David Hockney (9. července 1937 Bradford, Spojené království – 11. června 2026) byl anglický malíř, kreslíř, grafik, scénograf a fotograf, který významně přispěl k pop artovému uměleckého hnutí 60. let 20. století a byl považován za jednoho z nejvlivnějších britských umělců 20. století.
Hockney studoval na Royal College of Art a poté se v 60. letech přestěhoval do Los Angeles. Světlo a životní styl Kalifornie měly na jeho tvorbu zásadní vliv; s využitím akrylových barev vytvářel rozsáhlé portrétní cykly a v pozdějších letech se věnoval také grafice a fotokolážím. V posledních desetiletích své kariéry intenzivně využíval digitální technologie a ve velkoformátových plenérových dílech se vracel ke krajinám rodného Yorkshire. Proslul rovněž jako scénograf operních inscenací. Vystavoval po celém světě a jeho dílo bylo předmětem řady významných retrospektiv v předních uměleckých institucích. Obdržel četná občanská i institucionální ocenění. Již v mládí se veřejně přihlásil ke své homosexuální orientaci, několik let před dekriminalizací homosexuality ve Spojeném království. Žil střídavě ve Spojeném království, ve Francii a ve Spojených státech. Na konci 10. let 21. století se díky výsledkům aukčních prodejů stal nejdražším žijícím umělcem na světě.
Raný život a vzdělání David Hockney se narodil 9. července 1937 v Bradfordu v hrabství West Riding of Yorkshire v Anglii jako čtvrté z pěti dětí Kennetha Hockneyho (1904–1978), účetního úředníka, který později provozoval vlastní účetní firmu a během druhé světové války odmítl vojenskou službu z důvodu svědomí, a Laury, rozené Thompsonové (1900–1999), oddané metodistky a přísné vegetariánky. Studoval na Wellington Primary School, Bradford Grammar School, Bradford College of Art, kde mezi jeho učitele patřil Frank Lisle, a mezi spolužáky mimo jiné Derek Boshier, Pauline Boty, Angela McCaulová, Norman Stevens, David Oxtoby a John Loker. Později pokračoval ve studiu na Royal College of Art (RCA) v Londýně, kde se seznámil s umělci R. B. Kitajem, Frankem Bowlingem a Neilem Stokoem.
Na RCA se spolu s Peterem Blakem zúčastnil výstavy New Contemporaries, která upozornila na nástup britského pop-artu. Přestože bývá s tímto směrem spojován, jeho raná tvorba vykazovala také výrazné expresionistické prvky připomínající dílo Francise Bacona.
Když mu RCA v roce 1962 oznámila, že bez splnění úkolu spočívajícího v kresbě živého modelu nemůže absolvovat, reagoval protestním obrazem Life Painting for a Diploma. Zároveň odmítl napsat esej požadovanou pro závěrečnou zkoušku a tvrdil, že by měl být hodnocen výhradně podle své výtvarné tvorby. Vedení školy nakonec uznalo jeho talent i rostoucí renomé, změnilo předpisy a diplom mu udělilo. Po ukončení studia krátce vyučoval na Maidstone College of Art. V roce 1964 působil na University of Iowa, roku 1965 na Coloradské univerzitě v Boulderu, v letech 1966–1967 na Kalifornské univerzitě v Los Angeles a v roce 1967 na Kalifornské univerzitě v Berkeley.
Kariéra V roce 1964 se Hockney přestěhoval do Los Angeles, kde ho inspirovalo místní prostředí k vytvoření série obrazů plaveckých bazénů malovaných tehdy poměrně novou technikou akrylové malby s využitím zářivých barev. Od konce 60. let a během 70. let žil střídavě v Los Angeles, Londýně a Paříži. Roku 1974 navázal desetiletý partnerský vztah s Gregorym Evansem, který se za ním v roce 1976 přestěhoval do Spojených států a později se stal jeho obchodním partnerem.
V roce 1978 si pronajal dům v Hollywood Hills, který později koupil a rozšířil o svůj ateliér. Vlastnil také plážový dům o rozloze 1 643 čtverečních stop na Pacific Coast Highway v Malibu, který v roce 1999 prodal za přibližně 1,5 milionu dolarů (1,2 milionu liber).
V 90. letech se Hockney začal častěji vracet do Yorkshire, obvykle každé tři měsíce, aby navštěvoval svou matku, která zemřela v roce 1999. Do roku 1997 zde zřídkakdy pobýval déle než dva týdny, kdy jej jeho přítel Jonathan Silver, který trpěl nevyléčitelnou nemocí, povzbudil k zachycování místní krajiny. Zpočátku vytvářel obrazy podle vzpomínek, z nichž některé vycházely z jeho dětství. V roce 1998 dokončil obraz yorkshirské dominanty Garrowby Hill. Do Yorkshire se následně vracel na stále delší pobyty a kolem roku 2003 již maloval tamní krajinu přímo v přírodě technikou en plein air, a to jak olejem, tak akvarelem.
