náhled|Bianca Cappello Bianca Cappello (1548, Benátky – 17. října 1587, Poggio a Caiano, Prato) byla rodem benátská šlechtična a druhým sňatkem s toskánským velkovévodou Františkem I. Medicejským toskánská velkovévodkyně.
Biografie
Původ, mládí Bianca se narodila jako dcera Bartolomea Cappello, člena jedné z nejbohatších benátských patricijských rodin. Matku ztratila již v útlém věku a dětství s přísnou macechou bylo těžké. Dívka, proslulá svou mimořádnou krásou, byla zasnoubena se synem furlanského dóžete.
První sňatek Jako patnáctiletá se zamilovala do Pietra Bonaventuriho, ze zchudlé rodiny pocházejícího mladého zaměstnance banky Salviati; 28. listopadu roku 1563 spolu uprchli k Pietrově rodině do Florencie. Romantické pojetí příběhu představuje Biancu jako titulní postavu dojemné milostné historie, avšak dokumenty z té doby dokládají i méně romantické skutečnosti: Bianca tajně sebrala i všechny cennosti z majetku svého otce, k nimž se mohla dostat. Za dopadení únosce své dcery vypsal Biančin otec odměnu 1000 dukátů; ve Florencii pobývajícího Pietrova strýce Gianbattistu Bonaventuriho Benátčané uvrhli do vězení, kde zemřel. Dekretem senátu z příkazu Rady Deseti byli Pietro a Bianca prohlášení za vyhnance z Benátek a «pokud by se zmíněný Pietro někdy objevil v laguně nebo byl tam násilím přivezen, jeho hlava má být sražena s jeho ramenou před zraky veřejnosti». Služebnou Marii Donati, jež uprchlíkům pomáhala, odsoudili rovněž.
Uprchlíci se vzali v jedné vesnici u Bologne (podle jiných pramenů měli uzavřít sňatek ve Florencii, v domě Pietrovy matky). Po příchodu k Pietrově rodině se ukázalo, že přes jeho předchozí ujišťování se ani zdaleka nevyrovná rodině Biančině. Žila v chudém domě typu tugurio na jižní straně náměstí svatého Marka. Benátská patricijka uvyklá přepychu se ocitla v bídě: Pietrova matka byla invalidou připoutaným na lůžko, otec, jemuž přibylo několik dalších krků, musel propustit jediného sluhu, aby snížil výdaje. Zhýčkaná Bianca musela vykonával dosud jí neznámé špinavé domácí práce. Z manželství se následujícího roku 1564 narodila dcera jménem Virginia (podle jiných pramenů Pellegrina); provdala se později za hraběte Ulissa Bentivoglio.
Novomanželé prakticky nevycházeli z domu, aby se vyhnuli uvěznění a vydání do Benátek, neboť byli přesvědčení, že do Florencie byli vyslání speciální agenti, kteří je měli najít. Bianca sotva vyšla do nedalekého kostela. Biančin manžel, zostudivší své chlebodárce – slavnou a vlivnou bankéřskou florentskou rodinu Salviati, jen těžko hledal nové zaměstnání, jež mu nakonec poskytl princ následník Francesco de Medici, který roku 1564 přijal regentství za svého otce Cosima I.
Benátská republika žádala od Florencie vydání Pietra a Biancy. Aby Pietro získal podporu prince Francesca, seznámil ho se svou krásnou ženou, sjednav jejich schůzku, na niž Bianca ochotně šla. Podle jiné verze se Francesco doslechl o Biance, na jejíž vrácení Benátčané vypsali tak vysokou odměnu, a sám chtěl tuto ženu poznat. Podle romantické verze se to mělo udát tak, že Francesco procházel ulicí, uviděl Biancu v okně a byl zasažen její krásou (zatímco ona se polekala, považujíc ho za jednoho z benátských «lovců lebek»).
Ať tak či tak, poté, co uviděl Biancu, Francesco nastrojil setkání s ní již samotnou v domě markýzy Mondragone (varianta – v Casino Mediceo na náměstí sv. Marka), manželky jeho španělského vychovatele, jež se na Francescův příkaz spřátelila s Biančinou tchyní a přes ni Biance předestřela všechny výhody princovy záštity. Okolnosti tohoto setkání popisuje řada florentských spisovatelů. Když Bianca přišla k donně Mondragone, ta odešla a místo ní se vzápětí v komnatě objevil Francesco. Bianca padla na kolena před princem a poprosila o jeho ochranu před svými benátskými nepřáteli; to jí bylo okamžitě přislíbeno. Podle svých slov Francesco rychle vyšel z komnaty. Poté se vrátila paní domu, omluvila se a řekla, že Francesco získal klíč od domu neznámo jak a ona za jeho přítomnost nenese před Biancou vinu.
