náhled|Koloniální znak Kapverd náhled|Historická mapa Kapverd Dějiny KapverdKlíma, Jan: Dějiny Kapverdských ostrovů, Svatého Tomáše a Princova ostrova, Nakladatelství Lidové noviny 2014, kapitola: Dějiny Kapverd, jsou úzce spjaté s Portugalci, kteří je neobydlené objevili a zároveň kolonizovali.
Předportugalské objevy V mapě starověkého římského kartografa Pompeia Mela nakreslené v roce 43 nebo 44 po Kristu jsou v přibližném místě dnešních Kapverdských ostrovů zakreslena souostroví s názvem Šťastné ostrovy a Ostrovy Hesperidek. Zda byly Kapverdské ostrovy starověkým Římanům známy, není ale zdaleka jisté, dost dobře se mohlo jednat o chybu, dohady či fantazii kartografa.
Portugalský historik Jamie Cortesao ve své knize História dos Descobrimento das Ilhas de Cabo verde uvádí, že Arabové někdy ve 12. století připluli k ostrovu Auli nebo Ulil, aby zde nabrali sůl z přírodního ložiska. Mohl by to být ostrov Maio nebo Sal. Je také možné, že mořské bouře někdy ve 13. století na ostrovy zahnaly námořníky z říše Mali.
Jakkoliv primát objevu Kapverdských ostrovů nemusí patřit Portugalcům, ani jeden z objevitelských národů se nepokusil, alespoň podle současných archeologických poznatků, ostrovy kolonizovat.
Raná kolonizace V roce 1445 portugalského kapitána Vincenta Diase zahnal silný vítr ze zamýšlené trasy k nově založené faktorii Arguima v dnešní západní Mauretánii hlouběji do Atlantiku. Přitom narazil na ostrov, který italský kartograf Andrea di Bianco ve své mapě z roku 1448 nazval Ixola Otinticha („Skutečný ostrov“). Je možné, že se jednalo o jeden z východních Kapverdských ostrovů.
Z příkazu Jindřicha Mořeplavce vyplul na expedici k západní Africe Benátčan Alvise Cá da Mosto (v Portugalsku znám pod jménem Luís de Cadamosto). Koncem dubna 1456 se vydal od Bílého mysu k jihu. Aby se vyhnul silnému větru u pobřeží, odbočil k západu. Po třech dnech bloudění uviděl ostrov, který pojmenoval Bona Vista (pěkný pohled či krásná vyhlídka) a na jihu další dva neznámé ostrovy – Maio a Santiago. Zprávu o svém objevu napsal až v roce 1507, kdy byly už ostrovy všeobecně známy. Také faktické údaje v jeho spisu se rozchází s realitou – píše v něm o obřích želvách a velké řece, přičemž ani jedno se na Kapverdských ostrovech nevyskytuje.
Prvními nespornými objeviteli jsou kapitáni Portugalec Diogo Gomes a Janovan Antonio Da Noli. Koncem dubna 1460 odrazili od pevniny a po dvou dnech plavby narazili na první ostrov. Objevené ostrovy pojmenovávali buď jmény měsíců (Maio, „Květen“) nebo jmény květnových světců (Santiago, Sao Filipe). Poslední ostrov objevili 25. května v den svatého Kryštofa. Diego Gomes zakotvil u Santiaga a jeho muži zahlédli podivné ptáky, kteří se nebáli lidí a dali se zabíjet klacky, říčku a fíkové háje. Na následné cestě do Lisabonu se do Portugalska jako první dostal Antonio Da Noli, Diega Gomese zahnaly nepříznivé větry k Azorským ostrovům. Proto Antonio Da Noli získal všechnu objevitelskou slávu společně s titulem „kapitána“. Největší ostrov Santiago byl rozdělen na dva kapitanáty a jeden z nich dostal do správy právě Antonio Da Noli.
Ten se v roce 1462 se svou rodinou a pár dalšími portugalskými osadníky na ostrov Santiago vydal a v údolí zvaném Ribiera Grande založil stejnojmennou první osadu. Kolonie se uchytila a stala se významným přístavem pro lodi směřující na pobřeží západní Afriky mezi dnešním Senegalem a Sierra Leone. Král také ostrovanům dovolil obchodovat s domorodými Afričany, dodávat a získávat od nich jakékoliv zboží kromě zbraní, nářadí a lodí. Obchod s kontinentální Afrikou, „Guineou“, se stal pro Kapverďany pro další staletí důležitým zdrojem příjmu. Mnoho z těchto obchodů v průběhu dějin probíhalo ilegálně, neboť na některé suroviny (vosk, slonovina, otroci) měly portugalskou korunou vyhrazený monopol jiné společnosti či kolonie, některé věci bylo zakázáno domorodcům dodávat (železné výrobky, zbraně) a s některými věcmi bylo zakázáno obchodovat kvůli jejich „barbarskému charakteru“, jako byly mušle, které černošské národy používaly namísto platidla. Vzdálenost Kapverd činila dohled portugalských úředníků obtížný, proto se tomuto ilegálnímu obchodu věnovala široká vrstva Kapverďanů, která byla nazývána lancados nebo tangomaos.
