Violon (nebo také viola da gamba kontrabasová, viola da gamba subbasová, arciviola, violone, D-violone, große viola, contrabas de viola, atp.) je historické označení pro kontrabas v době renesance, manýrismu, baroka a klasicismu. Ve staré hudbě zastupoval stejnou roli, jako dnešní kontrabas a hrál podstatnou úlohu v generálbasu.
Název violon také označuje menší, osmistopý nástroj též violové třídy, jenž je laděný v basové poloze in G. Bývá nazýván jako violon, malý violon, G violon, basová viola atp. náhled|Šestistrunný violon zcela vpravo|upright=1.3
Původ Violon je smyčcový hudební nástroj z třídy viol. Jako viola da gamba se vyznačuje rysy specifickými pro nástroje violové rodiny, jakými je kromě konstrukce také ladění a pražce (střevové převazy). Pojem violon označuje ty smyčcové basové nástroje, než zastupují roli generálbasu. V historickém kontextu označovalo slovo violon dva hudební nástroje, oba z třídy viol. Prvním je tzv. velká basová viola, označujeme ji také jako osmistopý violon a druhým je tzv. kontrabasová viola, kterou označujeme jako šestnáctistopý violon. Rozdíl spočívá v tom, že velká basová gamba (osmistopá) je laděná v basové poloze, zatímco kontrabasová gamba (šestnáctistopá) je laděná v kontrabasové poloze, zastupuje tedy úlohu kontrabasu.
Historie náhled|Text k opeře L'Orfeo Claudia Monteverdiho (1609). V pravém sloupci jsou dva violony uvedeny jako Duoi contrabassi de Viola Violon vznikal někdy v období začátku 16. století, kdy se tehdy nejrozšířenější nástrojová skupina viol dále vyvíjela a rozšiřovala o další hlasové zástupce. Tehdy byly známy violy diskantová, alt-tenorová a basová. Postupně však přibývali další hlasoví zástupci spolu s polyfonizací instrumentální hudby. Úlohou violonu byla především hra v tanečních kapelách nebo v polyfonní hudbě. Tehdy byly violony dlouhého štíhlého tvaru s ozvučnými otvory ve tvaru C, ovšem ve spodní části korpusu, nikoli uprostřed. V horní části byla umístěna rozeta.
Svého vrcholu se dočkal violon v období manýrismu, v době Claudia Monteverdiho. Mezi významné hráče na violon patřil například slavný houslař Gasparo da Salo, který stál za vznikem moderních houslí. Claudio Monteverdi tehdy nazýval violon jako contrabas de viola – kontrabasová viola da gamba (tištěný originál opery L'Orfeo 1615). V té době už violon známe v podobě, jakou má přibližně nyní kontrabas.
Mezi významné příklady violonů z té doby lze uvést například pětistrunný violon s nejhlubší strunou C1, sedmistrunný violon významného bavorského loutnaře Caspara Tieffenbruckera (1514 – 1571) postavný roku 1564 v Lyonu s nejhlubší strunou A1 (A1-D-G-a-e-a-d1). Mezi další významné violony patří klasický šestistrunný violon od Gaspara da Sala v ladění (D1-G-C-E-A-d) nebo také šestistrunný violon od známého benátského houslaře Ventury de Francesca Linarola z roku 1585.
V encyklopedii Prattica di musica z roku 1592 augustiánského mnicha Lodovica Zacconiho je uváděn také sedmistrunný violon v kvart-terc-kvintovém ladění (G1-C-F-A-d-g-d1).
Významným exemplářem violonu v českých zemích je tzv. Rožmberská basa, pocházející z druhé poloviny 16. století. Avšak není zcela původní. Originálem je jen spodní deska, zbytek nástroje je postavený později a ona stará deska byla jen použita do zcela nového nástroje. V době manýrismu existoval i zvláštní smyčcový kontrabasový nástroj, zvaný accordo. Ten byl opatřen až 15. strunami, patřil do nástrojové skupiny lyr (lyra da braccio, lyra da gamba), avšak byl užíván jen k akordické hře, nikoli v běžné hudební praxi.
