Erweiterte Kinderlandverschickung v Protektorátu Čechy a Morava (česky vysílání dětí na venkov) hrálo v celém projektu národně socialistického režimu Třetí říše jednu z klíčových rolí. Celý proces získávání vhodných objektů se zprvu rozbíhal velmi pomalu. První KLV tábory vznikaly na Moravě a během roku 1941 se projekt KLV rozšířil i do Čech. Lázeňské město Poděbrady se stalo hlavním centrem KLV. Nacistické elity považovaly protektorátní území pro německé evakuované děti dostatečně bezpečné a potravinami dobře zásobované. Na území Protektorátu bylo evakuováno přibližně 350 000 německých dětí ve více než 400 táborech KLV.Šustrová Radka: Pod ochranou protektorátu, Kinderlandverschickung v Čechách a na Moravě: politika, každodennost a paměť 1940–1945 náhled|č. 5 Protektorát Čechy a Morava náhled|Děti z Berlína odjíždí zvláštním KLV-vlakem do táborových destinací. Počátky projektu na protektorátním území náhled|Karl Hermann Frank - správa KLV v Protektorátu Čech a Moravy Štábní velitel Helmut Möckel, zástupce Baldura von Schiracha, seznámil říšské vedení mládeže (Reichsjugendführung, dále jen RJF) se zavedením programu Erweiterte Kinderlandverschickung na území Čech a Moravy 15. listopadu 1940. Území Protektorátu spadalo společně s Dolním Saskem, Saskem, Durynskem, oblastmi Sudet a Horním Slezskem do druhé skupiny. Kontrolou projektu na území Protektorátu byl pověřen Horst Hechler, správou Karl Hermann Frank (Beauftragter des Reichsleiters Baldur v. Schirach) a výkonnou mocí disponoval pověřenec pro KLV v Čechách a na Moravě (Der Beauftragte für die Erweiterte Kinderlandverschickung in Böhmen und Mähren), který sídlil v Toskánském paláci v Praze na Hradčanech. Přibližně od poloviny listopadu 1940 se rozběhlo zajišťování objektů, které trvalo až do jara 1941. První účastníci měli dorazit v období někdy od poloviny prosince 1940 do 7. ledna 1941.Citace Šustrová: Zpráva říšského protektora z 2. prosince 1940 ujišťovala na základě sdělení pověřence říšského vedení mládeže pro KLV v Protektorátu Čechy a Morava, že již nalezli vhodné prostory pro zřízení hospodářské odborné školy ve Velkém Meziříčí a oblastní nemocnice v Novém Městě na Moravě pro potřeby KLV. O několik dní později hlásil představitel RJF do Černínského paláce stav dalších ubytovacích prostor – sanatoria v Teplicích, všeobecné veřejné nemocnice v Novém Městě na Moravě a vzdělávacího a výchovného ústavu „Světlá“ ve Velkém Meziříčí. V úvahu výhledově připadaly také další objekty, např. Buchtův kopec u Sněžného (okr. Žďár nad Sázavou) či zámek v Holešově (okr. Kroměříž). V březnu 1941 se také uvažovalo o transportu zaměstnanců tábora z Olomouce a Bystřice pod Hostýnem do Poděbrad. Vzhledem k tomu, že počet evakuovaných dětí neustále narůstal, výběr lokalit a vhodných zařízení probíhal i po roce 1942.
Síť a organizace táborů Na podkladě říšského služebního zákona (Reichsleistungsgesetz), který umožňoval wehrmachtu a státním úřadům využívat také soukromý majetek, vznikala KLV zařízení v hotelech, ubytovnách, ozdravovnách, lázních, starých šlechtických sídlech, penzionech či klášterech. Ústředí si objekty pronajímalo od soukromých českých nebo německých osob nebo od právnických subjektů. Například Kuratorium pro výchovu mládeže za tímto účelem pronajalo objekty v Bystřici pod Hostýnem (okr. Kroměříž) a lázeňské ozdravovny v Lázních Bohdaneč (okr. Pardubice), průmyslový podnik Škoda dal k dispozici své prostory v Mirošově nedaleko Plzně (v okrese Rokycany v Plzeňském kraji) a firma Baťa nabídla zámek v Březolupech (okr. Uherské Hradiště). Hrabě Kinský umožnil využívat jeho zámek v Chocni.
