Kuznetsova křivka

náhled|Hypotetická Kuznetsova křivka. Empiricky vypozorované křivky nebývají takto hladké ani symetrické. Kuznetsova křivka představuje graficky vyjádřený vztah mezi ekonomickým růstem a sociální nerovností. Pojmenována je po tvůrci této hypotézy, rusko-americkém ekonomovi Simonu Kuznetsovi (1901–1985), který ji v 50. a 60. letech 20. století odvodil z hospodářských dat zjištěných za předchozí období. Tato hypotéza se pak stala jednou z nejdiskutovanějších otázek v rozvojové ekonomii od poloviny 50. let 20. století.

V diagramu se Kuznetsova křivka znázorňuje ve tvaru obráceného písmene U. Má jít o přirozený ekonomický vývoj, v jehož průběhu dochází vlivem tržních sil v souvislosti s růstem nejprve k rozevírání nůžek mezi vysokopříjmovými a nízkopříjmovými skupinami obyvatel, a po dosažení určitého průměrného příjmu se tato nerovnost začne opět zmenšovat.

Obecně je koncept interpretován tak, že kapitál soustředěný v rukou bohatších pomáhá ekonomickému růstu, a tím i méně majetným, neboť se s probíhajícím růstem v určité fázi sám přirozeně rozptýlí do širších společenských vrstev a sociální nerovnost se samoregulačními silami zmírní.

Nerovnost na ose y bývá obvykle vyjádřena pomocí Giniho koeficientu, ekonomický růst na ose x představuje obvykle HDP na osobu.

Původní Kuznetsova křivka Příjmovou nerovnost zkoumali už Jean-Jacques Rousseau (v Pojednání o původu a příčinách nerovnosti mezi lidmi, 1773–1774) nebo David Ricardo (1817). Vilfredo Pareto v roce 1897 na základě statistické analýzy dat o italských příjmech zjistil, že 80 % bohatství země drží v rukou přibližně 20 % obyvatel (viz Paretův princip).

Empirická zjištění Na to navázal Kuznets, když počátkem 2. poloviny 20. století zkoumal vztah rozdělení příjmů k ekonomickému růstu. Dlouhodobě spolupracoval s Národním úřadem pro ekonomický výzkum (NBER) a nashromáždil velké množství statistických dat, s jejichž pomocí usiloval o lepší pochopení ekonomického růstu. Vycházel z amerických daňových údajů za každý rok mezi lety 1913 a 1948 a posuzoval rozdělení příjmů mezi 10 příjmových skupin.

V roce 1953 zjistil, že první 1 % obyvatel USA v meziválečném období získalo 15 % celého národního příjmu a prvních 5 % obyvatel získalo asi 25 až 30 % celkových příjmů. Kromě toho zjistil pokles nerovnoměrnosti příjmů během 2. světové války a po ní. V tom období získalo horní procento populace maximálně 8,5 % příjmů a horních 5 procent maximálně 18 % příjmů. Kuznetsov to vysvětloval hospodářským cyklem. Rovněž zjistil, že zatímco v roce 1910 drželo horních 10 procent obyvatel USA celkem 80 % všeho bohatství země, v 50. letech už to bylo jen přes 60 %, a majetek horního 1 procenta klesl z 45 % na 30 %.

Konstrukce křivky V roce 1955 v tomto směru bádání pokračoval i s pomocí dat z řady jiných zemí. Srovnal údaje z tří vyspělých zemí (Velká Británie, Německo, USA) a tří méně vyspělých zemí (Indie, Srí Lanka, Portoriko). Formuloval tak hypotézu, s níž popsal vztah mezi rovností příjmů pomocí křivky ve tvaru U: Během prvních období ekonomického vývoje rovnost klesá a relativně se zhoršuje postavení chudých obyvatel, v pozdějších fázích pak rovnost roste a nízkopříjmové skupiny si polepšují.

Sám Kuznets označil za největší problém při hledání vztahu mezi nerovností a růstem dostupnost potřebných dat. Na prvních třech zkoumaných zemích identifikoval pokles nerovnosti od 20. let 20. století, ale jeho pravděpodobný počátek stanovil už před první světovou válku. Protože vycházel z údajů o příjmech před zdaněním a bez zohlednění státních podpor, předpokládal skutečný pokles nerovnosti ještě výraznější. Dále Kuznets uváděl, že spolu s poklesem nerovnosti rostly příjmy na osobu (u chudších rychleji než bohatých).

