náhled|upright=0.8|Upálení Jana Husa, Jenský kodex Česká reformace je pojem označující svébytný reformační proud pozdního středověku a raného novověku zformovaný v Českém království. Během dvou staletí své existence nepředstavovala česká reformace jednolitý a neměnný celek. Ačkoli se ale štěpila do mnoha směrů (od konzervativců usilujících o setrvání v rámci římské církve až po radikálnější emancipované skupiny), její jednotlivé větve pojily společné věroučné prvky (přijímání pod obojí, důraz na Boží slovo kázané ve srozumitelném jazyce, zdůraznění bezprostředního vztahu člověka k Bohu, odpor ke světské okázalosti a bohatství církve). Pojem česká reformace v sobě zahrnuje především husitství a z něj vzešlou kališnickou (utrakvistickou) církev a jednotu bratrskou.
Společně s hnutím valdenských bývá označována jako první reformace,Tento pojem zavedl v 80. letech 20. století Amedeo Molnár. předcházející reformaci světové (protestantské). I přes vliv německé a švýcarské reformace na české prostředí, nedošlo k jejich splynutí s českou reformací, jež si udržela svůj vlastní vývoj až do potlačení povstání českých nekatolických stavů po roce 1620. Důsledky této porážky, zejm. konec náboženské svobody spojený s nucenou rekatolizací Čech i Moravy, potvrzené vestfálským mírem roku 1648, znamenaly konec české reformace jako samostatného reformačního proudu. Po vydání tolerančního patentu v roce 1781 k obnově svébytné české reformace nedošlo. Josef II. nerespektoval tradici české reformace a možnost přihlásit se k české konfesi nebyla vůbec nabídnuta. Císař v českých zemích nově trpěl pouze pravoslavné, luterány a kalvinisty, tedy konfese obvyklé v jiných částech jeho říše. Navzdory tomu, že česká reformace zůstala definitivně rozptýlena uvnitř protestantského světa, její tradice nezanikla. Dodnes se na ni odvolávají mnohé české i světové církve, jako např. Moravian Church (pokračovatelka rozptýlené Jednoty bratrské), Českobratrská církev evangelická, Církev československá husitská, Církev bratrská, baptisté aj.
Za přínos a jedinečný znak české reformace lze považovat na tehdejší dobu ojedinělý respekt vůči svědomí každého člověka, a to i člověka poddaného. Tato nevídaná tolerance byla alespoň zpočátku vynucena specifickými poměry v českých zemích, kdy po nerozhodném výsledku husitských válek nebyla žádná ze stran dostatečně silná na to, aby soupeře úplně porazila. Obě strany byly tedy v zájmu vlastního přežití, udržení míru a bezpečí nuceny nalézt způsob vzájemné koexistence. Z této nutnosti nakonec vzešla uvědomělá snaha o právní kodifikaci vzájemné tolerance a respektu ke svědomí druhé strany, k čemuž došlo kutnohorským náboženským mírem roku 1485. Ten se však týkal pouze soužití katolíků a utrakvistů, jiné náboženské skupiny si na zákonem povolenou existenci musely počkat až do vydání Rudolfova majestátu roku 1609.
Dějiny Kazatelé nápravy náhled|upright=0.7|Představitelé rozmařilé církve ve spárech apokalyptické šelmy – Antikrista (iluminace z Jenského kodexu z konce 15. století) Na konci 14. století se ukončoval dlouhodobý proces christianizace českého prostředí. Široké vrstvy obyvatel se začaly s křesťanstvím vnitřně identifikovat a víru začaly přijímat nejen jako soubor rituálů, nýbrž jako osobní potřebu a oporu pro orientaci v nejistém světě. V celé Evropě lze sledovat důraz na novou vnitřní, opravdovou individuální zbožnost (devotio moderna), charakterizovanou snahou o přiblížení Kristu, důrazem na vnitřní prožitek modlitby i bohoslužby, s menším zřetelem k oficiálním církevním strukturám. Laici stále častěji požadovali dobré kněze, kteří by byli schopni patřičně pečovat o jejich duchovní potřeby. Lidé konce 14. století si stále palčivěji uvědomovali křiklavé rozpory mezi učením evangelia a chmurnou realitou života tehdejších nositelů křesťanské zvěsti. Bohatá církev se zpronevěřila evangeliu a začala si libovat v přepychu a rozmařilosti, a tak se nutně ocitla ve spárech Antikrista. Okázalé církevní stavby, plné soch, obrazů a relikviářů, se stávaly dokladem zjevné pýchy a nestřídmosti kléru.
