Bernard Sannig

Bernard Sannig OFM (- 1704), též Bernhard Sannig, někdy v pramenech uváděný jako Bernard ze Slezska, byl český filozof, teolog a historik, profesor pražské univerzity a církevní právník z řádu františkánů, hodnocený jako nejvýznamnější osobnost tohoto řádu v Českých zemích během 17. století.

Život

Narození, studium, ustanovení lektorem Narodil se buď v roce 1627, nebo 31.1. 1636, nebo až roku 1637 ve dvoře Bischofswald u Nisy ve Slezsku. Vycházelo na pokračování v r. 1920–1930: (1920) č. 1–2, s. 1–7; (1920) č. 3–4, s. 81–91; (1920) č. 7–8, s. 237–241; (1920) č. 9–10, s. 295–302; (1921) č. 1–2, s. 33–38; (1921) č. 3–4, s. 65–71; (1921) č. 5–6, s. 144–150; (1921) č. 7–8, s. 197–212; (1921) č. 9–10, s. 270–276; (1922) č. 1–2, s. 24–28; (1922) č. 3–4, s. 109–113; (1922) č. 5–6, s. 169–174; (1922) č. 7–8, s. 237–243; (1923) č. 1, s. 20–28; (1923) č. 5, s. 227–230; (1923) č. 9, s. 425–432; (1923) č. 10, s. 536–539; (1924) č. 1, s. 39–48; (1924) č. 2, s. 118–120; (1924) č. 5, s. 327–336; (1924) č. 7–8, s. 495–502; (1924) č. 10, s. 663–666; (1925) č. 2, s. 129–134; (1925) č. 4–5, s. 276–281; (1925) č. 7–8, s. 454–461; (1926) č. 1, s. 27–31; (1926) č. 3–4, s. 213–219; (1926) č. 5–6, s. 320–326; (1926) č. 8, s. 470–476; (1926) č. 9–10, s. 598–605; (1927) č. 2, s. 74–82; (1927) č. 4, s. 254–260; (1927) č. 6, s. 468–474; (1927) č. 9, s. 670–678; (1928) č. 1, s. 27–32; (1928) č. 3, s. 306–321; (1928) č. 5, s. 540–546; (1928) 7, s. 721–727; (1928) č. 10, s. 1040–1047; (1929) č. 1–2, s. 42–48; (1929) č. 4, s. 343–348; (1929) č. 5–6, s. 543–547; (1929) č. 7–8, s. 689–704; (1929) č. 9–10, s. 906–912; (1930) č. 1–2, s. 41–46; (1930) č. 3–4, s. 173–181; (1930) č. 5–6, s. 448–455; (1930) č. 7, s. 616–624; (1930) č. 9, s. 779–785. V rukopise dochovaný Sannigův životopis napsal františkán Hugolin Antosch († 1725) – Národní archiv, Řád františkánů, inv.č. 3127, kart. 185.

Reprodukce portrétu Sanniga z pražského kláštera (olejomalba, kopie z r. 1927) viz Studoval na jezuitském gymnáziu v Nise, kde rovněž roku 1655 vstoupil do františkánského řádu, slavné doživotní sliby složil 12. srpna 1656 v Kroměříži. V letech 1656–1659 studoval filozofii a 1659–1663 teologii na klášterním studiu u P. Marie Sněžné v Praze, jeho učiteli byli mimo jiné Antonín Bruodin a Antonín Brouček. Kněžské svěcení přijal v Praze 8. prosince 1662 od pražského arcibiskupa kardinála Harracha. Vynikal již při pražských studiích, proto byl poslán na roční studijní pobyt do Říma (1663–1664). Po návratu byl roku 1664 jmenován lektorem filozofie na františkánských studiích v Nyse, a v roce 1666 generálním řádovým lektorem teologie v Praze a řádným profesorem filozofie na pražské teologické fakultě. Na Arcibiskupském semináři v Praze vyučoval v letech 1657 až 1670, jako poslední z františkánských bratří v 17. století. V letech 1674-1675 působil jako lektor na řádových studiích filozofie fungujících tehdy krátce, prakticky jen díky Sannigovi v klášteře ve Slaném. Bývá považován za nejvýznamnějšího představitele českého skotismu (filozofie v duchovním odkazu bl. Jana Duns Scota) a nejvýznamnějšího českého františkánského teologa raného baroka. Byl rádcem arcibiskupa Arnošta Harracha, který jej jmenoval komisařem Svaté země pro České království.

