Lola Álvarez Bravo (3. srpna 1907, Lagos de Moreno, Jalisco, Mexiko – 31. července 1993, Ciudad de México, Mexiko) byla mexická fotografka. Patřila mezi významné osoby mexické porevoluční renesance (vedle Tiny Modottiové, Fridy Kahlo, Diega Rivery a svého manžela Manuela Álvareze Bravo). Byla známá vysokou úrovní kompozice svých fotografií a její díla byla jejími současníky považována za výtvarné umění. V roce 1964 získala od státu Jalisco ocenění Premio José Clemente Orozco za svůj přínos fotografii a za snahu o zachování mexické kultury. Její díla jsou součástí stálých sbírek mezinárodních muzeí, včetně Museum of Modern Art v New Yorku.
Álvarez se narodila v malém městě ve státě Jalisco, ale kolem roku 1906 se po rozchodu rodičů přestěhovala se svým otcem do Mexico City. Deset let žila s otcem ve velkém domě, po jeho smrti se jí ujal starší nevlastní bratr, který ji poslal do internátní školy. Po dokončení tradičního vzdělání se roku 1922 zapsala na Escuela Nacional Preparatoria, kde se seznámila se svou celoživotní přítelkyní Fridou Kahlo. Přátelství s dalším známým z dětství, Manuelem Álvarezem Bravem, se ve stejné době proměnilo v romantický vztah a v roce 1925 se vzali. Manžel ji naučil fotografovat i vyvolávat fotografie a téměř deset let pracovala jako jeho asistentka. Protože však chtěla rozvíjet vlastní tvůrčí přístup a nebyla v manželství spokojená, pár se roku 1934 rozešel.
Kariéru zahájila jako učitelka, ale brzy začala přijímat fotografické zakázky pro časopisy a noviny a získala pověst jedné z mála žen pracujících jako fotožurnalistka v Mexico City. Ve své tvorbě dávala přednost spontánnímu zachycení témat, která odhalovala hlubší význam kultury a společenských vztahů, spíše než čistě zpravodajským tématům. Roku 1935 začala katalogizovat fotografie na sekretariátu veřejného vzdělávání a o dva roky později byla pověřena vedením fotografických dílen na Národní autonomní univerzitě Mexika, kde působila až do odchodu do důchodu v roce 1971.
Kromě práce v reklamě a fotožurnalismu fotografovala také své přátele z uměleckého prostředí a v roce 1951 otevřela Galería de Arte Contemporáneo (Galerii současného umění), aby podporovala jejich tvorbu. V roce 1953 zde uspořádala jedinou výstavu děl Fridy Kahlo, která se konala v Mexiku ještě za života umělkyně. Od konce 70. let až do své smrti v roce 1993 získávala za své dílo mezinárodní uznání. Její fotografický archiv je uložen v Center for Creative Photography v Tucsonu ve státě Arizona ve Spojených státech amerických.
Raný život (1903–1927) Dolores Concepción Martínez de Anda, známá od dětství jako Lola, se narodila 3. dubna 1903 v Lagos de Moreno, Jalisco, v Mexiku, jako dcera Sary de Anda a Gonzala Martíneze, obchodníka dovážejícího umělecké předměty a nábytek. Zdá se, že její rodiče se rozešli, když byla ještě velmi malá. Když jí byly asi tři roky, její otec odvezl Martínezovou i jejího staršího nevlastního bratra Miguela do Mexico City, kde žili ve velkém domě s 28 místnostmi. Jeden z bratrových přátel, který bydlel poblíž, Manuel Álvarez Bravo, byl častým návštěvníkem jejich domu na Calle de Factor (dnes Calle de Allende).
Gonzalo Martínez zemřel roku 1916 na infarkt, když cestoval vlakem se svou dcerou. Po jeho smrti se Martínezová odstěhovala z rodinného domu a začala žít se svým bratrem a jeho manželkou v bytě na Calle de Santa Teresa (dnes Calle Guatemala). V snaze zajistit, aby z ní byla zodpovědná manželka a hospodyně, ji Miguelova manželka poslala na tradiční vzdělání do Colegio del Sagrado Corazón. Martínezová však byla s těmito možnostmi nespokojená a chtěla víc; později vzpomínala: „Nevím proč, ale už od dětství jsem měla představu, že chci dělat něco, co nedělá každý. Nejvíc jsem ve svém životě nenáviděla, když mi někdo poroučel a omezoval mou svobodu.“ Ve studiu pokračovala na Escuela Nacional Preparatoria, kde se roku 1922 seznámila s Frida Kahlo. Obě ženy navázaly blízké přátelství, které trvalo celý život. Současně se její vztah s přítelem z dětství Manuelem Álvarezem proměnil v romantický. Dvojice často společně procházela ulicemi města a pozorovala krásu skrytou pod jeho špínou a chudobou.
