Théseus (franc. Thésée, LWV 51) je francouzská opera od Jeana-Baptiste Lullyho, libreto sepsal Philippe Quinault podle Proměn od Publia Ovidia Nasa. Opera měla premiéru 11. ledna 1675, hranou herci z Pařížské národní opery na zámku Saint-Germain-en-Laye. Veřejně byla hrána v dubnu v divadle Palais-Royal.
Děj se točí kolem milostného trojúhelníku: Egée (Aigeus) se chce oženit se svou svěřenkyní, princeznou Aegle (Aiglé, Æglé), zatímco čarodějka Médée (Médeia) chce oženit mladého válečníka Thesea, ale Théseus a Aegle se mají rádi vzájemně. Médée pokusí přinutit zamilované vzdát se sebe: nejprve pomocí své magie, následně tím, že přesvědčí Egéa, aby zabil Théséa jako potenciální hrozbu pro trůn.
Inscenační historie Théseus patřil mezi velmi úspěšné Lullyho opery, což se odrazilo i na počtu nových nastudování. Po inscenacích u královského dvora roku 1677 (v Saint-Germain-en-Laye a Fontainebleau) se vrátila do Paříže (Théâtre du Palais-Royal) v říjnu 1679. U královského dvora (tentokrát ve Versailles provedl soubor Opery Thésea znovu roku 1688, rok po Lullyho smrti, a následovala řada dalších repríz na domovské scéně v Paříži (1698, 1707, 1720, 1729, 1744). Poslední zmíněná inscenace podnítila vznik parodií, které se hrály v obou dalších hudebních divadlech tehdy působících v Paříži: pro Théâtre des Italiens sestavil kus Arlequin Thésée Valois d'Orville a pro Théâtre national de l'Opéra-Comique napsali komedii Thésée Charles Favart, Pierre Laujon a Parvy.
Vedle Paříže se Thésus objevil i na jiných francouzských jevištích. Prvním z nich byla opera v Lyonu, kde se hrál v letech 1691 a 1692. V první třetině 18. století se přidaly Lunéville (1708), Lille (1718), Marseille (1720), Dijon (1730?) a Mety.Schmidt, s. 187, 194-195. Poslední doložená provedení jsou opět z Lyonu (1740, 1745, 1749).Schmidt, s. 190.
Ještě za Lullyho života se Théseus dostal i na mimofrancouzská jeviště. 18. května 1682 se při příležitosti návštěvy princezny Oranžské hrál v prvním bruselském operním divadle na Quai au Foin. V Bruselu jej uvedli opět v letech 1697 a 1713, roku 1698 v Gentu a roku 1703 v nizozemském Haagu.Schmidt, s. 200, 204-205. Kromě toho se hrála v rezidenci hannoverského vévody ve Wolfenbüttelu (1687) a podle zachované partitury s poznámkami ještě před rokem 1686 rovněž v markrabské rezidenci v Ansbachu.De La Gorce, s. 297.Schmidt, s. 208. Quinaultovo libreto navíc do italštiny přeložil a přepracoval Nicola Francesco Haym pro G. F. Händela, jehož opera Théseus (Teseo) měla premiéru v roce 1713.
Po roce 1750 se již vkus návštěvníků opery značně změnil a inscenace Thésea se omezily na Paříž a královský dvůr, i zde však postupně v různých úpravách. Koncem roku 1754 byl úspěšně uveden (spolu s třinácti dalšími operami) u dvora Ludvíka XV. ve Fontainebleau, patrně z iniciativy královny Marie Leszczyńské. Operu pro tento účel upravili ředitelé pařížské Opery François Rebel a François Francœur. V prosinci 1765 ji Opera uvedla znovu s doplňky Bertranda de Bury a Pierra-Montana Bertona a se slavnou Sophií Arnaudovou v roli Æglé. Pro obnovenou inscenaci v lednu 1767 podrobil recitativy značné revizi skladatel Jean-Joseph de Mondonville, to však vyvolalo nepříznivé reakce obecenstva, které se dožadovalo původní hudby pokřikem „Thésée-vous, Mondonville“ (variace na francouzské , tj. Zmlkněte), a ředitelství nařídilo návrat k původnímu znění, které se hrálo ještě roku 1770.
