, bylo právo účastnit se říšských sněmů v podstatě synonymum pro hodnost říšského knížete, ať už světského či duchovního. Titul knížete jako takový, až na naprosté výjimky, neexistoval. Šlo o souhrnné označení vévodů, lantkrabat, falckrabat, markrabat a samozřejmě i arcibiskupů a biskupů. Členství v elitní skupině říšských knížat nebylo možné získat bez získání svrchovanosti, přesněji říšské bezprostřednosti nad (alespoň některými) svými statky, čímž byl v případě biskupů vytvořen tzv. Hochstfit či u arcibiskupů Erzstift, ono duchovní knížectví. Počátek existence knížecího biskupství bývá proto obvykle datován oním uvedením na sněm nebo první zmínkou o účasti immediátního biskupa na sněmu. Teprve od 15. století a zejména v novověku začalo být zařazení mezi říšská knížata otázkou vystavení knížecího diplomu císařem, i když většina takovýchto nových knížat politická práva říšských knížat na říšském sněmu vůbec nezískala. Knížat-biskupů se ale otázka nových nobilitací dotkla jen okrajově, protože většina knížecích biskupství již existovala (hranice diecézí byly dokonce z větší části utvořeny již v době ohraničené vládou Karla Velikého a Oty I.). Zřejmě to byl císař Fridrich Barbarossa, za jehož vlády se titul říšského knížete začal užívat v jednoznačném a současném významu. Každopádně v době jeho vlády byla vydána tzv. Gelnhausenská listina (13. dubna 1180), která vymezila postavení, práva a povinnosti jak světských, tak i duchovních knížat. Práva říšských knížat potvrdilo, rozšířilo a do značné míry na příští staletí definovalo tzv. Confoederatio cum principibus ecclesiasticis vydané dne 26. dubna 1220 Fridrichem II. a dále tzv. Statuta in favorem principum, vydaná spolukrálem Jindřichem Švábským 1. května 1231 a Fridrichem II. následně potvrzená. Zvláštní skupinu říšských knížat tvořili kurfiřti, volitelé císaře, přičemž již od poloviny 13. století byli mezi nimi tři bezprostřední arcibiskupové: mohučský, kolínský a trevírský. Pevné ohraničení počtu kurfiřtů, v té době již přes sto let de-facto existující, právně ztvrdila r. 1356 Zlatá bula Karla IV. Během 14. a 15. století bývaly biskupské země stále častěji označovány jako knížectví a staly se vlastně prvními říšskými knížectvími i podle názvu. Pravomoci biskupů jako knížat odpovídaly právům knížat světských. Šlo v první řadě o práva soudní svrchovanosti v první i druhé instanci, právo horního regálu, právo držet si vlastní leníky, právo zemského sněmu (tzv. Privilegium Fori), právo výběru cel a poplatků, a právo výběru daní a užitku z poddanských robot. Několik duchovních knížectví (Trevír, Salcburk, Trident, Brixen, Pasov, Chur, Kostnice, Mety, Toul a Verdun) dokonce neznámo kdy postupně získali právo povyšovat do šlechtického stavu a udílet znaky. Všichni knížecí biskupové ovšem mívali vlastní lenní šlechtu, například münsterský biskup Franz z Waldecku shromáždil v roce 1534 při svolání rytířské hotovosti 115 šlechticů a 26 erbovníků. náhled|Budova Mohučského kurfiřtského místodržitelství v Erfurtu Biskupská knížectví se od sebe značně lišila velikostí, od těch největších (Mohuč, Lutych, Münster, Salcburk), až po zcela nepatrné (Kostnice, Lübeck, Lebus, Řezno). Ta největší bývala někdy rozdělena na dvě části, pojmenované „Horní a Dolní knížectví“ (Oberstift a Niederstift). To byl případ Mohuče, Utrechtu a Münsteru. Mnohdy vládli knížecí biskupové také nad dalšími územími, což bývalo vyjádřeno jejich doplňkovými (tzv. subsidiárními) tituly. Takto byl např. kurfiřt-arcibiskup mohučský knížetem eichsfeldským a hrabětem gleichenským, kurfiřt-arcibiskup kolínský hrabětem recklinghausenským, kníže-arcibiskup brémský hrabětem ze Stade, kníže-biskup utrechtský hrabětem z Drenthe, kníže-biskup lutyšský hrabětem z Hoornu a hrabětem z Loonu, kníže-biskup freisinský hrabětem z Werdenfelsu či kníže-biskup míšeňský pánem stolpenským. V jiných případech titul knížecího biskupství plně splýval s jiným historickým územím, jehož titul se v titulatuře biskupů udržel. Příkladem může být kníže-arcibiskup z Vienne jako hrabě z Vienne, kníže-biskup sionský jako hrabě wallisský nebo kníže-arcibiskup z Cambrai jako hrabě a posléze vévoda z Cambrai. Knížecí biskupství bývala obvykle výrazně menší, než diecéze svěřená biskupovi a také leželo zcela v jejích hranicích, takže biskup byl ve svém knížectví svrchovaným světským i duchovním pánem. Nebylo tomu tak ale vždy. Například Münsterské biskupství, k němuž patřilo vůbec největší duchovních knížectví říši,VLNAS..., s. 27 zaujímalo původně jen oblast biskupského Horního knížectví (Oberstift) a několika drobných suverénních feudálních panství, zato biskupovo Dolní knížectví (Niederstift), patřilo z duchovního hlediska až do roku 1668 pod jurisdikci biskupa z Osnabrücku, který sám vládl jako světský vladař jen nad nevelkým knížectvím. Světská moc münsterského biskupa tak původně sahala podstatně dále, nežli moc duchovní.
náhled|Zasedání Říšského sněmu v roce 1663, vlevo duchovní katolická knížata, na dvoučlenné lavici luterští knížecí biskupové z Lübecku a Osnabrücku