Neustále rostl počet far a kněží. Praha byla po Avignonu, Římu a Paříži městem s největší koncentrací duchovních v celém západním křesťanstvu. Blahobyt a různé společenské výhody lákaly do řad duchovenstva mnoho mladých mužů, pro které však kněžská služba neznamenala víc než slušný zdroj příjmů. V případě, že získali bohaté obročí, si pak mohli dovolit k výkonu vlastních kněžských povinností najímat náhradníky z řad nezajištěného duchovenstva (tzv. střídníky), čímž si zajišťovali bezstarostný život. Nejen, že tedy rozhodně nebylo uspokojivé chování valné části kléru, kritiku však také vyvolávaly nadměrné finanční požadavky papežské kurie, zatěžující české země neúnosným břemenem různých poplatků. Obraz úpadku církve byl dokonán, když v roce 1378 vypuklo papežské schisma. Rozpolcenou církev nyní vedli dva soupeřící papežové, kteří nad sebou navzájem vyhlašovali klatby. Tento neutěšený stav nebyl vyřešen ani pisánským koncilem, svolaným roku 1409, který jen přidal do hry papeže třetího, a na své řešení si musel počkat až do koncilu kostnického.
Mnozí kněží i laici se nechtěli smířit se zesvětštělou církví a volali po návratu k původnímu, opravdovému křesťanství. Náprava církve se ukazovala tím naléhavější, čím více společnost zabředala do různých projevů krize. Vyčerpávala se kdysi bohatá naleziště drahých kovů, morové epidemie drasticky snižovaly počet obyvatel, což v důsledku vedlo k oslabení ekonomiky. K hospodářským problémům se přidala politická nestabilita. Na nejvýznamnější evropské trůny usedli slabí panovníci (Václav IV. v říši a České koruně, Karel VI. ve Francii, Richard II. v Anglii) a kdysi mocná lucemburská dynastie se zmítala v nekončících vnitřních sporech, které oslabovaly nejen ji, ale i země, kterým vládla. Prudké spory mezi světskou a církevní mocí za vlády Václava IV. zas vedly jen k dalšímu podlamování autorit. Hospodářská deprese a narušení politické rovnováhy mezi panovníkem, šlechtou a církví pak v českých zemích vyvolaly rozsáhlou kriminální činnost.
V souladu s tradičním středověkým přístupem byla příčina krize spatřována v nepřízni Boží, způsobené opuštěním křesťanských ideálů, zejména pak morálním úpadkem církve, která se zpronevěřila evangeliu. Začali se objevovat reformní kazatelé žádající nápravu církve. Kázali veřejně z kostelních kazatelen a nestáli vně církve jako například valdenští. Usilovali o nápravu církve zevnitř, nikoli o její zboření. V první řadě měla být na základě Písma napravena právě církev, skrze kterou pak mohla být očištěna celá společnost.
náhled|upright=0.7|vlevo|Satan prodává odpustky (iluminace z Jenského kodexu) Karel IV. byl velkým podporovatelem církevních institucí, neboť jedině díky nim mohl existenčně zabezpečit stále rostoucí počet vzdělanců, kteří nejen dodávali lesk jeho dvoru, ale především měli nepostradatelnou úlohu ve správě říše i zemí České koruny. Přesto si uvědomoval nebezpečí zesvětštění církve, které kvůli jeho politice mohlo nastat. Sám pozval augustiniána Konráda Waldhausera z rakouského kláštera Waldhausen, aby v Praze kázal. Kázal německy a latinsky v kostele sv. Havla a v kostele Panny Marie před Týnem. Napadal zejména svatokupectví, přepych měšťanů i rozmařilost duchovenstva. Ohlas jeho kázání ukazuje připravenost pražského prostředí pro reformní myšlenky. Odpor však jeho slova vyvolala zejména u žebravých řádů. Následnou žalobu urovnal Arnošt z Pardubic v Konrádův prospěch, takže mohl nerušeně kázat až do své smrti v roce 1369. Jen tři měsíce po Waldhauserově vystoupení opustil královskou kancelář Jan Milíč z Kroměříže, aby zanedlouho zahájil svou vlastní kazatelskou činnost. Jednalo se o jeho soukromé vystoupení, podpořené snad pražským arcibiskupem, neboť Milíč pak kázal ve staroměstském kostele sv. Jiljí, jehož kapitula i všechen klérus podléhal přímo arcibiskupovi. Samotný císař, který sice dal k reformní kazatelské činnosti prvotní popud, ale dále do reformního hnutí příliš nezasahoval, zůstal Milíčovi příznivě nakloněn, přestože ho jednou Milíč veřejně označil za Antikrista. Kazatelská činnost Milíče záhy uvrhla do podezření z kacířství, z něhož se musel zodpovídat v Avignonu, kde také v roce 1374 zemřel.
