náhled|Phaëton v Apollónově slunečném voze Phaëton (LWV 61) je francouzská opera (tragédie lyrique) od Jeana-Baptiste Lullyho. Libreto sepsal dlouholetý Lullyho spolupracovník Philippe Quinault, podle Proměn od Publia Ovidia Nasa. Opera měla premiéru 6. ledna 1683 ve Versailles a alegoricky znázorňuje, jaký trest čeká smrtelníky, kteří se odváží povznést tak vysoko jako slunce (tj. Ludvík XIV. - Král Slunce).

Opera sestává z pěti dějství a prologu, stejně jako všechny Lullyho opery (kromě Acis et Galatée, která má pouze tři dějství + prolog).

Vznik a první představení Phaëton se stal první Lullyho operou, která měla premiéru na zámku ve Versailles (předchozí opery měly premiéry buď na zámku Saint-Germain-en-Laye, nebo v divadle Palais-Royal), který byl dokončen roku 1682 a stal se sídlem královského dvora.

Herci z Pařížské opery provedli první představení v Paříži 27. dubna 1683 a to právě v divadle Palais-Royal. Opera se dočkala obliby široké veřejnosti a s výjimkou třicetidenního smutku nad smrtí královny Marie Terezy Habsburské (30. července 1683) se hrála nepřetržitě až do 12. nebo 13. ledna 1684.

Pro Phaëton se vžilo přízvisko Lidová opera, podobně, jako se pro Isis vžilo přízvisko Opera muzikantů,Isis byla hudebně nejlepší Lullyho operou, která však ve své době propadla díky skandálu u dvora. nebo přízvisko opery Atys – Královská opera.Opera Atys totiž byla nejoblíbenější operou krále Ludvíka XIV.

Charakteristika

Inscenační historie Popularitu Phaëtona u pařížského obecenstva dokládá i množství nových nastudování v pařížské opeře: v letech 1692, 1702, 1710, 1721, 1730, 1742 a naposledy 1753. Reprízy byly pravidelně provázeny parodiemi na tuto operu v lidových divadlech.

Současně si tato opera zachovala oblibu i u královského dvora, kde Lullyho hudbě později přála zejména královna Marie Leszczyńská. Svůj cyklus koncertů (Concerts de la Reine) zahájila 3. prosince 1725 právě úryvky z Phaëtona, tutéž operu si nechala hrát roku 1739 na královských zámcích ve Fontainebleau a ve Versailles. Stejnou náklonnost Lullyho hudbě věnovala Madame de Pompadour, milenka Ludvíka XV. (manžela Marie Leszczyńské), a prolog k Phaëtonovi hráli aristokratičtí ochotníci též v roce 1749 ve Versailles v jejím tzv. Théâtre des Petits Appartements.

Na francouzském venkově uvedlo Phaëtona nejprve divadlo v Marseille roku 1686; o rok později jej tato divadelní společnost uvedla jako vůbec první operu v Avignonu a zřejmě roku 1690 v Toulouse. Další reprízy se v Marseille konaly v letech 1707, 1714 a 1720. 3. ledna 1688 se Phaëtonovi dostalo té pocty, že jím bylo otevřeno stálé operní divadlo v Lyonu; opera měla mimořádný úspěch, hrála se čtyřikrát týdně po šest měsíců (s výjimkou postního období) a byla zde hojně reprízována až do roku 1710.Schmidt, s. 189. Uvedla ji ještě divadla v Rouenu (1689), Lille (1718) a Dijonu (1732).Schmidt, s. 194–195.

Mimo Francii byl Phaëton hrán v roce 1686 nebo 1687 v Amsterdamu, v roce 1696 v Bruselu, v roce 1708 v Gentu a v roce 1710 (a možná 1718) v Haagu.Schmidt, s. 200, 204, 206.

Novodobou premiéru díla uvedl režisér Herbert Wernike na scéně divadla v Kasselu. Roku 1993 se po zásadní přestavbě znovu otevíralo operní divadlo v Lyonu (Opéra de Lyon) a jako zahajovací inscenace (premiéra 20. května 1993) byl zvolen právě Phaëton, jímž byl zahájen operní provoz v Lyonu ještě za Lullyho doby. Inscenaci Karine Saportové dirigoval Mark Minkowski, titulní roli zpíval Howard Crook. Z inscenace byla pořízena zvuková nahrávka. Další inscenaci uvedlo roku 2010 Státní divadlo v Saarbrückenu (dirigent George Petrou, režie Christopher Alden). V roce 2012 uvedl operu v koncertním provedení dirigent Christophe Rousset na festivalu v Beaune, v Salle Pleyel v Paříži a v divadle v Lausanne, i z tohoto koncertu byla vydána nahrávka.

