náhled|Art Tower ve městě Mito (Ibaraki) náhled|Hala Coliseum v La Coruña náhled|Kulturní centrum v čínském Šenzenu náhled|Sportovní hala Palau Sant Jordi v Barceloně Arata Isozaki (, 23. července 1931 Óita – 29. prosince 2022) byl japonský architekt, laureát Pritzkerovy ceny pro rok 2019.
Život Narodil se na nejjižněji položeném ostrově Japonska Kjúšú. Od roku 1953 navštěvoval Fakultu architektury na Tokijské univerzitě, kterou úspěšně ukončil v roce 1954. Po studiích získal práci u významného architekta Kenzó Tangeho. V roce 1963 si založil vlastní ateliér pod názvem Arata Isozaki & Associates. Roku 1964 měl svou první přednášku na Tokijské univerzitě a od té doby přednášel na mnoha univerzitách po celém světě (Harvard, Yale, UCLA). Byl třikrát ženatý a s druhou manželkou měl dva syny.
Tvorba V době, kdy se začal věnovat architektonické tvorbě, vládl v Japonsku směr zvaný metabolismus. V pozdních 50. letech se začaly navrhovat přizpůsobivé plug-in megastruktury. Po úpadku metabolistických myšlenek nastoupila tzv. „nová vlna“ architektů, mezi nimiž vynikal právě Arata Isozaki či Kazuo Šinohara. Dospěli k přesvědčení, že v současnosti již nelze dosáhnout významuplný vztah mezi budovou a městem jako celkem, každá stavba je dnes solitér a harmonicky ji vkomponovat do chaotické změti moderního velkoměsta není možné.
Isozakiho kariéra po odchodu z ateliéru Kenzo Tangeho začala návrhem pobočky banky Fukuoka na ostrově Kjúšú v roce 1966. Na 14. trienále v Miláně představil Elektrický labyrint. Šlo o revoluční dílo pojaté jako multimediální představení Hirošimské tragédie, sestávající z náhodně se otáčející obrazovky a obrazů promítaných zpětně. Tímto dílem si získal reputaci u evropské avantgardy.
Na trienále se setkal se skupinou Archigram, jakož i s Hansem Holleinem, jehož tvorbou se v pozdějších návrzích nechal inspirovat, zejména v otázce výběru a kombinace materiálů. Inspiroval se také Claudem Ledouxem a jeho symbolickou neoplatónovskou geometrií.
Za vyvrcholení jeho tvorby se považuje Muzeum Gunma v Japonsku, postavené v letech 1971–1974. Tato stavba byla reakcí na mizení tradiční japonské architektury, a to zejména na ztrátu tradičního japonského prostoru šera, tedy zákoutí s tlumeným osvětlením.
Charakteristické znaky tvorby Zacházel s neobvyklými kombinacemi materiálů jako kámen + kov + dřevo. Stavby jsou charakteristické smělostí formy, plnými, mohutnými objemy, zajímavou barevností a vynalézavostí. Používal jednoduché geometrické formy. Nejpoužívanějšími prvky jsou kostka, mříž, zaoblenost hran, která je patrná na většině staveb japonské architektury 20. století, jakož i duch minimalismu, i co se interiérů týká. Často využíval střešní světlíky na prosvětlení prostoru, díky čemuž si mohl dovolit nenarušovat vnější fasády okenními otvory.
Kombinoval prvky tradiční japonské kultury a západní styl. „Jako architekt opravdu následuji západní kulturu, ale vyrostl jsem v Japonsku a mám sobě jeho kulturu, takže mám představu o prostoru, která je asijská. Velmi se přikláním k asijské tradici. Pokud však jde o formu architektury, přikláním se spíše na západ,“ řekl k tomu sám Isozaki.
Projekty a realizace 1968/71 – Fukuoka City Bank, ústředí, Fukuoka, Japonsko 1971/74 – Muzeum umění prefektury Gunma, Japonsko 1972/74 – Muzeum moderního umění Kitakjúšú, Fukuoka, Japonsko 1973/74 – Hlavní knihovna Kitakjúšú, Fukuoka, Japonsko 1976/78 – Radnice Kamioka, Gifu, Japonsko 1978/83 – Tsukuba Center Building, Ibaragi, Japonsko 1981/86 – Muzeum současného umění, Los Angeles, USA 1983/90 – Palau Sant Jordi, Barcelona, Španělsko 1986/90 – Umělecká věž Mito, Ibaragi, Japonsko 1986/92 – Nové Brooklynské muzeum, New York, USA 1987/89 – Univerzita Bond, Queensland, Austrálie 1987/90 – Budova Disney, Florida, USA 1987/90 – Mezinárodní konferenční centrum Kitakjúšú, Fukuoka, Japonsko 1990/94 – Centrum japonského umění a technologie, Kraków, Polsko 1991/95 – Koncertní sál, Kjóto, Japonsko 1991/95 – B-con Plaza, Óita, Japonsko 1993/95 – Casa del Hombre, A Coruña, Španělsko 1993/96 – Policejní stanice Západ, Okajama, Japonsko 1993/98 – Kulturní komplex Higashi Shizuoka, Šizuoka, Japonsko 1997/03 – Centrum umění a médií Jamaguči, Jamaguči, Japonsko 1998 – Kulturní centrum Shenzhenu, Čína 1999 – The Millenium House - Sheikh AL-Thani Villa, Katar 1999 – Sheikh Al-Thani Majilis, Katar 2001 – Ubytovací areál High-town Kitagata II, Gifu, Japonsko 2001 – Komunitní centrum Kitagata, Gifu, Japonsko 2002 – Národní knihovna, Katar 2002 – Stadion ledního hokeje, Turín, Itálie 2003 – Akademie výtvarných umění a muzeum současného umění CAFA Moca, Peking, Čína 2003 – Zendai Art Museum Hotel, Šanghaj, Čína 2003 – Národní knihovna Nik-Naten, Katar 2004 – Projekt Nanjing, Nanking, Čína
Odkazy
Reference
Externí odkazy
Informace na About.com Profil na Great Building.com Profil na Archiweb.cz
Kategorie:Japonští architekti Kategorie:Brutalističtí architekti Kategorie:Absolventi Tokijské univerzity Kategorie:Laureáti Pritzkerovy ceny Kategorie:Narození v roce 1931 Kategorie:Narození 23. července Kategorie:Narození v Óitě Kategorie:Úmrtí v roce 2022 Kategorie:Úmrtí 29. prosince Kategorie:Muži