Usadil se v přestavěném penzionu v přímořském městě Bridlington, vzdáleném asi 120 kilometrů od jeho rodiště, kde si zřídil ateliér. Olejomalby, které vytvořil po roce 2005, byly ovlivněny jeho intenzivním studiem akvarelu, zejména cyklem Midsummer: East Yorkshire (2003–2004). Vytvářel obrazy složené z několika menších pláten, jejichž počet se pohyboval od dvou do padesáti. Aby si dokázal představit výsledný efekt děl takového rozsahu, používal digitální fotografické reprodukce ke studiu průběžného stavu práce.
V roce 2019 si zřídil ateliér v La Grande Cour, venkovské usedlosti poblíž obce Beuvron-en-Auge v Normandii. Strávil zde rok, během něhož pracoval venku s harmonikově skládaným skicákem a tabletem iPad a zachycoval proměny ročních období v sérii obrazů inspirované Tapiserií z Bayeux.
Práce Hockney experimentoval s malbou, kresbou, grafikou, akvarelem, fotografií a mnoha dalšími médii, včetně faxu, papíroviny, počítačových aplikací a kreslicích programů pro iPad. Témata jeho zájmu sahají od zátiší po krajiny, portréty přátel, jeho psy a scénografie pro Royal Court Theatre v Glyndebourne a Metropolitní operu v New Yorku.
Portréty Hockney se k malování portrétů vracel po celou dobu své kariéry. Od roku 1968 a po několik následujících let maloval portréty a dvojportréty přátel, milenců a příbuzných v téměř životní velikosti v realistickém stylu, který obratně zachycoval podoby jeho subjektů. Hockneyho opakovaně přitahovaly stejné subjekty – jeho rodina, zaměstnanci, umělci Mo McDermott a Maurice Payne, různí spisovatelé, které znal, módní návrháři Celia Birtwell a Ossie Clark (Pan a paní Clarkovi a Percy, 1970–71), kurátor Henry Geldzahler, obchodník s uměním Nicholas Wilder, George Lawson a jeho milenec, baletní tanečník Wayne Sleep, a také jeho romantické zájmy v průběhu let, včetně Petera Schlesingera a Gregoryho Evanse. Snad více než to všechno se Hockney rok co rok obracel k vlastní postavě a vytvořil přes 300 autoportrétů.
V letech 1999 až 2001 používal Hockney cameru lucida pro svůj výzkum dějin umění i pro svou vlastní práci v ateliéru. Pomocí tohoto starožitného zařízení s čočkou vytvořil přes 200 kreseb přátel, rodiny a sebe sama.
V roce 2016 vystavila Královská akademie Hockneyho sérii s názvem 82 portrétů a 1 zátiší, která putovala do Ca' Pesaro v Benátkách v Itálii, do Guggenheimova muzea v Bilbau v roce 2017 a do Los Angeles County Museum of Art v roce 2018. Hockney nazval obrazy započaté v roce 2013 „dvacetihodinovými expozicemi“, protože každé sezení trvalo šest až sedm hodin po dobu tří po sobě jdoucích dnů.
Grafika Hockney experimentoval s grafikou již v roce 1954, kdy vytvořil litografii Autoportrét a během svého působení v RCA se věnoval leptům. Jedna z jeho prvních litografií, Fish & Chip Shop, byla v roce 1954 darována jeho místnímu obchodu Fish-and-chip shop Sea Catch v Eccleshillu. V roce 2017 byla prodána v aukci v Christie's v Londýně s odhadovanou cenou 6 000–8 000 liber. V roce 1965 ho oslovila tiskařská dílna Gemini G.E.L. s nabídkou vytvořit sérii litografií s tématem Los Angeles. Hockney reagoval vytvořením Hollywoodské kolekce, série litografií, které znovu vytvářejí uměleckou sbírku hollywoodské hvězdy, přičemž každý kus zobrazuje imaginární umělecké dílo v rámu. Hockney s Gemini GEL poté vytvořil mnoho dalších portfolií, včetně Přátel, Série Počasí a Některé nové tisky. Během 60. let vytvořil několik sérií grafik, které považoval za „grafické příběhy“, včetně Cesty prostopášníka (1961–1963) podle Hogartha, Ilustrace ke čtrnácti básním od C. P. Kavafise (1966) a Ilustrace k šesti pohádkám bratří Grimmů (1969).
