Jiří Seifert (5. září 1932, Praha – 25. července 1999, Řevnice)Boris Jirků, In memoriam Jiří Seifert, Ateliér 19, 1999 byl český sochař, medailér a restaurátor. Po srpnové okupaci a během normalizace byl perzekvován a nesměl vystavovat. Byl členem mezinárodní organizace medailérů FIDEM a v 90. letech předsedou SVU Mánes, předsedou čestného výboru evropských sochařů v St. Margarethen.Pavliňák P (ed.), SČSVU, 2004, s. 316
Život Jiří Seifert byl synem středoškolského profesora a učitelky. Rodina se po jeho narození přestěhovala z Prahy do Turnova, kde otec získal místo na gymnáziu jako učitel zeměpisu a tělocviku. Za války byl otec totálně nasazen, po komunistickém převratu v únoru 1948 ztratil místo a působil pak na střední škole v Jablonci nad Nisou. Jiří trávil válečná léta v Mělníku u prarodičů, kde se v Labi naučil výborně plavat a tomuto sportu se pak věnoval závodně. Roku 1949 se stal juniorským mistrem republiky v plavání. Kromě toho se věnoval lezení v pískovcových skalách v okolí Turnova a přímý fyzický kontakt s kamenem silně ovlivnil i jeho pozdější sochařskou tvorbu. Přátelil se se sochařem a horolezcem Valeriánem Karouškem, mladším synem turnovského obchodníka, v jehož domě Seifertovi bydleli.
Po absolvování reálného gymnasia (1945-47) v letech 1947-51 studoval šperkařství na střední uměleckoprůmyslové škole v Jablonci nad Nisou (prof. V. Vorlíček, V. Pokorný). Roku 1951 složil přijímací zkoušky na Vysokou školu uměleckoprůmyslovou v Praze, ale z politických důvodů byl odmítnut a další rok pracoval jako dělník na stavbě silnice. Na VŠUP, do ateliéru prof. Bedřicha Stefana, byl přijat až v následujícím roce (1952). Na doporučení svého profesora během prázdnin 1956 absolvoval praxi u kameníka a sochaře Otakara Velinského. Škole v době nejtužšího stalinismu zajišťoval poměrnou nezávislost rektor Adolf Hoffmeister a studenty uchránil před politickými tématy i vedoucí ateliéru Bedřich Stefan. Stefan patřil k předválečné avantgardě a měl nezpochybnitelnou autoritu. Byl otevřený vůči individuálním potřebám studentů, ale zároveň důsledně dbal na dokonalé zvládnutí řemesla. Svým žákům zadával modelování zvířat nebo antických prvků a umožnil jim spolupracovat s architekty a podílet se na menších zakázkách užitných předmětů. Kreslení aktu podle živého modelu vedl prof. Jan Bauch.Hlaváčková J, Kratochvílová M, 2019, s. 37
Během studií a následně pak během pobytu v Řevnicích se Jiří Seifert spřátelil s celou řadou výtvarníků, zejména z okruhu Wagnerova ateliéru a pozdější skupiny UB 12. K rodinným přátelům patřili kromě sochařů (Kmentová, Zoubek, Janoušek, Janoušková), zejména Adriena Šimotová, Jiří John a Václav Boštík, architekt Otto Rothmayer a teolog Zdeněk Bonaventura Bouše). Od společné výstavy roku 1966 opakovaně navštěvoval také Bohuslava Reynka.Hlaváčková J, Kratochvílová M, 2019, s. 178-180
Po ukončení studia (1958) nastoupil na roční praxi ve slévárně ZUKOV. Roku 1959 se oženil s historičkou umění Hanou Koreckou a odstěhoval se s ní do Liberce, kde Hana Seifertová nastoupila na místo ředitelky Oblastní galerie. Roku 1962 se jim narodila dcera Barbora. Jiří Seifert byl spolu se svou ženou aktivním organizátorem tamní kulturní scény a jedním ze zakládajících členů Skupiny 7 (1959), se kterou pak vystavoval až do roku 1969. Do okruhu jeho libereckých přátel patřili malíř Vladimír Komárek, fotograf a historik umění Čestmír Krátký a výtvarník a zakladatel Studia Ypsilon Jan Schmid, úzké kontakty měl i s architekty z ateliéru SIAL.Hlaváčková J, Kratochvílová M, 2019, s. 51-54
V roce 1962 podnikl cestu do Libanonu a navštívil tamní antické památky. Následující rok cestoval do Holandska, kde ho silně oslovilo sochařské dílo Hanse Arpa. Zúčastnil se libereckých výstav Socha 64, Socha v plenéru (1966), a Socha a město (1969), Bienále mladých v Paříži (1966) a výstavy českého sochařství v Musée Rodin v Paříži (1968). S týmem arch. Miroslava Masáka spolupracoval na návrhu relaxačních lázní Teplice-Šanov, který byl představen na Bienále mladých v Mexico City (1968) a získal cenu poroty.Hlaváčková J, Kratochvílová M, 2019, s. 187
V roce 1969 měl možnost pracovat na sympoziu evropských sochařů v St. Margarethen-Burgenlandu. Rakouský sochař Karl Prantl, který sympozia organizoval a byl uznávanou morální autoritou, se stal Seifertovým přítelem. Ovlivnil další tvorbu Jiřího Seiferta a jeho způsob práce s kamenem směrem k jednoduchosti a kompaktnosti tvaru,Hlaváčková J, Kratochvílová M, 2019, s. 176 i k úvahám o duchovním poselství díla a prostoru, který si socha podmaňuje.
