Alveolární vibranta je souhláska, která se vyskytuje v mnoha jazycích. V mezinárodní fonetické abecedě se označuje symbolem , číselné označení IPA je 122, ekvivalentním symbolem v SAMPA je r.

Obvykle se řadí mezi tzv. rhotické (erové) souhlásky.

Charakteristika

Způsob artikulace: kmitavá souhláska (vibranta). Vytváří se kmitáním jazyka. Místo artikulace: dásňová souhláska (alveolára). Při artikulaci se jazyk opakovaně dotýká špičkou horního dásňového oblouku. Znělost: Znělá souhláska – při artikulaci hlasivky vibrují. Ústní souhláska – vzduch prochází při artikulaci ústní dutinou. Středová souhláska – vzduch proudí převážně přes střed jazyka spíše než přes jeho boky (po uvolnění uzávěry). Pulmonická egresivní hláska – vzduch je při artikulaci vytlačován z plic.

Tato hláska patří mezi sonory, tj. má kromě šumové i tónovou charakteristiku. V některých jazycích může plnit funkci slabičného jádra – slabikotvorné r .

V češtině V češtině se tato hláska zaznamenává písmenem R, r.

Často se stává slabikotvornou souhláskou, tj. namísto samohlásky plní funkci slabičného jádra. Nikdy však v této funkci nestojí na začátku slabiky, vždy musí být tato hláska předcházena jinou souhláskou, např. ve slově krk.

Alveolární vibranta je pro mnoho lidí obtížná k vyslovení, často je odlišně artikulována, např. jako uvulární vibranta . Jiný způsob artikulace psaného /r/ je v češtině považován za vadu řeči a označuje se jako rotacismus. V češtině však většina rodilých mluvčí používá (aniž si to uvědomuje) místo alveolární vibranty alveolární verberantu.https://www.phil.muni.cz/jazyk/files/fonetika/verberanta.pdf

V jiných jazycích

Písmeno r se v mnoha jazycích používá k označení „r-ových hlásek“, které se mohou vyslovovat odlišným způsobem než v češtině: , , , aj. V některých jazycích je popsána i neznělá varianta výslovnosti [].

Český způsob výslovnosti r je populární jako námět parodií u anglosaských jazyků. Tento způsob výslovnosti totiž používají cizinci se špatným přízvukem (kromě Slovanů třeba i Arabové). Přesto se nemusí vždy jednat o chybu – tento způsob výslovnosti je zcela běžný i u rodilých mluvčích, ale z keltských národů (Skoti, Irové, Velšané).

Zvýšená alveolární vibranta náhled|Obecní název „Přední Poříčí“ [ˈpr̝̊ɛdɲiː ˈpor̝iːt͡ʃiː] v sobě obsahuje hned dvakrát písmeno Ř, jež zde reprezentuje oba možné alofony hlásky [ř]. V prvním případě se hláska nalézá za neznělou souhláskou, a tak je realizována nezněle jako [r̝̊], v druhém případě se nachází mezi dvěma samohláskami, tudíž je realizována zněle jako [r̝]. V češtině se vyskytuje jako samostatný foném alveolární vibranta, která se na rozdíl od [] vyznačuje zvýšením místa artikulace [] (do roku 1989 psáno znakem [ɼ]) a zúžením prostoru mezi jazykem a tvrdým patrem, čímž nabývá frikativní charakter. Hláska zároveň ztrácí charakter sonory, nikdy není slabičným jádrem. Zatímco alveolární vibranta [] se vyznačuje 1–3 výraznými kmity, zvýšená alveolární vibranta [] má 3–5 menších kmitů. Základní výslovnost této hlásky je znělá, vlivem souhláskového okolí se však vyslovuje i nezněle [] (českou fonetickou transkripcí [ř̥]), přičemž neznělá výslovnost je považována za alofonní ke znělé. Tato hláska je typická pro češtinu, kde se označuje písmenem Ř, ř. Pro cizince je její výslovnost velmi obtížná. Nesprávná výslovnost /ř/ se označuje jako „rotacismus bohemicus“.

Sporadicky je popsána i v jiných jazycích, například v některých dialektech hornolužické srbštiny, slezštinyDąbrowska, Anna (2004), Język polski, Wrocław: wydawnictwo Dolnośląskie, nebo kašubštiny. Dále ji můžeme najít v severních dialektech slovenštiny, ale pouze u hranic s Polskem, v jazyce Kobon, kterým se mluví na Papui Nové Guineji, v některých severonorských dialektech v okolí Narviku a v berberštině v oblasti pohoří Ríf. Při špatné výslovnosti se může výjimečně objevit i v portugalštině. Vzácně se lze setkat v polštině s výslovností spřežky rz jako [] (nezněle []), a to u starších mluvčích v některých dialektech; v standardní polštině tato hláska splynula s ż s výslovností [] (při neznělé výslovnosti s sz []). Z oficiálních národních jazyků má ale „ř“ čeština skutečně jako jediná.

Znělost či neznělost hlásky se někdy projevuje při přepisu do cyrilice – [] na рж, [] na рш, např. v ruském přepisu Бедржих = Bedřich, Пршеров = Přerov.

Historie Historici, např. Jan Gebauer, Dušan Šlosar a Arnošt Lamprecht, vznik hlásky „ř“ v češtině kladou do 13. století,Oxana Ushakova: Rusismy v současné češtině, bakalářská diplomová práce, Masarykova univerzita v Brně, Filosofická fakulta, Ústav českého jazyka, Kabinet češtiny pro cizince, 2009 přičemž za nejstarší známé doklady jsou považovány zápisy místních jmen Lukohorʃany a Orʃechow v listinách či listině z roku 1237.Jan Gebauer: Historická mluvnice jazyka českého. Díl I. Hláskosloví., Nakladatelství Československé akademie věd, Praha, 1963, strana 329

Reference

Kategorie:Souhlásky Kategorie:Alveolární souhlásky