Řádový představený Ve františkánském řádu byl zvolen českým provinciálem, jímž působil nejprve v letech 1675–1678. Jako osvědčený teolog i bratr zkušený ve vedení řádu byl opakovaně generálním řádovým ministrem nebo komisařem pověřován k vizitování zahraničních františkánských provincií, konkrétně slavonské (1674), uherské Salvatoriánské, kam patřila i většina konventů na území pozdějšího Slovenska (1677), bavorské (1680) a o tři roky později postupně tridentské, tyrolské, a opět bavorské. Čerpal dle odkazu knihy Severina Vrbčanského, Nucleus minoriticus, s. 50-52. Po působení v českých zemích a okolí byl v roce 1682 zvolen generálním komisařem (představeným) pro tzv. „cismontánskou rodinu“ (vesměs část Evropy severně od Alp) a generálním vikářem (zástupcem generálního představeného) celého řádu františkánů, takže se do roku 1683 zdržoval v Římě. Po návratu jej řádové kapituly opět zvolily českým provinciálem (1684–1687). Podílel se mimo jiné na založení nových konventů v Moravské Třebové, Hostinném, Tachově, započal snahu o zřízení františkánského hospice v Bruntále, ukončil neúspěšnou snahu o obnovu kláštera v Jemnici, v pražském konventu vystavěl severní křídlo s knihovnou, čímž vytvořil nádvoří před kostelem Panny Marie Sněžné. (edice textu smlouvy s knihkupcem – orig. Národní archiv, Řád františkánů, inv.č. 2592). s odkazem na pramen – klášterní kroniku (Národní archiv, Řád františkánů, kniha 28). VYSKOČIL, Jan K. OFM. Šestisté jubileum kostela a kláštera Panny Marie Sněžné v Praze. s.a. strojopis, s. 10 (Národní archiv, Řád františkánů, inv. č. 2473 (fasc. 5.). V české provincii měl však i své odpůrce a kritiky, zejména pro své údajně proněmecké postoje. Po skončení funkčního období provinciála proto žil v klášteře ve Znojmě, kde se kromě duchovní i hmotné péče o místní klarisky věnoval horlivě literární činnosti.Sannig byl autorem kroniky znojemských klarisek. Viz Třetí období Sannigova římského pobytu spadá do let 1694–1696, kdy byl zvolen generálním definitorem a opakovaně generálním vikářem františkánů. Generálním definitorem byl zvolen celkem čtyřikrát, naposledy roku 1701. O tři roky později se vrací do Čech a byl poslán na odpočinek do kláštera ve Znojmě, kde 10. září 1704 umírá.

Literární a pastorační činnost V celém řádu byl titulován čestnými tituly „Doctor Ordinis“ a „Scriptor Ordinis“, který získal spolu s Amandem Hermannem. Sannig a jeho spolubratr Konstantin Dubský (starší) měli v té době jako jediní v české františkánské provincii právo vlastnit a číst církví zakázané knihy. Zasloužil se o rozvoj archivů v jednotlivých klášterech české provincie a jelikož samotné kláštery roztříštěné po celé zemi neumožňovaly dostatečné zajištění pro cenné, zejména fundační dokumenty, založil Sannig v roce 1678 v pražském klášteře provinční františkánský archiv.Chronica fratrum minorum. Knihovna Národního muzea, signatura VII F 75, fol. 202r. Edice: Chronica fratrum minorum de observantia provinciae Bohemiae. 2., Early modern period, 1601-1749 / edited by Martin Elbel. Roma : Viella, 2026, s. 87. . WILHELM a MINAŘÍK. Dějiny klášterů františkánských... (cit.), s. 94. Vznikl provinčního archivu realizoval na základě nařízení řádového generálního ministra Petra de Manero z roku 1651. Z podnětu Sanniga byly snad ve všech františkánských klášterech české provincie započato se sepisováním pravidelných pamětních knih, které na počátku vždy obsahují stručné dějiny konkrétního kláštera, jejichž autorem byl sám Sannig.Podle je tento úvod přinejmenším v případě pamětní knihy z Nysy doslovným opisem ze Sannigovy kroniky Chronica de Origine et Constitutione Provinciae Bohemiae... (viz níže). Kroniky měly být ve čtyřech exemplářích - pro zmíněný provinční archiv, pro generální archiv řádu v Římě, pro archiv kláštera v Brně (Morava) a archiv kláštera v Hlohově (Slezsko). Viz Chronica fratrum minorum (cit.), fol. 202v. Podporoval rozvoj klášterních knihoven, pro něž vydal pravidla, jež měla být pro pořádek vyvěšena v každé knihovně. Poprvé v řádu v českých zemích ustanovil evidenci výpůjček z bibliotéky, Pro vývoj knihovních předpisů františkánů za přičinění Sanniga srov.: BAJGER, Matyáš Franciszek. Česká františkánská knižní kultura : knihovny minoritů, františkánů a kapucínů v průběhu staletí. Ostrava, 2007, s. 100–102, 134. Rigorózní práce Ostravské univerzity. online nebo jako český provinciál nařídil, sepsání všech knihoven v provincii do inventářů či přikázal, aby v klášterech byl pro nákup knih vyčleněn pravidelný roční peněžní obnos.BAJGER. Česká františkánská knižní kultura (cit.), s. 106, 131. MINAŘÍK. Bernhard Sannig... (cit.), rok 1925, s. 277. Založil novou knihovnu v klášteře v Praze u P. Marie Sněžné, apeloval zřízení knihovny v brněnském a tachovském konventu a zajistil tak jejich zřízení. Postaral se o rozšíření a sepsání knižní sbírky v Hájku, Kadani nebo Kroměříži.´ Sannig byl rovněž patrně tvůrcem nového oborového třídění františkánských knihoven, jejichž svazky dle obsahu rozděloval do 22 skupin.BAJGER. Česká františkánská knižní kultura (cit.), s. 73–75. V klášterech Sannig podporoval zakládání lékáren pro potřeby bratří, případně i sousedních klarisek nebo františkánek.Brno – lékárna založena r. 1677 (Pamětní kniha kláštera I, s. 196 -) Národní archiv, Řád františkánů, kniha 49). Znojmo – v l. 1687–1688 (viz Pamětní kniha kláštera, s. 179 – Národní archiv, Řád františkánů, kniha 55. V roce 1677 započal první pokus o beatifikaci Pražských františkánských mučedníků, který však skončil jen potvrzením místního kultu a vyhlášením těchto řeholníků za ctihodné. Podobně Sannig usiloval o oficiální uznání úcty k Anežce Přemyslovně. V roce 1679 sepsal Bernard Sannig pamětní list císaři Leopoldu I., který měl celou záležitost podpořit. Svou starostlivost věnoval kromě františkánského řádu rovněž klariskám, a to jak v snaze o organizační reformu, KAŠPÁRKOVÁ. Ženské kláštery v české františkánské provincii v raném novověku (cit.), s. 13 a násl. tak v každodenní pastorační i hmotné péči, zejména ve Znojmě. Pro znojemské klarisky sepsal zvláštní statutaStatuta und Ordnungen, welche dem löblichen königlichen Stift und Kloster der seeligsten Mutter Gottes Mariae Himmelfahrt in Znaym, Ordens S. Clara der Reformiertin und Barfüsserin hat vorgeschrieben hochwürdige Vatter Fr. Bernardus Sannig. Prag 1685, 133 s. – Národní archiv, Řád františkánů, inv. č. 3110. i historii jejich kláštera.Schwesterbuch des hochwürdigen und königlichen jungfräulichen Stifts-Ordens S. Clarae der reformierten Barfüsserin in der Stadt Znaym … beschreiben durch den hochwürdigen P. Bernardo Sannig … – Národní archiv, Řád františkánů, inv. č. 706. Srov. V Sannigově péči byly také brněnské sestry františkánky.KAŠPÁRKOVÁ. Ženské kláštery... (cit.), s. 40.

