Operace Mincemeat byl úspěšný britský dezinformační projekt podniknutý během druhé světové války.
Projekt byl součástí operace Barclay. Záměr byl rozšířit klam s cílem zakrýt invazi Spojenců do Itálie vedenou ze severní Afriky. Operace Mincemeat umožnila přesvědčit německé vrchní velení o plánovaném spojeneckém útoku na Řecko a Sardinii, namísto skutečného útoku na Sicílii roku 1943.
Tohoto záměru bylo docíleno přesvědčením Němců o tom, že získali čistě náhodou přísně tajné dokumenty odhalující detaily týkající se válečných plánů Spojenců. Dokumenty byly připevněny k tělu mrtvého muže, který byl vhozen do oceánu, později vyplaven na pláž v Punta Umbría ve Španělsku. Operace začala nastražením falešných dokumentů. K potvrzení úspěšnosti nastražených dokumentů bylo také užito rozluštěných depeší posílaných prostřednictvím šifrovacího stroje Enigma.
Příběh na pozadí této operace byl použit jako literární zápletka v knize „Operation Heartbreak“ (1950) jejímž autorem byl Alfred Duff Cooper. Na samotné přiznání, že šlo o skutečné události, došlo až v knize s názvem „The Man Who Never Was“ (Muž, který nikdy nebyl) v roce 1953. Z ní vycházející film stejného názvu byl uveden do kin v roce 1956.
Další film o této operaci byl natočen v roce 2022 a nese název Invaze: Operace Mincemeat.Invaze: Operace Mincemeat [online]. Česko-Slovenská filmová databáze [cit. 2025-11-14]. Dostupné online
Pozadí Na podzim roku 1942 ztroskotal poblíž přístavního města Cádiz hydroplán PBY Catalina převážející přísně tajné dokumenty z Anglie na Gibraltar. Při nehodě zahynula celá osádka letounu, a to včetně zásobovacího důstojníka Jamese Haddena Turnera, který byl kurýrem a francouzským agentem. Turner převážel dopis od generála Marka Clarka informující guvernéra Gibraltaru generála Noela Masona-MacFarlenea o příjezdu Eisenhowera na Gibraltar. Turnerovo tělo bylo vyplaveno na pláž poblíž Tarifa a vyzvednuto španělskými autoritami. Když bylo poté tělo vráceno Britům, dopis byl také přiložen. Technici zjistili, že nedošlo k jeho otevření. Němci disponovali v té době prostředky pro přečtení dopisu bez nutnosti otevření obálky, pokud však takto učinili, rozhodli zřejmě o tom, že dopis byl podstrčen a informace v něm obsažená byla falešná; rozhodli se ho tedy ignorovat. Tato vyhrocená událost, která vážně ohrozila celou operaci, podnítila myšlenku pro operaci Mincemeat.
Ke konci roku 1942 bylo plánované vylodění angloamerických jednotek ve francouzské Severní Africe nevyhnutelné; vítězství v tomto tažení bylo očekáváno. Vylodění dostalo název operace Torch (angl. „Pochodeň“). Následovala Casablanská konference v lednu roku 1943, na jejímž setkání se spojenečtí stratégové rozhodli pokračovat v italském tažení.
Ze Severní Afriky mohl být útok proveden buď na Itálii anebo skrze Balkán. Tím by došlo k uvěznění německých jednotek mezi západní spojenecké síly a Sověty. Ovládnutím Sicílie by se Středozemní moře otevřelo spojeneckému loďstvu. Byla by tak možná invaze do kontinentální Evropy. To ze Sicílie činilo očividný strategický cíl. Němečtí stratégové si toho byli taktéž vědomi; Winston Churchill to komentoval slovy: „Jen blázen by nevěděl, že další je na řadě Sicílie.“
Masivní nárůst zdrojů potřebných pro invazi (operace Husky) by byl jistě detekován a Němci by tak odhalili, že se schyluje k nějakému většímu útoku. Pokud by však dokázali Spojenci obelstít Němce ohledně místa, kam bude útok směřován, Němci by poté mohli rozptýlit nebo odklonit značné množství svých jednotek, což by ulehčilo vylodění Spojenců. Toto již bylo praktikováno Brity v bojích o Severní Afriku; byl zřízen příslušný systém pro oklamání nepřítele.
V rámci tohoto systému bylo možné poskytnout informace ohledně falešných formací a podsouvat dezinformace prostřednictvím dvojitých agentů a diplomatických zvěstí.
