Emil Dominik Josef Hácha (12. července 1872 Trhové Sviny – 27. června 1945 PrahaArchiv hl. m. Prahy, Matrika zemřelých fary Nusle, sign. NUS Z6, s. 140) byl český právník, státní úředník, politik a později také prezident druhé republiky. Během let 1925–1938 působil jako předseda Nejvyššího správního soudu. V listopadu 1938 byl zvolen prezidentem pomnichovské Česko-Slovenské republiky. Po obsazení zbytku Čech, Moravy a Slezska nacistickým Německem dne 15. března 1939 a vytvoření protektorátu Čechy a Morava (16. března 1939) setrval ve funkci jako protektorátní státní prezident, kterým zůstal až do zániku protektorátu v květnu 1945. Méně známá je jeho činnost právně-teoretická, literární a překladatelská.
Život
Mládí náhled|upright=0.9|vlevo|Manželé Háchovi se syny: devítiletým Emilem (vpravo) a sedmiletým Theodorem (vlevo) – cca roku 1881 Narodil se v Trhových Svinech jako Emil Dominik Josef Hácha do rodiny berního úředníka Josefa Emanuela Háchy (1832–1884) a jeho manželky Marie Karolíny Pavlíny Háchové, roz. Klausové (1837–1914). Od dětství byl zvyklý se sám vzdělávat, proto mu bylo povoleno nastoupit školní docházku přímo do druhé třídy. Absolvoval gymnázium v Českých Budějovicích, kde se spřátelil s Václavem Novotným, pozdějším historikem. V roce 1896 promoval s vyznamenáním na České Karlo–Ferdinandově univerzitě v Praze a v roce 1898 nastoupil k Českému místodržitelství v Praze. Dne 8. února 1902 se na Žižkově oženil s Marií Klausovou,Matriční záznam o sňatku JUDr. Emila Háchy s Marií Klausovou farnost při kostele sv. Prokopa na Žižkově v Praze svou sestřenicí z matčiny strany. V roce 1903 se jim narodila jediná dcera Milada.
Kromě plynné němčiny ovládal slovenštinu, angličtinu, francouzštinu, italštinu. Učil se též ruštině, polštině a slovinštině. V mládí byl zdatným turistou a alpinistou. Oblíbil si slovinské a julské Alpy, jako lyžař navštěvoval Krkonoše a Šumavu. Byl celoživotním silným kuřákem.
Právník a soudce vlevo|náhled|upright|Hácha okolo roku 1925 Další právnické zkušenosti získal jako dvorní rada Správního soudního dvora ve Vídni mezi lety 1916–1918. Po vzniku Československa v roce 1918 se stal členem Nejvyššího správního soudu (NSS), který spolu s Ferdinandem Pantůčkem pomáhal založit. V roce 1920 obhájil svoji habilitační práci na Právnické fakultě UK, kde jako docent působil mezi lety 1924 a 1929. Po Pantůčkově smrti jej v červenci 1925 prezident Tomáš Garrigue Masaryk jmenoval druhým prezidentem NSS. Hácha se také podílel na tvorbě československé ústavy z roku 1920 a zákona o zemském zřízení z roku 1927.
Jako právník se stal ceněným pro svoje znalosti anglosaského zvykového práva a mezinárodního práva. V Československu byl členem legislativní rady vlády ČSR, České akademie a České učené společnosti. Uznáním Háchových hodnot bylo také členství u haagského rozhodčího soudu. Jako vrcholný státní úředník musel být bytostně apolitický a vyvarovat se jakýchkoliv politických projevů. Sám zastával pozici loajality k jakékoliv vládní garnituře ve smyslu britské veřejné služby. Byl silně věřícím katolíkem a v době první republiky svým přesvědčením patřil k příznivcům sociální demokracie. Emil Hácha bydlel s chotí Marií a dcerou v Praze-Střešovicích ve vile čp. 707/3 v ulici Nad vojenským hřbitovem,Pražský adresář z let 1937-1938, s. 319 Hahnová-Hajduk která byla v 50. letech 20. století nahrazena blokem tří bytovek.
Podle pamětí přednosty prezidentské kanceláře Jiřího Havelky byl Hácha vnitřně odpůrcem čechoslovakismu a ideje společného soužití Čechů a Slováků v jednom státě. Považoval Slováky za etnicky odlišné, kulturně méně vyspělé a se zcela rozdílným historickým vývojem. V pracovním životě však loajálně sledoval oficiální ideovou linii první republiky. T. G. Masaryka si upřímně považoval.