Následník a faktický vládce Forencie se skutečně začal zabývat Biančinou věcí. Pro začátek s pomocí florentského vyslance v Benátkách a papežského nuncia urovnal většinu problémů Biancy a jejího muže s Benátkami a také napomohl tomu, aby jí vydali věno její zesnulé matky, jež jí ze zákona náleželo, ale po jejím útěku bylo konfiskováno. Úplně očistit její jméno a eliminovat všechny nároky Benátské republiky se mu však nepodařilo.
Milenka náhled|vlevo|upright=0.8|Palazzo di Bianca Capello Bianca se stala Francescovou milenkou. Jejich vztah trval mnoho let, nic na něm nezměnil ani jeho již dříve plánovaný – s cílem spojení s habsburskou dynastií – sňatek s rakouskou arcivévodkyní Johanou Habsburskou, dcerou císaře Ferdinanda I., který se uskutečnil 18. prosince roku 1565, záhy poté, co Francesco poznal Biancu.
Jak píší historici, «Bianca získala takovou moc nad slabošským princem, že prakticky vše se dálo podle její vůle». Velkou část svého času trávil Francesco buď ve své laboratoři, nebo s Biancou. Jeho manželka Johana, nudná žena povýšené povahy, byla před tuto skutečnost postavena prakticky ihned po svatbě a byla jí hluboce zasažena, což se zákonitě promítlo velmi negativně do vztahu manželů.
Francesco zahrnoval Biancu dary, včetně sídel (vill) a sadů. Usadil milenku v domě, známém jako Palazzo di Bianca Cappello, poblíž své oficiální rezidence Palazzo Pitti. Roku 1566 byla Bianca představena u dvora.
Vdova Biančin manžel Pietro Bonaventuri získal od Francesca vysokou hodnost ve vládě a s tím související velké příjmy. Díky svému postavení a majetku se dostal mezi mladé bohaté Florenťany, mezi nimiž se začal chovat mimořádně vyzývavě, předváděje naplno svou pýchu, temperament a sklony k intrikám (díky kterým ostatně také svého času přiměl Biancu k útěku).
Po nějakém čase (25. prosince 1570 nebo 1572) byl Pietro zavražděn na rohu Via Maggio, v níž stál dům darovaný jeho ženě. Za jeho vraždou stála rodina Ricci, již urazil «nevhodnou pozorností» dívce z této rodiny jménem Kassandra Bongiane (již učinil svou milenkou). Uražení Ricciové se domáhali spravedlnosti u Francesca, ten jim však nechtěl vydat manžela své milenky, naopak Pietra před nimi varoval, pokoušel se ho zachránit a radil mu, aby uprchl do Francie, Pietro však jeho varování nedbal. Bianca se rovněž pokoušela vysvětlit manželovi nezbytnost utéci nebo dát Ricciům zadostiučinění a omluvu. Pietro ji však nevyslyšel a zlostně odešel z domu. Vévoda zastihl milenku v slzách a když si vyslechl, co se stalo, poznamenal: «Nechce-li váš muž poslechnout dobře míněné rady, musíme ho ponechat jeho osudu.» Pietro pak, vyjda na ulici, potkal jednoho z Ricciů a opět ho urazil tím, že mu přiložil pistoli k hrudi. Ricciové znovu žádali vévodu o spravedlnost. Francesco odvedl Roberta Ricciho do zahrady, kde s ním dlouze hovořil a na rozloučenou řekl: «Konejte, jak chcete, nebudeme si vašeho chování všímat.», čímž fakticky vraždu manžela své milenky schválil. (Několik let poté se k tomu přiznal svému kaplanovi Gian Battistovi Confetti.) Po tomto rozhovoru vévoda odjel z města. 21. prosince, když se Pietro vracel od Kassandry, jej na mostě napadlo dvacet banditů, Pietrovi se však podařilo utéci. Dostal se téměř až domů, na rohu ulice však na něj čekali další vrahové, jimž tentokrát již neunikl a byl zabit. Současně byla ve své vlastní posteli zavražděna i Pietrova milenka Kassandra, jež s ním rodinu zostudila. Vévoda, který se vrátil do Florencie za dva dny, nařídil vyšetření případu, viníkům však dali možnost uprchnout do Francie.
Bastard Antonio náhled|upright=1|Francesco I. de Medici náhled|Don Antonio Medici ve zralém věku Francesco a Bianca se již nijak nesnažili svůj vztah skrývat. Vévodova zákonitá manželka Johanna si bezvýsledně stěžovala v dopisech svému bratrovi, císaři Maxmiliánovi II., na milenku svého manžela. Vypráví se příhoda, že se obě ženy potkaly na mostě Santa Trinita a pouze zásah hrabětě Heliodora Costeliho zabránil Johanně dát rozkaz sluhům, aby Biancu svrhli do řeky Arno. Johanniným neštěstím bylo (krom jejích osobních vlastností a neatraktivního vzhledu), že svému manželovi stále nedala následníka a dědice – do roku 1575 porodila pouze šest dcer.
