Marta Jirásková (7. března 1898 Královské VinohradyMatrika narozených, sv. Ludmila, 1897–1899, snímek 243, Záznam o narození a křtu – 6. března 1981 Praha) byla česká sochařka, autorka mnoha portrétních a figurálních plastik.

Život náhled|Marta Jirásková: Portrét Jana Zrzavého (Pestrý týden 1929)

Narodila se v rodině c. k. strážníka a později bankovního sluhy Adolfa Jiráska (1864–??) a jeho manželky Kateřiny, rozené Martínkové (1865–??). Měla staršího bratra Adolfa (* 1893), pozdějšího lékaře. Rodina žila nejprve na Královských Vinohradech, v roce 1912 se přestěhovala do Bubenče.Soupis pražských obyvatel, Jirásek Adolf, 1864, kde vlastnila důmu čp. 331Národní archiv, Přihláška pražského policejního ředitelství.

Marta Jirásková navštěvovala letenské lyceum, kde kreslení vyučovala Julie Mezerová. Modelování portrétů studovala soukromě u sochaře Ladislava Beneše. Roku 1916 byly přijata na Uměleckoprůmyslovou školu v Praze do sochařské třídy prof. Drahoňovského. (během války sloužila většina mužů v armádě a škola přijímala ženy, které měly zájem studovat sochařství. Akademie ženy odmítala až do roku 1919)Marta Jirásková, 1981, Hana Volavková, Odeon, Praha.

Od roku 1919 byla také žačkou Otakara Španiela a roku 1921 byla přijata na Akademii výtvarných umění do ateliéru Jana Štursy. Spolu s Mary Durasovou byly prvními ženami, které mohly studovat sochařství na Akademii.

V letech 1921–1923 cestovala do Německa, Vídně a Itálie.

Studium ukončila roku 1923 a následujícího roku odjela do Paříže. Zde navštěvovala muzea a galerie, kreslila večerní akt ve škole Grande Chaumiére, chodila na korektury k Émile Bourdellovi a na přednášky Františka Kupky. V letech 1925 a 1931 znovu pobývala v Paříži díky stipendiu Ministerstva školství.

V Praze se seznámila se zakládajícím členem Devětsilu a svým budoucím mužem, architektem Josefem Havlíčkem. Manželé bydleli na Letné ve Šmeralově ulici.

Jirásková vystavovala nejprve jako host (1926), později jako řádný člen SVU Mánes (1929–1949).

Roku 1936 vystavovala na Benátském bienále a o rok později na Světové výstavě v Paříži, kde obdržela Grand Prix. Roku 1937 měla samostatnou výstavu v Hradci Králové.

Ve 30. letech bylo dílo M. Jiráskové často vystavováno a reprodukováno v novinách i uměleckých časopisech a někdy charakterizováno jako žensky vyjádřené ženství. Proti tomu se sama sochařka ohradila a prohlásila, že do umění se nemá míchat feminismus a práce se má dělit jen na dobrou a špatnou, i ženská práce může být mužná.

Jirásková se zúčastnila několika soutěží na podobizny slavných osobností a její portréty jsou součástí veřejných sbírek a vnitřní výzdoby Národního divadla.

V roce 1958 byla její socha Dívka (1938) vystavena v českém pavilonu na Expo 58 v Bruselu. V roce 1968 jí byl udělen titul zasloužilá umělkyně.

Roku 1959 navštívila Řecko, v následujících letech Paříž (1960), Vídeň (1967, 1976) a severní Itálii (Benátky, Florencie, Padova, San Gimigniano, Bologna, Pisa, 1968).

Sochařka pracovala v ateliéru v Praze a na chalupě v Říčkách. Marta Jirásková zemřela 6. března 1981 v Praze a je pohřbena se svými rodiči a manželem na Bubenečském hřbitově.

Dílo Jirásková byla už na lyceu nadanou kreslířkou a přípravu ke studiu na Uměleckoprůmyslové škole i samotné studium absolvovala u sochařů ovlivněných novoklasicismem. Z francouzských sochařů jí byl nejbližší Aristide Maillol a Charles Despiau. V polovině dvacátých let vytvořila několik soch ovlivněných sociálním civilismem (Mladá dívka – paní M.Š., 1926, portrét dr. Benýška, Ženský půlakt).

Zásadním portrétním dílem je v její tvorbě mírně stylizovaná podobizna jejího přítele Jana Zrzavého (1929), která byla vystavena poprvé na výstavě SVU Mánes (1929), později na výstavě československého umění ve Vídni (1934) a získala Grand Prix na Světové výstavě v Paříži (1937).

Portrétní bysty a komorní plastiky se staly hlavní výtvarnou doménou Marty Jiráskové (viz přehled volné tvorby), ale sochařka si dobře poradila i s figurou v životní velikosti. Za její vrcholné dílo je považován ženský akt Dívka (1938), který zakoupila ještě jako sádrový odlitek Moderní galerie. Emil Filla dokonce prohlásil: jediný ženský akt v době meziválečné stvořila žena (M.J.) Bronzový originál sochy byl osazen v Letenských sadech pod pavilónem Expo 58.