Dílo Soupis jeho děl v Národním archivu, fond Řád františkánů je součástí rejstříků inventáře tohoto fondu.

Učebnice První skupinu a co do objemu jednoznačně nejrozsáhlejší část jeho díla tvoří učebnice různých oborů teologie, filozofie nebo kanonického práva:Srov. Schola Philosophica Scotistarum seu Cursus philosphicus – 3 díly.Vydáno: Vetero-Pragae : Typis Catharinae Czernochianae Viduae (1. díl), Joannis Nicolai Hampelii (2.-3.díl), 1684–1685. „Sannig znal dobře prameny i veškerou tehdy již velmi rozrostlou sekundární literaturu, výklad je samostatný a pronikavý. Jeho práce se řadí k tomu nejlepšímu, co bylo o Duns Scotově myšlenkové soustavě v 17. století napsáno, jimi dosáhla pražská scotistická škola mezinárodního významu.“PAVLINCOVÁ. Bernard Sannig (cit.). Schola Theologica Scotiscarum. 4 svazky. Praha : Urban Baltazar Goliáš, Daniel Michálek, arcibiskupská tiskárna, 1675–1681. Císařské schválení Leopolda I. (vč. reprodukce) viz Dochováno mj. v knihovně františkánů u P. Marie Sněžné v Praze, signatura D f 10. Stejně jako výše zmíněné kompendium z filozofie se i Sannigova objemná teologická učebnice těšila velké oblibě mezi řádovými lektory a studenty a na klášterních studiích františkánů byla hojně využívána. Se svou čtyřdílnou teologickou učebnicí byl Sannig rovněž zobrazen na portrétu dříve umístěném v knihovně kláštera u Panny Marie Sněžné v Praze. Viz KAŠPAR, Obraz provinčního ministra Bernarda Sanniga... (cit.).

Schola canonica seu Universum ius canonicum nova methodo digestum předkládající ve dvou dílech základní soudobý pramen církevního práva – Decretales Řehoře IX.Neo-Pragae : Joannes Nicolaus Hampelius, 1686–1687. Schola controversistica seu Controversiae universae adversus haereticos jako učebnice kontroversistické teologie.Neo-Pragae : typis Joannis Nicolai Hampeli, 1688. Bibliografie cizojazyčných bohemikálních tisků... (cit.), San 055–058 (1-2 díl). Dochováno mj. v knihovně františkánů u P. Marie Sněžné v Praze, signatura G f 2.