Poslední inscenace Thésea v pařížské Opeře spadá do doby sporů mezi „gluckisty“ a „ramisty“. Nový ředitel Opery Anne-Pierre-Jacques Devismes de Valgay se snažil usmířit zastánce tradiční francouzské opery a moderních směrů inscenační politikou, v níž alespoň jeden den v týdnu připadal na zástupce francouzské operní tradice. V únoru 1779 tak byl na program zařazen právě Lullyho Théseus. Přes počáteční úspěch Théseus (stejně jako většina jiných starších opery) rychle pozbyl diváků a již při čtvrté repríze poklesl výnos z představení pod 2000 livrů, což znamenalo vyřazení z repertoáru.Bartlet, s. 312, 316. (Již roku 1782 nahradila Lullyho dílo nová verze příběhu, kterou na upravené Quinaultovo libreto a s využitím některých Lullyho melodií složil François-Joseph Gossec.) To byla poslední inscenace kterékoli Lullyho opery na více než sto let, až do postupné renesance francouzské barokní tvorby ve 20. století, a do návratu k samotnému Théseovi uplynulo více než dvě stě let.
V moderní době připravil premiéru v poloscénické podobě dirigent William Christie s orchestrem Académie baroque européenne d'Ambronay a souborem mladých pěvců – studentů různých konzervatoří. Premiéra se konala 16. října 1998 v lyonském Auditoriu, další koncerty se konaly v divadle v Avignonu, v pařížské Cité de la musique, v utrechtském Muziekcentru, v Palais de Beaux-Arts v Bruselu a v divadlech v Caen a Ženevě. Ze zpěváků se vyznamenala především Stéphanie d'Oustrac v rolé Médey.
První skutečnou inscenaci připravil v červnu 2001 soubor Copley Theatre v Bostonu (Tanglewood Music Centre). Další inscenaci uspořádal v listopadu 2008 soubor při kanadské Université McGill v Montréalu. Mezitím dosud nejvýznamnější novodobou inscenaci Thésea uvedly v koprodukci pařížské Théâtre des Champs-Élysées a operní divadlo v Lille (únor a březen 2008). Operu v režii Jeana-Louise Martinotyho a scénografii Hanse Schavernocha dirigovala Emmanuelle Haïm a hlavními interprety byli Paul Agnew (Théseus), Anne Sofie von Otter/Salomé Haller (Médea) a Sophie Karthäuser (Æglé).
Role RoleHlas Podle Clelia Parvopassu (Thésée, in Gelli, Piero & Poletti, Filippo (ed), Dizionario dell'opera 2008, Milan, Baldini Castoldi Dalai, 2007, pp. 1280-1281, ; eprodukováno online v Opera Manager), není-li uvedeno jinak.Premiéra, 11. ledna 1675 (v roli účinkoval:) Potěšení haute-contre, bary-tenor Langeais, Miracle Hra bas François Beaumavieille Bacchus haute-contre La Grille Venus soprán Mlle Beaucreux Cérès soprán Mlle de La Borde Mars bas Godonesche Æglé soprán Marie Aubry Médée soprán Mlle Saint-Christophe Minerve soprán Mlle Des Fronteaux Vysoká kněžka bohyně Minervy (Grande Prêtresse de Minerve) soprán Marie Verdier Thésée bary-tenor (taille) Bernard Clédière Egée barytonPodle Parvopassu (viz výše), „bas“,, ale tato vokální část je složena z barytonového klíče ve vintage tištěném skóre Jean Gaye Cleone soprán Marie-Madeleine Brigogne Arcas bas Antoine Morel Dorine soprán Mlle Beaucreux První starý muž haute-contre Tholet Druhý starý muž bary-tenor (taille) Miracle
Děj opery
Prolog (Zahrady před palácem zámku ve Versailles) Amorci, Grácie, Rozkoše a Hry si stěžují, že pán tohoto paláce zanedbává zábavu a věnuje se jen dobývání slávy; oni všichni proto budou muset tato místa opustit a uchýlit se do okolních lesů (sbor Les jeux et les amours ne règnent pas toujours). Marně Venuše vyzývá Amory k tomu, aby se vrátili, protože bez nich není nikde radosti (recitativ Revenez, amours, revenez). Za zvuků vojenských bubnů a polnic se objeví na svém voze Mars s Bellonou, avšak zastává se Venuše a nařizuje, aby hudbu vojenských nástrojů nahradila pastýřská hudba hobojů a dud (recitativ Que rien ne trouble ici Vénus et les amours). Pak posílá Bellonu pryč, aby roznášela hrůzy války k nepřátelům „této šťastné říše“, zatímco na toto místo se mají navrátit lásky a hry, jimž Ceres a Bacchus se svými pomocníky přichystají občerstvení (Martova árie Partez, allez, volez, redoutable Bellone).