Během války o kastilské dědictví v letech 1475–1479 byly Kapverdy okupovány Kastilci, kteří se po Mírové dohodě z Alcácovas zase stáhli.
Během konce 15. století se na ostrově rozvinula výroba mýdla z oleje keře purgueira (česky dávivec černý, Jatropha curcas), tento olej se dal užívat i na svícení. Dále se pěstoval bavlník a lišejník barvířský, ze kterého se získávalo červené barvivo.
Ostrovy byly využívány jako zastávka na nabrání zásob pro velké zámořské expedice, jako byla ta Vasco de Gamy k Indii (1497), Kolumbova třetí cesta k Americe (1498), výprava Pedro Alvárese Cabrala k Indii (1500), expedice Joãa Nova do Indického oceánu (1501) a výprava, ježí členem byl Amerigo Vespucci (1501).
16. až 18. století V roce 1513 v Ribeira Grande na Santiagu, jedné ze dvou existujících osad (druhá, živořící, se nacházela na ostrově Fogo) žilo 58 bělochů, 16 svobodných černochů, 12 duchovních a přes 13 000 otroků. Na Santiagu se dobře uchytila kokosová palma a z Ameriky dovezená kukuřice. V roce 1530 byla na jihu Santiaga založena osada třetí, Praia de Santa Maria.
Během 16. století ostrovy trpěly pod nájezdy pirátů, 16. listopadu 1585 Ribeiro Grande vyraboval Francis Drake. Dalšími problémy byla častá sucha, která pokud nepřijelo dost obchodních lodí se zásobami, přerůstala v hladomor.
Vrchní seržant Franciso de Andrade v roce 1582 spočítal, že na ostrovech Santiago a Fogo žije 13 408 osob, z toho 508 starousedlíků, 11 000 otroků, 600 osadníků, vesměs mulatů žijících ve vnitrozemí a 400 svobodných černochů.
Na začátku 17. století plynulo 72 % z příjmů na Kapverdách z obchodu s otroky. Než byli prodáni dále do Karibiku nebo Brazílie, na Kapverdách se měli naučit svým povinnostem. Procesu se říkalo ladinizãcao. Divocí černoši odvlečení z kontinentu se nazývali bocais, neuměli jazyk a neměli potřebné pracovní návyky. Ladinos už mluvili kreolštinou a dokázali dle příkazů pracovat. Naturais byli na ostrovech narození otroci, kteří byli s daným prostředím plně sžití.
V roce 1608 bylo mulatům povoleno zastávat úřednické posty.
Sucha, hladomory, piráti a nedostatek legálních pracovních příležitostí učinily na začátku 18. století z Kapverd nepopulární místo. Počet bílých obyvatel i mulatů stagnoval, až upadal. Legislativní podmínky obchodu s otroky se často měnily, což způsobovalo Kapverdám ekonomické těžkosti. Rozvoj koloniálních základen v kontinentální Africe také znamenal odliv obchodních lodí, které by si na ostrovech doplňovaly zásoby nebo měnily zboží. Ostrované si našli nový zdroj příjmu – velrybářství a získávání soli. Kapverdy se staly oblíbenou zastávkou amerických velrybářů, ostrované se nechali najímat na jejich lodě. Mnoho z nich se už na Kapverdy nevrátilo a zůstalo v USA.
Čtvrtého května 1712 zakotvil u Santiaga svých 12 lodí francouzský korzár Jacques Cassard. Při rabovaní Ribeira Grande narazil na odpor obyvatel, což jeho piráty rozlítilo a ti Ribeiru Grande vypálili do základů. Celý jih Santiaga se proměnil v pustinu. Cassard si odnesl kořist v odhadované hodnotě 3 milionů britských liber. Následoval exodus obyvatelstva, otroci utekli do vnitrozemí. Následné sucho v letech 1719–1721 donutilo odejít další obyvatele. Některé ostrovy se staly zcela liduprázdné, na ostrově Maio v roce 1718 živořilo 60 lidí. Zpráva do Lisabonu psaná v roce 1724 mluví o tom, že na Santiagu je 30 zbídačených bělochů, několik desítek mulatů a zdivočelí černoši. Vzhledem k tomu, že Ribeira Grande byla zcela zničena, Praia de Maria se stala největší a nejvýznamnější osadou, do které byly přestěhovány všechny úřady, včetně kanceláře guvernéra. Za hlavní město byla paradoxně uznána až v roce 1858, do té doby bylo oficiálně hlavou souostroví Ribeira Grande, na kterém zůstaly jen ruiny katedrály.