náhled|Baldur von Schirach říšský vůdce mládeže, druhý zprava náhled|Nationalsozialistische Volkswohlfahrt (NSV) členský průkaz náhled|Lázeňský dům hotel a restaurace (Teplice nad Bečvou) náhled|Lázeňský park (Teplice nad Bečvou) náhled|Lázeňský dům Moravan (Teplice nad Bečvou) náhled|Zámek Bystřice pod Hostýnem náhled|Lázně Bohdaneč – Josef Gočár pavilon náhled|Zámek Mirošov
Nájemní smlouvu uzavírala RJF na dobu neurčitou a jen ze strany RJF mohla být smlouva vypovězena. Nájemné nebylo všude stejné. Vypočítávalo se z počtu dětí a délky pobytu. Objekt musel splňovat i další kritéria jako byla blízkost železniční stanice. Časem přibyl požadavek, aby se v blízkosti tábora nalézal protiletecký kryt. Preferovaly se především rekreační objekty, které by bez nutných stavebních úprav pojmuly větší počet dětí.
Pro tábory sice platilo přísné rozdělení na dívčí a chlapecké, ale vyskytly se i tábory smíšené. Účastníkům KLV se kontakt s protektorátním obyvatelstvem nepovoloval. Možná i proto není existence táborů KLV známá. Tábory ale tajné rozhodně nebyly. U vstupu do každého KLV zařízení se nacházela cedule s názvem tábora, přiřazeným číslem a domovským městem. Jakmile došlo ke schválení vybraného objektu, oberlandrát se postaral o další služby jako dodávky elektrického proudu, vody a plynu. Do funkcí táborového HJ vedoucího či vedoucí týmu se vybíralo z kandidátů a kandidátek z řad HJ a Svazu německých dívek (Bund deutscher Mädel) a do funkce velitele tábora z učitelů a učitelek ze škol v oblastech postižených nálety. Nakonec se vybrala vhodná čistírna pro dětské ošacení, dodavatelé potravin, řemeslníci pro případné opravy či zhotovení chybějícího nábytku. Zdravotnictví zajišťoval lékař v daném okrese. Za důkladnou přípravu odpovídal vedoucí příslušného HJ bannu (Bannführer).
První tábory vznikaly na Moravě v příjemném lázeňském prostředí Luhačovic (okr. Zlín), Teplic nad Bečvou a v Bystřici pod Hostýnem.Citace z Šustrová: Zcela opačný obraz nabízel tábor KLV v Bystřici pod Hostýnem, který byl zřízen jako jeden z prvních. Po provedení kontroly v Bystřici 17. listopadu 1940 bylo třeba konstatovat, že jeho zařízení jsou absolutně nevyhovující, jelikož nebylo dostatečně zajištěno stravování, chyběla lékařská péče a děti byly nepatřičně oblečené a obuté. Tyto zásadní nedostatky tábora KLV v Bystřici dokonce podnítily státního sekretáře K. H. Franka k úvahám o jeho zrušení. NA, f. ÚŘP-ST, k. 67, sign. 109-4/1189, Bericht über das Kinderlandverschickungs-Erholungslager Schloß Biestritz/Hostein jako příloha dopisu RJF pro KLV v Protektorátu Čechy a Morava, určená vládnímu radovi R. Giesovi, z 18. listopadu 1940. V polovině prosince 1940 dorazilo z Berlína prvních 2 400 dětí. Síť táborů KLV se rozšiřovala směrem z moravské oblasti do západních Čech. Hlavní fáze projektu byla zahájena na jaře 1941. Rychlý příjezd velkého počtu dětí způsobil v počátku několik potíží. Stávalo se, že ještě pár dní před příjezdem chyběly deky, ložní prádlo, někde stoly, židle a dokonce i dostatečný počet postelí.
Personál Podle pokynů Baldura von Schiracha měl ve vedení tábora stát školní vedoucí (Schulleiter) jmenovaný svazem NSLB spolu s vůdcem z řad HJ (HJ-Führer). Druhý jmenovaný dohlížel na dodržování předpisů RJF, věnoval se účastníkům a kontroloval řádné plnění služby HJ (HJ-Dienst).