Prezident druhé republiky náhled|upright=1.0|Emil Hácha na snímku otištěném krátce po prezidentské volbě na obálce časopisu Pestrý týden (vydání z 3. prosince 1938) V roce 1938 Hácha prodělal v osobním životě dva otřesy. V únoru zemřela jeho manželka Marie, což jej velmi zdrtilo. Také se rozvedla jeho dcera Milada, která zůstala bezdětná. Hácha se cítil vyčerpaný a těšil se na brzký odchod do penze.
Dne 5. října v důsledku mnichovské dohody abdikoval prezident Edvard Beneš. Začalo hledání vhodné osobnosti na uprázdněný prezidentský post. Důležité bylo najít kandidáta, který by vyhovoval jak pravicovým, tak levicovým stranám a byl by přijatelný i pro slovenskou politickou reprezentaci.Rudolf Beran, předseda Strany národní jednoty (SNJ), navrhl jako kandidáta Emila Háchu. Předsedovi vlády generálu Syrovému se kandidát zamlouval. Hácha byl pozván na schůzi ministerské rady, kde jej přesvědčovali, aby převzal prezidentskou funkci, což Hácha zprvu odmítal. Jako důvod zmiňoval věk, nechuť k vysoké politické funkci i zdravotní stav. Teprve po dalším jednání s Rudolfem Beranem Hácha přijal. Svému poradci Josefu Klimentovi se svěřil: „Víte, co se na mě chystá? Chtějí, abych byl správcem konkursní podstaty, budou prý mě navrhovat za presidenta republiky.“ Po přijetí ústavního zákona o autonomii Slovenska a Podkarpatské Rusi se Československá republika transformovala na spolkový stát, republiku Česko-Slovenskou. Následně začala volba nového prezidenta. Všechny české i slovenské politické strany se shodly na Háchovi jako jediném kandidátovi. Byl pro všechny přijatelný díky svým právním znalostem, rozhledu a apolitičnosti. Měl také administrativní zkušenosti s vedením větší instituce (NSS). Hácha své zvolení podmínil dvouletým prezidentským obdobím a nechal si vypracovat lékařský posudek, ve kterém stálo, že jeho vůle ochabuje a zdravotní stav se neustále zhoršuje. Volba proběhla 30. listopadu 1938 v Rudolfinu Emil Hácha byl jako jediný kandidát zvolen 272 hlasy poslanců a senátorů z 312. Hlasy proti zvolení zřejmě odevzdali poslanci komunistické strany. vlevo|náhled|Prezidentský slib Emila Háchy dne 30. listopadu 1938 V zahraničním tisku byla osobnost Háchy a jeho zvolení hodnoceno kladně, a to i ze strany Německa a Velké Británie.. Na domácí scéně měl uznání hlavních politických stran sdružených v SNJ, sociálních demokratů, zástupců Slovenska a do určité míry i komunistů. Negativně se k němu stavěli čeští fašisté. Hácha sám považoval přijetí funkce za osobní oběť a opakovaně vyjadřoval naději, že ji bude vykonávat pouze dočasně. Na doporučení si za svého osobního tajemníka vybral Prokopa Drtinu, bývalého tajemníka Edvarda Beneše. Zanedlouho jej vystřídal Jiří Havelka.
Dne 1. prosince jmenoval Emil Hácha novou vládu v čele s Rudolfem Beranem, která nahradila vládu Jana Syrového. Národní shromáždění následně schválilo zmocňovací zákon, čímž byla v Česko-Slovensku nastolena tzv. autoritativní demokracie. Nový režim se snažil vycházet s nacistickým Německem i za cenu rozsáhlých ústupků a zároveň potlačovat domácí extremistické pravicové i levicové proudy. Definitivně byla zakázaná komunistická strana a i další levicové proudy byly potlačeny. Začala také vznikat první protižidovská opatření, vedená za nátlaku Nacistického Německa. náhled|upright=1.0|Emil Hácha ve své kanceláři při rozhlasovém vánočním projevu 24. prosince 1938 Dne 24. prosince Hácha pronesl rozhlasový vánoční projev, ve kterém žádal národ o svornost a klid do následujích let. Projev byl z části čten česky, slovensky a dokonce i rusínsky.