19. století Devatenácté století bylo dalším stoletím úpadku. V roce 1823 vypukl znovu hladomor. Tři sta nespokojených obyvatel se pokusilo o povstání; ještě v průběhu příprav byli prozrazeni a většina z nich unikla trestu útěkem do jiných zemí, převážně za pomocí obchodních lodí kotvících v přístavech. V roce 1836 na lodi Beagle navštívil Kapverdy Charles Darwin.
Devatenácté století přineslo nové obchodní příležitosti, když byla v roce 1838 zřízena na ostrově São Vincente uhelná stanice pro parníky. Následovalo otevření dalších uhelných stanic, které daly kapverdské ekonomice, do té doby závislé na vývozu kůží, lišejníku barvířského a ilegálním obchodu, významný impuls.
Anglo-portugalská smlouva ze 3. července 1842 zakazovala obchod s otroky. Smlouva byla vymáhána hlídkami anglických lodí a přítomností pozorovatelů na ostrově Boa Vista a kontinentální Sierra Leone, což transport otroků po ose Africký kontinent – Kapverdy – Ameriky značně omezilo, dá se říci, že rozvrátilo. Obchod s otroky i nadále ilegálně pokračoval, jen v menším měřítku, a překladiště se přemístilo na méně exponovanou kolonii Svatý Tomáš a Princův ostrov v Guinejském zálivu. Samo otroctví bylo na Kapverdách zrušeno v roce 1878.
Jeden z největších hladomorů vypukl v roce 1850 a byl zesílen epidemií cholery. Zemřela zhruba čtvrtina veškerého obyvatelstva. Po dalším suchu a hladomoru v roce 1863 byl zaveden program přesidlování Kapverďanů na úrodnější Svatý Tomáš a Princův ostrov. Mnoho obyvatel odešlo do USA nebo do Angoly. Z 97 009 lidí v roce 1863 jich na ostrovech v roce 1867 zůstalo 67 517.
Rozvoj moderních parníků, které potřebovaly méně uhlí a otevření Suezského průplavu, který znamenal nižší využívání lodních tras kolem Afriky, těžce ostrovní ekonomiku zasáhl. Přes 2000 nezaměstnaných lidí se 20. dubna 1891 srotilo před radnicí, do které následně vnikli. Vůdce povstalců, truhlář António Nobro Leite, žádal o okamžitá opatření, která zabrání hladu. Zbytek dne se nesl ve znamení drobnějších výtržností demonstrantů. Portugalské úřady se obávaly, že ostrovy pod záminkou uklidnění situace anektují Britové, proto ihned guvernér povstalcům vyšel vstříc, vypsal volby do koloniální rady (a poté, co povstalci byli nespokojeni s jejich průběhem, je anuloval a vypsal nové). Noví opoziční radní do kapverdské politiky zavedli socialistickou rétoriku. Zásahem ústřední portugalské vlády Kapverdy ztratily nevýhodný koloniální status (1892) a staly se zámořskou provincií Portugalska. Správní reforma také překreslila volební obvody, což v rušeném obvodu Paúlu přineslo neklid trvající dva roky, který vyústil ve vypálení radnice v roce 1894.
Ani správní reforma nedokázala zabránit hladomorům, jeden z větších vypukl mezi léty 1899–1900 a byl zhoršen epidemií neštovic. Zemřelo přes 10 000 lidí, což bylo 17 % celkové populace.
Vláda na to zareagovala výnosem z roku 1899, že kdo nebude mít stále zaměstnání, bude k práci donucován, v praxi se jednalo o přesídlení na Svatý Tomáš a Princův ostrov. Nedostatek pracovních příležitostí udělal z Kapverďanů loutky v rukou úřadů. Situace se zhoršila, když agendu přesidlování v roce 1903 získaly soukromé firmy, které byly mnohem efektivnější než státní úřady. Emigrace a přesidlování práceschopných způsobila ekonomický úpadek. Zatímco v letech 1871–1872 Kapverdy vyvezly 383 tun cukru, v roce 1903 ho musely 525 tun dovézt.
Katastrofální situace na Kapverdských ostrovech byla intenzivně reflektována kapverdskou emigrací v USA, která ze špatných životních podmínek vinila portugalskou nadvládu. V tiskovinách vydávaných emigranty se ozývaly výzvy na získání nezávislosti a zavedení demokratických principů dle vzoru Spojených států.
20. století