Osoby Postavy prologu Astraia (Astrée), bohyně, dcera Jupitera a Thetis – soprán Saturn, bůh, který vládl za Zlatého věku – bas Astreini společníci – sbor a balet Saturnova družina – sbor a balet Postavy tragédie Libye (Libie), dcera Meropa, krále egyptského, a jeho první manželky – soprán Theoni (Théone), dcera Prótea – soprán Faethón (Phaëton), syn Hélia a Klymené – haute-contre Klymené (Clymène), dcera Okeana a Thetis – soprán Protéus (Protée), mořský bůh, pastýř Neptunových stád – baryton Triton, mořský bůh, bratr Klymené – haute-contre Epafos (Epaphus), syn Jupitera a Isis (Íó) – baryton Merops (Mérops), egyptský král, který se podruhé oženil s Klymené po smrti své první ženy, matky Libye – bas Hélios (le Soleil), bůh Slunce – haut-contre egyptská pastýřka – soprán Gaia (la Terre), bohyně Země – tenor Jupiter, král bohů – bas Próteova družina; Tritonova družina; Egypťané a Egypťanky; etiopský král, Meropův leník; Etiopané a Etiopanky; indický král, Meropův leník; Indové a Indky; kněžky bohyně Isis; mladí muži a ženy vybraní pro přinášení obětí do Isidina chrámu; Erínye (Fúrie) a hrůzní duchové; větry; hodiny dne; čtyři roční období; čtyři družiny čtyř ročních období; egyptští pastýři a pastýřky – sbor a balet

Děj opery

Prolog – Návrat Zlatého věku (Zahrady paláce bohyně Astrai) Družina bohyně Astrai tančí a zpívá v bohyniných zahradách, kde vládne věčný klid a mír a kde se všichni oddávají hrám (balet a sbor Cherchons la paix dans cet asile). Astraia musela na konci Zlatého věku opustit Zemi, protože ji lidská zloba vyhnala, přesto stále lituje smrtelníků a přála by si, aby se jim šťastná doba zase navrátila (árie Dans cette paisible retraite). Její společníci a společnice pokračují v příjemném tanci a zpěvu (balet a sbor Dans ces lieux tout rit sans cesse).

Přichází bůh Saturn, který vládl Zemi i Nebi za Zlatého věku, se svým průvodem. Oznamuje Astrai, že čas nového věku štěstí a rozkoše přišel (balet a zpěv Saturna se sborem Que les mortels se réjouissent). Jistý hrdina (tj. Ludvík XIV.), požívající přízně nebes a právě obdařený dědicem, potlačil svár a závist, zastrašil nepřátele a přinesl mezi lidi mír, dotvrzený velebnými stavbami a slavnými hrami, při nichž Múzy pořádají „tisíce nových koncertů“ (recitativ a árie Un héros qui mérite une gloire immortelle… Les Muses vont lui faire entendre). Astraia vyzývá svou družinu, aby se připojila k Saturnovu průvodu a společně jej následovaly na zem do hrdinovy říše (sbor Jeux innocents, rassemblez-vous, balet obou družin, sbor Plaisirs, venez sans crainte a závěrečný duet Astrai a Saturna se sborem On a vu ce héros terrible dans la guerre).

1. dějství (Zahrada s jeskyní na mořském břehu) Libye, dcera egyptského krále Meropa a dědička jeho říše, hledá v zahradní samotě klid pro své rozbouřené srdce (árie Heureuse une âme indifférente!). Tam na ni narazí její důvěrnice Theoni, dcera boha Prótea, jež rovněž hledá samotu pro své rozjímání. Diví se, že Libye opustila dvůr, kde ji čeká plno nápadníků, z nichž její otec dnes vybere pro princeznu ženicha. Z Libyiných rozpaků se Theoni dovtípí, že princeznino srdce je již zadáno a že jeho vlastníkem je vznešený Epafus, syn Jupitera a Isis. Princezna se však obává, že otec pro ni zvolí někoho jiného (árie Mon cœur s'est trop pressé de choisir un vainqueur). Domnívá se, že Theoni může být mnohem klidnější, neboť její lásce s Faethontem nestojí nic v cestě (árie Vous ressentez l'amour sans éprouver ses peines). Ale Theoni namítá, že láska nikdy nezná klidu (árie La mer est quelquefois dan sune paix profonde), v čemž jí Libye dává za pravdu (duet Ah, qu'il est difficile). Theoni se chce princezně svěřit se svými obavami o Faethontovu lásku, ale protože ten právě přichází, zanechává Libye milence o samotě.