Od 16. století, kdy se do hudby začaly naplno prodírat houslové nástroje (housle, viola a violoncello), začal violon podléhat změnám v ostrunění, ale především ve vzhledu, který se nyní více přibližoval houslovým nástrojům. Zanechal si však veškeré své základní violové znaky. S postupem času začalo ostrunění violonu řídnout – zjednodušovat se, avšak na úkor rozsahu. Občas se objevovaly výjimky, jakými byly čtyřstrunné nebo dokonce ve Španělsku užívané třístrunné violony. Na začátku 18. století už převládaly především pětistrunné a čtyřstrunné violony. V době klasicismu se na violonech užívalo tzv. vídeňského ladění, tedy kvart-terciového ladění (F1-A1-D-Fis-A), to však většinou jen v sólovém repertoáru. V praxi orchestrální hudby se užívalo většinou čtyřstrunných violonů v klasickém ladění. Existují však doklady užívání tzv. "Vídeňského violonu" ještě v první polovině 19. století, a to v orchestrální a symfonické hudbě, kde tak vedle sebe stály nástroje "staré" a "nové" generace.
V průběhu 18. století začaly z violonu mizet pražce a páté struny. Začínalo se také více často užívat názvu kontrabas. V 1. polovině 19. století se užívalo také třístrunných violonů/kontrabasů v ladění A-d-g. Avšak ty se po několika letech ukázaly jako nepoužitelné (především z důvodu rozsahu), a tak se opět přešlo zpět k čtyřstrunným, později dokonce pětistrunným kontrabasům s nejhlubší strunou buď C1 či D1. Mezi významné kontrabasisty tohoto období patří také Domenico Dragonetti, který hrál na třístrunný violon a byl jeho velkým zastáncem, a to z důvodu zvukových kvalit na úkor rozsahu. Jeho nástroje je vystaven v katedrále sv. Marka v Benátkách.
V 21. století jsou používané čtyř a pětistrunné kontrabasy.
Provozovací praxe náhled|El Greco (manýristický obraz) – vpravo anděl hrající na renesanční osmistopý violon V 16. století se užívalo malých i velkých violonů jak v kapelách hrajících slavnostní či taneční hudbu, tak instrumentálních tělesech hrající polyfonní hudbu. Z ikonografie se dozvídáme o podobě těchto těles, které často hrají i bez not. Na mnoha výjevech kapel můžeme také vidět violon osamocený, bez jiných basových nástrojů vyšších poloh. V době manýrismu pak už hraje violon roli jako základ tvořený basovou linkou. Tu obecně hrají nástroje basové polohy – smyčcové, či dechové jako jsou fagoty/dulciany a continuo – cembalo, cimbál, regál nebo varhanní pozitiv/varhany.
Violony či kontrabasy se však svou stavbou měnily podle lokality a doby. Jedním z těchto typů jsou nástroje určené pro kostel. Stávaly většinou na kůrech, kde se používaly. Jednalo o kontrabasy veliké stavby, v 18. století také zvané "kostelní basy", které jsou přibližně o velikosti 5/4 kontrabasu. Naopak v různých zámeckých kapelách, kde bývalo zvykem hrát na různých místech, či dokonce cestovat, bývalo zvykem užívat drobnější violony. Tyto, byť se jednalo o nástroje kontrabasové, bývaly menší (přibližně 1/2 – 3/4 velikost), aby se daly snáze přenášet a byly kompaktnější. Mívaly také více strun, než kostelní basy, kde bývalo zvykem čtyřstrunné ostrunění. Tyto nástroje určené pro hudbu mimo chrám se navíc dělily i na velikosti. V jednom orchestru tak spolu hrály tři kontrabasy a každý byl zcela záměrně jiné velikosti – od drobnějšího po velký. To je příkladem, že i v době 17. a 18. století naši předci velice důkladně přistupovali k interpretaci hudby a k charakteru zvuku nástrojů. Sám Claudio Monteverdi doporučuje užívat v chrámové hudbě spíše violoncello, naopak ve světské hudbě gambu. Analogicky proto jsou kostelní violony/kontrabasy spíše větší a jednodušší stavby, kdežto nástroje mimo chrám nejsou tak velkých rozměrů a disponují často i pěti a více strunami.
Komorní uskupení náhled|El Greco – vpravo šestnáctistopý violon Šestnáctistopého violonu bylo užíváno především ve větších uskupení, v chrámové hudbě, v orchestru o větším počtu hráčů nebo jako jediný smyčcový basový nástroj v komorním uskupení, pokud jiný – basový nástroj ve vyšší poloze zastává part sólový. Malého violonu (v basové poloze) bylo užíváno vůbec nejčastěji, a to především v komorních uskupeních. Zastupoval spolu s např. cembalem úlohu generálbasu jako jediný basový smyčcový nástroj hrající basovou linku. Užívalo se ho prakticky ve většině instrumentálních produkcí – osmistopý violon byl jedním z vůbec nejfrekventovanějších a nejzákladnějších smyčcových nástrojů, které se v době baroka používaly (navzdory dnešní tzv. historicky poučené interpretaci). Pro jeho zvukové ideály tak zastával hlavní úlohu smyčcového continua. V této souvislosti je také potřeba dodat, že užití violoncella v orchestru, ač bylo běžné, neznamená, že violoncello mělo v rámci continua tuto přední úlohu, jelikož zvukové vlastnosti violoncella nedosahují potřebám zvuku, především ve velkých produkcích – operách, v recitativech atp. Osmistopý violon pro jeho plnost a kulatost zvuku a dobrou rezonanci tak byl nejdůležitějším smyčcovým nástrojem continua.