Kuznets také nabídl vysvětlení příčin zjištěného jevu. Jako hlavní dva faktory způsobující růst nerovnosti v první fázi uvedl soustředění úspor ve vyšších příjmových skupinách a industrializaci s urbanizací (neboť městskou společnost považuje za méně rovnostářskou než venkovskou). Působení těchto vlivů je však podle Kuznetse omezené. Proti efektu koncentrace úspor postavil čtyři faktory: působení státu (např. dědickou daní), demografické změny (např. nižší porodnost bohatší vrstvy omezuje její velikost), dynamická a svobodná ekonomika (např. rozvoj moderních technologií nabízí širší možnosti úspěchu a omezují vliv dědického přenosu bohatství), struktura osobních příjmů (příjmy bohatých ze služeb závislých na výjimečnosti jedince nemají takový potenciál k růstu jako příjmy v průmyslu).

Kuznetsův poměr Všechny tyto poznatky jsou shrnuty ve veličině, která měří jev příjmové nerovnosti. Tato veličina je definovaná jako Kuznetsův poměr. Vyjadřuje tradičně poměr (podíl) celkového příjmu nejbohatších 20 % obyvatelstva ku celkovému příjmu nejchudších 40 % obyvatelstva. Takto definovaný Kuznetsův poměr s vyšší hodnotou vyjadřuje větší příjmovou nerovnost, když je celkový příjem těch nejbohatších 20 % větší než celkový příjem těch nejchudších 40 %. Se snižujícím se Kuznetsovým poměrem je vyjadřován stav menší příjmové nerovnosti, ekvivalentně popsatelného jako větší příjmová rovnost. Lze však stejně tak zadefinovat Kuznetsův poměr převrácenou hodnotou, tedy podílem celkového příjmu nejchudších 40 % obyvatel a celkového příjmu nejbohatších 20 % obyvatel. Interpretace takového Kuznetsova poměru je přesně opačná.

Kuznetsův vlastní názor Kuznetsova práce, kterou publikoval v roce 1955 a která obsahovala jeho hypotézu znázorněnou Kuznetsovou křivkou, má zajímavý vývoj v tom, jak je v pozdějších letech vnímána, skoro povýšena na platný zákon. Sám Kuznetsov totiž svoji práci považoval za teoretickou, což i zdůrazňoval, varoval před tím, že jeho práce s dílčími daty není plnohodnotný důkaz. Rovněž upozorňoval na citlivost dat, pro které navrhl tuto teorii. Důležité je v tomto ohledu zmínit, že ač jeho práce se stala základem pro několik formálních modelů a ekonometrických studií, on sám si zvolil pro prezentaci jeho práce číselné příklady, nikoli obecné matematické modely. Chtěl, aby jeho studie měla co nejširší dosah.

Reakce Thomas P. Moran označil Kuznetsovu hypotézu za „jedno z nejtrvalejších a nejvýznamnějších tvrzení v historii sociálních věd“. První, kdo aplikoval data rozložení osobních příjmů v rámci národa, byl v roce 1960 Kuznetsův žák Irving B. Kravis. Data z USA porovnal s údaji z jiných 10 zemí. Kromě potvrzení Kuznetsových argumentů doplnil další, které přispívají k větší rovnosti v příjmech v průběhu ekonomického růstu: vzdělání, které se stává s růstem dostupnější, pojištění, které také zmírňuje rozdílnost v příjmech. Následovala řada dalších vědců, kteří svými teoretickými i empirickými pracemi ověřovali platnost Kuznetsovy křivky. Jedním z výrazných podporovatelů je indický ekonom Montek Singh Ahluwalia.

Teoretické výhrady Od 80. let se objevovaly studie zpochybňující hypotézu obráceného U. Např. čeští ekonomové z Bostonské univerzity Oldřich Kýn a Gustav F. Papánek v roce 1986 upozornili, že příjem je jen jedním z faktorů nerovnosti. Oxfordští výzkumníci Sudhir AnandProfessor Sudhir Anand na stránkách University of Oxford a Ravi KanburRavi Kanbur na stránkách Cornell University v roce 1993 kritizovali absenci jakékoli jiné vysvětlující veličiny kromě HDP, přičemž jiné ukazatele nerovnosti by také mohly dávat odlišné výsledky. Profesor z Illinoiské státní univerzity Rati RamRati Ram na stránkách Illinois State University v roce 1989 shrnul nedostatky dat použitých k empirickým studiím.