Její pozdější ženské figury ze 40. let již nedosáhly podobné kvality a zůstaly spíše skicami, stejně jako socha Mládí z roku 1955.

Ve třicátých letech dostala Marta Jirásková oficiální zakázku na portrétní bysty pro Památník odboje na Vítkově (R. Tyršová, CH. Masaryková). Její bysty jsou oproti jejím předchůdcům Myslbekovi a Štursovi těžší a hmotnější, méně psychologizují, obsahují vůli po jednoduchém tvaru oživeném zevnitř .

Zjednodušenou sumární modelaci sochařka uplatnila u sošek zvířat. Její Sedící a Ležící kočky (1934, glazovaná pálená hlína) byly mimořádnými prémiemi SVU Mánes a později zakoupeny z Biennale v Benátkách (1936). Vytvořila také řadu dětských portrétů.

Po válce Jirásková plnila některé společenské objednávky – portréty politiků, pamětní desky (Karolína Světlá, 1948), portréty navrátilců z koncentračních táborů, ale počátkem 50. let se vrátila k volné portrétní tvorbě studií k portrétu jejího muže, arch. Havlíčka (bysta Josefa Havlíčka dokončena 1962–1963), portrétem sochaře Břetislava Bendy a bystou Emy Destinnové (1953). Spolu s dalšími sochaři (Benda, Stefan, Durasová, Wichterlová) vytvořila domovní znamení z glazované keramiky pro nové věžové domy v Kladně (1958). Specifické podmínky pro práci v letním ateliéru v Říčkách ji přivedly k použití nových materiálů–osinku, cementu a sádry. Drobnější portrétní plastiky tvořila z hlíny.

V 60. letech sochařka tvořila silně zjednodušené a stylizované figurální plastiky s lyrickým nádechem ( Milenci, 1962, Na vyhlídce-Sloup osamění, 1962, Tři přítelkyně,1967) a pokoušela se o přiblížení k abstrakci v sochách, kde pracovala s cementem (Torzo, 1963–1964, V zahradě, 1963–1965, Skica hlavy, 1965). Stejný materiál použila pro svou poslední velkou figuru Kouzelná flétna (1968–1976). Vytvořila několik portrétů svých zemřelých příbuzných a přátel (manžela Josefa Havlíčka, bratra Adolfa Jiráska, švagra Karla Havlíčka, Antonína Pelce, Bohuslava Martinů, Antonína Friedla). Její portrét Josefa Zítka pro Národní divadlo (1980) zvítězil v soutěži, ale byl odlit až posmrtně.

Soupis známých děl podle data vzniku

Školní práce

Volná tvorba do r. 1945

Poválečná tvorba náhled|Marta Jirásková, pamětní deska K. Světlé na jejím rodném domě v Praze

Ocenění 1933 Čestné uznání Československé akademie věd a umění (opětovně 1944) 1931 Tyršova cena 1937 Grand Prix, Světová výstava v Paříži (za portrét Jana Zrzavého) 1967 Čestné uznání na 1. Pražském salonu 1968 Zasloužilá umělkyně

Zastoupení ve sbírkách Národní galerie v Praze Muzeum umění Olomouc Galerie výtvarného umění v Ostravě Oblastní galerie Vysočiny v Jihlavě Severočeská galerie výtvarného umění v Litoměřicích Oblastní galerie v Liberci Galerie umění Karlovy Vary Alšova jihočeská galerie v Hluboké nad Vltavou Galerie výtvarného umění v Náchodě

Výstavy

Odkazy Reference

Související články České malířky a sochařky v Paříži

Literatura Wittlich Petr, České sochařství ve XX. století (1890–1945), Státní pedagogické nakladatelství, Praha, 1978 Volavková Hana: Marta Jirásková, 164 s., Odeon, Praha, 1981 Zimmermann Aleš, Sociální civilismus v sochařství 20. let XX. století, Bakalářská diplomová práce, MUNI, Brno, 2006 Benešová Z, Straková P, Busty v Národním divadle, Národní divadlo 2010,

Externí odkazy

Výtvarné umělkyně: Jirásková – Havlíčková Marta MJ Kladno M. Jirásková, Sousoší sedící rodiny, web Vetřelci a volavky

Kategorie:České sochařky Kategorie:Výtvarníci z Prahy Kategorie:Narození 7. března Kategorie:Narození v roce 1898 Kategorie:Narození na Vinohradech Kategorie:Úmrtí 6. března Kategorie:Úmrtí v roce 1981 Kategorie:Úmrtí v Praze Kategorie:Pohřbení na Bubenečském hřbitově Kategorie:Ženy