Faethón je snoubenčinou přítomností překvapen, hledal zde totiž svou matku, královnu Klymené, a rozmluva s Theoni je mu nepříjemná. Theoni si stěžuje, že jí Faethón již neprojevuje dostatečně svou lásku (árie Je m'aperçois sans cesse). Faethón ji ujišťuje, že stále miluje jen ji, ale Theoni vidí veliký rozdíl mezi jeho dřívější vášní a nynějším chladem a odstupem (árie Ah! du moins, ingrat que vous êtes). Až příchod Klymené osvobodí Paethonta od rozzlobené milenky.

Klymené nachází Faethonta ve špatné náladě. Faethón se totiž obává, že král zvolí za manžela své dcery (a tím i za svého následníka) Epafa, a nedokáže si představit, že by měl být Epafovým poddaným. Přesvědčuje matku, královu manželku, aby Meropa přesvědčila k tomu, aby za svého dědice označil Faethonta. Královna je k tomu v zásadě ochotna, ale vidí překážku v synově lásce k Theoni. Faethón tyto obavy vyvrací: miluje sice Theoni, ale jeho touha po slávě a egyptské koruně je pro něj přesnější (árie J'entends mon destin qui m'appelle). Klymené chválí jeho city (árie D'une amoureuse ardeur un grand cœur peut brûler) a věří, že se jeho přání naplní. Trápí ji však neblahá předtucha. Proto sem přišla, aby od jasnozřivého boha Prótea, který sem přichází dát odpočinout Neptunovu stádu, získala věštbu o synově budoucnosti.

Próteus přichází, provázen skupinou mořských božstev, a žene s sebou Neptunova stáda. Přirovnává rozbouřený oceán k nešťastné lásce a radí se obojího vyvarovat (árie Hereuex, qui peut voir de rivage). Uchýlí se k odpočinku do jeskyně. Próteus jen nerad sdílí své znalosti, proto Klymené volá na pomoc svého bratra Tritona. Ten se objeví se svým průvodem mořských božstev, které svým tancem a zpěvem Protea probudí a zabaví (balet a árie Tritona Que Protée avec nous partage).

Próteus je představením potěšen, ale na Tritonovu otázku po Faethontově osudu odmítá odpovědět. Tritonova družina se jej k tomu snaží donutit. Próteus se proměňuje postupně ve lva, ve strom, v mořskou příšeru, ve studánku a v plamen, ale Tritonovi průvodci jej vždy dopadnou (balet s árií Tritona C'est un secret qu'il faut qu'on vous arrache). Próteus je po několika dalších proměnách donucen vyjevit Klymené Faethontův osud. Ctižádostivá matka se má obávat nejhoršího: opovážlivost a slávychtivost dovede jejího syna k pádu, ani ochrana jeho otce mu nepomůže, nebe jej hněvivě potrestá. Triton a Klymené jsou zděšeni.

2. dějství (Palác krále egyptského, vyzdobený a připravený pro velký obřad) Klymené se snaží Faethonta varovat, ale ten považuje Próteovy věštby jen za léčku, jíž ho chce jasnovidný bůh přece jen přimět ke svatbě s jeho dcerou Theoni. Královna si sice přeje pro svého syna to nejvyšší postavení a vyslovuje obdiv jeho ctižádosti, kterou sdílí, ale chce jej především zachovat naživu. Proto jej přemlouvá k umírněnosti v ambicích (árie Vivez, et bornez vos désirs). Ale Phaetón je odhodlán sledovat volání Slávy i za cenu svého života (árie Je veux me faire un nom d'éternelle mémoire). Klymené doufá, že přicházející Theoni svou láskou utiší Faethontovu nezřízenou ctižádost, ale Faethón se s ní odmítá setkat. Theoni zůstává sama, zoufá si a svolává na Faethonta pro jeho bezcitnost a nevěru pomstu nebes (árie Il me fuit, l'inconstant! Il m'ôte tout espoir).

Objevuje se Libye a s obavami očekává králův verdikt. Theoni jí vypráví své obavy, že její láska už najisto skončila špatně, a obě si stěžují na Amora, který působí tolik utrpení (duet Amour, cruel vainqueur). Je to Epafos, kro přináší Libyi špatnou zprávu: král zvolil jejím manželem Faethonta. Oba milenci zoufají, že si jsou navěky ztraceni (duet Quel malheur! quel supplice! hélas!... Ô sort trop malheureux).

Přichází samotný král Merops s celým svým dvorem, mezi nímž jsou i králové etiopský a indický se svými družinami. Merops vyhlašuje Phaetonta svým zetěm a dědicem a všichni mu provolávají slávu (průvod, recitativ a árie Rois qui pour souverain devez me reconnaître… Que de tous côtés on entende)

3. dějství