Empirické studie Kritikům Kuznetsovy hypotézy nahrávaly také empirické studie, které od 70. let poukazovaly na opětovný růst nerovnosti v USA i dalších zemích OECD. Tento fenomén označovaný „the Great U-Turn“ později popsali sociologové ze Severokarolínské univerzity François NielsenFrancois Nielsen na stránkách Department of Sociology UNC a Arthur S. AldersonArt Alderson na stránkách Indiana University . Ekonomové Světové banky Klaus Deininger a Lyn Squire provedli v roce 1996 analýzu Giniho koeficientu a růstu příjmů na obyvatele ve 108 zemích. Kuznetsovu křivku opsal vývoj jen v 5 zemích, ve 4 byl vztah veličin obrácený a v ostatních zemích autoři nenašli statisticky významné vztahy.

Jordi Guilera z univerzity v Barceloně v roce 2011 popsal průběh křivky spíše ve tvaru písmene N, kdy ekonomický růst nejprve zvyšuje nerovnost, pak následuje pokles a následně znovu dochází ke zvýšení.

Francouzský ekonom z Pařížské ekonomické školy Thomas PikettyThomas Piketty na stránkách Paris School of Economics publikoval v roce 2013 knihu Kapitál v 21. století (Le capital au 21e siècle), jejíž anglické vydání se záhy stalo bestsellerem. Piketty zkoumal dlouhodobou historii v rozsahu třech století, během 15letého výzkumu nasbíral data sahající do 18. století. Doložil, že 1. polovina 20. století, na jejíž bázi vznikly empirické podklady pro Kuznetsovu křivku, představovala spíše výjimečné období. K přerozdělení bohatství na americkém i evropském kontinentu dle něho došlo mimořádným vlivem dvou světových válek a ekonomické krize ve 30. letech. Od 70. let zaznamenal opět zvyšující se nerovnost, příjmy bohatších obyvatel rostou rychleji, zatímco příjmy střední a nižší třídy zejména v USA spíše stagnují nebo i reálně klesají. V době Pikettyho výzkumu už opět drželo horních 10 procent Američanů celkem 75 % bohatství země. Autor také dospěl k závěru, že se za posledních 200 let kapitál zhodnocoval průměrně o 5 % ročně, tedy 3× více, než jaký byl ekonomický růst v tomto období.

Rozšíření konceptu Kromě studií prověřujících platnost Kuznetsovy hypotézy věnovali někteří výzkumníci pozornost jejímu využití na jiné vztahy než jen ekonomický růst – nerovnost. Italští ekonomové z Univerzity v Sieně Simone Borghesi a Alessandro Vercelli se v roce 2001 zabývali vlivem globalizace na nerovnost a chudobu. Liberalizace mezinárodních trhů přispívá k rozvoji zemí, které na nich participují, ale zároveň zvyšuje nerovnost mezi nimi a státy s autarkní hospodářskou politikou (relativně uzavřenými, soběstačnými). Američtí výzkumníci Phillippe Aghion a Peter W. Howitt se v knize Endogenous Growth Theory (1998) zabývali vlivem nových technologií na nerovnost. Technologické změny dle nich vedou k opětovnému růstu příjmové nerovnosti ve vyspělých zemích – zvyšují poptávku po kvalifikovaných pracovnících, čímž zvětšují rozdíl oproti příjmům nekvalifikovaných. Vzdělání na druhou stranu zvyšuje nabídku kvalifikovaných pracovníků, takže nerovnost snižuje.

Východoasijský zázrak Kuznetsova hypotéza znázorněná příslušnou křivkou říká, že s rostoucím příjmem (a ekonomickým růstem) zpočátku roste příjmová nerovnost. Praktický střet s touto hypotézou přinesl mezi lety 1965 až 1990 tzv. Východoasijský zázrak, velmi rychlý ekonomický růst 8 východoasijských zemí (Japonsko, Jižní Korea, Tchaj-wan, Singapur, ale i Indonésie, Malajsie a Thajsko). V případě těchto států a souvisejícího ekonomického jevu došlo k opaku toho, co předkládá Kuznetsova hypotéza. Tyto ekonomiky byly schopné dosáhnout velkého růstu, navíc v relativně krátkém časovém období, bez signifikantního nárůstu příjmové nerovnosti. Dokonce se dá mluvit spíš o cestě k větší rovnosti. Nemluvíme zde však o samovolném selhání Kuznetsovy hypotézy, zmíněné asijské státy se o to zasloužily aktivním přístupem v podobě správně cílených reforem.