V roce 1973 zahájil Hockney plodnou spolupráci s Aldem Crommelynckem, Picassovým preferovaným tiskařem. Ve svém ateliéru přijal Crommelynckův charakteristický cukrový výtah a také systém, který mistr sám vymyslel, spočívající v ukládání dřevěného rámu na desku pro zajištění barevné separace. Mezi jejich raná společná díla patřily Umělec a model (1973–1974) a Contrejour ve francouzském stylu (1974). V letech 1976 až 1977 Hockney vytvořil sérii 20 leptů s názvem The Blue Guitar (Modrá kytara), z nichž každý využívá Crommelynckovy techniky a je plný odkazů na Picassa. Přední strana sbírky zmiňuje Hockneyho dvojí inspiraci: „Modrá kytara: Lepty Davida Hockneyho, inspirovaného Wallacem Stevensem, který byl inspirován Pablem Picassem“. Lepty odkazují na témata z básně Wallace Stevense Muž s modrou kytarou. Vydalo ji nakladatelství Petersburg Press v říjnu 1977. V témže roce Petersburg také vydal knihu, v níž byly obrázky doprovázeny textem básně.
V létě roku 1978 strávil Hockney šest týdnů u svého přítele, tiskaře Kena Tylera, v Tylerově ateliéru Tyler Graphics Ltd. v New Yorku. Tyler pozval Hockneyho, aby vyzkoušel novou techniku s tekutým papírem. Proces je malování samotným papírem, takže umělec musel malovat sám ručně. Každý obraz se stává jedinečným dílem mezi grafikou a malbou. Během šesti týdnů Hockney vytvořil celkem 29 uměleckých děl se sérií 17 slunečnic a bazénů. Mnoho děl je si velmi podobných a liší se změnami ve výběru barev a jejich aplikaci. Některá jsou kolorována výhradně papírovou buničinou, zatímco jiná používají sprejovou barvu k dosažení určitých detailů.
Mezi další Hockneyho grafická portfolia patří Home Made Prints (1986), Recent Etchings (1998) a Moving Focus (1984–1986), která obsahuje litografie související s dílem Procházka kolem hotelového nádvoří v Acatlánu. Retrospektiva jeho grafik, včetně „počítačových kreseb“ tištěných na faxech a inkoustových tiskárnách, byla vystavena v Dulwich Picture Gallery v Londýně od 5. února do 11. května 2014 a v Bowesově muzeu v hrabství Durham od 7. června do 28. září 2014, spolu s doprovodnou publikací Hockney, Printmaker od Richarda Lloyda.
Fotokoláže Na začátku 80. let začal Hockney vytvářet fotografické koláže – které ve svých raných zkoumáních v rámci osobních fotoalb označoval jako „spojky“ ("joiners")Hockney on Photography: Conversations with Paul Joyce (1988) – nejprve s použitím polaroidových tisků a následně komerčně zpracovaných barevných výtisků na 35 mm. Hockney pomocí více výtisků jednoho subjektu uspořádal patchwork, aby vytvořil kompozitní obraz. Protože fotografie jsou pořízeny z různých perspektiv a v mírně odlišných časech, výsledkem bylo dílo, které má spřízněnost s kubismem. Jedním z Hockneyho hlavních cílů bylo diskutovat o tom, jak funguje lidské vidění. Některá díla jsou krajiny, jako například Pearblossom Highway #2,, zatímco jiná jsou portréty, včetně Kasmin 1982 a My Mother, Bolton Abbey, 1982.
K myšlence „spojek“ ("joiners") dospěl náhodou. Koncem 60. let si všiml, že fotografové používají fotoaparáty s širokoúhlými objektivy; výsledné fotografie se mu nelíbily, protože vypadaly poněkud zkresleně. Při práci na obraze obývacího pokoje a terasy v Los Angeles pořídil polaroidové snímky obývacího pokoje a slepil je dohromady, aniž by zamýšlel, aby tvořily samostatnou kompozici. Při pohledu na výslednou kompozici si uvědomil, že vytváří příběh, jako by se divák pohyboval po místnosti. Po tomto objevu se začal více věnovat fotografii a na chvíli přestal malovat, aby se mohl výhradně věnovat této nové technice.
Postupem času také zjistil, co nelze zachytit objektivem, a řekl: „Fotografie se zdá být docela dobrá v portrétování, nebo alespoň může být. Ale nedokáže vám říct nic o prostoru, který je podstatou krajiny. Alespoň pro mě. Ani Ansel Adams vás nedokáže zcela připravit na to, jak Yosemite vypadá, když projdete tím tunelem a vyjdete na druhé straně.“ Frustrovaný omezeními fotografie a jejím „jednookým“ přístupem se vrátil k malování.
Další média a technologie