Avšak ani Bianca, ač z manželství s Pietrem porodila dceru, znovu neotěhotněla. Kladla si otázku, nakolik by se změnilo její postavení, kdyby dala vévodovi syna, byť z levého boku. Jak praví historické prameny, v té době hledala pomoc u každého lékaře, ale i u každé věštkyně či čaroděje v Itálii. Nakonec 9. srpna roku 1576 oznámila Bianca narození chlapce, jehož Francesco, v té době již vévoda (Cosimo I. zemřel roku 1574) uznal za svého bastarda, přijal do rodiny jako Antonia di Medici (1576—1621) a zakoupil pro něj za 200 000 dukátů vládu v Neapolském království.
Avšak, jak se ukázalo po několika letech, těhotenství a porod Biancy byly předstírané: v jejím domě tajně žily tři těhotné ženy a za spolupachatelství porodní báby byl novorozený syn jedné z nich vydáván za Biančino dítě. Krátce poté zemřely obě další ženy i porodní bába. (Pomoc při realizaci tohoto plánu Biance poskytla její služebná Giovanna Santo.) Lékař, který se věnoval «porodivší» Biance, pozoroval absenci některých symptomů a považoval ji za simulantku. František o podvodu samozřejmě neměl tušení. Existence dítěte byla léta tajena.
O několik let později se Bianca sama přiznala svému milenci k podvodu. Kardinál Ferdinand, Francescův mladší bratr a Biančin dávný nepřítel, rovněž o této aféře věděl: zpravila ho o ní služebná Giavanna Santi, již Bianca po předstíraném porodu poslala do Bologne a jež se jen tak tak zachránila před vrahy, o nichž si myslela, že je najala Bianca. (Kardinál však dal přednost tomu utajit tuto informaci a zveřejnil ji teprve po Biančině smrti.) Práva «kukaččího mláděte» Antonia, přestože jej Francesco uznal za svého syna, byla později ostatními členy rodu ignorována. Na druhé straně nelze spustit ze zřetele druhou verzi, totiž že historka o tom, že těhotenství bylo předstírané a dítě podvržené, byla zveřejněna až po smrti obou rodičů a pochází od kardinála Ferdinanda, pro kterého byla mimořádně prospěšná, neboť vyřadila Antonia z linie následnictví trůnu, na který nakonec usedl sám Ferdinand.
V tomtéž roce, po narození Antonia, Biancu nakonec navštívil s odpuštěním její otec, jehož s poctami přijal i vévoda Francesco. Bianca otci koupila jako dar dům v Benátkách.
náhled|upright=1|Johana Habsburská, první manželka vévody Francesca Současně s příchodem na svět Antonia, jehož všichni v té době pokládali za skutečného Medici, se přiostřily vztahy Florencie s Habsburky, kteří nakonec vyslyšeli Johaniny nářky a stížnosti polekavše se, že vévodství by mohl zdědit bastard. Situace se poněkud uklidnila po smrti císaře Maxmiliána II. Nový císař Rudolf II. vyslyšel obě strany: žaloby jeho tety Johany mu byly známy, její muž ji zase obviňoval z tvrdosti a rozhazovačnosti. Rudolf doporučil vévodovi, aby se k manželce choval s větší úctou a aby obětoval svou milenku, což Francesco samozřejmě neakceptoval. Naopak, jeho nenávist a špatné chování k Johanně ještě zesílily. Zajímavé je, že přes tyto poměry císař nejenže potvrdil Francescovi vévodský titul, ale změnil jeho panství na velkovévodství, nad nímž neměl římský papež moci.
Následujícího roku 1577 zákonitá Francescova manželka Johanna porodila chlapce, pokřtěného jménem Filip. Po narození malého prince, vytouženého následníka trůnu, považovala Bianca za vhodné na nějaký čas opustit Florencii, ale vévoda bez ní nemohl žít a když euforie z narození dědice opadla, povolal ji zpět, zahrnuv ji i Antonia dary. Z Benátek Bianca pozvala svého bratra Vittoria Cappello, který se stal vévodovým favoritem a na dlouhý čas i jediným rádcem. (Za nějaký čas však vévoda Vittoria vyhnal pro krádež ze státní pokladny.)
Montaigne, uviděv Biancu ve Florencii, napsal o ní: «...krásná – podle italského vkusu, s veselou a buclatou tváří, s výmluvným výrazem…».
Manželka