Po osobním angažmá proti srpnové okupaci a poté, co v následujícím roce na výstavě Socha a město (1969) v Liberci instaloval Kalvárii a Morový sloup a v St. Margarethen vytvořil monumentální Zvonici pro Jana Palacha, ztratil nadlouho možnost vystavovat. Zároveň při čistkách na vedoucích místech byla Hana Seifertová propuštěna ze zaměstnání v Oblastní galerii v Liberci a oba se roku 1970 přestěhovali do domu Seifertových prarodičů v Řevnicích.
V následujících letech Jiří Seifert restauroval pro Karlovu Univerzitu sbírku antických odlitků ve zrušeném klášteře v Hostinném, krátce působil jako asistent modelování na ČVUT v Praze (1972-73) a získal některé zakázky pro architekturu. Naposled cestoval do zahraničí roku 1972 do rumunského Târgu Jiu na setkání neformálního sdružení evropských sochařů ze St. Margarethen. V roce 1978 musel jako "osoba nepřátelská socialistickému zřízení" odevzdat cestovní pas.
V letech 1985-86 pracoval na kopii gotických reliéfů Mistra týnského tympanonu z Týnského chrámu v Praze, které nahradily originál uložený v Lapidáriu Národního muzea.
Roku 1986 se zúčastnil sochařského sympozia v Přední Kopanině.Malá O, NEČVU, s. 726, Academia 1995 Teprve roku 1987 dostal povolení k cestě do Švýcarska a na sochařské symposium v Trjavně v Bulharsku. Po roce 1989 se podílel na obnovení SVU Mánes a spolu s Olbramem Zoubkem na založení nového uměleckého sdružení Unie výtvarných umělců, kde byl zvolen místopředsedou. Cesta do Řecka a na Krétu, kterou roku 1991 podnikl se svou ženou, přinesla množství podnětů pro jeho další tvorbu. Zúčastnil se sochařských sympozií v Hořicích (1991), Německu a Itálii (1991-92). Retrospektivní výstava v Museu v Bochumi (1992) zařadila Jiřího Seiferta po letech izolace znovu do kontextu světového sochařství.Hlaváčková J, Kratochvílová M, 2019, s. 136 V italském Fananu získal za své sochy z tamního vápence 1. cenu (1992).Hlaváčková J, Kratochvílová M, 2019, s. 188 V devadesátých letech byl účastníkem řady sochařských sympozií, roku 1995 dokonce čtyř (Banská Štiavnica, Klenová, Milevsko a České Budějovice).
Od roku 1969 byl členem mezinárodní organizace medailérů FIDEM a byl pravidelně zván na výstavy tohoto sdružení v Kolíně nad Rýnem, Krakově, Budapešti, Lisabonu, Florencii, Stockholmu a v USA.. Po pádu komunistického režimu (od roku 1992) působil jako externí pedagog na AVU v Praze v ateliéru restaurování sochařských děl. V roce 1995 a poté znovu v roce 1997 byl zvolen předsedou SVU Mánes.
Jeho poslední autorská socha pochází ze sympozia v Klášteře-Hradišti roku 1997, kde už byl vážně nemocen.Hlaváčková J, Kratochvílová M, 2019, s. 139 Koncem 90. let pro zhoršení zdravotního stavu nemohl pracovat se sochařským materiálem a na realizaci jeho větších projektů se podílel Jaroslav Řehna. Z této spolupráce vznikla kašna v Kounicově paláci v Praze (dokončeno 2003) a dvůr s vodními prvky v Českém centru v Paříži (1995-1997).Hlaváčková J, Kratochvílová M, 2019, s. 143-144
Jiří Seifert zemřel 25. července 1999 v Řevnicích, ve věku 67 let.