Roku 1925 se Martínezová a Álvarez vzali a ona přijala jeho příjmení. Přestěhovali se do Oaxacy, kde Manuel našel práci účetního u Národního účetního úřadu, a zapojili se do místní umělecké komunity. Ve volném čase Manuel, který se fotografii naučil už jako dospívající, učil Álvarezovou pracovat s fotoaparátem a vyvolávat film. Stejně jako dříve v Mexico City se procházeli ulicemi, nyní však své procházky začali dokumentovat fotografiemi. Álvarezová pořídila své první fotografie právě v Oaxace, a ty odrážely alegorický styl, který preferoval její manžel. Když otěhotněla, rozhodli se roku 1927 vrátit do Mexico City, aby byli blíž zdravotnickým zařízením i rodině. Tam se narodil jejich jediný syn Manuel Álvarez Bravo Martínez. Manuel sice stále pracoval u Národního účetního úřadu, ale brzy po narození syna Manuela („Manuelita“) dal výpověď, aby se mohl věnovat kariéře profesionálního fotografa. Jak si Álvarezová postupně vytvářela vlastní tvůrčí vizi a byla nespokojená s tím, že pouze vyvolává manželovy filmy, začalo se v jejich manželství objevovat napětí.
Raná kariéra (1927–1934) Roku 1927 otevřel manželský pár ve svém domě uměleckou galerii, v níž vystavovali fotografie a obrazy vytvořené jejich uměleckými přáteli, mezi nimiž byli například David Alfaro Siqueiros, José Clemente Orozco, Diego Rivera a Rufino Tamayo. Manuel začal přijímat zakázky na portréty a Álvarezová mu při práci pomáhala, zatímco se starala o jejich syna. Manuel ji často omezoval na drobnější úkoly, například míchání chemikálií a tisk fotografií, a nerad jí dovoloval pracovat s fotoaparátem. Přesto mu navrhovala tematické náměty a postupně se učila fotografickému řemeslu. V době, kdy většina novinových fotografů usilovala o senzacechtivé snímky, učil Manuel Álvarezovou, aby si od fotografovaných subjektů udržovala odstup a snažila se zachytit jejich vnitřní podstatu. Zároveň studovala obrazy jejich uměleckých přátel vystavené v galerii a učila se principům kompozice.
Roku 1930 získala vlastní fotoaparát, když jí Tina Modottiová prodala svůj Graflex, aby získala prostředky na odjezd ze země poté, co byl zavražděn její partner Julio Antonio Mella. Když Manuel v roce 1931 vážně onemocněl, Álvarezová dokončovala jeho zakázky a vedla galerii, aby zajistila obživu rodiny.
Roku 1933 se Álvarezová seznámila s americkým fotografem Paul Strand a v jeho stylu rozpoznala dokumentární přístup, který ji oslovil více než stylizované fotografie jejího manžela. Uvědomila si, že fotografie může být kronikou dějin, zaznamenávající proměny společnosti. Fotoaparát označovala za „třetí oko“, které odhaluje pravdu fotografovy zkušenosti. Jedno z jejích raných děl z tohoto období nese název La Visitación (Navštívení) a vzniklo během výletu s Manuelem a francouzským fotografem Henri Cartier-Bresson. Společně cestovali do oblasti Tehuantepecké šíje a Álvarezová zde zachytila dvě ženy stojící ve dveřích, jejichž vzájemná přítomnost vyjadřuje útěchu, kterou si navzájem poskytují. Na rozdíl od inscenovaných kompozic, které preferoval její manžel, nebo ideologicky motivovaných portrétů, které vytvářela Modottiová, se její fotografie soustředily na jemné významy každodenního života zachycené fotoaparátem.