Dne 26. prosince se sešel s několika slovenskými představiteli v čele s premiérem Jozefem Tisem a obvinil je, že se snaží Slovensko odtrhnout. Tiso to popřel a přislíbil vyloučit z vlády všechny separatisty. Nicméně představitelé ľudové strany, která se zmocnila vlády na Slovensku, tajně vyjednávali s nacisty o vyhlášení slovenské nezávislosti. V noci na 10. března proto Hácha vyhlásil stanné právo a Tisovu vládu sesadil. Moc na Slovensku převzala s Háchovým souhlasem československá armáda. Hácha v reakci na odvolání Jozefa Tisa jmenoval novou vládu Karola Sidora. upright=0.9|náhled|vlevo|Emil Hácha a Jozef Tiso na Tatranské magistrále v lednu 1939 Situace se začala vyhrocovat. Dne 12. března propukly v českých zemích nepokoje a srážky mezi českým a německým obyvatelstvem, podněcované nacistickou propagandou. Nová slovenská vláda nedokázala zabránit politickému rozvratu Slovenska. Dne 13. března odjel Tiso do Berlína na pozvání Adolfa Hitlera. Česká zpravodajská služba hlásila soustřeďování německých vojsk kolem českých hranic. Ministr zahraničí František Chvalkovský navrhl, aby Hácha odjel do Berlína za účelem vyjasnění německých požadavků a situace se Slovenskem. Hácha souhlasil a společně s Chvalkovským následně požádal německého velvyslance o schůzku s Hitlerem. Odpoledne 14. března Hácha s Chvalkovským odjeli vlakem do Berlína. Příjezd byl velkolepý a prezident byl přivítán se všemi poctami. Po několikahodinovém čekání byli po 1 hodině ranní 15. března přijati v Říšském kancléřství. Zde jim Hitler ve svém monologu přednesl výčet domnělých českých prohřešků a zlých úmyslů vůči Německu. Nakonec oznámil, že české země budou v 6 hodin ráno okupovány německou armádou a jakýkoliv odpor bude zlomen. Hácha a Chvalkovský následně telefonicky nařídili Syrovému a Beranovi, aby armáda nekladla německým vojskům odpor. Poté dostali k podpisu všeobecně formulované politické prohlášení o „přijetí českého národa pod ochranu Německé říše“. Po Göringových výhrůžkách bombardování Prahy jej podepsali. Podepsat jménem vlády však Hácha odmítl. Hácha i Chvalkovský se domnívali, že okupace bude pouze dočasná a české země zůstanou autonomním celkem, pouze bez armády a vlastní zahraniční politiky, jak v tomto smyslu informovali vládu po svém návratu do Prahy večer 15. března. Vlak prezidenta Háchy byl naschvál zdržován, aby do Prahy symbolicky první dorazil Hitler.
Iluzi o autonomním celku vyvrátilo již 16. března odpoledne vyhlášení Protektorátu Čechy a Morava německým ministrem zahraničí von Ribbentropem na Pražském hradě za přítomnosti Adolfa Hitlera.
Protektorát Čechy a Morava Dne 21. března 1939 rozpustil prezident Hácha Národní shromáždění. Téhož dne bylo založeno Národní souručenství (jehož vznik Hácha inicioval), které mělo nahradit české politické strany druhé republiky a být zastřešující organizací obyvatelstva Protektorátu. Výbor Národního souručenství měl místo parlamentu plnit funkci reprezentativního tělesa.Poslanecká sněmovna: Historie parlamentarismu a české ústavnosti Jeho vedoucím byl Háchou jmenován Adolf Hrubý (toho pak v říjnu 1939 v této funkci vystřídal Josef Nebeský, v květnu 1941 Jan Fousek, v říjnu 1942 Tomáš Krejčí a v březnu 1945 Robert Rychtrmoc). Okupační moc sice Národní souručenství nezakázala, ale postupně jeho činnost potlačovala.
Po rozpuštění parlamentu se Háchovi podařilo přesvědčit Rudolfa Berana, aby prozatímně zůstal ministerským předsedou, dokud se nenajde náhradní kandidát. Novou vládu pak sestavil a uvedl v činnost 27. dubna 1939. Do čela této vlády postavil bývalého armádního generála Aloise Eliáše. Ten zpočátku nechtěl funkci přijmout, ale nakonec se k ní nechal přemluvit.
Hácha se mylně domníval, že němečtí nacisté budou respektovat uzavřené dohody a mezinárodní právní normy. V prvních letech svého působení ve funkci státního prezidenta byl velmi aktivním politikem, který se zasazoval za práva českého národa. Protestoval u říšského protektora Konstantina von Neuratha proti germanizaci, v říjnu 1939 odmítl slib věrnosti Hitlerovi a v listopadu 1939 požadoval propuštění zatčených vysokoškolských studentů, v mnoha případech úspěšně. V červnu 1940 v reakci na porážku Francie hitlerovskými vojsky odsoudil „klamnou orientaci zahraniční politiky“ v období první republiky a „překonané liberalisticko-demokratické myšlení“.
Od roku 1940 se u Háchy začaly pravidelně objevovat zdravotní problémy, které ho provázely až do konce života. Kvůli těmto komplikacím pro něj bylo stále obtížnější úřad vykonávat: opíral se zejména o předsedu vlády Eliáše a svého kancléře Jiřího Havelku.
Příchod Heydricha