Dílo Seifertovo sochařské dílo má svůj předobraz v přírodě a čerpá inspiraci i z antických kořenů lidské civilizace. Jeho vztah k materiálu byl vášnivýM. Hajek, katalog ČMVU 2001 a tělesný kontakt s kamenem a dřevem je v něm někdy zaznamenán jako reliéfní otisky prstů nebo chodidel (Postel, 1973, Stopy, 1984). Příklon k velmi osobním námětům na počátku 70. let lze chápat jako jistý druh obranné reakce v kontextu prudkého úpadku společnosti po sovětské okupaci a během normalizace. Komorní díla z této doby zlidšťují a zabydlují prostor domova, dodávají mu znak Seifertovy osobnosti a zároveň zbavují člověka strachu a úzkosti (Regál se záclonou a lebkou, 1976, Stůl s čepicí a balíkem, 1979).Petr Spielmann, O sochách ze dřeva a kamene, Výtvarné umění, 1992, č. 2, s. 58-60 Zákaz vystavovat znamenal i ztrátu potřebného korektivu odborné kritiky a sám sochař později připustil, že se dopustil některých omylů.Jiří Seifert, in: Hlaváčková J, Kratochvílová M, 2019, s. 102
Restaurátorská práce ve sbírce antických odlitků Ústavu pro klasickou archeologii v Hostinném se v jeho dílech projevila potřebou obohatit vlastní sochy o taktilnost, smyslnost povrchu a subtilnější modelaci. Definitivní přechod z pískovce k jemnějšímu a tvrdšímu mramoru umožnil změnu formálního rejstříku a prohloubil ideovou vazbu na klasické sochařství. Projevuje se např. v mnoha variantách drapérií, nebo v kanelování, které přetrvalo jako stylizovaný pozůstatek zobrazení pohybu ale v Seifertově pojetí se stalo prvkem obsahovým a etickým.Hlaváčková J, Kratochvílová M, 2019, s. 26-27
1958-1970 Diplomovou prací Jiřího Seiferta byla mosazná šperkovnice s broušeným achátem. V té době se věnoval především grafice a kresbě a na první výstavě Skupiny 7 představil i olejomalby a šperky. Seifertovy figurální sochy v polychromované sádře a ve dřevě z konce 50. let se nezachovaly. Ve stejné době vytvořil několik komorních soch ptáků z rohoviny ale brzy začal pracovat se dřevem, pískovcem a břidlicí. S břidlicí se seznámil hned po ukončení střední školy jako dělník na stavbě silnice a po celý život z ní pak tvořil šperky, plakety a medaile. Jeho sochy v pískovci jsou zprvu měkce modelované figury (Ležící, před rokem 1963), jejichž obecně metaforický základ souvisí s hledáním organického a přirozeného tvaru v kameni a představuje i Seifertovo vymezení vůči realismu 50. let. Abstraktní organický tvar mají i sochy se symbolickým obsahem jako Pomník pomníků (1965), odkazující na osud pomníků odstraněných komunistickým režimem (vystaveno v Musée Rodin v Paříži 1968).
Na autorských výstavách v Praze v letech 1966 a 1971 představil Jiří Seifert především kresby. Některé kamenné sochy vystavil na plenérové akci Socha 64 v Liberci (Vlna, Metamorfóza, Brána) a na Sochařské bilanci II v Olomouci (Mezník, 1967). Zúčastnil se výstavy severočeských umělců v Mánesu s názvem Země vyvzdorovaná (1967), na kterou ostře reagovala oficiální kritika. Podílel se i na nejrozsáhlejší výstavě Socha a město (červenec-srpen 1969), kterou se ještě podařilo v Liberci uskutečnit díky angažmá řady významných osobností, mezinárodní porotě i přetrvávající chaotické situaci ve státních institucích rok po okupaci.
V letech 1968-1969 Seifert vytvořil závažná díla Morový sloup (cena trienále v Chebu, 1968, Liberec 1969) a monumentální Zvonici pro Jana Palacha na sochařském sympoziu v St. Margarethen.Symposion Europäischer Bildhauer: Jiri Seifert
1970-1999 Seifertova nucená izolace na počátku normalizace se projevila i v tématech jeho tvorby a odklonu od monumentálních symbolů k vytváření soukromého prostoru v němž postupně instaloval sochařská ztvárnění důvěrně známých předmětů. Na počátku 70. let pracoval nejvíce se dřevem (série Nábytek: Stolek s balíčkem, Tajemná skříňka, Postel) a opukou (Lampa, 1971). V souvislosti s restaurováním antických soch se Seifert začal více zajímat o jejich mytologický význam i historii antiky. Inspirace antikou se v jeho díle projevila přechodem k práci v mramoru, přejímáním některých prvků modelace i mírou idealizace, která posunuje předmět do podoby symbolu.