Při plánování operace Flight Lieutenant Charles Cholmondeley (RAF) navrhl, aby byl mrtvý muž připevněn k nefunkčnímu padáku, vybaven radiostanicí a shozen nad francouzským územím. Cílem bylo přesvědčit Němce o tom, že nalezli vysílačku, o jejíž ztrátě a padnutí do rukou nepřítele nemají Spojenci tušení. Spojenci by poté předstírali, že vysílačka je v rukou spřátelených agentů, což by umožnilo podsouvat dezinformace. Od tohoto návrhu bylo upuštěno a byl označen za neproveditelný; avšak následně se jím začal zabývat Výbor pro kontrašpionážní a klamné operace (Double-Cross System či XX System). Charles Cholmondeley byl jedním z členů tohoto výboru, stejně tak jako korvetní kapitán Ewen Montagu z britského královského námořnictva.
Montagu a Cholmondeley přepracovali původní myšlenku do proveditelného plánu, namísto rádia mělo být použito dokumentů. Výbor pro klamné operace zamýšlel připevnit dokumenty k mrtvému tělu, které by bylo sesláno na poničeném padáku. Němci však v té době věděli, že taktika Spojenců byla nikdy neposílat citlivé dokumenty přes nepřátelské území. Rozhodli se proto učinit z mrtvého muže oběť letecké havárie na moři. Tímto způsobem by nebylo nic podezřelého na tom, že muž je mrtvý již několik dní a transportuje tajné dokumenty. Tělo by poté moře vyplavilo na břeh ve Španělsku. Tamní vláda byla totiž známá svou kooperací s Abwehrem. Britové si byli jisti, že španělské autority dovolí německým agentům prozkoumat cokoliv podezřelého. Montagu udělil operaci kódové označení Mincemeat, neboť se jednalo o dostupné označení a předešlá mise pod tímto označením dopadla úspěšně.
Jak již bylo zmíněno, záměrné podsouvání falešných dokumentů nepříteli nebylo ničím novým. Jedna z prvních zaznamenaných akcí takového typu, známá jako chlebníková lest (z angl. „Haversack ruse“, tedy chlebník či tlumok) se odehrála během první světové války. Britský voják, plukovník Richard Meinertzhagen, nastražil do armádního tlumoku falešné dokumenty, později objevené otomanskou armádou. Dále pak v roce 1942 v Severní Africe, před započetím bitvy u Alam Halfy, bylo tělo umístěno do vybuchlého vozidla v minovém poli. Společně s tělem byla ve vozidle mapa značící fiktivní britské minové pole. Němci se léčkou nechali ošálit a odklonili své tanky z původní cesty na místo s měkkým podložím, kde zapadly.
Plán
Major William Martin, Královská námořní pěchota Za pomoci věhlasného patologa sira Bernarda Spilsburyho se Montagueovi a jeho teamu podařilo stanovit, jaký typ těla bude pro operaci potřeba: muž, na kterém bude patrné, že zemřel na moři vlivem hypotermie a utonutí, poté byl po několika dnech vyplaven na břeh. Nalezení vyhovujícího těla se však zdálo jako nemožný úkol, neboť dotazování a pátrání po vhodném jedinci by vzbudilo pozornost. Bylo rovněž nemožné sdělit pozůstalým mrtvého, pro jaké účely bude tělo použito. Spilsbury ujistil námořnictvo o tom, že stav těla zde nehraje až tak velkou roli, poněvadž Španělé, jakožto římští katolíci, mají averzi vůči pitvám a vykonávají je jen v těch případech, kdy je nezbytně nutné zjistit příčinu smrti. Londýnský koroner Bentley Purchase nakonec pod nátlakem obstaral tělo 34letého Velšana. Bylo tak učiněno pod podmínkou, že jeho jméno nebude nikdy zveřejněno, později se však ukázalo, že šlo o Glyndwra Michaela. Michael zemřel poté, co požil jed na krysy obsahující fosfor. Poté, co je látka vstřebána, fosfát reaguje s kyselinou chlorovodíkovou, která se nachází v lidském žaludku. Z reakce tak vzniká fosfan, vysoce toxický plyn. Koroner Purchase podotkl: „dávka nebyla dostatečně silná na okamžité usmrcení. Namísto toho jed oslabil funkci jater a smrt proto nastala o něco později.“ Následkem toho zde bylo pouze několik málo stop indikující pravou příčinu smrti. Montagu později prohlásil, že Michael zemřel na zápal plic, jeho rodina byla kontaktována a poskytla svolení pro použití těla. Nic z toho však nebyla pravda. Rodiče mrtvého byli v té době již zesnulí a žádný blízký příbuzný nebyl nalezen.