Učitel ve funkci vedoucího tábora (Lagerleiter) přijížděl obvykle s dětmi z Německa. Jeho účast mohla být dobrovolná nebo byl delegován svazem učitelů. Během intenzívních náletů na německé oblasti (např. v září 1942) se využilo i učitelů z Protektorátu. Pedagog musel být samozřejmě členem Nacionálně socialistického svazu učitelů (Nationalsozialisticher Lehrerbund, dále jen NSLB). Po zrušení činnosti NSLB (1943) a zavedení nové evakuační strategie byly evakuovány celé třídy a později školy. Táborový vedoucí pak přijížděl ze svého domovského města do tábora ve funkci školního pověřence KLV (Der Schulbeauftragte KLV) a řídil se pokyny oblastního pověřence v místě pobytu.
Služba vedoucího v táboře byla považována za válečnou služební povinnost. Před svým nástupem učitelé také povinně absolvovali vzdělávací dvoutýdenní kurz vedoucího tábora v Poděbradech. Vedoucí tábora podávali vyšším orgánům měsíční hlášení (Monatsbericht). Pokud tábor sestával z více objektů, podávalo hlášení každé zařízení zvlášť. Měsíční hlášení se skládalo z devíti základních částí: počet a původ nově přijatých dětí, jmenný seznam personálu tábora, organizace a ubytování v táboře, stravování a zdravotní stav dětí, oddíl školní výuky a služby HJ, sekci tisku a propagandy s případnými poznámkami o nedostatcích v distribuci požadovaných tiskovin.
Velitele táborového osazenstva či týmu (Lagermannchaftsführer, dále jen LMF) zastávali příslušníci HJ a BDM starší 16 let zaškolení na říšské škole KLV pro LMF (Reichsschule für KLV-Lagermannschaftsführer). Velitel HJ týmu musel mít vůdčí schopnosti a sledovala se i jeho politická angažovanost, která pak hrála roli při vstupu do NSDAP. V táboře pak působili ještě vychovatelky a vychovatelé, kterými bývali jen o pár let starší děvčata a chlapci ve věku 17 a 18 let z BDM a HJ. Odborný personál tvořili výhradně Němci, pouze bezpečnost tábora byla v rukou českých četníků a protektorátní policie. Pomocné práce zastávaly např. v kuchyni české kuchařky.
Zdravotní péče Pražské ústředí KLV zajišťovalo zdravotní péči. Poskytovalo ji 56 lékařů (pouze 16 z nich bylo civilními lékaři z povolání), 129 zdravotních pomocnic, 65 dívek ze zdravotní služby (Gesundheitsdienst), 10 vojenských lékařů a 32 studentů medicíny. S nedostatkem lékařů se Protektorát potýkal hlavně po uzavření ordinací lékařů židovského původu. Nejdříve projekt KLV využíval protektorátní nemocnice, od 15. července 1942 zahájila v Praze činnost klinika KLV (KLV-Klinik) v budově Sanatoria MUDr. Vladimíra Borůvky v Havlíčkově ulici 61–63 v Praze 2 (dnešní Legerova).Důvody tohoto zvláštního opatření nevyplývaly pouze z podezření, že čeští lékaři a personál poskytují německým dětem méně kvalitní péči (především co se stravování a zacházení týče), ale také z požadavku rodičů, kteří se obávali přímého kontaktu svých dětí s protektorátními občany. Původně se jednalo o soukromou kliniku. KLV si ji na základě zákona (Reichsleistungsgesetz) od Věry Borůvkové pronajalo za 4 500 RM měsíčně. Pacienty obstarávaly NS zdravotní sestry. Klinika disponovala všemi odděleními.
Infekční případy přejímala Univerzitní dětská klinika v Resslově ulici v Praze 2 a infekční oddělení všeobecných nemocnic. V prostorách SS, které se nacházely od roku 1939 v budově techniky na Karlově náměstí, byla zřízena na jaře 1941 dětská nemocnice se 100 lůžky pro rychle šiřitelné nemoci. Některé destinace zajistily táborové kliniky z vlastních již před válkou vybudovaných objektů – např. v Poděbradech, Teplicích nad Bečvou a Luhačovicích, kde v rámci lázeňských komplexů existovaly příslušné prostory i vybavení. Teplice měly k dispozici i rentgen a EKG. Po propuštění z nemocnice sloužily k rekonvalescenci tři ozdravovny: v Černošicích (okr. Praha-Západ), v obci Lužná u Rakovníka a na Malém Javorovém (oblast Těšínských Beskyd).