Venuše Martovi vyčítá, že proti „vítěznému hrdinovi“ štve tolik žárlivých nepřátel, protože k lásce je třeba mír (recitativ Inexorable Mars a árie Sans une aimable paix, peut-on jamais attendre). Mars ale slibuje, že s každým novým nepřítelem přichází Francii nové vítězství. „Velkého hrdinu“ musí vše milovat i vše se ho obávat, a tak lze vždy smířit Vítězství a Lásku (duet Tout doit 'aimer… Qu'il passe au gré de ses désirs). K oslavě této jednoty přicházejí Ceres a Bacchus se svým doprovodem a vracejí se i Amorci, Grácie, Rozkoše a Hry (sbor Mêlons aux chants de victoire). Za tance ženců zpívá Ceres o štěstí těch, kdo sklízejí lásku (árie Trop heureux qui moisonne), a Bacchus doprovází tanec sylvánů a bakchantů písní o víně, jež potřebují ti nejšťastnější i ti nejnešťastnější (árie Pour les plus fortunés, pour les plus malheureux). Za zpěvů všech čtyř bohů i sboru (Qu'il passe au gré de ses désirs) vyvrcholí slavnost všeobecným tancem.
1. dějství (Chrám Minervy v Athénách) Proti athénskému králi Egléovi povstala část obyvatel spolu se svými zahraničními spojenci. Zvenčí do chrámu doléhá bitevní vřava (sbor Avançons, avançons, que rien ne nous étonne, který se prolíná celým dějstvím). V budově hledá útočiště vyčerpaná princezna Æglé, Egéova schovanka, a prosí bohyni, aby ukončila krveprolití (recitativ a árie Quelque soit mon destin… O ciel! O juste ciel!). Pak vbíhá její důvěrnice Cléone a Æglé se ji vyptává, zda vítězí Athéňané nebo jejich nepřátelé. Cléone však ve strachu nic nevnímala, jen to, že ji vojevůdce Théseus vyhledal ve vřavě a odvedl sem do bezpečí. I Æglé sem přivedl Théseus a princezna nyní vzpomíná na jeho hrdinské počínání v boji i jeho přitažlivý vzhled, když byl pokryt krví a prachem (árie Au milieu des clameurs, au traves du carnage). Cléone přisvědčuje a ujišťuje Æglé, že ji Théseus miluje (duet Il n'est rien de si beau).
Objevuje se králův důvěrník Arcas: boj je krutý a dosud nerozhodný a král jej vyslal, aby se ujistil o princeznině bezpečnosti. Théseus prý hrdinně bojuje v první linii králova vojska. Æglé se bojí, že rozechvěním prozradí svůj zájem o Thésea, a proto odchází a pověřuje Cléone, aby zjistila od hrdinovi bližší informace (árie Æglé O dieux! Mon secret est connu). Arcas je zamilován do Cléone a ta nejprve vyjadřuje pochyby o jeho lásce (árie J'en doute encor, je le confesse), pak mu ukládá úkol, jehož splněním ji prokáže: má jít za Théseem a bojovat po jeho boku. Arcas je Cléoniným zájmem o Théseův osud nemile dotčen (árie Pour un autre que moi Cléone s'intéresse?) a nechce se mu sloužit svému sokovi, když dostal za úkol od krále střežit obě dívky, ale Cléone jej kárá za bojácnost a žárlivost (árie La valeur à mes yeux a des charmes bien doux). Arcas se podvoluje jejímu přání a odchází do boje.
Minervina velekněžka se s oběma dívkami modlí k bohyni, zatímco venku pokračuje vřava a jeden z bojovníků v ní padne a umírá přímo před jejich očima (modlitba Prions, prions la déesse… O Minerve! arrêtez la cruelle furie). Tu se štěstí naklonilo na stranu králova vojska a je slyšet jeho vítězný zpěv (sbor Liberté, liberté, victoire). Brzy vchází král a ohlašuje porážku vzbouřenců, všichni vzdávají díky bohům. Rozradostněn vítězstvím se Egée obrací na Æglé a oznamuje jí, že si ji vezme za ženu: i ve svém pokročilém věku je vítězný král žádoucím ženichem (árie C'est, peut-être, un peu tard… Faites grâce à mon âge). Æglé hledá výmluvy a připomíná, že Egée přislíbil svou ruku mocné kouzelnici Médei. Král to připouští, ale prozrazuje, že daleko v Troizině je vychováván jeho syn, jehož hodlá Médei nabídnout náhradou. Další princezniny námitky jej jen rozčílí (árie Que Médée en fureur, s'arme, menace, tonne). Brzy nastává obětní obřad: nejprve velekněžka a ostatní kněžky Minervina chrámu vzdávají bohyni díky za vítězství (Cet empire puissant… Chantez tous en paix), pak přicházejí král se svou družinou (pochod, obětní scéna velekněžky O Minerve savante! a sbor Animez nos cœurs et nos bras). Bojovníci přinášejí praporce a zbroj poražených nepřítel a naznačují souboj, slavnost vrcholí opětovným vzýváním Minervy (pochod bojovníků a sbor Que la guerre sanglante).
2. dějství