Dalším krokem bylo vytvoření „legendy“ – falešné identity pro mrtvého muže. Stal se z něj tedy major William „Bill“ Martin z britské Královské námořní pěchoty, narozen v roce 1907 v Cardiffu. Jako příslušník námořní pěchoty spadal major Martin pod velitelství Královského námořnictva (Admiralitu), nebyl by tedy problém zajistit, aby veškeré informace tykající se vyšetřování jeho smrti směřovaly do rukou námořního zpravodajského oddělení. Postupy pro pozemní vojska byly odlišné a obtížněji kontrolovatelné. Jako oděv byl zvolen battledress (polní uniforma), uniformy námořních důstojníků byly totiž v té době šity na míru a nebylo možné přizvat krejčího, aby vzal míry mrtvému. Hodnost majora ho učinila natolik služebně starého, aby mu mohly být svěřeny důvěrné dokumenty, ne však natolik prominentního, aby se zdálo podezřelé, že ho nikdo nepoznal. Jméno Martin bylo zvoleno díky tomu, že v Královském námořnictvu bylo několik osob se stejným jménem a hodností. náhled|Fotka fiktivní přítelkyně majora Martina, Pam. Ve skutečnosti šlo o zaměstnankyni MI5, Nancy Jean Leslie
Za účelem posílení „legendy“ byla vytvořena postava snoubenky jménem Pam, major Martin měl u sebe její fotku. Pam byla ve skutečnosti zaměstnankyně MI5 se jménem Nancy Jean Leslie, později známá jako Jean Gerard Leigh (20. listopad 1923 – 3. dubna 2012). Dále s sebou major převážel dva milostné dopisy a účtenku o koupi snubního diamantového prstenu datovanou na 19. dubna 1943. Cena prstenu byla 53 liber, 10 šilinků a 6 pencí, což by při dnešních poměrech odpovídalo ceně 2000 liber. Na prstenu byla rytina: „Pro Pam od WM 14. 4. 43.“ V souladu s jeho hodností bylo pro tělo obstaráno kvalitní spodní prádlo, což bylo v té době nesmírně obtížné kvůli přídělovému systému. Shodou okolností v té době tragicky zahynul profesor Herbert Fisher z Oxfordské univerzity, který díky svému sociálnímu postavení vlastnil vlněné spodní prádlo; to bylo obstaráno a použito k podtržení autentičnosti mrtvého kurýra.
Major měl u sebe taktéž pompézní dopis od svého otce, dopis od rodinného právního poradce a od Earnesta Whitleye Jonese, generálního manažera Lloyds Bank, žádajícího zaplacení přečerpaného účtu ve výši 79,97 liber. Mezi dalšími položkami byla kniha s poštovními známkami, stříbrný kříž, medailon svatého Kryštofa, tužka, klíče, označený lístek na autobus, útržky lístků z londýnského divadla, účtenka za čtyřdenní ubytování v Námořním a armádním klubu a stvrzenka o nákupu košile v zakázkovém krejčovství Gieves & Hawkes. Poslední zmíněná účtenka byla ve skutečnosti omyl, byla totiž vystavená pro platbu v hotovosti, důstojníci však nikdy neplatili u Gieves & Hawkes v hotovosti, ale Němci tuto nesrovnalost nepostřehli. Všechny tyto dokumenty byly vytisknuty na autentické tiskopisy anebo hlavičkové papíry. Data na účtenkách naznačovala, že major Martin opustil Londýn 24. dubna. Pokud tedy bylo jeho tělo vyplaveno na břeh 30. dubna, musel vzlétnout z Londýna a ztroskotat na moři.
Aby byla majorova identita učiněna ještě uvěřitelnější, Montagu se rozhodl naznačit, že byl major poněkud nedbalý. Jeho identifikační karta byla označena jako prozatímní a vystavená z důvodu ztráty té původní. Rovněž jeho propustka do Velitelství kombinovaných operací vypršela několik týdnů před jeho odletem a nebyla obnovena. Tento poslední krok s sebou nesl jisté riziko, neboť by Abwehr mohl podezřívat, proč byl takto nedbalý člověk pověřován převozem tajných dokumentů. Nakonec se to ukázalo jako jeden z klíčových prvků vedoucích k úspěchu – po válce byl nacistický šéf špionážní služby a vojenské rozvědky Walter Schellenberg rychle odhalen díky jeho padělaným identifikačním dokumentům. Jednalo se o takřka bezchybný falzifikát nově vydaných dokumentů; voják provádějící kontrolu pojal podezření a na podvrh přišel. Téměř nikdo neměl během války a těsně po jejím skončení kompletní, nedotčené dokumenty.
Klamné dokumenty náhled|Identifikační karta majora Martina