Piano (v anglickém originále The Piano) je novozélandsko-australsko-francouzské historické romantické drama z roku 1993. Scenáristkou, režisérkou a producentkou filmu je Jane Campion. Hlavní role ve filmu ztvárnili Holly Hunter, Harvey Keitel, Sam Neill, Anna Paquin a Kerry Walker.

Film vypráví příběh němé skotské ženy, která se po sňatku z rozumu s osadníkem vydává se svou malou dcerou do odlehlé části Nového Zélandu. Děj má některé podobnosti s románem Jane Manderové z roku 1920 s názvem The Story of a New Zealand River. Campion uvedla jako inspiraci romány Na větrné hůrce a Africká královna.

Snímek měl premiéru 15. května 1993 na filmovém festivalu v Cannes, kde získal Zlatou palmu a Campion se tak stala první ženou režisérkou, která tohoto ocenění dosáhla. Film měl komerční úspěch, při rozpočtu 7 milionů amerických dolarů celosvětově vydělal 140,2 milionu dolarů. Získal si pozornost také tím, že oslovil široké publikum i mimo okruh artových diváků a stal se oblíbeným u mainstreamového publika.Elaine Margolis, Harriett (2000). Jane Campion's The Piano. Cambridge University Press. S. 32.

Film získal řadu ocenění, včetně tří Oscarů (pro Hunter v kategorii nejlepší herečka, pro Paquin v kategorii nejlepší herečka ve vedlejší roli a pro Campion v kategorii nejlepší původní scénář), Zlatého glóbu, tří cen BAFTA a jedenácti cen Australského filmového institutu.

Děj Do nehostinného prostředí bělošských osadníků na Novém Zélandu přijíždí roku 1870 z Anglie za novým mužem němá Ada s nemanželskou dcerkou Florou. Manžel Alisdair Stewart věděl, že jeho nová manželka je němá, ale zaskočí ho její další zvláštnosti, např. silný vztahu ke klavíru, který s ní absolvoval cestu a bez něhož nemůže existovat. Když Alisdair odmítne přepravit piano džunglí do svého domu, Adina počáteční chladnost se změní v ledový odstup.

Nedaleko žije bývalý velrybář a námořník George Baines, který se přátelí s místními Maory, jejichž tetování zdobí jeho větrem ošlehanou tvář. Když uslyší Adu hrát, je tak uchvácen, že si nechá klavír přivézt k sobě domů, aby mohl více poslouchat a možná se na piano naučit i sám hrát. Nabídne Adě podivnou dohodu – klavír jí přenechá, pokud mu poskytne tolik sexuálních laskavostí, kolik je černých kláves na klaviatuře. Ada tuto dohodu přijme, protože hudba je pro ni jedním z mála prostředků sebenaplnění. George nicméně pochopí, jak je dohoda ponižující a misogynní a brzy ji ukončí, klavír Adě vrátí a snaží se získat její přízeň nezištně. Mezi oběma nyní roste skutečná náklonnost, ale díky neuváženému kroku Flory se Alisdair dozví o jejich rozvíjejícím se milostném vztahu. Násilný vrchol vede k situaci, kdy jen o vlásek uniknou tragédii a následuje nečekaně optimistický závěr.

Obsazení

Vznik filmu Film měl původně název The Piano Lesson, ale kvůli stejnojmenné americké divadelní hře nemohli tvůrci získat práva na použití tohoto názvu, proto byl název změněn na The Piano.

Obsazení role Ady bylo velmi náročné. První volbou režisérky byla Sigourney Weaver, ale ta neměla o roli zájem. Uvažovalo se také o Jennifer Jason Leigh, ta však ve stejné době natáčela film Rush (1991). O roli se ucházela také Isabelle Huppert, která se nechala vyfotografovat ve stylu dobových fotografií v roli Ady. Později uvedla, že lituje, že o roli nebojovala tak jako Holly Hunter.

Po obsazení role Ady uspořádali tvůrci sérii otevřených konkurzů pro dívky ve věku od 9 do 13 let pro roli Flory, kterou nakonec získala Anna Paquin v konkurenci více než 5 000 dalších dívek.