Milíč z Kroměříže měl velký vliv na jihočeského vladyku Tomáše ze Štítného. Tomáš v mládí studoval na pražské univerzitě, avšak bez získání akademické hodnosti. Velmi se mu líbila kázání Konráda Waldhausera a Milíče z Kroměříže. Rozhodl se, že v rámci svých možností bude následovat Milíčův příklad, sám o sobě napsal, že byl jeho duchovním dítětem. Protože byl pouhým laikem, nemohl kázat. Proto začal šířit reformní názory písmem, česky, v jazyce srozumitelném většině obyvatel království. Po smrti své manželky žil trvale v Praze (po roce 1381) a v závěru svého života bydlel v domě sousedícím s Betlémskou kaplí.
Pro ranou českou reformaci byl velmi důležitou postavou mistr Matěj z Janova, kněz vystudovaný v Paříži. Ze studií v cizině se vrátil roku 1381 a posléze kázal u sv. Mikuláše a u sv. Víta v Praze. Napsal základní knihu českého reformačního hnutí Regulae Veteris et Novi testamenti (Pravidla Starého a Nového zákona). V tomto latinském spise názorně vysvětlil rozdíl mezi novozákonním křesťanstvím a praxí soudobé pokleslé církve. Proti vnějškovosti a formálnosti zdůrazňoval niternost. Daleko více než na obřady kladl důraz na zbožný život, pokoru a křesťanskou lásku. Podobně jako Viklef soudil, že soudobá církev, reprezentovaná dvěma papeži a kardinálskými sbory, nemůže být pravou církví Kristovou. Členy pravé Kristovy církve jsou podle Matěje z Janova pouze opravdoví následovníci Krista. Jedinou naprosto spolehlivou autoritou ve věcech víry pro něj byla Bible. Zemřel v poměrně mladém věku roku 1394.
K úsilí napravit církev přispívalo též šíření znalosti Bible. Kolem poloviny 14. století vznikl první kompletní překlad Bible do češtiny. Čeština se tak stala po francouzštině a italštině dalším evropským živým jazykem, do nějž byla Bible přeložena.
Univerzitní reformní proud Zásadní vliv na rodící se českou reformaci měla nově založená pražská univerzita. Právě v reformním programu pražských univerzitních teologů a intelektuálů, sahajícím svými počátky do konce 70. let 14. století, lze spatřovat vedle již zmíněné kazatelské činnosti vlastní kořeny české reformace. Tento reformní okruh sedmdesátých až devadesátých let 14. století byl reprezentován především teology ze tří, pro Husovy stoupence jasně „německých“, univerzitních národů. Husův český národ a tyto ostatní národy po roce 1402 rozeštval otevřený boj o Viklefa, v němž se střetli „němečtí“ zastánci filozofického nominalismu a „čeští“ zastánci Viklefova realismu. Proto se později na tento reformní proud Hus záměrně neodvolával a za své reformní předchůdce označoval jen české univerzitní mistry, jako např. Vojtěcha Raňkova z Ježova, Mikuláše Bicepse nebo Štěpána z Kolína. Přesto však měl Husův reformní okruh s touto dřívější reformní skupinou mnoho společného.
Univerzitní reformní proud, jehož představiteli byli např. Jindřich Totting z Oyty, Konrád ze Soltau, Matouš z Krakova, Jan Marienwerder, Jindřich z Bitterfeldu či Mikuláš Magni z Jawora, byl především v 80. letech naplněn nesmlouvavou kritikou života soudobé církve, prodchnutou myšlenkami raného konciliarismu. Tato kritika však nesměřovala k požadavku chudé církve, návratu k prvotní církvi či k veřejnému trestání hříchů. Místo změny systému usilovala o nápravu a kvalitní vyučování nedostatečně vzdělaných kněží. K jejich povznesení psali nejrůznější příručky a návody, aby mohli obstojně plnit úlohu duchovních pastýřů. Takto reformované kněžstvo pak mohlo být zdrojem vnitřní reformy celé církve i křesťanské společnosti.