Roku 1934 vstoupila do nově vzniklé organizace Liga de Escritores y Artistas Revolucionarios (Liga revolučních spisovatelů a umělců) a spolu s Manuelem a Emilio Amero založila jeden z prvních filmových projekčních klubů v Mexiku. Jak se postupně prosazoval její vlastní styl a touha po samostatném tvůrčím hlasu, napětí mezi manželi se prohlubovalo a v roce 1934 Álvarezová odešla i se synem od Manuela, ačkoli k rozvodu došlo až roku 1948. V době jejich rozchodu se již etablovala jako profesionální fotografka. Získala práci pro několik místních časopisů a profesně nadále používala jméno Álvarez Bravo.
Střední kariéra (1935–1971) Roku 1935 se Álvarezová přestěhovala do domu Maríe Izquierdo poblíž Národního institutu výtvarného umění, kde začala pracovat jako učitelka výtvarné výchovy na základní škole. Dům Marie se stal útočištěm pro intelektuály, umělce a politiky, kteří se scházeli a spoluvytvářeli mexickou kulturní identitu formující poválečnou postrevoluční éru. Álvarezová přijímala zakázky pro časopisy jako Avance, Espacio, Futuro, Vea a Voz, a rychle si vybudovala pověst schopné fotožurnalistky. Svou první skupinovou výstavu absolvovala v roce 1935, kdy vystavila dvě surrealistické koláže na Úřadu výtvarného umění v Guadalajara. Tentýž rok nastoupila do Sekretariátu školství, kde katalogizovala fotografie. Náhodou se setkala s Lázarem Cárdenasem, tehdejším ministrem školství (později prezidentem Mexika), který ji požádal, aby jej vyfotografovala. Cárdenas ocenil její práci a ukázal fotografie dalším vlivným osobám, což Álvarezové přineslo nabídku přispívat do pedagogického časopisu pro mladé učitele El Maestro Rural. Postupně se vypracovala na hlavní fotografku časopisu. Její první velkou zakázkou byla v roce 1936 dokumentace biblických scén pro kostel San Agustin.
V roce 1937 začala pracovat jako fotografka na UNAM v Ústavu estetických studií. Fotografovala archeologická naleziště a navštívila různé regiony země. O pět let později byla jmenována vedoucí fotografického oddělení Dirección General de Educación Extraescolar y Estética, kde působila následujících 30 let. Vedla kurzy fotografie, workshopy a organizovala putovní prezentace. Současně pokračovala v práci fotožurnalistky, stala se jedinou ženou v tomto oboru v průběhu 50. let. Fotografovala továrny, farmy, hasičské stanice, školy, nemocnice a sirotčince po celém Mexiku k článkům do časopisů a přijímala zakázky v reklamní a módní fotografii. Ve volném čase portrétovala své přátele, kolegy i jejich díla.
Álvarezová je zobrazena v díle mexického surrealistického umělce Juana Soriana Retrato de Lola Álvarez con Juan Soriano Niño Soriano. Považováno za jedno z nejlepších Sorianových děl, Álvarezová je zde ztvárněna jako fotografka i ochránkyně mladého Soriana proti velkému oknu s pohádkovou oblohou plnou víru červených a modrých tónů. Experimentovala také s technikami, jako je fotomontáž, když jedna fotografie nedokázala plně vyjádřit její poselství. V jednom snímku, "Anarquía arquitectónica de la ciudad de México" (Architektonická anarchie Mexico City), překrývala fotografie mrakodrapů, aby ukázala přeplněnost způsobenou urbanizací. V dalším díle El sueño de los pobres (Sen chudých) spí dítě nevědomé pod strojem na vydělávání peněz, což má politický přesah o dopadu kapitalismu na chudé. Původní fotografie byla později vystavena jako El sueño de los pobres 2. Álvarezová se k tomuto médiu vrátila koncem 40. a v 50. letech formou velkých plakátů, zakázaných různými institucemi, začínajících obálkami časopisu El Maestro Rural z 30. let. V roce 1939 se přestěhovala do vlastního bytu v budově ve stylu Art Deco na Avenida Juarez, přesto se tehdy nepovažovala za umělkyni.
V roce 1940 se ve svém díle En su propia carcel (Ve vlastní věznici) zabývala omezeními žen a pocitem uvěznění, stíny vytvářejícími linky na ženském těle, vizuálně odkazujícími na mříže. Podobně reagovaly i další surrealistické umělkyně, například Leonora Carrington ve své práci Green Tea (La Dame Ovale) z roku 1942, kde je ženská postava zjevně omezena v rovné fixaci.