Hunter intenzivně spolupracovala s lektorkou znakového jazyka z Pierce College a pro postavu Ady spojila americký, britský, ruský a domorodý znakový jazyk i některé jedinečné nové znaky do jednoho smíšeného znakového jazyka. Hunter také chodila na hodiny klavíru, aby mohla autenticky zahrát skladby, které pro film napsal Michael Nyman.

Natáčení trvalo 12 týdnů od února do poloviny května 1992. Film se natáčel na Severním ostrově Nového Zélandu. Campion byla odhodlána film propagovat tak, aby oslovil širší publikum než omezenou skupinu diváků, kterou v té době přitahovaly mnohé umělecké filmy.

V červenci 2013 Campion prozradila, že původně se měla hlavní hrdinka utopit v moři poté, co se vrhla přes palubu za klavírem.

Ohlasy a tržby Recenze tohoto filmu byly jednoznačně pozitivní. Film byl 86 filmovými kritiky označen za jeden z nejlepších filmů roku 1993 a stal se nejlépe hodnoceným filmem toho roku. Na agregátoru recenzí Rotten Tomatoes má film na základě 71 recenzí hodnocení 90% a průměrné hodnocení 8,50/10. Na Metacritic má na základě hodnocení 20 kritiků vážené průměrné skóre 89/100.

Na Novém Zélandu se film stal s tržbami ve výši 3,8 milionu novozélandských dolarů komerčně nejúspěšnějším filmem všech dob.Groves, Don (29 August 1994). Summer B.O. goes out like a 'Lion'. Variety. S. 14. Celosvětově vydělal přes 140 milionů amerických dolarů (což odpovídá 312,5 milionu dolarů v roce 2025), z toho 7 milionů dolarů v Austrálii, 16 milionů ve Francii a 39 milionů ve Spojených státech a Kanadě. Rozpočet filmu činil 7 milionů amerických dolarů (což odpovídá 15,6 milionu dolarů v roce 2025).

Ocenění Snímek měl premiéru na filmovém festivalu v Cannes, kde získal Zlatou palmu a Campion se stala první ženou režisérkou a první filmařkou z Nového Zélandu, která toto ocenění získala. Holly Hunter obdržela v Cannes cenu za nejlepší ženský herecký výkon a dále získala za svou roli Oscara, Zlatý glóbus a cenu BAFTA. Anna Paquin dostala za svou roli ve filmu Oscara. Ve věku 11 let se stala po Tatum O'Nealové v roce 1973 druhou nejmladší držitelkou Oscara v soutěžní kategorii. Jane Campion dostala Oscara za nejlepší scénář. Film získal dvě ceny BAFTA – za nejlepší kostýmy a výpravu. Film byl dále nominován na dalších 5 Oscarů, 5 Zlatých glóbů a 7 cen BAFTA.

V roce 2019 provedla BBC průzkum mezi 368 filmovými odborníky z 84 zemí s cílem vybrat 100 nejlepších filmů režírovaných ženami. Snímek Piano byl označen za nejlepší film a téměř 10 % dotázaných kritiků ho ve svém hlasování zařadilo na první místo.

Hudba Hudbu k filmu složil Michael Nyman a její součástí je i oceňovaná skladba „The Heart Asks Pleasure First“. Dalšími skladbami jsou „Big My Secret“, „The Mood That Passes Through You“, „Silver Fingered Fling“, „Deep Sleep Playing“ a „The Attraction of the Pedalling Ankle“. Album je zařazeno mezi 100 nejlepších soundtracků všech dob a Nymanovo dílo je považováno za klíčový prvek filmu, jehož hlavní hrdinka je němá. Hlavní skladba „The Heart Asks Pleasure First“ vychází z tradiční skotské písně „Gloomy Winter's Noo Awa'“.

Odkazy

Reference

Externí odkazy

Piano (film) Piano (film) Piano (film) Piano (film) Piano (film) Piano (film) Piano (film) Kategorie:Filmy oceněné Zlatou palmou Kategorie:Držitelé Césara pro nejlepší zahraniční film Kategorie:Filmy o hudbě a hudebnících