V komplikovanějších dílech orchestrální či komorní hudby doby baroka patří například koncerty od A. Corelliho, či A. Vivaldiho (L'Estro Armonico), kde v některých hraje violoncello roli sólového nástroje (i když basový sólový part vychází z generálbasu). Pak roli continua může nést pouhý violon (kontrabasový). Toho je důkazem například také Bachův Braniborský koncert č. 3, kde hrají tři sólová violoncella a roli continua přebírá výhradně violon s cembalem.
V hudební literatuře bývá časté označení violone. K pochopení o jaký typ nástroje se jedná, je třeba znát dobře kontext nejen skladby jako takové, ale zvyků v dané oblasti (jak je uvedeno níže). Pro kontrabas bývá občas užito explicitnějšího výrazu: contrabasso.
Party pro violon V barokní hudbě není běžné rozdělovat basové party na více hlasů, natož rozdělovat basové nástroje do více sekcí. Jednou z anomálií je part violonu v oratoriu I Penitenti al Sepolchro del Redentore od Jana Dismase Zelenky v Davidově árii, kdy jeden violon hraje arco v rámci continua a druhý violon spolu s violoncelly hrají jiný part pizzicato. Tuto převratnou novinku musel Zelenka vysvětlit dlouhou verbální poznámkou.
Druhým příkladem je pak Telemannova Grillen Symphonie TWV 50:1 (Symphoni Il Grillo), psaná pro dva sólové violony, chalumeau, příčnou flétnu, pikolu a hoboj s doprovodem smyčců a continua.
Klasicismus V době klasicismu se nejprve nic ohledně basové linky nelišilo, později se začaly rozdělovat violoncella a violony zvlášť (osmistopý violon upadl v zapomnění). Další důležitou skutečností je, že v době klasicismu začal být violon také sólovým nástrojem. Vzniklo mnoho dodnes velmi známých koncertů, jako jsou koncerty od A. Capuzziho, J. K. Vaňhala, K. Ditterse von Dittersdorfa, Hoffmeistra či D. Dragonettiho. Koncert pro violon od J. Haydna se bohužel ztratil, zachovaly se z něj pouze dva takty, ze kterých český kontrabasista a skladatel Miloslav Gajdoš dokomponoval celý koncert, ten se již ale nedá považovat za klasicistní dílo.
19. století Začátek 19. století je přelomový. Starší generace hráčů ještě počátkem 19. století užívala violon s pražci, mladší generace pak novější kontrabas bez pražců (ty se stávaly nepopulárními již dříve). Ve Vídni byly používány některými hráči stále "vídeňské violony". Slavný kontrabasista a skladatel Domenico Dragonetti byl propagátorem třístrunného kontrabasu. Obhajoval ho zvukovými kvalitami na úkor rozsahu. To se však stalo nešťastným, protože kontrabas přišel o svůj charakteristický rozsah. Samotný Giuseppe Verdi musel ve svých operách v kontrabasových partech psát poznámky pro kontrabasy, které části hrají jen čtyřstrunné nástroje, protože třístrunné neměly požadovaný rozsah do hloubky. Z těchto důvodů bylo posléze navráceno k čtyřstrunným nástrojům. V druhé polovině 19. století dochází dokonce k praxi, že ve velkých symfonických a operních orchestrech bývá alespoň jeden pětistrunný kontrabas – opět kvůli požadovanému rozsahu v některých pasážích.
Užití violonu podle regionu a epoch
Italská hudba Itálie je matkou houslařství i barokní hudby. Avšak právě zde dochází k přechodu k modernějším trendům daleko dříve, než jinde. Kontrabasové violony v Itálii již během 17. století přicházejí o šestou a posléze i pátou strunu. Ke konci 18. století se ustupuje od užití pražců. Osmistopé violony jsou užívány dokonce jen do první poloviny 17. století. Nadále jsou používány jen obměny violoncella.
Francouzská hudba